"Ty kráso, to je fučák. Odkud se vzal?", pokoušel se vítr překřičet Charmy.
Po necelých 10 vteřinách přinesl vítr nové překvapení: smšť krup. Všichni pokémoni si zakryli tlapkami hlavu, aby nedostali zásah. Co však bylo zvláštní, že kroupy nepadaly seshora, nýbrž dopadaly na skupinu pokémonů zepředu - byly unášeny větrem tak, že letěly téměř rovnoběžně se zemí. Krubobití sílilo a stávalo se čím dál víc nepříjemným.
"Co to je?", zeptal se vystrašeně Maty, nejmenší účastník pokémonní výpravy.
Místo odpovědi však dostal ránu do břicha kroupou o velikosti tenisového míčku. Pokémon podobný tučňákovi se neudržel a do očí mu vběhly slzy. Nebylo se čemu divit - ten náraz musel velice bolet.
"Auuu! To bolí!", rozplakal se modrý pokémon. Všem přihlížejícím bylo Matyho líto.
"Dobré, Matýsku?", zeptal se Lišák ustaraně.
"Ne, není to dobré, bolí mě to!", brečel dál Piplup.
"Neboj, to tě za chviličku přestane bolet", pokoušel se ho utišit dobrosrdečně VUK.
Morx se nadechl, aby překřičel vítr: "Musíme se honem někde schovat před těmi kroupami. Je to nebezpečné!"
Sotva to ale Morx dořekl, stalo se něco podivného - jako když luskne prsty, krupobití přestalo. Všichni na to s úžasem koukali. Bylo až neuvěřitelné, že i když to netrvalo déle než minutu, tak i přesto se zem stihla pokrýt vrstvou krup - i když jen tenkou. Tím však plejáda podivních dějů nekončila: vítr ještě víc zesílil. A aby toho nebylo málo, skučení větru velmi zvláštně měnilo svou frekvenci. Skoro jako by se zdálo, že k nim vítr mluví. A skutečně - po chvíli naslouchání bylo možné rozeznat i nějaká slova. Šla z toho však husí kůže.
"Ticho", zaskučel ten podivný vichr. Nikdo se neodvážil skákat nadpřirozenému větru do řeči.
"Promlouvá k vám paní tohoto lesa. Jste cizinci a nemáte v mém lese co pohledávat! Na své cestě mým revírem už jste ublížili několika zde žijícím pokémonům - například Zubatovi a Parasovi! Poslední dobou se zde vyskytuje až příliš mnoho existencí, které škodí obyvatelům mého lesa! Nebudu takové, jako jste vy, na tomto místě tolerovat! Vy máte štěstí, protože jste zatím neprovedli nic neodpustitelného, takže k vám zatím budu milosrdná. Jako potrestání vaší drzosti mi stačí jen ta trocha krup, která vás před chvíli zasáhla. To však neznamená, že jste v mém lese vítáni! Nepokoušejte mou trpělivost! Zmizte odsud, než vás rozmetám!"
Náhle padl zrak pokémonů na vzdálený palouček. Jednalo se jen o několik málo vteřin, ale přes palouček se prohnalo jakési modro-bílé světlo. Nejednalo se o kouli nebo jiný jednoduchý geometrický útvar. Světlo mělo tvar až nápadně podobný tvaru těla. Jakoby se jednalo o nějakého pokémona. A skutečně: na chvíli se světlo zastavilo a otočilo k nim něco, co by se dalo nazvat hlavou. Netrvalo to však ani 2 vteřiny a podivný úkaz zmizel. Ve stejnou chvíli také přestal skučet onen ledový vichr.
"Viděli jste to, co já?", zíral Mňau s otevřenou pusou.
"Co to podivné světlo bylo ksakru zač?", položil Morx otázku, která ve vzduchu visela jako Damoklův meč.
"Já si myslím, že to byl nějaký pokémon", vyslovil směle svoji domněnku Raichu.
"Ať už to bylo co chtělo, rozhodně to nevypadalo nijak přátelsky", poznamenal věcně Scyther. "Asi bych se co nejrychleji odsud vypařil".
"To zní rozumně", souhlasil kočičí pokémon. "Mimochodem ... vzpomínáte na toho Sentreta? Ten říkal něco o nadpřirozeném mrazivém větru. Myslíte, že narazil na to samé, co my?"
Ostatním se až teď vybavila vzpomínka na nedávné setkání s divokým Sentretem. To málo informací, které jim při svém útěku z lesa stačil sdělit, se až podezřele podobalo tomu, co právě výprava zažila na vlastní kůži.
"Kdo ví? Pokud jo, tak asi taky něco provedl, podobně jako my", přemýšlel nahlas VUK.
"Naštěstí už se blížíme k okraji tohoto lesa", pokusil se ostatní uklidnit Morx, což ostatní pokémoni přijali s úlevou. "Potom už cesta potrvá necelou hodinu a dostaneme se k Ianově jeskyni".
