„D-děkuji t-t-tedy p-profesoru Jeřabinovi,“ Jilm spočinul pohledem na mohutném kmetovi. Ten však ani nezměnil výraz.
Profesor Tungovník se opřel o opěrátko židle: „Meh,“ prohlásil, „tož to nebylo moc zábavné vyprávění. Já bých mu dal ták dva body z desíti.“
Od doby, co jsme se tu sešli, jsme se myslím všichni naučili Tungovníkovy poznámky ignorovat. Jistě, chápu, je to významný člověk ve svém kraji, ale tyto poznámky by si fakt mohl odpustit. Mezitím, co jsem takto přemýšlel, nevědomky jsem na profesora Tungovníka zíral.
„Vo co dé, chalane?“ jeho slova mě probudila z přemýšlení, „nuž máš snad něco proti mně?“
„N-nic,“ vykoktal jsem. Nechtěl jsem se dostávat do konfliktů a rozhodně ne, s tímto chlapíkem. Tungovník si však už začal sundávat plášť.
„Hej, hej, lidi, tak se zas uklidněme, ano?“ navrhl profesor Březina, a vesměs všichni s ním souhlasili.
„Tak fájn,“ řekl Tungovník, navlékaje si zpět bílý plášť přes své vypracované opálené tělo, „ale teďká mi déte na chvílu přestávku.“
A dřív, než stihl kdokoliv na jeho, dá se říci žádost, odpovědět, vyndal si Tungovník z brašny plechovku, na níž se leskl nápis Staromelemele, otevřel ji, a vypil do dna.
„T-tak d-dobře, p-pět minut pa-p-pauza,“ ucedil Jilm, který s vytřeštěnýma očima a pulsujícím spánkem sledoval chování profesora, kterého si sem zavolal. O jak důležitý plán nejspíš musí jít, když mu nevadí kvůli němu pracovat s takovýmto buranem? Jilm si povzdechl a vytáhl ze své aktovky další namazaný chleba a zakousl se do něj. Já začal uvažovat, že mám vlastně taky docela hlad. Natáhnul jsem se po své brašně, když tu kolem mě proletěl vzduchem zvláštní předmět, těsně minul mou hlavu, odrazil se od zdi, kde zanechal nažloutlý flek a skončil v koši. Nejdřív jsem nevěděl, o co se jednalo, nemusel jsem o tom však příliš dlouho přemýšlet.
„A Tung opět skóruje!“ vykřikl Tungovník a vyskočil ze židle, div že nepřevrhl stůl. S rukama nad hlavou pak udělal vítězné kolečko předtím, než se znovu posadil a vytáhl z brašny další plechovku. Podíval jsem se po tvářích ostatních intelektuálů kolem a vesměs každý z nich se tvářil podobně jako já. Znechuceně, doufaje, že už tahle konference brzy skončí, aby se mohli od toho pošuka opět vzdálit co nejdál. Tedy, až na Jilma, kterého celé situace vůbec nezajímala, a hlasitě chroupal ten svůj namazaný chleba. Já si vyndal z brašny balíček lumioských oplatek. Nejdřív jsem nabídnul ostatním. Všichni až na Tungovníka s díky odmítli, a tak jsem se mohl pustit do jídla.
|
