„Kruci, kde může být?“ pomyslela si nahlas Aiko pořád hledající malého čiperného pokémona. Už prohledala snad všechno, začíná být zoufalá.. „Co to tady děláte?“ ozval se najednou hluboký mužský hlas za naší hrdinkou. Promluvil statný muž v tmavě modré uniformě. Měl přísný pohled a hranatý obličej. Nebyl moc pohledný, ani nijak vlídný. „No, já tu hledám svého pokémona,“ ozvala se Aiko na zemi. „Poprosím Vás aby, jste si šla sednout na své místo,“ řekl přísně muž a založil ruce na prsou. „Ale to nejde, já ji musím najít,“ Aiko se zatvářila zoufale naléhající na statného muže. Ten se nadechl, aby mohl něco říct, ale najednou ho cosi přehlušilo. „Fenn!“ Fennekin se ozvala z horní příčky pro zavazadla. „Fennekin!“ usmála se Aiko, šťastná z nalezení svého pokémona. „Pojď dolů Fennekin,“ Aiko se nepřestávala usmívat a vytáhla ruce do vzduchu aby mohla liščího pokémona chytit. Fennekin se ale dolů nechtělo. „Pojď dolů!“ křikl na Fennekin onen muž v uniformě a šmátral rukama po lištičce. Ta ho ale bez špetky vychovanosti hryzla do prstu. „Auu!“ zavřískal muž a chytil se za bolavou ruku se slzami v očích. Fenekin se začala smát její oběti, ale najednou se jí smekla nožka a ona vysela jen za přední tlapky. „Fennekin!“ snažila se chytit Aiko nezbedného pokémona. Konečně se Aiko podařilo chytit Fennekin za nožky. Rychle si jí vzala do náruče a spěchala na své místo, jen aby si muž nevzpomněl na paničku onoho pokémona co mu způsobil takové bolesti.
Aiko si položila Fennekin na stolek před sedadlem a zatvářila se přísně. „Fennekin, vím, že jsi rozdováděná, dlouho jsi nebyla venku z pokeballu, není to tak?“ otázala se Aiko svého pokémona. Fennekin sklopila hlavu a kývla. Zřejmě jí celá ta aféra mrzela. „Ale to neznamená že mi budeš utíkat a kousat ostatní,“ promluvila opět Aiko na Fennekin. „Fééén,“ hlesla Fennekin a snažila se o smír tak, že položila packu na ruku Aiko. „Dobře, pro tentokrát Ti to odpustím, ale už se to nesmí opakovat, jasné?“ Aiko se podívala čiperné lištičce do očí. Ta souhlasně kývla na souhlas.
Mezitím na nádraží v Kalos..
Renjiro seděl na lavičce u svého kola a s nadějí očekával svého nového svěřence. Už tady sedí věčnost, to ty vlaky z Kanta jsou tak nedochvilné? Možná že dotyčný si cestu rozmyslel, ani o tom nedal vědět. Možná že se mu něco stalo. Co když nepřijede? Ren rychle zahnal chmurné myšlenky a dál se rozhlížel kolem sebe. Bylo tady převážně hodně lidí, ale nikdo se o mladého chlapce na lavičce nezajímal. Každý čekal na něco či někoho jiného. Najednou se ozvalo hlášení, které vytrhlo Rena z myšlenek. „Vlak z Katno číslo 281 se opozdí. Plánovaný příjezd v 14:00,“ hlasatel dokončil svůj krátký proslov. Ren si naštvaně dupl nohou. Bylo teprve 12:16, jak tu má ještě tak dlouho vydržet.? Najednou mu do očí padl malá restaurace. Byla tady už dávno, možná ještě před tím než se tu postavilo nádraží. Je celkem malá, ale vaří tam výborně. Podnik se předává po generaci, a teď ho vlastní starší paní Asuka Daiju, vstřícná a milá k zákazníkům. Renovi už od snídaně docela vyhládlo, a tak se rozhodl zajít do malé restaurace.
Když otevřel dveře, ihned si ho všimla starší paní s šedivými vlasy v drdolu. „Jé, ahoj Rene, to je tak milé že jsi mě přišel navštívit!“ usmála se doširoka paní Daiju a vyšla k Renjirovi. „Dobré poledne,“ mírně se uklonil Ren a stejně tak vřele se usmál na paní Daiju. Byla totiž blízká přítelkyně jeho matky, a tak ji často vídával. Vždy mu přinesla něco dobrého, ať už nějakou sladkost či něco jiného. „Jen se posaď, něco Ti přinesu,“ řekla s úšklebkem paní Daiju a nechala Rena na chvilku samotného. Seděl u malého stolku na pohodlné dřevěné židly. Stěny kolem něj byly světle modré, jako nebe. Hned před ním byl dlouhý pult pro paní Daiju a servírky vytesaný z dubového dřeva. Moc se nestihl rozkoukat a už u něj seděla jeho hostitelka. Položila před něj talíř japonských nudlí s kousky zeleniny a masa. „Moc Vám děkuji,“ usmál se spokojeně Ren a hladově se pustil do jídla. Najednou k němu promluvila paní Daiju. „Renjiro? Určitě již víš, že tu dlouho nebudu,“ promluvila sklesle. Tohle Rena zaskočila tak moc, že se málem udusil nudlemi. „Co to povídáte, paní Daiju?“ obrátil se Ren se smutným pohledem. Snad paní Daiju neonemocněla, snad jí nic není. „Ale chlapče, už jsem stará, každá nemoc mně může skolit,“ usmála se stará paní Daiju a přejela prsty po stole. „A protože již nemám mladé děti jako jsi ty, ráda bych Ti něco odkázala,“ usmála se lišácky paní Daiju a zadívala se Renovi do očí.
|
