Glockeřiny pocity ze setkání z Latias:
Konečně zase les, příroda a sníh, pomyslela jsem si, kdyby to viděl Billy.....V tu chvíli – v hlavě strašlivé pálení a chvilková slabost.....
„Ne....“ hekla jsem, klekla jsem si na jedno kolena a pravou rukou se opřela o zem. Pokémoni kolem mě se zastavili.
„Glocker, copak? Zase ta slabost?“ zeptal se Firestorm. Kývla jsem.
„Už počtvrté.“ doplnil ho Jeff „Za těch zhruba dvacet minut.“
„Taky bys byl každou chvíli sražen k zemi žalem, pokud by ti unesli děti, Žlutošavlo.“ zpražila ho Andra chladně.
„No jo, promiň. Jsem temný, no.“ zastyděl se Jeff. Mezitím jsem se již zvedla a setřela si pot z čela. Hlava mě stále pálila. Od toho zhroucení se mi to stalo pokaždé, když jsem myšlenkami třeba jen trošku zavadila o Billyho nebo Elite.
„Nelam si s tím hlavu, Jeffe.“ řekla jsem mdle „To já tady mám podlomenou osobnost, já jsem ta slabá. To vůbec není tvůj problém.“ též to byla slova, za která bych zasloužila pár facek, ale v tu danou chvíli jsem moc nevěděla, co říkám.
„Když byl Billy na dně, tak takhle vůbec nemluvil.“ poznamenal Firestorm „Asi má silnější sebevědomí a osobnost.“
„To nemá...“ nesouhlasila jsem „Taky se snadno takhle zhroutí v nějaké psychické újmě. Akorát, že jakmile si vypije svůj pohár hořkosti nejčastěji v podobě pláče, tak ten žal uzavře v sobě a tam ho velice rychle zardousí.“
„Pravda.“ souhlasil John, přestože o tom nemohl nic moc vědět „Pojď, Glocker, půjdeme dál.“
A tak jsme šli dál. Naštěstí mi můj žal, který jsem nedokázala skrýt v sobě, bránil v tom, abych cítila mráz čišící ze sněhu. Mé tlapy jako by se brodily ve vatě. Nemohla jsem přestat přemýšlet. Nepoznávala jsem se. Možná proto jsem propadala chvilkám slabosti.....Jo, ještě to mohlo být tím, že jsem na ten únos nedokázala přestat myslet. Teď jsem se chtěla rozptýlit a tak jsem oslovila našeho felčara.
„Johne, kam vlastně jdeme?“
„No, řekl bych, že nazdařbůh hledáme indicii pro hledání Billyho a El....“
„Ne, ne, ne!“ vyjekla jsem bezděčně a znovu mě rozbolela hlava „Promiň.“ hlesla jsem po chvíli.
„No....Určitě se najde někdo, kdo o zdejším lovci něco ví.“ chlácholil mě John a jemně do mě strčil.
„To jistě.“ pronesla jsem zasněně „Díky, Johne. Buď mi oporou, prosím.“
„To je jasné, Glocker.“ usmál se John.
Dál jsme šli v tichu. Celou dobu jsme nesešli z cesty, která byla velice špatně vidět v té závěji sněhu. Vedla z kopce a stále zatáčela, podobně jako cesta od Brandonovy vily. Právě jsem si říkala, jestli se stejně jako při sestupu z kopce ve Swiftu, něco stane, když jsme se všichni náhle zastavili a stoupli si do řady. Před námi cesta končila u okraje velkého příkopu širokého asi pět nebo šest metrů.
„To vypadá....“ začal Jeff a rozhlédl se doleva i doprava kam až příkop sahal „....jako nějaká hranice.“
Opravdu. Přímo bil do očí velice pravděpodobný účel příkopu, jenž se klikatě táhl doleva i doprava.
