Dilema starostlivé Sceptilky:
Když jsem došla až k příkopu, sugesce přestala působit. Škobrtavě jsem se zastavila. Najednou mi bylo hrozně. Teď jsem se mnohem víc cítila jako zrádkyně. Byla tu však i velká bezmoc. Chtěla jsem se vrátit a napravit ten průšvih. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že bojovat v tomto stavu nemůžu. Pár nekonečných vteřin jsem nevěděla kudy kam.
Jenže nakonec vše rozřešili mí přátelé. Najednou lesem otřáslo Firestormovo mohutné: „TEĎ!“ a všichni čtyři Pokémoni, ležící kolem Latias, se náhle vymrštili. Než mohla Latias pohnout jediným svalem, Firestorm, Jeff, Andra a John na ni vyslali Plamenomet, Přehřátí, Stínovou kouli a Křížový direkt. Čtverný útok vyvolal mohutnou explozi, která mě povalila do sněhu. A to jsem od ní stála dobrých dvacet metrů. Nicméně, tato kombinace sil již naši soupeřku definitivně uzemnila – Latias byla zaražená v zemi, v dolíku a nejevila známky bdělosti. Firestorm, Jeff, Andra a John zajásali. Oddechla jsem si. Došla jsem k ostatním. Každý z nich byl nějak viditelně zraněný, od malých škrábanců po rozsáhlé odřeniny.
„Proboha....“ vyjekla Andra, když mě zřela.
„Ty vypadáš, Glendo.“ pokýval hlavou Jeff.
„Cože?“ zachraptěla jsem a podívala se dolů, na své tělo. Byla jsem též odřená, poškrábaná a pomlácená. Všichni jsme se navzájem objali a nemohli jsme se nabažit znovu nabyté volnosti, přestože jsme v Latiasině moci byli dle mého odhadu tak hodinku.
Když naše jásání trochu polevilo, vzala jsem si slovo:
„Prosím, přátelé, odpusťte mi, že jsem vás hodila přes palubu. Nevěděla jsem, co dělám. Byla jsem......“
„.....pod vlivem sugesce.“ dořekl John „Nikdo ti nic nevyčítá, Glendo. Sugesci Legendárního Pokémona se nelze vzepřít. Buď v klidu.“
Poplácal mě po zádech. Krátce, nevesele jsem se usmála.
„Má někdo z vás nějaká závažná zranění?“ optal se John.
„Nic, co by se nedalo ustát.“ procedil Firestorm skrz zaťaté zuby. Měl zle poškrábaný čenich.
„Nuže, jdeme dál. Snad budeme mít větší štěstí.“ vyzval nás všechny John. Vyšli jsme tedy dál po cestě, ale vzápětí jsme se zastavili u příkopu.
„Myslíte, že ta její hradba ještě funguje?“ špitla Andra.
„Nevím.“ zahučel John. Udělala jsem krok „Ty stůj, ani se nehni!“ zarazil mě John „Ty sis toho prožila víc než dost! Teď je řada na mně!“
„Dobrá.“ mávla jsem rukou. John se zhluboka nadechl a skočil snožmo přes příkop. Nic se mu nestalo.
„Čisto, pojďte.“ vybídl nás. Všichni jsme přeskákali přes příkop a pokračovali dál lesem.
Již se začínalo stmívat. Teď, když opět nebylo žádného nebezpečí, jsem zase byla zarmoucená a zkroušená. Znovu jsem málem ronila slzy, ale už jsem se jakžtakž ovládala. Jediné, co mi dělalo problém, bylo občas nepomyslet na své děti, což mě sráželo na kolena asi tak jednou za deset minut. Zhruba za půl hodiny, jsme najednou vyšli z lesa a octli se na širé pláni, která se táhla dodaleka doširoka. Přímo před našima očima, asi pět set metrů od nás, se táhla široká cesta, po které jezdila lidská auta. Za touto cestou byly vidět malé kopečky. Cesta s auty byla trochu níž, než jsme stáli. Celá pláň až k cestě byla mírně z kopce.
„To je dálnice.“ zabručel spokojeně Firestorm.
„Jsme na dosah Crimsonu.“ řekl John.
Vtom mi v hlavě vyvstala spásná myšlenka, která se zdála být velice pravděpodobná.
