Billyho nejvyšší naděje:
Opět se mé hlavě dostalo pohyblivého stavu. Byl jsem v téže místnosti jako předtím. Neměl jsem vůbec tušení, jak dlouho jsem byl ve stavu sochy. Před mou bání stálo strašně moc lidí. Nestihl jsem však přehlédnout všechny ty lidi, protože mě vzápětí někdo opět znehybnil.
Když jsem procitl podruhé, byl jsem už někde jinde. Byl to nějaký travnatý plácek, z jedné strany ohraničený lesem a z druhé asi nějakými domy – neviděl jsem tam moc dobře, bylo to za mnou a já jsem nemohl moc otočit hlavu. V prvé řadě mi do té hlavy nešlo, proč kolem plácku byl sníh a na něm ne. Má báň stála na velikém stole, který se táhl po obvodu celého plácku. Kromě mě tam stálo mnoho jiných znehybněných Pokémonů, včetně mých přátel – ti stáli ve svých báních vedle mě. Na plácku bylo opět dost lidí. Trochu mi to nahánělo strach. Ale zároveň jsem si říkal, že stejně nejsem schopen cokoli udělat.
„Jsem prostě ztracen.“ hlesl jsem. Vtom do mé báně cosi bouchlo.
„Ticho!“ zařval na mě někdo, kdo stál za mnou.
„Aaa!“ vyjekl jsem, protože mi ten zvuk zaduněl v hlavě.
„Nemlaťte do něj.“ ozval se jakýsi muž, který stál přede mnou, a byl oblečen ve slavnostním oblečení. Teď se sklonil a prohlížel si mě „Ty jsi krasavec.“ žasl. Obrátil jsem oči v sloup a vyplázl na něj jazyk. Člověk se přestal usmívat „Paličatý a svéhlavý jako každý Grovyle. Ale to se mi právě líbí, stejně jako ostatní schopnosti Grovyla. Ukaž ostří, Grovyle.“
„Jak asi?“ vybafl jsem na něj „Vždyť se nemůžu hnout.“
„Chci ho vidět v akci.“ řekl ten chlap a pošteloval něco u paty mé báně. Cítil jsem, že jsem od břicha nahoru nabyl pohyblivosti. Mohl jsem již volně hýbat levou rukou a o něco volněji dýchat.
„Zelená hvězda uprostřed hrudi. Nádhera.“ vydechl člověk v obleku.
„Promiňte, ale tohle je předávka a ne tržnice. Pokud byl tento Grovyle chycen pro vás, vezměte si ho. Pokud ne, nechte ho být. Víc nic dělat nemůžete!“ řekl důrazně zloděj Pokémonů stojící za mnou.
„Pojďte se mnou stranou, určitě se domluvíme.“ zabručel ten v obleku, obešel stůl a zmizel mi z dohledu. Znovu jsem se rozhlédl a zkusmo ohmatal báň zevnitř. Bylo to nanic. S nehybnýma nohama jsem nemohl báň ani převrátit, natož rozbít. Nalevo ode mě stál ve své báni Steams čelem ke mně. Teprve teď jsem si všiml, jak je rozložitý. A vzápětí mi došlo, proč mě málem zamáčkl, když na mě při dvojzápasu spadl. Je přece logické, že takhle vypracovaný Pokémon musí vážit hodně. Steams měl ve tváři vyděšený výraz a tlamu měl otevřenou jako by křičel. To mě děsilo, protože Steams byl od doby, co jsem spadl do Dartu, velice statečný a opravdu máloco ho vystrašilo. Radši jsem odvrátil hlavu na druhou stranu, což jsem neměl dělat. Neubránil jsem se výkřiku, když jsem zjistil, že vpravo ode mě sedí ve své bání má sestra. Vypadala ještě víc vyděšeně než Steams.
„Proboha....ne, ne....“ vydralo se mi z tlamy. Následně jsem zařval: „Chci ven!“ a bouchl pěstí do stěny báně.
„Takže domluveno? To jsem rád.“ ozval se hlas toho muže v obleku. Vzápětí onen muž znovu předstoupil před mou báň „Takže, ty Grovyle, teď předvedeš v souboji, co dokážeš. Sdělím ti přesně, co tě čeká, ale musím tě požádat, aby ses nepokusil utéct. Slibuješ?“
„Ne.“ vyprskl jsem na něj. Neviděl jsem k pokoře jediný důvod.
