| 20 |
Je onen rozhodující den. Jedenáct padesát dva. Sedím na hrázi vodní nádrže a v ruce mám lahvičku s tekutinou. Stále jsem nervózní z toho, co se chystám udělat. Rozhlédnu se po okolí a vidím spoustu pokemonů. Tamhle letí fletchling a zpívá krásnou melodii. Jak je šťastný, že je volný a svobodný.
Tamhle si malý makuhita hraje se svým mladým trenérem. I z něj čiší radost, však je to jiný typ. Má radost, že může sdílet život se svým trenérem. Ale je to skutečná radost? Vždyť pro toho člověka již musel vytrpět neuvěřitelná muka. Usměju se při pomyšlení na vtipnou slovní hříčku, která mi právě vznikla v hlavě. Samozřejmě myslím muka na cestě života, ne muka pokemona.
Den je jako malovaný. Na modré obloze je jen pár bělostných oblak. Sluníčko opravdu krásně hřeje. Vůně rostlin a pečeného jídla ke mně doléhá ze všech stran. Vážně je současnost tak zlá?
Podívám se na hodinky. Jedenáct padesát sedm. Už za tři minuty dost možná rozpoutám revoluci. Stejně tak všichni mí kolegové. Uslyším hlasitý dusot. Za mými zády běží po cestě mladý chlapec s belsproutem v náručí. Vstanu a zastavím ho: „Chlapče, co se stalo?“
„Bojovali jsme, pane profesore,“ odpoví chlapec, „vyslal jsem ho proti tomu smradlavému charizardovi, co má Karel odvedle. A on mě takhle porazil!“
Chlapec se rozvzlyká. Propustím ho a poradím mu, ať uhání do nejbližšího pokémoního střediska. Rozhovor s chlapcem mě paradoxně utvrdil v tom, co musím udělat. Používat pokemony jen jako prostředek pro zvýšení ega. Nezajímat se o ně, brát je jen jako své hračky, ačkoliv to jsou živé bytosti. Tohle musí přestat.
Znovu se podívám na hodinky. Jedenáct padesát devět. Tak je to tu. Otevřu ampuli s elixírem posilujícím schopnosti pokemonů. Přičichnu k oné tekutině. Je prakticky bez zápachu. Odpočítávám s hodinkami posledních deset vteřin. Pět vteřin.
4
3
2
1
Hodiny na radnici začnou odbíjet dvanáct hodin. Náplň lahvičky opatrně vliju do vody a sleduji, jak se hnědá kapalina mísí s vodou, až postupně mizí.
Revoluce může začít.
|
| Terrion |
|
|
|