„Jo....“ vydechla jsem „To je určitě......Jo, to sedí.“
„Co sedí, Glocker?“ ptal se Firestorm. Nenadálý nápad ve mně vyvolal pocit euforie. Dokonce tak velký, že jsem si dřepla vedle něj, přitiskla ho k sobě a rozcuchala mu chochol.
„Stormíku, mám pocit, že jsem právě přišla na to, kam unesli Billyho a Elite.“ vyhrkla jsem radostně. Onen super pocit rovněž eliminoval výboj slabosti. Firestorm se začervenal.
„Stormíku......Tak mi ještě nikdy nikdo neřekl....“ pronesl užasle.
„Tak nás nenapínej, Glendo.“ ožila Andra.
„Zasvěť nás.“ doplnil Jeff.
„Crimson je velké město a Martin je lovec Pokémonů. Vzhledem k tomu, jakou má výbavu a kolik Pokémonů unesl, bych řekla, že asi má unesené Pokémony připravené pro nějakého dalšího podobného zloducha a ti přece nežijí jen tak uprostřed lesa. Žijí ve městě – v Crimsonu.“ vyklopila jsem jedním dechem.
„Ale Glocker, lidi přece nebudou tak hloupí, aby konali takové kšefty v hluku města.“ namítl John. Na tuhle alternativu jsem však byla připravena.
„Takovéhle úkony se dřív nebo později musí dostat do blízkosti města. Jen na venkově by asi Martin moc Pokémonů neprodal.“ opáčila jsem.
Všichni mí přátelé teď vypadali, že usilovně přemýšlí nad tím, co jsem vymyslela. Po chvíli všichni téměř naráz řekli: „Jo, pravda.“
„Bezva dedukce. Ověříme to.“ usmál se John „Podle informací, které vám dal Brandon, bychom měli jít až k těm pahorkům támhle.“
„To bude dlouhý.“ pokýval hlavou Jeff.
„No jo.“ souhlasil John „Stejně tam dnes už nedojdeme. Už je skoro tma.“
Měl pravdu, slunce již skoro nebylo vidět.
„Dál nepůjdeme, přespíme v lese. Na takové pláni by nás každý ihned spatřil.“ navrhla jsem.
„To je rozhodně dobrý nápad.“ kývl John. Otočil se a vešel zpět do lesa. A my za ním.
Pak jsme docela dost dlouho bloudili po krajní části lesa a hledali vhodné místo k noclehu. Již se setmělo, když John konečně řekl: „Tady to bude dobrý.“
To jsme zrovna dorazili na takový menší plácek, který byl ušlapaný a dost velký pro nás pět. Sedla jsem si na okraj plácku. Byla jsem unavená a zranění mě bolela. Spánek pro mě byl jako boží požehnání.
„Nebojíš se, že nás tu Latias najde?“ zamumlala jsem. Ostatní mezitím usedli též.
„Ani ne.“ pokrčil rameny John. Sotva jsem ho viděla v té tmě.
„Latias nás hledat nebude.“ mínil Jeff a ustavičně se škrábal na břiše.
„Proč myslíš?“ hlesla bázlivě Andra „Já se teda většinou nebojím nepřítele, ale téhle Latias a té tmy se bojím.“
„Je příliš nadnesená. Řekne si, že je slabá, protože nás, podle ní chabé a slabé Pokémony, nedokázala udržet v šachu.“ vysvětlil Jeff „Mimochodem, ty máš strach ze tmy, Andro?“ dodal pobaveně.
„Jo.“ kývla Vulpixka „Flammosy mívá taky někdy strach ze tmy, ale není to na ní vidět. Na mně to vidět je.“
„Billy by ho za svého současného psychického stavu měl taky.“ doplnila jsem. Překvapilo mě, že když jsem se zmínila o Billym, že už nenastala chvilka slabosti.
„To je dobré vědět.“ uchechtl se Jeff a ulehl „Dobrou noc.“
„Tak jo, dobrou.“ zívl Firestorm a též si lehl.
„Já budu držet hlídku.“ řekl John „Pak mě vystřídáš, Glendo.“
„Předem ti říkám, že asi nebudu schopná hlídkovat.“ odpověděla jsem mu. Nemohla jsem být moc ostražitá, na to jsem byla příliš unavená. Notabene kdyby nás někdo napadl. To bych se nemohla ani bránit. Nadělala bych víc škody, než užitku.