„Charmeleone, Charizardové, pojďte ven.“ pronesl člověk a zahodil tři Pokébally.
Bíle se zablesklo a můj výhled na zbytek dění na plácku zakryli dva obrovští oranžoví Pokémoni podobní drakům a jeden menší tmavě rudý, mně již známý. Všichni tři měli na konci ocasu plamen. Kdybych nebyl vůbec znehybněný tak bych se roztřásl, protože v tu chvíli jsem se několik vteřin strašlivě bál. Bezděčně jsem pootevřel tlamu a vydal tichý vzdech.
„Kdyby tenhle Grovyle utíkal, jakkoli ho zneškodněte a přiveďte zpět.“ nakázal jim člověk, oni přikývli „Tak co, Grovyle, Rozumíme si?“
Nebyl jsem schopen cokoli říct, jen jsem, bázlivě kýval hlavou.
„Výborně, rozumíme.“ usmál se člověk „Takže....Já tě teď uvedu do pohyblivého stavu. Ty neutečeš, ale svedeš zápas s dvojicí Pokémonů, čili dva na jednoho. Bude to můj Combusken a Bulbasaur. Alakazam tady pana Moora obežene naše zápasiště psychickou hradbou, která ti, když se pokusíš projít, způsobí takovou psychickou újmu, že tě bude bolet hlava ještě potom, co se probereš ze mdlob. Když vyhraješ, beru tě. Když ne, nechám tě tvému právoplatnému majiteli – nějakému bláznovi, který se z Pokémony nijak neštve. Co ty na to?“
„To není fér.“ špitl jsem. Věděl jsem totiž, že to nemůžu za žádných okolností vyhrát.
„Souhlasíš? Skvěle. Tak jdem na to.“ zakončil člověk. Cosi ještě pošteloval u paty mé báně a já jsem bůhví po kolika dnech pocítil plnou pohyblivost svého těla. Taky báň se nějakým způsobem ztratila, takže jsem se zase mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Blahodárný pocit.
Ale chlap, který stál za mnou, moje kochání rázem přetnul. Chytil mě za vlasolist a nesl mě do středu plácku. Přitom řval: „Všichni vykliďte prostor, potřebuju zápasiště.“
Řval jsem i já, ale bolestí. Když nepočítám jakékoli útoky, tak tah za vlasolist je to nejbolestivější, co můžete Grovylovi udělat. A ten člověk mě jen držel za vlasolist ve vzduchu, takže sílu tahu zvětšovala ještě moje váha. Měl jsem pocit, že mi hlava praskne. Bolestí jsem skoro neviděl a taky jsem se zmítal, což ještě zvýšilo intenzitu bolesti. Samozřejmě jsem měl strach, aby mi člověk vlasolist nevytrhl.
A když mě na jedné straně vzniklého volného prostranství pustil, jen jsem padl na břicho a chytil se za hlavu. Nebyl jsem pár vteřin schopen se postavit natož být připraven k boji. Jen jsem ležel s pekelným pálením v hlavě a sténal.
„Vstávej, dělej.“ okřikl mě ten člověk, co mě nesl, a násilím mě vytáhl do stoje (zase za vlasolist.....proboha). Podařilo se mi ustálit se vestoje, ale potřeboval jsem pár vteřin, abych se vzpamatoval a zorientoval.
Stál jsem na jedné straně čtveratého prostranství po jehož obvodu stálo hodně hodně lidí. Člověk, který mě přinesl, stál vedle mě. Člověk, který mě vysvobodil z báně, stál na opačném konci prostranství. Lidi kolem hlučeli. Rozhodl jsem se, že utíkat nemá cenu, a že radši zůstanu pokorný. Jednak mě bolela hlava a jednak hlídací Charizardi a Charmeleon stáli za mnou a jistě byli připraveni mě sežehnout plamenem, kdybych se pokusil utéct.
