Billyho líčení:
Byl jsem zmatený z celé situace, která nastala. Vnímal jsem jen strašlivý chlad a led, který mě obklopoval a znemožňoval mi jakýkoli pohyb nebo zaslechnutí sebe hlasitějšího zvuku. Taky jsem viděl, ale nemohl jsem ani otočit oči. Strašně jsem se bál. Nejen o sebe, ale i o ostatní, kteří skončili stejně jako já – zamrazení v kostce ledu. V hlavě mi hučelo a já přemýšlel na plné obrátky nad tím, co se stalo, proč se to stalo......Zkrátka jsem chtěl vědět, co se děje. Jedna zásadní otázka mi však stále vyvstávala v hlavě: Proč Martin tohle udělal? Řešení nebo odpověď jsem však nedokázal vydedukovat. Byl jsem moc vystresovaný, vybátý a hlavně zmatený. Začal jsem se soustředit na dění před mým ledovým vězením, abych nemusel myslet na frustrující zmrazení nebo na dedukce odpovědí či strach.
Před mou kostkou nalevo byly ještě čtyři další kostky. Matně jsem rozeznával Flammosy a Absa, kteří byli ve stejně prekérní situaci jako já. Zbylé dvě kostky jsem nemohl rozeznat – byly v zákrytu. Vpravo jsem zaregistroval nějaký pohyb. Velice okrajově jsem viděl Martina, jak běží někam doprava ode mě. Na chvíli se mi ztratil ze zorného pole. Potom jsem zahlédl odlesk jakéhosi oranžového záblesku a Martin se objevil úplně nejvíc napravo, kde jsem ho ještě mohl vidět. Chvíli se asi bavil s doktorem. Pak zničehonic namířil ruku někam doprava. Trvalo to strašně dlouho. Cítil jsem, jak začínám pomaličku omdlívat. Zrak mi mírně tmavl a hlava mě začala trošku bolet. Ale při tom všem jsem si najednou uvědomil, že nejmíň půlka party chybí. Nemohl jsem však za daného stavu tuto záhadu nějak řešit. Martin sebral ze země jakýsi Pokéball a zahodil jiný. Objevil se Charmeleon a začal rozmrazovat kostky ledu pomocí ohnivých projektilů. Mé oči pořád slábly – viděl jsem skoro černobíle. A s přemýšlením jsem byl též úplně mimo. Viděl jsem jak ze dvou vzdálenějších kostek ledu stoupá pára. V momentě, kdy Charmeleon zastavil proud ohnivých střel, jsem si všiml, kdo byl v těch právě rozmrazených kostkách. Byli to Steams a Peppermint. I na tu dálku bylo zřejmé, že jsou oba v bezvědomí. Martin na ně namířil rukou a ze zařízení, které měl k té ruce připevněné, vytryskl oranžový paprsek. Ten dopadl na Kurta, na chvíli ho pohltil, a když zmizel, tak Kurt už nebyl zeleno-červený ale tmavě čokoládově hnědý. Tedy aspoň to tak v mém zesláblém zraku a ještě skrz led vypadalo. Divit jsem se nemohl, protože mi v tom mrazení v hlavě bránilo. Jen jsem se mohl koukat, jak Martin tenhle proces zopakoval se Steamsem a později i s Absem, kterého vzápětí nechal Charmeleonem rozmrazit. Poté jsem už zůstal jen já a Flammosy. Nevím, jak ona, ale já jsem cítil, že mi zbývá pár chvil, než omdlím. Bylo mi strašně, to se vůbec nedá popsat. Bylo to takové smíšené. Napůl jsem se těšil na to až se dostanu z ledu, a na druhou stranu jsem se bál toho, co se mnou Martin udělá.
Charmeleon opřel své projektily do ledové krusty kolem mě a Flammosy. Cítil jsem, jak led kolem mě taje a postupně mě vrací do normálního života. To jsem si aspoň myslel, než led roztál docela a já dopadl tvrdě tlamou napřed na zem. Necítil jsem totiž vůbec nic, alespoň v těch prvních chvílích. O nějakém pohybu se absolutně nedalo mluvit. Připadal jsem si jak v paralýze.. Nemoh’ jsem se vůbec pohnout, křeče jsem však neměl. O to to bylo děsivější. Před sebou jsem viděl Flammosy, která byla zjevně též při vědomí, ale taky měla problém s pohybem.
