| 21 |
Rubínové jezero u Bílého lesa. Je překvapivé, že tak technologicky vyspělý a pokrokový kraj, jako je Unova, stále ještě spoléhá na přírodní nádrž jako svůj primární zdroj pitné vody pro celou oblast. Před osmi lety vypracovali v hlavním městě, Věžovicích, velký projekt, který měl celou nádrž zastřešit a modernizovat a současně s tím namísto Bílého lesa nechat vyrůst moderní město, které by pojmulo za své první obyvatele nově potřebné pracovníky celého nádržního komplexu. Projektu říkali Černé město a mělo se tak jmenovat i právě nově vzniklé osídlení. Zda k uskutečnění projektu dojde nebo ne bylo tehdy velmi nerozhodně, ale nakonec se do všeho vložili radní z Drakomrakova. Ti jsou známí svou láskou k tradicím a historii, a jejich vlivem došlo ke zrušení všech plánů. Namísto toho bylo rozhodnuto zavést u Rubínového jezera důkladné hlídky, které mají zastavit každého, kdo by mohl takto důležité místo jakkoliv ohrožovat. Někoho mé důležitosti by se ale neodvážily zastavovat.
„Hezké dopoledne přeji, profesorko Jalovcová,“ pronesl ke mně uniformovaný muž stojící u strážní budky.
„Děkuji. Vám také,“ odvětila jsem s úsměvem a nerušeně dál pokračovala po cestě pozvolna stoupající k jezeru.
Vlastně je to ideální, pomyslela jsem si, zatímco mi pod botami chroupal štěrk. Díky umístění jezera a návaznosti toků budou čímkoliv v jezeru ovlivněny asi dvě třetiny všech divokých pokémonů v Unově a díky funkci jako lidské vodní nádrže i všichni domácí pokémoni.
Zastavila jsem se na břehu jezera. Ve svitu slunce, které viselo nad okolními stromy, mělo krásnou narudlou barvu.
A já mám své cokoliv právě tady, pomyslela jsem si a sáhla do vnitřní kapsy svého bílého pláště pro lahvičku s tmavě hnědou tekutinou.
Udělala jsem další krok směrem k jezeru. Další by už znamenal pád do vody.
Podívala jsem se na obsah skleněné lahvičky proti světlu slunce. I přes paprsky dopadající z druhé strany zůstávala kapalina stále tmavá. Ale tak to asi muselo být. Má-li tato malá lahvička přinést svobodu všem pokémonům v regionu, musí být její obsah velmi koncentrovaný. Až se smíchá s vodou v nádrži, bude jen otázkou času, než budou všichni pokémoni v Unově svobodní a budou si moct psát své osudy nezávisle na lidech, kteří jim v minulosti už tolikrát ublížili.
Koukla jsem na Xtransceiver na zápěstí. Displej značil 11:58.
Znovu jsem obrátila pohled k lahvičce v druhé ruce. Je ironické, že potom, co jsem tolikrát kázala, jak je důležité, aby pokémoni a lidi žili ve společném souladu, budu já ta, co je rozdělí. Vzpomínám na tým Plasma. Vlastně chtěli to samé. Plno mladých a důvěřivých lidí se nechalo zmanipulovat lidskou zrůdou jménem Gécis. Tvrdil, že chce uchránit pokémony před lidmi, a ve skutečnosti byl on sám přesně ten typ člověka, před kterým je potřeba uchránit jak pokémony, tak i lidstvo. Pod lákavou záminkou záchrany slabých pokémonů před lidmi mu i řada moudrých jedinců sedla na lep a dovolila mu spáchat mnohá hanebná zla.
Uvědomila jsem si, že si nehlídám čas. Xtransceiver už ukazoval 11:59. Rychle jsem tlačítkem přepnula na mód vteřin jen abych viděla, že jich zbývá posledních devět. Rychle jsem se zbavila zátky lahvičky a s rukou nataženou nad jezero jsem se koukla na zbývající vteřiny. Bylo jich už jen šest.
5
4
3
V duchu se mi vyjevil Gécisův výsměšný úšklebek. Čím víc se šklebil, tím víc se jeho tvář podobala tváři profesora Jilma.
1
Hodinky pípnuly, jak ukazatel vteřin přeskočil z 59 na 00. Ozvalo se třísknutí skla od toho, jak jsem lahvičkou hodila o cestu za sebou.
Po štěrku se pomaličku rozlila hnědá tekutina, ze které při kontaktu s kamínky stoupaly viditelné výpary.
|
| behold3r |
|
|
|