„Koukni, ty Hvězdoune,“ oslovil mě člověk stojící vedle mě, který se pravděpodobně jmenoval Moore „Ty teď kopeš za mě, čili budeš dělat, co ti řeknu. Jasno?“ kývl jsem a zatřepal hlavou, abych potlačil bolest vystřelující do kořenu vlasolistu. Vzápětí jsem však pochopil, jakou hloupost mi Moore řekl. Byl tu totiž konflikt mezi výsledky zápasu. Když bych vyhrál, tak vyhrají v podstatě obě strany, páč můj „trenér“ byl Moore a zároveň pán, co mě vysvobodil z báně, chce, abych vyhrál, protože pak by se mě mohl ujmout. Jediné možné vysvětlení tedy bylo, že se mě Moore snaží oklamat a schválně mi bude přikazovat špatné kroky, abych prohrál – ne, že by to bylo nutné.
„Nemusíš mi tady hrát komedii. Nejsem hloupý. Oba dobře víme, že tohle nevyhraju.“ řekl jsem mu do očí. Moore mi vlepil facku „Au!“ vyjekl jsem.
„Ticho! Já tady velím, tak mi do toho nemluv!“ obořil se na mě Moore. Už jsem radši dál nic neřekl.
„Vážení zákazníci, dovoluji si jako zpestření uspořádat menší zápas, jako obchodní akt. Zde pan Phelps má zájem o tohoto Grovyla, ale vezme si ho jen, když ten Pokémon splní jeho požadavky na celkové umění boje. Prosím vydržte a užijte si pohled na zápas. Můj Alakazam vás ochrání téměř neviditelnou hradbou, které se v žádném případě nedotýkejte.“ to všechno řekl nahlas Moore a vypustil z Pokéballu Alakazama. Ten okamžitě začal kroužit lžičkami. Po chvíli jsem postřehl, jak se mírně vlní vzduch v průhledné bariéře, která najednou kolem nás vznikla a vymezovala velké prostředí pro zápas. Člověk, který mě vysvobodil z báně (Moore ho jmenoval jako Phelpse), zahodil dva Pokébally. Objevil se mně již známý Bulbasaur a o něco větší ptačí Pokémon oranžové barvy s velkými pařáty.
„Začínáme teď!“ zařval Moore „Grovyle, vpřed! Listové čepele, na oba zároveň!“
Vyrazil jsem vpřed prosti svým soupeřům. Vítr mi fičel v uších, takže jsem neslyšel, co říká trenér soupeřů, ale bylo mi to taky jedno. Hodlal jsem bojovat, ale podle sebe a podle situace, a ne podle Moora.
Bulbasaur a Combusken se nehnuli až do chvíle, kdy jsem se chytal udeřit. Pak, bylo to asi pět metrů od nich, se mi kolem ruky omotal nějaký šlahoun a tvrdě zatáhl. To způsobilo, že jsem ztratil rovnováhu a energie z běhu mě poslala k zemi. Ještě než jsem upadl, tak jsem ještě dostal od Combusken nějaký ohnivý kopanec do zad. Přistál jsem tvrdě na břiše. Záda mě pálila v místě kopance (zároveň jsem poznal příčinu toho, proč plácek není pokryt sněhem – vyhřívaný trávník). Bolestně jsem zachrčel a sebral se ze země s ryze obranným chvatem z Čepelového bojového umění – piruetou s roztaženýma rukama a samozřejmě zaktivovanými čepelemi. Combusken se záklonem vyhnul, Bulbasaura můj úder posunul vzad. Combusken však ihned přiskočil a bleskově mi zasadil ránu zobákem přesně do středu hvězdy. Rána to byla malá, ale díky podstatové výhodě bolela jak čert. Klovnutí mě odmrštilo vzad. Ani jsem málem nevěděl, jak jsem se znovu octl na zemi. Zamotala se mi hlava, trhaně jsem se zvedl a......dostal jsem zásah Plamenometem. Opět mě to odmrštilo bůhvíkam. Po tvrdém dopadu jsem cítil, že jsem dost oslabený a popálený nejmíň na polovině těla. Teď už pro mě bylo mnohem těžší se zvednout. Opět jsem se zvedl do sedu a už jsem jen viděl, jak se na mě řítí smršť Listových břitev, které mi vzápětí způsobily bolestivé šrámy a byly následovány dalšími břitvami. Zařval jsem bolestí. Nemohl jsem se z deště břitev vyprostit, takže se bolest neustále vracela. Dost mě to vysilovalo. Po pár vteřinách, které mi připadaly mučivě dlouhé, mě asi Combusken znovu nakopl – ucítil jsem zvlášť bolestivý úder, prolétl jsem vzduchem a dopadl na břicho. V mdlobách jsem ještě nebyl, ale byl jsem dle mého názoru vážně poraněný po celém těle a velice oslabený. Vstát jsem mohl, ale kvůli bolesti jsem nemohl ani otevřít oči. Zatnul jsem zuby a těžce jsem oddechoval. Z hrdla se mi dralo jen tiché sténání. Zle poškrábaný, popálený, odřený a oslabený a ještě k tomu s tolika bolestmi jsem se ani nepokoušel pohnout, což zmátlo Moora.