„Hranice....hmm....“ přemýšlel nahlas John „Pokud je to nějaká hranice, tak bychom měli být opatrní, až ji budem překračovat.“
„Já to prubnu.“ nabídla jsem se. Koneckonců jsem neměla co ztratit. To jsem si aspoň myslela než jsem to skutečně prubla. Pamatuju si, že jsem vyskočila a v momentě, kdy jsem byla nad středem příkopu, se do mě opřela nějaká neznámá síla, či co. Není mi známo, co přesně to bylo. Vím jen, že jsem najednou ležela na zádech dobrých třicet metrů od příkopu a celé tělo mě strašlivě bolelo. Nyní jsem již věděla, co můžu ztratit. Kompletně jsem ztratila kontrolu nad svým tělem. Bylo to divné. Byla jsem normálně při vědomí, plně jsem vnímala okolí, ale mé tělo si dělalo absolutně, co chtělo. Křečovitě jsem sebou škubala a přitom schytávala bolestivé rány od stromu, jak jsem v tom škubání do něj bouchala hlavou.
„Proboha....“ zaslechla jsem Firestorma. Následně se ozvaly mnohačetné kroky a pochvíli jsem ucítila i uviděla, jak na mě skočil John. Bez pochyby se snažil uklidnit mé chaotické pohyby. Jenže čím víc se snažil, tím větší mi způsobil bolest. Opravdu čím míň se mé tělo pohybovalo, tím víc bolelo. Začala jsem přerušovaně ječet.
„No tak, no tak, uklidni se....“ opakoval pořád dokola John a tiskl mě k zemi. Ale nic naplat, pořád jsem se svíjela v bolestech. Nakonec jsem ztratila vědomí, jako když utne, zničehožnic.
Když jsem procitla, měla jsem tělo opět pod kontrolou a ani mě nic nebolelo. Vlastně jsem byla plně při síle. Firestorm a Andra mi koukali přímo do očí. Položila jsem jim stejnou otázku jako před Billyho dvojzápasem: „Co se mi stalo?“
„Jak jsi skočila přes ten příkop, tak tě najednou pohltila taková hrůzná modrofialová aura. A pak tě to s ránou jako z děla odmrštilo až sem. Nejspíš to bylo nějaké komplexní zmatení všech tvých svalů, protože tě nebylo možné zklidnit. Tohle zmatení odezní jen ve spánku nebo bezvědomí. Proto jsem tě musel uspat. Ale neboj, nic se ti nestalo, jsi v pořádku.“ podal podrobný report John. Asi stál za mnou. Podal mi ruku a pomohl mi na nohy.
„Připadám si jako před tím, než jsem skočila přes ten příkop.“ řekla jsem tiše.
„Vždyť jsem to říkal, že ti nic není.“ rozložil rukama John.
„Co myslíš, že je ta hranice zač?“ nadhodil Firestorm.
„Nevím,“ zavrtěla jsem hlavou „Ale tuším, že takhle tajemný úkaz by mohl být dílem některého z tajemných, Legendárních Pokémonů.“
„Souhlasím.“ kývl John.
„A jakého?“ zajímala se Andra.
„To já nevím.“ uchechtla jsem se „Žádného jsem nikdy neviděla. Vím jen, že mají schopnosti, o kterých se nám ani nesnilo.“
„Souhlasím s tebou, Sceptilko.“ ozvalo se nad náma pulzním vysokým hlasem. Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Všichni jsme vzhlédli. Nad námi se vznášel velice divný Pokémon. Vypadal trošku jako veliký pták, křídla však měl jen v zadní části těla a vůbec jimi nemával. V přední části těla měl dvě ruce, které vypadaly jako ruční kartáče s drápy. Byl červeno bílý. Bílý měl jen krk a část hlavy. Na hrudi měl modrý oblý trojúhelníček.
„My o vlku.....“ zachroptěl Jeff plaše.