„Uvidíme, jak ti bude, až tě vzbudím a podle toho se pak rozhodnem, jo?“ navrhl John.
„Jo.“ kývla jsem hlavou a trochu se schoulila, aby mi bylo tepleji. V tu chvíli jsem si vzpomněla na to, co zbylo po Billym......Ne!....Zase se mi rozpálila hlava.
„Johne..... Máš Billyho kožich?“ zasténala jsem již se zavřenýma očima.
„Jo, mám, neboj. Co je ti?“ zeptal se starostlivě John, došel ke mně (podle zvuku) a sáhl mi na čelo „Teplotu nemáš....“
„To nic, už je to dobrý.“ odfoukla jsem „Jdu spát. Dobrou, Johne. Dobrou, Andro.“
„Dobrou, Glocker.“ broukla Andra mátožně.
Bylo to zvláštní. Sotva jsem položila hlavu na své předloktí, okamžitě jsem usnula.
Probudila jsem se do strašlivého mrazu. Měla jsem pocit, jako bych byla pod působením nějakého silného ledového útoku. Chtěla jsem něco říct, ale hlas mi doslova zamrzl v krku. Otevřela jsem oči. Bylo světlo, ale své přátele jsem přesto špatně viděla kvůli oparu. Přetočila jsem se na záda. Byla jsem promrzlá jako preclík, sotva jsem se hýbala. To se asi přes noc prohnal blizard, pomyslela jsem si. A pomalu se posadila. Nešlo to snadno – kromě ztuhlosti mi v tom bránil i bezděčný třes. Rozhlédla jsem se. Všichni ještě spali. Na povrchu těl byli všichni namrzlí. I já. Jen jsem vykulila oči. To musela být pořádná zima, když i Firestormův a Andřin kožich jsou promrzlé, pomyslela jsem si. Ještě chvíli jsem seděla a třásla se zimou jako osika. Pak jsem se zvedla a trochu jsem si poskočila, abych se zahřála. Pak jsem si dřepla vedle Firestorma a zatřásla s ním. Ninetales se probral skoro ihned a v tu chvíli na něm roztála námraza, protože se rozehřál jako oheň sám.
„Dobré ráno, Glocker.“ řekl tiše „Koukám, že byla zima.“
„Jo....“ zasípala jsem totálně bez hlasu. Vlastně to bylo jen takové zasyčení.
„Jéjda....To tvé sípání mě děsí.“ vyjekl úlekem Firestorm „Já tě trochu zahřeju.“
S nebývalou čiperností se zvedl a vypustil z tlamy proud ohně do středu našeho kruhu. Jak oheň sálal, sněhová pokrývka začala tát. Zároveň jsem cítila, jak sama rozmrzám – byl to nádherný pocit. Mému tělu se navracela pohyblivost a mizela újma z nízké teploty.
„Aaaah.“ zabručela jsem slastně. I ten hlas se mi vrátil. Náhlý příval tepla všechny ostatní probudil. Jeff a Andra jen otevřeli oči a zmateně mžourali, ale John se prudce zvedl rovnou do stoje a ostražitě se rozhlížel. Když uviděl Firestorma řekl jen: „Firestorme jsi třída! Takhle ani nemusíme dávat rozcvičku, jsme už zahřátí!“ musel křičet, aby ho Firestorm vůbec slyšel přes šlehání plamenů. Ninetales přerušil Plamenomet a se smíchem zahlaholil: „A to jsem chtěl původně jen trochu zahřát Glocker, páč byla zmrzlá jak preclík. Při každém jejím pohybu se ozývalo chřupání.“
„Každý holt nemá v těle výheň.“ opáčila jsem „Já jsem travní podstaty, mrznu jako první.“
„Jo, máš pravdu, promiň.“ zklidnil se Firestorm.
„Dobrý, vždyť jsi mě jen škádlil.“ usmála jsem se na něj.
„No jo.“ kývl Firestorm.