„Konec, pane Phelpsi. Grovyle z hvězdou zůstane u mě, přestože ho v takovém stavu asi neprodám.“ řekl.
„Pane Moore, ten Grovyle je při vědomí, slyším až sem, jak sténá.“ opáčil Phelps. Ozvaly se kroky a někdo se mě dotkl „Grovyle, otevři oči.“ zněl Phelpsův hlas. Silou vůle jsem pootevřel oči a velice pomalu se přetočil na záda „Vstaň a bojuj!“ křikl Moore. Phelps, dřepící vedle mě, mě uchopil a postavil na nohy. Chvíli jsem byl vláčný, ale pak se mi podařilo získat stabilitu ve stoje. Nicméně bez problémů to nebylo. Stále mě bolela všechna zranění, vestoje ještě víc než vleže. Instinktivně jsem se chytil za rameno, které mě bolelo úplně nejvíc. Přede mnou stáli kromě Phelpse i Combusken a Bulbasaur. Všichni tři mě pohrdavě pozorovali.
„Dokonejte to.“ řekl po chvíli Phelps „Není hoden být v našem týmu.“
Jeho Pokémoni kývli a on ustoupil za ně. Combusken si nabil a nažhavil chodidlo, aby mě mohl kopnout tím ohnivým kopem, a Bulbasaur začal shromažďovat energii do cibulky. Já jsem se však nemínil vzdát. Pořádně jsem se přemohl a s bojovným rykem a zaktivovaným Rychlým útokem jsem vyrazil vpřed. Doteď si kladu otázku, jak se mi zadařilo, že v rámci zlomku sekundy jsem zaktivoval čepele, přiskočil ke Combuskenovi a provedl s čepelemi křížný chvat směrem ven. Combuskena můj zásah doslova srovnal se zemí, protože jsem ten úder vedl jakoby shora. Samozřejmě jsem svého soupeře neomráčil, ale aspoň jsem mu krutě zatopil. Hned po tom útoku se mi však bolestí zatočila hlava. S jekem jsem spadl do kolen a zkroutil se bolestí. Za pár vteřin jsem zaslechl nezaměnitelné šlehnutí, které se ozývá při vypuštění paprsku. Vzhlédl jsem a podle očekávání jsem byl zasažen Slunečním paprskem. Přední strana těla, kam mě paprsek trefil, mě začala strašlivě pálit. Energie paprsku mě opět vynesla do vzduchu. Paprsek mě však i oslabil, takže jsem byl na pokraji mdlob. Už jsem přestával vnímat, zrak mi postupně tmavnul. Cítil jsem, že letím přímo do bariéry kolem zápasiště. Bariéra mě zrání i vnitřně a bude vymalováno, pomyslel jsem si z posledních sil.
Překvapivě jsem však přistál v něčí náruči, což jsem už téměř nevnímal. Mátožně jsem se podíval za sebe a nahoru, abych zjistil, kdo mě chytil. A v tu chvíli veškeré mé bolesti a zranění, jako by byly na chvíli odsunuty. Tmavnoucím zrakem jsem totiž spatřil důvěrně známý a milovaný obličej: „Ma-mi......eeeeh.....ugh.“
Slyšel jsem ještě sebe sama vyheknout. Pak jsem podlehl slabosti a mdlobám.
|