„No to je náhoda.“ usmál se neznámý „Tak mě představ, Jeffe.“
„Jak to?“ vyhrkla jsem v šoku „Ty....Ty ho znáš?“ ukázala jsem nad sebe.
„Ji....G-locker.“ zajíkl se Jeff a odkašlal si „P-přátelé......ehm.....dovolte a-abych v-vám před-stavil......Latias, Leg-legendárního Po-ké-mona.“
Úplně jsem ztratila řeč. Jeff, vždy takový nenápadný, mající svůj režim, se zná s Legendárním Pokémonem, který se s námi právě setkal. Údivem jsem otevřela tlamu. Latias se snesla dolů tak, že jsme nemuseli zaklánět hlavy. Chvíli jsem zírala do Latiasiného obličeje. Pak jsem, donucena nějakým morálním instinktem, poklekla na jedno koleno, ohnula hřbet a sklonila hlavu, jako kdybych Latias uctívala, ale spíš jsem se jí tak trochu bála. Proto mě asi mé smýšlení donutilo k pokornosti, čímž se nedalo nic zkazit.
„Ty mi čteš myšlenky, Glocker. Zrovna jsem to chtěl navrhnout.“ hlesl John a též poklekl.
„Co to děláte?“ podivila se Latias „Koříte se mi?“ chvíli bylo ticho. Po očku jsem mrkla na mé přátele. Andra, Firestorm i Jeff byli ve stejné pozici jako já a John „Já vím, že ano. Já vím všechno.“ pokračovala Latias „Kořit se mi je správná věc. To vás šlechtí. Zvlášť tebe, Jeffe.“ obletěla kolem nás „Chtěli byste asi vědět, zda mám přátelské úmysly, či ne, viďte?“ netroufla jsem si cokoli říct, jen jsem si to myslela „No,....přátelské úmysly nemám. Přece jen jste vetřelci a můžu z vaší síly mnoho získat. Naopak, vy tu sílu tímto ztratíte.“ chvíli mlčela „Jste docela troufalí. Zvedněte se.“ tak jsme vstali „No, mějte strach, protože jste vetřelci, tím pádem nepřátelé, tím pádem vám chci dát lekci, abyste si pamatovali, že lézt na území Legendárního Pokémona se nemá!!!“
„Všichni do řady po mých bocích.“ vyzval nás všechny naléhavě John „Tohle bude těžký.“
„Začneme zostra!“ zařvala Latias a začala mezi rukama kumulovat nějakou obrovskou kouli šedě zbarvené energie.
„Pozor, buďte opatrní.“ upozornil John. Byla jsem připravena k nejrychlejší reakci, jakou jsem byla schopna provést. O chvilku později však Latias vypustila tu ohromnou kouli energie přímo na Andru. Trefila. Jakmile koule narazila do Andry, vytvořila se tlaková vlna, která nás všechny odhodila hodně daleko. Nestihla jsem udělat vůbec nic. Prostě mě to najednou vyneslo do vzduchu a praštilo to se mnou o nedaleký strom. Bolel až ten náraz do stromu, jinak tlaková vlna jako taková mě nezranila. Spadla jsem tvrdě na břicho a hruď. Na chvíli jsem si vyrazila dech, ale hned jsem ho zas nabyla zpět. Otřepala jsem se a rozhlédla se kolem. Kromě Latias jsem nikoho neviděla. Zvedla jsem se, ale to už Latias zasvítila svýma očima a upřela pohled na mě. Zrak se mi nepříjemně rozmazal, že jsem absolutně nic neviděla, jen takové rozplizlé mžitky. Rozbolela mě hlava. Bylo to jako psychické utrpení. Podle pohybu svých tlap jsem se asi dost potácela a pak jsem do čehosi narazila hlavou. A pak jsem překvapivě ucítila ještě jeden náraz. A pak znovu a znovu. Opět jsem upadla. Zrak se mi vrátil, ale ten psychický útok mě dost oslabil a hlava mě z něj pořád bolela.
