Konečně! Aiko konečně spatřila dlouhý vlak s několika vagony. Nebyla to ta obyčejná lokálka, která převáží lidi do okolních měst. Byl to luxusní vlak, který veze cestující až do dalekého Kalosu. Aiko je ale nadšená a plná očekávání a tak rychle nastoupí do vlaku. Už tu nechce stát ani vteřinu.
Rychle zaujme místo u okénka a nadšeně se rozhlíží. Široká ulička vede až ke konci vagonu. Sedadla jsou pohodlná a prostorná, dokonce i s malými stolky. Aiko si sundá brašnu, kterou měla doteď přes rameno. Začala pátrat ve věcech, které jí tam na poslední chvíli přibalila matka. Pet lahev se sodou, několik sendvičů s různými pomazánkami, deka a krabička s rýží, k tomu přibalené dvě hůlky. Aičina rodina si hodně zakládá na tradicích, takže ani hůlky používané v Asii nejsou výjimkou. Najednou ale nahmatá kus papírů. Je zabalený do tenké obálky, jen ji roztrhnou. Aiko chvilku váhala, ale nakonec prudkým škubnutím obálku roztrhla. V rukou držela papír s napsaným textem. Aiko se ihned pustila do čtení:
Zlatíčko, je mi moc líto že jsem se s Tebou nestihla moc rozloučit, tak jsem Ti alespoň napsala tento dopis. Doufám, že Ti jídlo bude k užitku a že si cestu užiješ. Ale ještě něco bych Ti chtěla prostřednictvím tohoto dopisu sdělit. Dlouho jsem to odkládala, ale myslím, že jsi připravená.
Hodně štěstí, máma..
Aiko to nechápala. Co její matka tak dlouho odkládala? Její cestu? Nikoli, to bude něco víc, mnohem víc. Rozhodla se prošacovat ještě jednou její brašnu. Byla tak zaujatá do prohledávání, že nezareagovala, že vlak se již dávno rozjel. Najednou nahmatala něco kulatého, už to ví. Samou radostí povyskočila nad sedadlo. Konečně předmět vytáhla. V rukou se jí blýskal kulatý míček-pokeball. Aiko ztuhla. Byla tak nadšená, až se jí ruce klepaly. Vždy chtěla mít vlastního pokemona, ale matka jí ho nikdy nedopřála. Rozhodla se prozkoumat i obsah pokeballu. Stihla prstem bílé tlačítko uprostřed míčku. Najednou na sedadle vedle Aiko zazářilo světlo, pak rudá silueta a pak celý pokémon v celé jeho kráse. Aiko se pozorněji zadívala na pokémona, ale úsměv jí pořád držel na tváři. Štíhlé tělíčko zbarveno do žluta, velká chlupatá hlava a velké ouška zarovnaná do špiček. „A-ahoj,“ začala Aiko. „Fene-kin?“ ozval se pokémon a naklonil hlavu na stranu. Jelikož Aiko věděla, že pokémoni umí vydávat jenom zvuk svého jména, už věděla co je to za pokémona. „Ty jsi…Fennekin?“ zkusila hádat Aiko. Takového pokémona v životě neviděla. Liščí pokémon se zazubil a kývl. „Páni,“ vydechla uchváceně Aiko. Fennekin se podrbala za ouškem. Nijak jí nezajímalo, že má majitele, hlavně že je venku z toho stísněného prostoru pokeballu. „Ty jsi tak.. rozkošný?“ zkusila uhádnout Aiko Fennečino pohlaví, Čiperná lištička se zamračila a zakroutila hlavou. „Ah, tak Ty jsi samička,“ pochopila konečně Aiko.
Aiko se jen na vteřinku podívala z okna, pak odvrátila opět hlavu na místo, kde měla sedět Fennekin. Nebyla tam. Aiko roztáhla oči a pozorně se koukala všude kolem sebe, volajíc liščino jméno. „Fennekin! Notak lištičko!“ volala zoufale. Ale Fennekin nikde. Aiko prudce vstala ze sedadla a rozhlížela se širokou uličkou mezi sedadly. „Fennekin!“ Aiko se nevzdávala naděje, že je pokémon poblíž. Najednou si Aiko klekla na zem, rozhodla se, že prozkoumá i podlahu. To se ale moc nelíbilo ostatním cestujícím. „Hej, někdo tady třeba sedí,“ rozkřikl se nějaký muž, když Aiko omylem vrazila do jeho nohy. „Pardon,“ hlesla Aiko zabývající se důležitějšími věcmi než je dávání pozor na nohy cestujících. Najednou se ocitla na konci uličky. A Fennekin pořád nikde..
|
