| 22 |
Seděla jsem v křesílku přisunutém u televize a s nohama přitisknutýma k tělu hltala každý nový drobek informací. Od mé návštěvy Rubínového jezera uplynulo skoro přesně 30 hodin a za celou dobu jsem nezamhouřila oko. Nejprv jsem se snažila získat informace i skrze komunikaci s dalšími lidmi, ale zmíněnou dobou jsem už na takový způsob rezignovala a občasná zvonění počítače a Xtransceiveru jsem už kompletně ignorovala.
Cesta domů do laboratoře v Obláčkovém městě mi trvala několik hodin, a když jsem konečně dorazila, přivítal mě hlouček místních s dotazy, kterým jsem zprvu vůbec nerozuměla. To se změnilo s tím, když jsem pustila televizi a zaslechla slova, která nadosmrti nedostanu z hlavy. Tři kraje s nejpočetnější pokémoní populací. Po stovkách umírající pokémoni. Katastrofa, která hravě strčí do kapsy i to, co se stalo předloni u Plachtoblak. Asi hodinu jsem neschopna dalších činností jen seděla a poslouchala.
Nepotřebovala jsem svůj doktorát, abych pochopila, co se stalo. Mohl za to Jilm. Buď jeho plán nevyšel, a nebo naopak vyšel moc dobře. Osobně bych si vsadila na druhou možnost. Pokoušela jsem se dovolat ostatním profesorům, ale ve všech případech neúspěšně. Jediný, koho jsem vynechala, byl právě Jilm, na kterého jsem neměla kontakt nazpátek. Vždy mi volal pod skrytým číslem přímo na osobní Xtransceiver. Mezitím se mi začaly na všech zařízeních hromadit textové, zvukové, i obrazové zprávy od lidí všech možných postavení, a když se pak objevila na obrazovce ta šokující zpráva o Březinově přiznání a mezi zprávami se začaly objevovat i výhrůžky, tak jsem veškerou komunikaci vzdala.
Proto mě zaskočilo, když ke mně dorazila první skutečně relevantní zpráva cestou, kterou bych pro dorozumívání v krizovém stavu nikdy nevzala v potaz.
„Přišla pošta, paní profesorko!“
Až jsem nadskočila, když mě tímhle oznamem asistentka probrala z mého televizního transu.
„Tohle bylo ve schránce,“ pronesla svým věčně energickým tónem a podala mi obálku.
Obálka byla celá bílá bez jakýchkoliv náležitostí. Nemohla přijít poštou; někdo ji musel vhodit přímo do schránky tu na budově, ale přitom se nechtěl zastavit uvnitř. Uvnitř byl jeden krátce popsaný list dopisního papíru. Nic dalšího. Dala jsem se do čtení.
„Vím, co jste dělala v Šafránech a také na Rubínovém jezeře. Jste nevinná, ale nikdo Vám nebude věřit, kromě mě. Přijdou pro Vás. Opusťte Vaší laboratoř a přijďte mě vidět ve Dřímajícím dvoře.“
Žádný podpis. Pouze rukou načrtnutá mapka ukazující cestu mezi polorozpadlými budovami Dřímajícího dvora k jedné z nich se šipkou označující vchod.
Podívala jsem se na svou asistentku. Za jejími brýlemi se schovávala dvě okna do té nejčistší a nejupřímnější duše, jakou jsem za celé své působení v Unově potkala. Vracela mi pohled a v jejím postoji byla vidět nedočkavost a pilná ochota. V tomhle bodě se mi zdálo cokoliv jako zlepšení současné situace, ale říkala jsem si, že ať už se hodlám zaplést do čehokoliv, tohle dobré stvoření si nezaslouží nic z toho.
„Bělo, chci, aby sis urychleně sbalila všechny svoje věci a vrátila se k rodičům,“ přikázala jsem možná až zbytečně ostře. „Budu pryč, nevím jak dlouho a laboratoř chci zamknout.“
Sledovala jsem ustaraný výraz, který se jí zformoval na tváři, zatímco hledala slova. Laboratoř jsme nikdy předtím nezamykali. Byla stále otevřena komukoliv, kdo potřeboval jakoukoliv pomoc. I když jsme byly obě pryč, nechávaly jsme odemčeno pro lidi, kteří si navykli nám nosit výzkumné vzorky či různé dary a nechávat je tu.
Běla byla v reakcích na nové situace trochu pomalejší než ostatní, ale vážnost současného dění pronikla už i do věčně zamlženého prostředí jejího mozku. Věci teď zkrátka budou jinak.
Ještě týž hodinu jsem vyrazila po stezce směrem k Dřímajícímu dvoru. Ať už mě tam čeká cokoliv. Nebo kdokoliv.
|
| behold3r |
|
|
|
