„T-ty jsi Augustin, ž-že ano?“ bylo mi necelých dvacet let, když za mnou tehdy přišel ten chlapík. Nastoupil jsem zrovna na vysokou školu a ještě jsem se ani nerozkoukal, když mě takto oslovil.
„Ano, jsem Augustin Platan,“ natáhl jsem ruku k onomu divně vypadajícímu muži, u něhož jsem nedokázal určit, zda je student či profesor, „a kdo jste vy?“
Hubený muž přede mnou v zelené polokošili, krátkými hnědými vlasy a silnými brýlemi se jen pousmál. Podání ruky neopětoval a moji otázku rovnou přešel. Namísto toho se ptal dál: „Ne-nejsi ty ten č-člověk, co p-p-přišel s tou teorií o me-mega e-evolucích?“
Jeho chování mě zarazilo. Většinou jsem se setkal s lidmi, co na mé otázky alespoň odpovídali. Abych řekl pravdu, jeho gesto nepodání ruky mě velice uráželo. Byl jsem na rozpacích, nevěděl jsem, jak se k tomu koktavému podivínovi zachovat. Nakonec jsem ze sebe alespoň vyloudil souhlas: „To asi budu já?“
„Vý-výborně, pojď se mnou, u-u-udělám ti nabídku, na kt-kterou ro-rozhodně kývneš,“ odvětil podivín s rozzářeným úsměvem.
Nevím, jak se tenkrát stalo, že jsem se skutečně ocitl s ním v menším kabinetu, co byl velký jako kumbál a uklizený jako skládka. Normálně bych s takovýmto člověkem nešel, obzvláště s tím jeho vystupováním. Navíc mi za patnáct minut začínala přednáška. Asi jsem byl stále ještě nerozvážný mladík, který nedokázal říct ne. Na dveřích kabinetu byla jmenovka „Prof. RNDr. Buk, PhD“. Ten to však být nemohl, neboť profesora Buka jsem znal, chodil jsem na jeho přednášky. Ne, tento člověk rozhodně nebyl profesor Buk.
Když jsem za sebou zavřel dveře, znovu jsem mu položil otázku, s kým mám tu čest. On mi jen pokynul na sedačku v rohu místnosti a sám si sedl naproti mně na kancelářskou židli.
„Po-poslyš, Augustine,“ pustil se do řeči, „vím, co s-studuješ, a ta-také vím, že jsi v tom za-za-zatraceně do-dobrý. Proto by-bych byl rád, aby ses při-přidal do mé-mého kolektivu. Na-nabízím ti možnost se ce-celý život věnovat stu-studiu me-mega evolucí. Bez-bezproblémový průchod sk-sk-skrz vysokou s pro-profesorským ti-titulem a do-dostatečný počet fi-financí.“
Byl jsem jeho nabídkou ohromen. Vskutku jsem při vší skromnosti patřil k lepším studentům, ale nikdy bych nečekal, že budu moci studovat mega evoluce. Moje teorie o nich byla prakticky průlomová, do té doby o jejich existenci nikdo nevěděl, nebo je neřešil. Kdybych mohl studovat u tohoto člověka, stal bych se slavným. Avšak, tohoto člověka jsem neznal. Netušil jsem, kdo to je, nebo zda mu mohu věřit. Byl by to obrovský risk vsadit jen na něj. Na druhou stranu, měl jsem dlouhou dobu studia před sebou, a nebyl by tak problém zajít za jiným profesorem. Možná i z tohoto důvodu jsem na nabídku kývnul.
„Ne-nesouhlas ještě tak rychle,“ zavrtěl hlavou ten člověk, „ach, ti mladí li-lidé,“ povzdechl si. „Na oplátku ch-chci od tebe něk-několik věcí. Chci, abych kdy-kdy-kdykoliv, kdy zji-zjistíš něco průlo-prů-průlomového, byl první, ke ko-komu se ta zpráva do-donese. A také od te-tebe budu ob-ob-obč-občas chtít nějakou vý-výpomoc. Čistě v zá-zájmu vědy, sa-samozřejmě.“
Řekl jsem si, že jeho požadavky jsou naprosto oprávněné, tudíž nebylpngdůvod s nimi nesouhlasit. Nabídl jsem mu ruku na stvrzení dohody, on však opět ruku podat odmítl. Místo toho mi dal vizitku. Radoval jsem se, že se konečně dozvím jeho jméno, místo toho na ní však stál pouze kontakt na holocaster. Rozloučil jsem se tedy s poděkováním, stále ještě zmaten tímto zážitkem. A od té doby jsem se s ním neviděl jinak přes onen komunikační kanál. Tedy, až doteď.
|
