„Jé, a co je tohle za roztomilého pokémona?“ oči Aiko zazářily nadšením, když ukázala na huňatého pokémona podobnému psovi. „To je Fufrou, pokémon který hraje důležitou roli v kadeřnictví a vůbec péči o krásu pokemonů,“ vysvětluje Renjiro. „Existuje hodně stylů, které může Fufrou nosit. Ale teď už se neptej, myslím, že těch 27 pokémonů co jsi díky mně poznala, bohatě stačí,“ prohlásil unaveně Ren. Byl již znavený z toho jak se ho Aiko ptala na každého pokémona co zahlédla. Ale člověk se jí nesmí divit, Kalos je pro ní nové místo, úplně odlišné od Kanta.
„Rene a kdy už tam budeme?“ zaúpěla Aiko když za sebou táhla nohy. Vaniville town bylo velké město, tak velké jaké ještě nikdy neprošla. „Můžeš přestat? Víš přece, že už jsem ti říkal, že za chvíli,“ prohodil nebale Renjiro a dál si šel svou vlastní cestou. „Ah, já už prostě nemůžu!“ křikla uraženě Aiko a odešla si sednout na nedalekou kašnu na náměstí. Renjiro pozoroval pochodující Aiko jak se svérázně a tvrdohlavě žene ke kašně. Obrátil oči v sloup a rozhodl se jít za ní. Nevěděl, že s touhle holkou bude taková dřina. „Froakie, zvykej si, s holkama je prostě problém,“ vysvětlil Ren svému pokémonovi. Ten jen pokrčil rameny a šel za svým majitelem.
Renjiro se usadil vedle Aiko která si udělala místo na kašně. „Neboj se, za pár minut chůze bychom tam došli,“ usmál se Ren na Aiko která tvrdohlavě seděla a ani se nehnula. „A? Jsem unavená, chci si odpočinout,“ zasmála se Aiko. Byla ráda, že teď tu vede ona. Už dlouho si takovýto pocit neprožila. „Dobře, dobře,“ snažil se Ren uklidnit dívku s ďábelsky rudými vlasy jako oheň. „Koupím zmrzlinu, jo?“ pokusil se o smír. Aiko se jen ušklíbla a kývla. Tohle si nechala líbit. Pohladila svou Fennekin po jemném kožíšku a zahleděla se po nebi. Mysl se jí uklidnila a Aiko mohla opět volně dýchat. Najednou se však po obloze cosi mihlo. Bylo to tak rychlé, že Aiko ani nedokázala rozpoznat, jestli to byl nějaký pokémon nebo ne. Aiko se snažila vzpomenout na okamžik, když daná věc proletěla oblohou. Letadlo to nemohla být v žádném případě, to vypadá úplně jinak. Ani žádný zvuk to nevydávalo. Musel to být pokemon. Když se Renjiro vrátil i se zmrzlinou, podal ji Aiko. „Spokojená?“ ušklíbl se a také se posadil. „Jo, jo jasně dík,“ vychrlila Aiko. „Hele, tamhle na obloze byl nějaký pokémon a-„ Aiko se snažila danou situaci povyprávět Renovi, ale ten ji zarazil. „Aiko, už Ti nebudu říkat, co to bylo za pokemona,“ odmítl a raději se na Aiko usmál. „Neboj se, všechny pokémony tu poznáš,“ řekl a nadechl se čerstvého vzduchu. Aiko už nechtěla nic namítat. Snad to byl nějaký normální pokémon..
Ren otevřel dveře do Pokémoního centra tak, aby mohla Aiko projít. Když oba prošli, Renjiro zatáhl Aiko rovnou k zákaznickému pultu, kde stála sestra Joy. „Přejete si ošetřit pokémony?“ mile se usmála na oba návštěvníky. „Ne, děkujeme,“ pousmál se Ren,“chceme se jen spojit s profesorem,“ vysvětlil. „Ah tak, můžete jít, je to tamhle za rohem,“ zasmála se sestra Joy a ukázala na chodbu, která byla vedle hned vedle čekacích lavic pro trenéry. „Děkujeme,“ stačila ještě poděkovat Aiko když jí zase Ren tahal jinam.
Oba dva stáli před jakýmsi zařízením-velké sluchátko pro hovory normální, které ovšem stály mnohem míň než spojení vizuální. K tomu sloužila velká obrazovka jako u počítače připevněná na zdi. Renjiro zahrabal v kapse a vytáhl několik korun. Přepočítal je a pak koruny po jedné házel do otvoru, který k tomu sloužil. Poté namačkal číslo na obrazovce a čekal, kdy profesor vezme hovor. Aiko se s napětím dívala na obrazovku. Taky mají v Kantu tyto obrazovky, ale jsou na hromadu čudlíků, prostě mnohem zastaralejší. Konečně se jim profesor Sycamore ukázal na obrazovce a mile se usmál.
|
