Renjiro seděl s Froakie na lavičce a nedočkavě čekal na vlak, který měl přijet z Kanta. A zanedlouho se dočkal. Najednou s obrovským řachotem dorazil dlouhý dopravní vlak do stanice. Za maličkou chvíli se otevřely dveře a z nich se vyřítila spousta cestujících. Ve spěchu se snažili dostat se od ostatních, ale moc to nešlo, každý se strkal a vrážel do nevinných obětí.
Aiko konečně spatřila světlo, opravdové světlo, ne to za okny vlaku. Nasála čerstvý vzduch a vydechla ho s úlevou z plic. To samé udělala i Fennekin, která se už nemohla dočkat, až si zase čiperně zaběhá. Ale najednou tu krásnou chvilku přerušili ostatní cestující. Vráželi do bezmocné Aiko, která se kymácela ze strany na stranu. Křečovitě svírala Fennekin, nechtěla, aby zase někam odběhla. Byla namáčknutá mezi lidmi, kteří se pořád valili dál jako z nekončícího srázu. Stisklo se jí hrdlo a ona nemohla popadnout dech, teprve když spadla na chodník, mohla opět volně dýchat. S námahou se zvedla, aby se mohla rozhlédnout. Bylo to úplně jiné než v Kantu-zachovalá dlažba pro čekající na vlak, velké lampy, rozhlasy, stříšky, dokonce i restaurace. Najednou uslyšela, že někdo něco hlasitě vykřikuje.
„Haló, cestující z Kanta, cestující z Kanta!“ křičel Renjiro s Froakiem u nohy, co mu pusa stačila. Nemohl se v těch lidech vyznat. Nikdo nedržel ceduli s nápisem „Tvůj svěřenec“ jak čekal. Takže začal křičet po lidech, jestli nepocházejí z Kanta. Jenže většina z nich jela právě z tohoto regionu. A tak vymyslel něco jiného. „Pomocník profesora Oaka!“ vykřikl rychle Renjiro.
Aiko najednou uslyšela výkřik. Už věděla, že někdo hledá právě jí, Aiko Roselit. „Už jdu!“ vykřikla a začala se prodírat lidmi. Fennekin se pevně držela její halenky, aby nespadla a nepohřbili ji tak zaživa.
Najednou si Renjiro všiml dívky s rudými dlouhými vlnitými vlasy, jak se k němu žene. Že by to byla ona, ten dotyčný? Škoda, čekal chlapce, ale alespoň že někdo přijel. „To ty jsi mně volal?“ zeptala se Aiko zaskočeně když pohleděla Renjirovi do tváře. „Jo, to jsem já, Renjiro Sasaki,“ hrdě vypjal hruď Ren a usmál se. „Těší mne, jsem Aiko Roselit, přijíždím z Kanta, poslal mně profesor,“ vysvětlila krátce Aiko důvod jejího příjezdu. „Ah, vítej v Kalosu,“ rozpřáhl ruce Ren a trochu nervózně se pousmál. Najednou si všiml pokémona co má Aiko na rameni. „To je Fennekin,“ řekl a zahleděl se na pokémona. Byl překvapen, nevěděl, že se dá i v Kantu sehnat kaloský starter. „Ano, je to dar od mé matky. A..tohle je co?“ zeptala se Aiko a ukázala na Froakiho vedle Rena. „Tohle? Jak můžeš říct tohle? To je Froakie, můj pokemon,“ ušklíbl se Renjiro. Jeho pokémon vypadal skvěle, obzvlášť s těmi brýlemi. „Eh, dobře, tak tedy,“ usmála se Aiko,“kam půjdeme teď?“ Rena tahle otázka zaskočila. Popravdě nevěděl, kam má teď jít nebo co má dělat. „No,“ zamyslel se,“ myslím, že bychom mohli zajít do Pokémoního centra a promluvit si přes telefon s profesorem Sycamorem,“ Ren se trochu pochybovačně nad svým výrokem usmál. „Dobře, proč ne,“ ušklíbla se Aiko. „A počkej-ty se znáš s profesorem Sycomorem?“ zazářila nadšením Aiko. Profesor Sycamore jí připadal jako nějaká filmová sexbomba. „Ano, mám s ním dobré vztahy,“ usmál se pyšně Renjiro. Pak se otočil, aby se mohl zahledět na město. „Tam,“ ukázal na město,“ půjdeme do centra Vaniville town,“ usmál se nadšeně Ren a vyběhl z vlakového nádraží. „Počkej!“ rozkřikla se Aiko s Fennekin na rameni a běžela se smíchem za Renjirem a jeho Froakeim.
|
