„Pitomci,“ pomyslel si Jilm, když černá helikoptéra přistávala v Johtu, „je až neuvěřitelně snadné, že mi toto všechno prošlo.“
Ačkoliv Jilm celý život koktal, jeho myšlenky se nikdy na rozdíl od jeho řeči nezadrhávaly: „Jak snadné bylo všem vyhrožovat? Jak málo stačilo, aby udělali, co po nich člověk chce? Slíbil jsem, že se s nimi podělím o moc. A že prvním krokem bude osvobození pokemonů. Pche, jak jsou naivní. V tom roztoku není žádný elixír, je v něm jed! Když jej vylijí do hlavních vodních zdrojů, vyhubí tím všechny pokemony v regionu a přitom se to lidí ani nedotkne! Lid profesory zlynčuje. A když budu mít profesory z cesty, budu sám tím největším mužem na světě!“
***
Hmmm... proč právě ve dvanáct a proč právě pozítří, přemýšlel jsem, když jsem se natáhl na gauč ve své laboratoři, z jakého důvodu? Jakkoliv se mi Jilmův plán dokonce i zamlouvá, mám z něj celkem strach. Proč nás vlastně vydíral? Je to nástroj nebo jen pojistka? Co je zítra za den? Zašátral jsem v kalendáři a našel jen datum, na kterém nebylo nic zvláštního. A i kdyby, každý region má svátek v jinou dobu. Třeba nám jen dával čas, abychom to stihli zorganizovat.
Uvelebil jsem se na gauči a konečně protáhl svá bolavá záda. To mi neskutečně pomohlo. Začínala mě však pro změnu bolet hlava. Podle Jilmova plánu je tohle první krok k novému uspořádání světa. Je to vůbec správné? Máme skutečně pokemony osvobozovat? Konec konců, byl to evoluční boj. My, lidé, jsme ho prozatím vyhráli. Tak proč nám přidávat handicapy? A proč zítra v poledne? A co se stane, když to neudělám? Regionu to asi neublíží. Mně samému určitě. Jilm na mě vybalí všechny informace. Způsob, jakým jsem získal titul, jak jsem se stal profesorem. A co vůbec je v té lahvičce? Opravdu by mě zajímalo složení onoho séra. Pokud je skutečně tak mocné, nemohlo by sloužit k vyřešení daleko větších problémů než je zrovna tenhle? Ale Jilm má plán a je to velice inteligentní člověk. Jistě ví, co dělá. Otázka zní: stojí mi má pověst za vzdor vůči Jilmovi, který by vlastně měl být neopodstatněný? A co udělají ostatní profesoři? Asi to, co jim Jilm nakáže. Velice bych se divil, kdyby to dopadlo jinak, že všichni Jilma poslechnou. Asi bych jej měl poslechnout také.
Vytáhl jsem zpoza pláště lahvičku, chvíli si ji prohlížel, a pak ji zase zasunul. No nic, práce se sama neudělá. Vyskočil jsem z gauče a zašel si do automatu pro kávu.
Ještě jsem ji ani nestihl dopít, když tu někdo zazvonil a zažádal o mou audienci. Pustil jsem toho chlapíka dál, koneckonců, objevoval se tu relativně často.
„Dobrý deň, Augustin,“ oslovil mě člověk v hnědém kabátě sahajícím skoro až na zem, který právě prošel mými dveřmi.
„Dlouho jsme se neviděli,“ pozdravil jsem ho. Pak jsem mu podal ruku a chlapsky jsem ho objal, „už mi můžeš prozradit své pravé jméno?“
Pousmál se. Dobíral jsem si ho takto poměrně často. Věděl, že vím, že mi své pravé jméno prozradit nemůže. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby ho sám už zapomněl: „Nie, nie, prepač, priateľ, stále iba Pozorovateľ.“
Pozorovatel byl detektivem, bydlícím pár metrů od mé laboratoře. Měl obrovský přehled prakticky o všech lidech, byl rovněž hodně zcestovalý. Asi hodinu jsme se bavili o současném dění. Vyprávěl mi svoje nové příběhy a já jemu ty své. O událostech na konferenci, která se zvrhla v Jilmův plán v ovládnutí světa, jsem se samozřejmě nezmiňoval.
Nicméně mi to nedalo, a když odcházel, musel jsem se ho zeptat: „Pozorovateľi, rád bych se tě na něco zeptal. Víš něco o profesoru Jilmovi? Myslím tím, něco pikantního?“
Pozorovateľ se zamyslel. Pak stroze odvětil: „Vlastne ani nie. Ten človek je čistý ako ľalia. Vzhľadom k jeho postavenie je to veľmi zvláštne. Skôr by som sa obával, že len vie skvele skrývať svoje prehrešky. Drž sa od neho, prosím, čo najďalej.“
Poděkoval jsem Pozorovateľi a vyprovodil ho ven. Když jsme se rozloučili, vrátil jsem se zpět do pracovny. Jeho slova mi ještě více nahlodala moje myšlenky. Opravdu jsem nevěděl, co další den udělám.
|