„Tebe si nechám na konec.“ zaslechl jsem Martina. Znělo mi to jako bychom byli v tunelu a on stál na opačném, konci než já. Slyšel jsem, jak přišel ke mně. Již jsem měl trošku cit, takže jsem zaregistroval, že mě Martin uchopil, otočil a nadzvedl mi hlavu. Nemohl jsem vůbec odporovat. Připadal jsem si malátně a otupěle. Martin mi násilím vsunul ústí toho znehybňujícího přístroje do tlamy:
„Hvězdoune, ty jsi mě nejvíc ponížil a zesměšnil. Měl bys to nejvíc odnést. Ale máš velkou hodnotu, tím pádem jsi odčinil své hříchy a ještě ses vyšperkoval na vrchol mého cenového žebříčku. Až z tebe udělám hnědou figurku, dostaneš zlaté lemování, používané jen pro ty nejlepší a nejcennější kousky.“ zasmál se. Zděsil jsem se. On ze mě fakt chce udělat neživou figurku?, vykřikl jsem v duchu. Pak jsem se opravil, vždyť to je hloupost, to není podle mě ani teoreticky možné. Co by z toho pak on měl, kdyby to tak bylo?
„Ší-l-len-če.“ zadrkotal jsem zubama. Připadal mi jako blázen, když znehybňuje a přebarvuje Pokémony. Říkal jsem si, že to, co se mnou udělá, asi nebude moc příjemné. Zavřel jsem oči.....*cvak*...ozvalo se najednou. Znovu jsem oči otevřel. Martin se tvářil udiveně. Po pár vteřinách vytáhl ústí své zbraně z mé tlamy a chvíli na tu zbraň civěl.
„Kruci, zrovna teď došel akumulátor! Neuvěřitelný!!“ zaklel. Ani jsem nemohl uvěřit svému štěstí. Drze jsem se na něj zazubil. Náhle jsem zaslechl Flammosyn výkřik:
„Billy, zdrhej!“
Mé oči bleskurychle sklouzly k Ninetalesce. Ta se právě nečekaně mrštně zvedla a sprintovala k východu. Poznal jsem, že jestli má nastat má příležitost, tak nastala teď. Zvedl sem se (ani nevím, jak se mi to povedlo) a hbitě ji následoval. Nebyl to právě plynulý běh. Hlava se mi točila a já jsem nemohl udržet přímý směr. Za chvilku jsem Flammosy dohonil a běželi jsme na stejné úrovni. Za sebou jsem slyšel nějakou potyčku. Už jsme byli skoro u dveří, když náhle Flammosy zasáhl ten paprsek. Notně mě to vylekalo. Dokonce tak, že jsem při svém potácivém běhu upadl. Před očima se mi objevila Flammosy v tom znehybněném stavu a převrácená na bok.
„Flammy, nééé!“ zaúpěl jsem. Teď už mi bylo jasné, že neuniknem. Protože jsem zvyklý bojovat až do konce, ještě jsem se bláhově pokusil o útěk. Pomalu jsem se zvedl, zahlédl záblesk oranžového paprsku a....., pak absolutně netuším, co se se mnou stalo. Prostě jsem přestal vnímat, ale mdloby to určitě nebyly.
Nemůžu vědět, jak dlouho jsem byl mimo. Prostě jsem se náhle probral. Ještě jsem se pořádně ani nerozkoukal a už jsem věděl, že něco není v pořádku. Stál jsem na nějaké lavici v malé místnosti s kovovými stěnami. Kromě té lavice tu nebylo zhola nic. Jen malé elektrické zařízení vedle dveří. Kolem mě byla skleněná kupole. Neviděl jsem na levou část místnosti, protože jsem byl otočený spíš čelem k pravé části. Nemohl jsem se pohnout a neměl jsem ani cit. Jako bych od krku dolů dočista ochrnul. Mohl jsem jen trochu pohybovat hlavou ve všech směrech. Samozřejmě oči, uši, nos a tlama fungovaly též. Shlédl jsem dolů na své tělo, abych případně zjistil, proč se nemůžu hýbat. Úlekem jsem vyjekl. Od krku dolů jsem byl stejně hnědý jako předtím v aréně Steams nebo Absus. Dostali mě, pomyslel jsem si trpce, udělali ze mě sochu. Zavrtěl jsem hlavou, ne, vždyť já své tělo normálně cítím, ale nemůžu se hnout.
„Jo, tenhle je též pravý.“ zaslechl jsem tlumeně jakýsi hlas „Splnil jsi úkol Martine. Jsem na tebe hrdý.“ znělo to zleva, z úhlu, kam jsem neviděl. Vzápětí se mi přímo před oči postavil člověk, kterého jsem neznal. Byl oděn v nějaké slavnostní oblečení a na první pohled zlýma a nedůvěryhodnýma očima mě pozoroval.
„Ty jsi velice vzácný Pokémon, Grovyle s hvězdou.“ pronesl. Zlobně jsem zavrčel „Bude za tebe hodně peněz. Pokémoni z Marleyho menšiny jsou špička trhu.“
„Hned mě učiň zase pohyblivým!!!“ křikl jsem, dobře vědouce, že to nemá smysl. Znal jsem toho člověka jen chvilku a už jasem ho nenáviděl víc jak Martina.
