„Zjistil jsem to moc pozdě,“ pokračoval, „ve chvíli, kdy se to již pokazilo.
Tehdy konečně přerušil někdo Dubův monolog. Byl to Jilm.
„Vši-všichni tady ví-víte o exi-existenci pokémona Mewtwo. Min-mi-minimálně jednou se ob-obj-objevil v každém z va-vašich reg-re-regionů. Ba-ba co víc, byl sek-seku-seku...vedlejším pro-projektem stu-studie každého z vá-z vás,“ zakoktal Jilm, „A u-určitě jste vši-všichni slyšeli tu his-historku o vz-vzniku Mewtwoa ja-jako vy-vylepšené verzi M-Mewa. Tak to vš-vš-to však nebylo. Ve-ve skutečnosti šlo o pra-pravý, člo-člověkem vytvořený klon.“
„Tak abys mě to nechal dopovědět,“ přerušil Dub Jilma. Evidentně oba měli stejnou radost z vedení monologů, „Giovanni neměl všechny geny. Chyběly mu geny všechny ostatní, ty které má mew, ačkoliv je nemají žádní jiní pokemoni. A tehdy ho napadl ten nápad, který mi později popsal slovem „pitomý“. První možnost by samozřejmě byla vložit do embrya jednoho pokémona DNA ostatních pokemonů. Problém je, že pokémon s malým genom by nedokázal unést tolik genetické informace najednou.“
Když za mnou tehdy Giovanni do laboratoře přišel, po tvářích se mu kutálely slzy. Prý to udělal v zájmu vědy, tvrdil. To, co mi řekl, však přesahovalo jakékoliv etické hranice, které může vědec mít.
„Dube, Dube,“ řekl tehdy, „hrál jsem si na Boha. Nikdy, nikdy nedovol, aby se ti tohle stalo. Můj objev mi mohl přinést slávu i bohatství, ale místo toho mi přinesl jen noční můry!“
Jeho čin byl jedním z těch nejvíce opovrženíhodných, jaké může člověk provést. Ten člověk vzal směs DNA všech pokemonů a vložil je do lidského plodu! Ten člověk nahradil lidskou DNA pokémoní!
„No do háje!“ zaklel Březina, „ale jak je kurňa možný, že jsme o tom my ostatní nevěděli? K čemu je ta povídačka?“
„T-to vám hned vys-vysvětlím,“ zareagoval Jilm, „před-představte si to pob-pobo-pobouření veřejnosti, k-kdyby se dozvěděla, že se t-ta-takový experiment ud-udál! Máme t-tu náb-ná-náboženství, máme tu en-envi-en-environmentalismus, před-představte si, co b-by se stalo, k-kdyby se tak-takoví lidé do-dozvěděli, c-co se událo a ja-jakého pro-projektu se ú-účastnil je-jeden z nej-nejváženějších mu-muž v ze-zemi, ta-tady ko-kolega Dub!“
„Prakticky od embrya se projekt prý vyvíjel špatně,“ nenechal se Dub vykolejit ze svého příběhu, který se tak snažil dokončit, „on však nechtěl projekt ukončit. Trval si na svém. A jako hlavní vedoucí projektu na to měl asi i právo. Bohužel se v embryu výrazně projevila jeho lidská stránka. Již tehdy Giovanni věděl, že Mew mu nevznikl. Onoho hybrida tak pojmenoval Mewtwo. A na jeho vývoji se i nadále podílel. Po několika dlouhých měsících však hybrid začal projevovat lidské myšlení. Snad tam by si každý vědec, byť bez morálních zábran jako Giovanni, uvědomil, že tohle je špatně, a projekt by zastavil. On to však vzal jako přednost a udělal z hybrida něco jako svého syna. A zbytek příběhu znáte.“
Sklopil jsem zrak, stejnak, jako všichni ostatní profesoři a profesorka. Všichni jsme věděli, jak tento projekt dopadl. Jaká tragédie to byla.
Dub se odhodlal a dopověděl, co měl na srdci: „Možná ale nevíte, co se stalo posléze. Giovanni zmizel ze světa. Oficiálně se říká, že utekl před policií. Pravda je však jiná.“
Dubovi oči se zaleskly slzami. Nikdy bych nečekal, že uvidím svého idola z dětství v takovémhle stavu. Místo vitálního badatele přede mnou seděl rozklepaný a uslzený stařec.
Dub si setřel slzy do stejného rukávu, jako před chvílí pot z čela: „Oběsil se. Giovanni se oběsil. Já tady s Jilmem jsme ho našli v jeho kanceláři, jak bezvládně visí. Už se nedal zachránit!“ vykřikl Dub a rozvzlykal se ještě intenzivněji.
Pohlédl jsem na Jilma. Vypadal trochu sklíčeněji než obvykle. Přesto nevypadal ani zdaleka tak zdrceně jako jeho kolega.
„Ta-tady ten čouhající d-drát,“ ukázal Jilm ke stropu přímo nade mnou, „ko-kolem něho b-byl o-omotán p-provaz.“
Tehdy to profesorka Jalovcová nezvládla a s tichým „Promiňte.“ vyběhla z místnosti s rukou na ústech. Mně se taky žaludek obracel na ruby. Dokázal jsem to však udržet. Díky tomu jsem si mohl vyslechnout Tungovníkovu otázku: „Čóveče, Dube, ale co se potóm stalo s tó tvó Pacinkó?“
Dub se na něj podíval a ještě více zestárl v obličeji. Teď vypadal alespoň na sto dvacet. Z očí se mu vyřinuly další slzy. Nezmohl se ani na omluvu jako doktorka Jalovcová a kvapně opustil místnost.
„J-jak to vi-vidím, dá-dáme si krá-krátkou pauzu,“ informoval nás, zbylé, Jilm a vyndal si z brašny chléb se salámem, „mi-minimálně než o-ostatní bu-budou schopni pokračovat.“
|