„Ugh....aah...a-aaah.“ vyhekla jsem a trhaně jsem se nadzvedla. Oči se mi asi v tu chvíli rozšířily nejvíc, jak to šlo. Spatřila jsem totiž, že Latias drží ve vzduchu Jeffa Hyper paprskem. Jeff nekřičel bolestí – byl asi už v bezvědomí. Latias přerušila paprsek a odmrštila Umbreona přímo na mě. Náraz jeho těla byl dost bolestivý. Jen jsem přidušeně vyjekla a zkroutila se v té náhlé bolestné křeči. Jeff byl skutečně poražen.
„Jeffe....Vstaň!“ vyhrkla jsem naivně. Odsunula jsem ho stranou a začala se pomalu zvedat. Po chvíli bolestivého úsilí se mi to nakonec povedlo. S hlavou jako v ohni jsem nenávistně pozorovala Latias. Ta teď Hyper paprskem trýznila někoho jiného z nás. Neviděla jsem koho, byl za stromem. Chvilku trvalo, než jsem zaslechla výkřik toho někoho. Byl Firestormův.
V tu chvíli jsem se dostala do ráže. Nesměla jsem z morálních důvodů dopustit, aby byl Firestorm jakkoli mučen. Vždyť mi zachránil syna....Ne! V tu ránu mě další slabá chvilka znovu srazila do pokleku. Ale tentokrát to trvalo mnohem kratší dobu než obvykle.
„Proboha.....Glendo, seber se.“ hecovala jsem se. A pojednou.....
„UÁÁÁÁ...“ ....jsem se s bojovným křikem a zaktivovaným Rychlým útokem rozběhla k Latias. Ta si mě všimla až jsem byla skoro u ní. Nestihla nijak zareagovat, když jsem vyskočila, naostřila si čepele a zasadila jsem jí dva dlouhé seky. Latias odlétla trochu vzad a dopadla tvrdě do zledovatělého sněhu. Já jsem však už odvracela pohled, abych zjistila, co se stalo s Firestormem. Pozdě! Byl vyřízen. Vypadal dost pošramoceně. A co víc! O pár metrů dál ležela Andra, také nehybná a také viditelně zraněná. To mě přinutilo přemýšlet o tom, kde je John. Vzápětí jsem uslyšela odpověď, vidět jsem ji ani nemusela. Ozvala se tupá rána a Latiasino přiškrcené vzdechnutí.
„Zkus tohle!“ ozvalo se Johnovo zařvání. Otočila jsem se. Latias měla velkou modřinu na hrudi. John právě vykročil ke mně, když se Latias najednou zvedla, bleskově nabila tu šedavou kouli energie a mrštila ji po něm.
„Johne, bacha!!“ zakřičela jsem. Ale to už koule Johna zasáhla a smetla ho přímo do mě. Navíc – zasáhl mě nejen John ale i ten útok. Bylo to jako kdyby do mě v plné rychlosti vrazilo něco velkého a těžkého. Připadala jsem si, jako kdyby mě nápor toho útoku rozlámal. Strašlivý tlak a pálení jsem, cítila po celém těle, nemluvě o Johnově váze. A pak náhle tma, ticho a na závěr mdloby.
„Vstaň......vstaň.....Prober se.....“ začalo mi pojednou znít v hlavě. Začala jsem cítit chlad v zádech. Ležím ve sněhu, uvědomila jsem si. Byla jsem slabá a tělo mě místy bolelo „Tak otevři oči....“
Ozval se mi znovu v hlavě ten podivný hlas s ozvěnou. Pomalu a třaslavě jsem pozvedla víčka. Do očí mě praštilo slunce. Ale hned jsem se rozkoukala a uviděla před sebou Latiasin obličej.
„Ty....“ zasípala jsem.
„Vstaň....“ řekla Latias důrazně.