„To nemohu, Grovyle. Zůstaneš hezky nehybný jako socha. Nanejvýš ti na chvíli nechám pohyblivou hlavu, ale jinak tě budu nechávat v podobě hnědé figurky. Znehybnit.“ sotva člověk dořekl, znovu jsem ztratil vědomí.
Když mi znovu někdo odkryl hlavu, neviděl jsem nic. Byla prostě tma jak v pytli. Bylo to ale horší než předtím. Nemohl jsem pohnout hlavou ani tlamou. Jen očima a vlasolistem. Co se děje?, pomyslel jsem si. Náhle mi přímo do očí posvítila jakási lampa. Chtěl jsem vykřiknout, ale nemohl jsem otevřít tlamu.
„Hvězdoune, vstávej!“ ozval se zvenku známý hlas. Lampa se sklonila a objevila se Martinova tvář. Vykulil jsem na něj oči „Hele, Hvězdoune.....“ začal řeč „.....No....ehm.....Nelekni se velitele, on je dost zlý. Ale já ne. Pustit tě však nemůžu. Chci se ti omluvit. Přece jen mě to, co jsem udělal, mrzí.“
Cože?, řekl jsem v duchu. Ven vyšlo jen zahuhlání. Jak to, že Martina mrzí to, co udělal, vždyť je to zlý a podrazácký lovec, honilo se mi hlavou.
„Můj bože, promiň.“ řekl zděšeně Martin. Cosi pošteloval u paty mé báně a tlama se mi rázem uvolnila.
„Díky....“ vyšlo ze mě hrčivě. A téměř ihned potom mě napadlo: To jsem snad ani neřekl já. Byl jsem totiž zvyklý, že z mých hlasivek vychází středně vysoký skřehotavý hlas. Ale to „díky“ jsem řekl nějakým sípavým a vysokým hlasem, který jsem nepoznával.
„Abys věděl, co tě čeká, tak teď letíme na místo předání. Tam tě velitel prodá někomu jinému. Už nikdy se nepodíváš do přírody.“ popotáhl. Hrklo ve mně. Ne, už zase, to už tu bylo, řekl jsem si.
„Hodlám zůstat divoký.“ zavrčel jsem zlobně.
„Ani nevíš, jak bych ti to přál. Ale kdybych tě pustil, měl bych peklo.“ pokrčil rameny Martin „Chtěl jsem se ti jen omluvit a popřát hodně štěstí, abych měl čisté svědomí. Nic víc udělat nemůžu.“
„Stejně nemáš čisté svědomí!“ zasmál jsem se pohrdavě.
„Hodně štěstí.“ pravil nakonec Martin a už sahal po ovladači báně. Náhle mě napadlo, že nejsem v téhle šlamastyce sám.
„Počkat!“ křikl jsem „Ještě jedno můžeš udělat. Můžeš mi ukázat mé přátele.“
„Aha, dobrá.“ souhlasil Martin. Uchopil mou báň a otočil ji doleva. Tam jsem spatřil Flammosy, Steamse, Absa a Pepperminta, též uzavřené v báních, znehybněné a naskládané v řadě. Vzadu na konci řady byla ještě jedna figurka, na kterou jsem neviděl.
„Kamarádi, z tohohle se asi nedostanem.“ špitl jsem trpce. Měl jsem slzy na krajíčku, když jsem viděl všechny ty Pokémony, kteří byli uneseni se mnou, a to jen proto, že se ke mně přidali „Promiňte mi to.“ hlesl jsem. Chvilku jsem se tiše styděl a pak znovu oslovil Martina: „Co je zač ten Pokémon vzadu?“
„Ah, to je Grovyle.“ odpověděl Martin. Pojal jsem zlou předtuchu.
„Ukaž.“ zachroptěl jsem. Martin sáhl rukou někam pod lavici a cosi zmáčkl. Neznámou figurku uchopil jakýsi drapák a přivezl ji až k Martinovi. Ten Grovyle byl ve velice zvláštní poloze – vsedě s oporou v rukou za zády. Byl mi velice nepříjemně povědomý.
„Otoč ho zády ke mně, prosím.“ požádal jsem Martina. Člověk vykonal, o co jsem ho žádal.
„Ne….“ zaševelil jsem roztřeseně. Přesně to, co jsem na šíji toho Grovyla nechtěl vidět, tam teď jasně a zřetelně vidět bylo – klikatá, zubatá, svislá čára „Elite......sestřičko moje....“ slyšel jsem sám sebe vydechnout. Znovu jsem pocítil rozrušení. Do poslední chvíle jsem doufal, že Elite zůstala na svobodě stejně jako nejspíš i má máma. Ale teď, když jsem poznal pravdu, už mi bylo jedno, co se mnou bude: „Znehybni mě, prosím.“ vyslovil jsem těžce. Martin chvíli váhal, ale pak sáhl na ovladač mé báně a uvedl mě opět do stavu nehybného.
|
