Po pár minutách a douškách chlazené vody se Březina trochu uklidnil. My ostatní jsme tam zatím nehybně seděli a čekali, až někdo prolomí ono ticho. Nakonec oním, kdo jej prolomil, byl bohužel profesor Tungovník: „Heleďte, chalani, víte, co je zajímavé? Že kdýž tadyhle mluvil profesor Dub o oběšení toho Taliána, hned několik z vás si muselo odskočit. Zato teď, když ve vypravování tady Březiny, kde umřely stovky chalanů, všicí ‘ste v cajku. Sranda jak cyp.“
Všichni na Tungovníka hodili zamračené pohledy, jen Březina znovu propukl v pláč. „No, co e?“ odvětil na reakce ostatních Tungovník.
Mezitím, co Březina vzlykal, mohl jsem si vzít tu fotografii, díky níž celé vyprávění začalo, tu, co teď před ním ležela na stole. Byl na ní Březina, výrazně mladší a pod pažemi objímal Archieho a Maxieho. Všichni se široce usmívali.
„Měl jste je moc rád, že?“ otázal jsem se Březiny.
„Byli to nejlepší studenti, jaké jsem kdy měl,“ odvětil, „tohle je společná fotka ze slateportského muzea. Byli jsme tam spolu zkoumat horniny...“
Pak se do rozhovoru vložil profesor Jilm: „D-dobře, m-myslím, že u-už jsme se u-uk-u-uklidnili. T-teď bych v-vám chtěl vy-vysvětlit, p-proč je toto vyp-vypravování pro-pro nás tak d-důležité. P-pár měsíců p-po té-této události jsme se ba-bavili s kolegou Bř-b-ř-bř-Březinou o tom, co-co se s-stalo a do-došli jsm-jsme k zají-za-jímavému za-závěru. Ko-kolego, mů-můžete?“
Mezitím, co se Jilm přehraboval ve svých věcech, vrátil se Březina, už trochu zklidněný, k vyprávění: „Víte, zmínil jsem se, že podle výpovědi Flannery se..“
Tungovník mu však nezdvořile, jak asi bylo jeho zvykem, skočil do řeči: „Co se vlastně stalo s tó děvčicó? Je v pořádku?“
„Co si myslíte?“ zamračil se Březina, „ne, nedostala se z toho, a kdo ví, zda se jí to někdy povede. S psychikou je na dně. Prý stále ještě špatně spí, a to už je to nějaká doba, co se to stalo. Myslím, že bude trvat ještě dlouho, než se pořádně vyspí. A přitom jsem ji do toho namočil já...“
Než však stihl Tungovník cokoliv dalšího říct, vrátil se rychle Březina k vyprávění: „Flannery se zmínila, že Maxie spadl, když do plošiny vrazila nějaká věc, pokemon humanoidního vzezření..“
„A vy si myslíte, že to byl Mewtwo,“ skočil Březinovi do řeči tentokráte profesor Dub.
„Přesně tak,“ odvětil Březina s povzdechem, „Když jsme se o tom s Jilmem bavili, došli jsme k závěru, že by se teoreticky mohlo jednat právě o něj.“
„A teď do-dokážu, že ne-nejenom te-teoreticky!“ zvolal vítězoslavně Jilm a vytáhl z brašny papír formátu a4, když ji otočil, mohli jsme si všimnout, že se jedná o fotografii šedé šmouhy na modrém pozadí. „To-toto pá-pánové, je nezvratný dů-důkaz o tom, ž-že se jedná o Mewtwoa. J-je to sní-snímek z fo-fotopasti u-umístěné na okraji ho-hoennské pouště. Vidíte ty ja-jasné obr-obrysy?“
Neviděli jsme. Nebo minimálně já ne, ale z výrazů ostatních jsem pochopil, že nejsem sám. Prostě velká šedá šmouha. Nikdo jsme však neměli sílu Jilmovi odporovat, koneckonců, zatím to bylo pokaždé odignorováno.
„A teď však po-potřebujeme da-další d-díl sk-skládanky,“ pokračoval Jilm, „ta-takže další vy-vyprávění.“
Očekával jsem, že bude směřovat na mě, alespoň podle zasedacího pořádku to bylo celkem jednoznačné. A v duchu jsem se bál, jakého kostlivce se mu podařilo v mé skříni objevit.
|