„Já nemůžu.“ řekla jsem popravdě. Nemohla jsem se slabostí pohnout.
„Ale můžeš.“ opáčila Latias. V tu chvíli mě nějaká síla sama nadzvedla do sedu a držela mě tam. Zděšeně jsem zjistila, že kolem mě leželi všichni mí spolubojovníci, omráčení a zřízení.
„To ne....“ zaskřehotala jsem.
„Vidíš? Nikdo z vás nemá proti mě šanci.“ uchechtla se posměšně Latias „Vetřeli jste se na mé území, vaše síla mi patří. Nerada to říkám, ale je s nimi konec. Stanou se mými poskoky bez schopností, kteří se vždycky hodí.“
„Stanou?“ broukla jsem nevrle „Tím jako z nějakého důvodu vylučuješ mě? A proč?“
„Nejsem zrůda, dokážu být milosrdná.“
To mě rozesmálo. Pohrdavě jsem se chichotala asi minutu a pak jsem jí oplatila:
„To má být jako vtip? Ty nás tu všechny totálně zdecimuješ jako své úhlavní nepřátele a pak mně chceš prokázat milosrdenství? Nejsem hloupá, vím, že bys z toho nic neměla.“
„To je fakt.“ přitakala Latias „Neměla bych z toho nic, ale musím se nad tebou slitovat z té špetky soucitu, kterou mám.“
Vykulila jsem na ni oči.
„Ty mě lituješ? A proč, proboha? Proč lituješ jen mě?“ vybafla jsem na ni.
„Protože sis nedávno prošla tím největším utrpením, jaké může potkat matku.“ vyložila Latias. Uznale jsem protáhla obličej. Jak tohle ví?, opakovala jsem si pořád dokola. Tím také Latias oživila můj žal a to bylo přesně to, na co čekala. I ten jediný záchvěv zármutku totiž byl na mně vidět.
„Vidíš? Pořád tě to trápí. Nechci tvé duševní utrpení nijak rozvíjet. To radši zavřu oči a nechám tě jít.“
„Pozdě.“ zasupěla jsem „Tím, že jsi způsobila tolik bolesti mým přátelům, jsi mě vystresovala na maximum.“
„No právě proto tě nechci dál stresovat.“ naléhala Latias.
„Hele, já na tohle nehraju.“ řekla jsem nabručeně „Buď nás pusť všechny, nebo z nás všech udělej své poskoky.“
„Má nabídka je ojedinělá. Jsi exemplární případ.“ zabručela Latias hrubě „Máš teď dvě možnosti. Buď odejdi, nebo zůstaň. Ale tyhle Pokémony už nezachráníš. Zachraň aspoň sebe.“
Ta její poslední slova se mi zavrtala do uší a pořád mi v nich zněla. Chtěla jsem o tom přemýšlet, protože jsem měla v rukou svou čest a svůj osud. Problém byl v tom, že Latiasina řeč byla úžasně sugestivní a já jsem čím dál víc neúmyslně nabývala vědomí, že musím odejít.
„Tak já....teda jdu.“ hlesla jsem mdle.
„No.....Já ti dodám trochu energie, abys vůbec mohla chodit.“ pronesla ještě Latias. Pak spustila takovou podivnou Léčivou auru. Síly se mi vrátily, ale jen natolik, abych se mohla hýbat a aby mě nebolela hlava. O boji se nedalo mluvit.
„Dobrá. Jsi volná, běž.“ vyzvala mě Latias. Zvedla jsem se a vykročila směrem k příkopu. Pohybovala jsem se nejistě a trhaně. Odcházela jsem středem a ocasem jsem za sebou zametala stopy. Nechávala jsem své kamarády ve štychu a ani jsem nevěděla, proč to dělám.....Utíkala jsem od nebezpečí, které mi hrozilo, jako nějaký pořádný zbabělec a zrádce.
|