„Dobré ráno, vy všichni.“ zívla Andra „Zdá se, že jsme všichni. Latias nás nenašla.“
„To jo. A navíc to vypadá, že se naše rány pěkně rychle hojí.“ dodal Jeff a prohlížel si přitom Firestorma, jehož jizvy na čenichu byly už dost míň zřetelné. I já jsem na sobě viděla, že mé modřiny a škrábance jsou už zhojenější.
„O důvod víc s novými silami pokračovat ve stopování lovce.“ zakončil John.
„No pozor, neříkám, že jsem nabyla nové síly.“ zahihňala se Andra.
„Nechytej mě za slovo, Andro.“ požádal suše John.
„Jste už všichni vzbuzení?“ pronesla jsem nahlas. Už jsem chtěla něco dělat. Čekání mě trápilo.
„No asi jo.“ řekl za všechny John. Nebyla jsem o tom moc přesvědčená – Jeff a Andra vypadali ještě trochu rozespale. Přesto jsem vyzývavě zahřměla:
„Tak pojďme. Ať lovce najdeme co nejdřív.“
„Teda,“ protáhl uznale obličej John „Já tě nepoznávám. Včera jsi byla úplně na dně a teď....“
„....jsem na hranici mezi dalším zhroucením a zdravým uvažováním. Žádnou další jobovku bych už nezvládla a znovu by mě to srazilo zpět na dno.“ přiznala jsem.
„To jsem říct nechtěl.“ utrousil John.
„Ale je to tak.“ pokrčila jsem rameny „Jdeme za lovcem, trochu mu promluvit do duše.“
„Jo!“ křikli ostatní.
„Veď nás, Glendo!“ zaduněl Jeff.
„Tak jo“ kývla jsem „Jdeme zpět na pláň.“
Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, ale nakonec jsem našla ten správný směr. Brzy jsme dorazili zpátky na pláň. Teď ale byla vize jiná. Od lesa se až k dálnici táhla dlouhá čára stop. Byly větší než moje, ale přesně se velikostně i tvarově shodovaly s Johnovými stopami.
„Hmm...Tudy šel v noci Machoke?“ zamumlala jsem a rukou si mnula spodní stranu tlamy.
„Ne, Glocker.“ zavrtěl hlavou John „To jsou lidské stopy.“
„Pravda.“ zabručel Firestorm a zaujatě větřil.
„Člověk zrovna tady a ještě v noci – to je divné. Musíme to prověřit.“ sdělil svůj názor Jeff.
„Proč je to divné?“ ptala se Andra.
„Protože tohle je zjevně lidmi zapomenutý kraj. Co by tu ten člověk v noci hledal? Mám podezření, že ten člověk tu byl kvůli nám. Hledal náš, něco nám chtěl udělat nebo něco sdělit – to už jsou dohady.“
„Vidíte ho?“ uchechtla se Andra „Hezky mu to dedukuje.“
Jeffova teorie se mi líbila. Dávala veliký smysl, avšak se z ní nedalo vyčíst nic konkrétního, což se dalo napravit jen jedním.
„Půjdem po stopě a zjistíme to.“ řekla jsem prostě „Půjdeme za sebou. Já první, John poslední. Všichni buďte připraveni na nebezpečí.“
„Dobře.“ kývl John. Tak jsem se vydala po šlépějích, za mnou Jeff, uprostřed Firestorm, čtvrtá Andra a vzadu John. Jak jsme scházeli z kopce, měla jsem nepříjemný pocit, že jsme strašlivě zranitelní. A navíc to byl po dlouhé době obrovský rozsáhlý prostor, na který jsem vkročila. Jakmile jsme však sešli z kopce a začali rázovat po rovině, zklidnila jsem se a začala přemýšlet o něčem jiném: Jestli ten člověk, kterého sledujeme, má něco společného s lovcem Pokémonů Martinem. Pokud ano, bylo by to štěstí, řekla jsem si. Dovedl by nás k Billymu a Elite a......ostatním......aaahh.....ne!....
Zase mě ta myšlenka ovlivnila – zakopla jsem a upadla na břicho do sněhu.
„Brrr.“ otřásla jsem se „Z-zima.“
„Stalo se ti něco?“ zeptal se starostlivě Jeff a strčil hlavou do mého ocasu.
„Ne ne. Jsem jen rozrušená, dobrý.“ pravila jsem mdle. Jako bych při tom zakopnutí nespadla jen já, ale i má nálada. Ta malá nehoda mě rozhodila, opět byl můj psychický stav nestabilní.
