„Když jsem konečně vyjel na vrchol hory Pyré, viděl jsem obrovskou spoušť. Všude se válely trosky předmětů, elektroniky, kusy oblečení, vyčerpaní lidé a pokemoni. Uprostřed obrovského kráteru již stál velký vrt. Na něm jsem viděl klečet na všech čtyřech osobu. Rychle jsem běžel oním směrem a cestou míjel další trosky, až jsem doběhl na plošinu, na které klečela ta osoba s hlavou mezi rukama. Již tehdy jsem poznal, že se jedná o Flannery. S otázkou co se stalo, jsem poklekl vedle ní a chytil ji za ramena.
Ona ke mně vzhlédla s uslzenýma očima plnýma zármutku: ‚Pro-profesore,‘ zakoktala: ‚Maxie, on-on..‘ podívala se dolů do kráteru a znovu propukla v pláč. Opatrně jsem vzal Flannery do podpaží a ve snaze utěšit ji jsem s ní sešel z plošiny a vzdaloval se od kráteru. Víte, tehdy jsem ještě mohl situaci zachránit. Mohl jsem ušetřit spousty životů, ale já, hlupák, se místo toho staral o tuto vzlykající dámu.“
Profesor začal natahovat a pak hlasitě zafrkal do látkového kapesníku a utřel si s nimi uslzené oči. „To já jsem mohl situaci změnit! Mohl jsem kontaktovat hlídky v Mauvillu, kdybych to udělal, postavili by nějaký zátaras nebo bůhvíco! Ale já, blázen, jsem místo toho dál utěšoval tu zrzku a čekal, co mi poví, že se stalo.
Asi po pěti minutách konečně byla schopna hovořit: ‚Bojovala jsem s Maxiem na plošině toho vrtu, kdybych ho porazila, dokázala bych ho zastavit. Jenže ta plošina byla úzká a... a kývala se ze strany na stranu...a pod náma byla sopka...a..a... Maxie tam stál s tak nadřazeným výrazem, vypadal jako člověk, kterému patří celý svět. On, jeho camerupt dával mým pokemonkům na frak...a...a pak se z ničeho nic zvednul silný vítr a kolem se prořítila obrovská věc, vypadala jako pokemon, ale opravdu moc připomínala člověka a ona...strašnou rychlostí vrazila do plošiny. Ta...ta se zakymácela... Maxieho camerupt, on, on...spadl do té lávy! On prostě spadnul tam dolů! Ta divná věc v mžiku zmizela a já jen viděla Maxieho, jak visí za ruku na konci plošiny, rychle jsem běžela a chytila ho za ruku...já...snažila jsem se ho vytáhnout! A-ale měla jsem děsně zpocené ruce z toho horka a on mi klouzal a klouzal, až, až...‘ a znovu se dala do usedavého pláče. Bylo mi jí moc líto, vždyť to já jsem ji povolal sem, to kvůli mně bude mít trauma do konce života!
To nejhorší však mělo ještě přijít. Asi ve stejnou chvíli, co domluvila, jsem uslyšel příšerný dunivý zvuk. Ten si budu pamatovat do konce svého života. Zvuk znamenající zkázu. Tehdy jsme jak já tak Flannery pohlédli směrem, odkud se ten zvuk ozval. Byla to obrovská vlna. A řítila se rovnou na Mauville. Já...nemoh‘ jsem nic udělat,“ řekl Březina a dal se do pláče: „Ta vlna, ona, ona zaplavila celé město, prostě ho spláchla! Viděl jsem, jak ta vlna bortí domy a ploty a žere vše, co jí přijde do cesty! A já jen nehybně seděl a pozoroval s vytřeštěnýma očima tuto zkázu.
Nikdy jsem nezjistil, co se tam dole stalo. Archieho ponorka se našla po třech týdnech. Celá posádka byla po smrti. Nejspíš se zasekli po srážce s jeskynním systémem a udusili. Juan nevyplul ven už nikdy. Za jeho smrt jsem rovněž já zodpovědný, stejně jako za smrt deseti posluhovačů Archieho na palubě ponorky a dvou set šedesáti osmi lidí a tří set osmdesáti šesti pokemonů, kteří zemřeli při záplavě města. Jednalo se o největší katastrofu, kterou můj kraj kdy zažil a celé...celé to byla moje vina!“
Profesor Březina sklonil hlavu mezi lokty na stůl a dal se znovu do neutěšitelného pláče.
|