„Zvedni se a jdi dál. Nic se nestalo, klid.“ ujal se opět mé stabilizace John.
„Jo dobrý, já vím, já vím....eh....jsem v pohodě.“ vydechla jsem „Můžem pokračovat.“
Znovu jsme vyšli. Přestože jsme na takové planině museli být dost na očích, nikoho jsme neviděli až do chvíle, kdy jsme dorazili k dálnici. Jezdilo tam hodně rychle spoustu aut.
„Má někdo nápad, jak se dostat přes tu dálnici?“ zeptala jsem se nervózně.
„Ty umíš skákat nejlíp, Glocker, že jo?“ vybalil na mě John. Dostala jsem se do rozpaků.
„No....asi jo, proč?“ vybrebtla jsem.
„Postav stoličku.“ řekl John „My se od tebe odrazíme a skočíme na ten střední pruh.“
„To bude těžké odhadnout.“ namítl Firestorm „Každý z nás váží úplně jinak....Tedy kromě Andry a Jeffa, ti jsou na tom podobně.“
Taky jsem si prohlédla stavbu těl mých přátel. Andra byla očividně malá a lehká. Jeff byl sice o něco větší, ale nebyl zrovna rozložitý, takže byl taky asi lehký. Firestorm byl dvakrát větší než Andra a ještě k tomu byl opravdu mohutný, takže se dalo čekat, že bude těžší, než vypadá. A John? Ten byl stejně vysoký jako já, ale svaly měl takové, že jsem byla proti němu úplné tintítko.
„To nevadí, nějak to zvládnem.“ mávla jsem rukou. Spojila jsem ruce ve stoličku a nastavila ji před sebe.
„Andro, běž.“ vyzval malou Vulpixku John. Andra se postavila proti mně, rozběhla se a skočila mi předními tlapami do ruční stoličky. Já jsem ji v tu chvíli vymrštila, ale jen trochu, abych pak vzápětí více odpružila Andřiny zadní tlapy. Ihned potom jsem se otočila a sledovala Andřin let.
„Andro, pozor! Zleva jakési vysoké auto!“ zařval najednou John. Bleskově jsem otočila doleva. Andra ve vzduchu skutečně křižovala cestu jakémusi velkému autu, vzdálenému asi padesát metrů. Andra otočila hlavu a vyjekla tak vysoce, že nebylo ani stopy po jejím altu. Napjatě a zároveň zděšeně jsem tu situaci sledovala. Andra sebou zvláštně mrskla, udělala vývrtku a na chvíli nám zmizela z očí, jako kolem projelo to velké auto. A když projelo, bylo vidět Andru, jak stojí na travnatém pruhu uprostřed dálnice a pozoruje nás.
„Uuuffff.“ vydechli jsme všichni.
„Tak nastav, Glocker.“ zvolal Jeff. Opět jsem složila stoličku a nastavila ji pro Jeffa, ten se rozběhl, odrazil se ode mě a já ho vymrštila. On bez problémů přeletěl nad auty a dopadl vedle Andry.
„Dva body, Glendi. Teď jdu já. Musíš zabrat.“ pronesl Firestorm. Při pohledu na něj jsem měla obavy, zda takového kulturistu Pokémonního vůbec dokážu vymrštit. Je sice fakt, že byl méně rozložitý než Steams, ale i tak....Ninetales se rozběhl, šlápl na mou stoličku a vyskočil, zatímco jsem ho já vší silou odpružila. Byl fakt těžký, málem jsem upadla. Dopadl také bez problémů.
„No, a už jen já.“ řekl John „Uneseš mě?“
Neřekla jsem nic. Jen jsem pokývala hlavou a nastavila stoličku.
„Tak pozor, jdu na to.“ zahučel John. Zhluboka se nadechl, odstoupil si a vyrazil. Pozorně jsem na něj koukala a připravovala se na tu váhu. Johnova noha se opřela do mé stoličky a já jsem cítila, jak mě jeho váha převažuje dozadu. Zabrala jsem vší silou a pokusila se mu pomoct k dost velkému odrazu. Jestli se to povedlo, jsem se však nedozvěděla, aspoň ne hned. Johnova váha mě totiž porazila na záda a já jsem se při pádu udeřila do hlavy, nejspíš o zábranu vedoucí podél silnice. Na pár chvil se mi zatmělo před očima.
Když jsem se probrala, ihned jsem zkontrolovala, zda jsou všichni čtyři mí přátelé na centrálním pásu. John i ostatní tam stáli nezraněni. Teprve pak jsem se chytila za zátylek a zasténala.
„Jsi v pořádku?“ neslo se ke mě Firestormovo volání.
„Jo!“ křikla jsem. A teď já, blesklo mi hlavou. Pomalu jsem couvla o několik kroků. Pak jsem se rozběhla, v pravý čas vyskočila a zaktivovala Rychlý útok. Prosvištěla jsem nad dálnicí maximální rychlostí a přistála až docela na druhé straně (lidské stopy tam pokračovaly dál).
„Jsme na stopě.“ zamnula jsem si ruce. Pak jsem se otočila. Mí čtyři přátelé na mě koukali jako u vytržení.
„Tak pojďte!“ pobídla jsem je. Po chvíli čekání John postavil stoličku a pomohl Jeffovi, Andře a Firestormovi přeskočit na mou stranu.
„Jak jsi to udělala?“ ptal se Firestorm, sotva jako třetí doskočil ke mně.
„A co jako?“ opáčila jsem.
„No přece, přeskočit to celé.“ připomněl Firestorm.
„Aha.“ plácla jsem se do čela „Promiň, trochu míň mi to za současného stavu myslí. Skákání mám v malíku, je to klíčová schopnost k hbitým úskokům. Ale musela jsem si pomoct Rychlým útokem. Jsem nějaká moc přepadlá.“
„Pozor!“ zaduněl Jeff. V mžiku jsem se podívala směrem k dálnici. Nad ní právě letěl John a používal přitom nějaký útok. Od jeho pěsti, napřažené ve směru pohybu se linula modrá záře. Když Jeff zařval, byl náš felčar už dost blízko. Přesto jsme všichni stihli uskočit a Johnův útok uhodil do země. Zvedlo se mračno sněhu, zakryla jsem si oči.
Když se sníh usadil, zeptala jsem se Johna:
„Proč jsi tohle neuplatnil hned? Kvůli tobě jsem dostala ránu do hlavy.“ osahala jsem si zátylek.
„Přísahám, že jsem nevěděl, že to bude fungovat.“ zahuhlal John a vytáhl ruku z díry, kterou ve sněhu vyrobil.
„Klid, jen jsem tě zkoušela.“ usmála jsem se na něj.
„Teď dál po stopě?“ zeptal se Firestorm.
„Jo.“ kývla jsem.
„Doufám, že brzo najdem něco k jídlu. Mám strašný hlad!“ řekl úzkostně Jeff. Teprve teď jsem si uvědomila, že tmám – jak byl ten lidský slovní obrat? – hlad jak herečka. Zesláblá z hladu jsem nebyla, ale fakt jsem toužila něco sníst.
„Též doufám, pojďme!“ vyzvala jsem všechny a vykročila po stopě, následována ostatními. Šli jsme mírně do kopce a bez dalších problémů jsme se asi za dvacet minut dostali až na kýžené pahorky, vzdálené od dálnice asi dvě stě metrů. V momentě, kdy jsem stanula na vrcholku pahorku, jsem se zastavila a koukala na druhou stranu obzoru. Pod pahorky byl prudký kopec dolů, do širokého údolí, ze všech stran ohraničeného vysokou hradbou kopců. Vypadalo to jako obrovský sopečný kráter. Dole, na dně kráteru se rozkládalo opravdu veliké město, ke kterému vedly jen tři cesty. Všechny šly skrz kopcovitou hradbu prostřednictvím tunelu. Všimla jsem si, že jedna z nich se ztrácí v tunelu a za ním se napojuje na dálnici. Vedle města byl i docela velký les, který pokrýval protější svahy. Okamžitě mě napadlo, co to je za město a John, který se vzápětí postavil vedle mě, mou domněnku potvrdil třemi kouzelnými slovy: „Tohle je Crimson.“
Pozn. autora: Glocker neviděla úplně všechno, co je mělo navést ke Crimsonu.
|