Skupina pokémonů se tedy rychle otřepala z předchozího intenzivního zážiku a vyrazila ostrým krokem z lesa pryč. Morx kráčel jako první, neb jako jediný znal nejkratší cestu z lesa - nebo se tak přinejmenším tvářil. Naopak vzadu za skupinou šel Lišák VUK, který hlídal, aby se žádný z menších pokémonů nezaběhl a neztratil. Vedle něj šlapal Charmy, jehož nepřirozeně malý plamínek prozrazoval, že záhadný vichr a krupobití mu vůbec neudělaly dobře. Přesto však svou slabost ale nedával najevo a statečně držel krok spolu s ostatními.
Mezi pokémony se samozřejmě záhy rozpoutala živá debata ohledně toho podivného úkazu v lese, jehož se stali všichni naši hrdinové svědky. Všichni polemizovali o tom, zda se vlastně jednalo za pokémona, o ducha, o strašidlo, či jen o nějaký podivný přírodní úkaz. Nejvíc se debaty účastnili malí pokémoni, jejichž bujná fantazie je nutila se o své domněnky a představy dělit s ostatními.
"Já si myslím, že to byl nějaký duší pokémon!", řekl Maty.
"To určitě ... jsi asi padlý na hlavu, ne? Bylo to strašidlo!", odporoval mu Turtwig.
"No, ale vypadalo to jako duch", nedal se malý Piplup.
"Buď zticha! Nebo se to vrátí a zaútočí to na nás!", útočně odpověděl travní pokémon.
Ti dva se spolu začali dohadovat. Postupně však díky nevychovanosti Turtwiga přerostlo nevinné dohadování na vyostřenou hádku. Piplup už si nechtěl nechat urážky líbit a zkropil proto svého soka bublinkovým útokem. Toho však proti vodnímu útoku chránila jeho travní podstata.
"Ani zaútočit na mě pořádně neumíš, ty ... tučňáku slabý", posmíval se mu.
Tohle už bylo na Matyho moc a rozhodl se nasadit silnější kalibr: začal pomocí svého ostrého zobáku Turtwiga klovat. To už snášel travní pokémon podstatně hůř, neb tentokrát se útok ukázal jako efektivní. Škaredě se na Piplupa zamračil a reagoval protiútokem v podobě listové břitvy.
"Auuu!", zakřičel malý Maty, kterého ostré lístky nepříjemně zasáhly.
To už celou scénu zpozoroval i Lišák VUK a rychle k nim přiklusal. "Hele, pokémoni, nechte toho! Nebo na nás přijde ten duch nebo co to je. Ztište se a přestaňte teď blbnout, jo?", pokusil se ty dva nějak zklidnit.
"Ale on si začal! Zaútočil na mě bublinkama a pak mě začal klovat", snažil se Turtwig se nějak ospravedlnit.
"Ale tys mně předtím zase celou dobu zase nadával!", bránil se nakvašeně Piplup.
Lišák VUK si uvědomoval, že potřebuje spor co nejrychleji nějak ukončit. "Pak to kdyžtak vyřešíme, ale teď opravdu toho nechte, jasné?!". Tentokrát už Lišák zvýšil podrážděně hlas, což zrovna u něj byl jev velmi řídký, takřka ojedinělý. Za normálních okolností by k asi reagoval mírněji, ale teď nebyla vhodná doba na dlouhé a trpělivé vysvětlování. Bylo potřeba ty dva rychle utišit.Malí pokémoni naštěstí už pochopili, že to myslí vážně a skutečně přestali.
To bychom měli, pomyslel si liščí pokémon s úlevou.
Výprava pokračovala lesem a k žádnému dalšímu incidentu už naštěstí nedošlo. Po necelé půlhodině tedy hustý tmavý les konečně skončil a vystřídal ho skalnatý terén. Všichni pokémoni si oddechli, že mají cestu skrz nebezpečný les za sebou.
"Už jsme skoro tam", ozval se Morx. "Vidíte támhle ten vodopád asi míli odsud? Tak kousek od něj je jeskyně a v ní bydlí můj kamarád - Ian. Jedná se o Dragonaira a je to zkušený cestovatel, který už nejednou léčil různá zranění sobě i jiným pokémonům. Myslím, že Charmymu pomůže".
Za necelých 20 minut už skupina stála před vchodem do sluje, v níž údajně měl dračí pokémon sídlit. Vedle vchodu do jeskyně hučel veliký vodopád, kde se občas nějací pokémoni trénovali v plavání proti proudu. Zdaleka ne každý vodní pokémon dokázal v rychlosti plavání soupeřit s řekou posílenou o účinek vodopádu. Přesto však spousta vodních pokémonů měla potřebu to stále zkoušet a zdokonalovat se v této disciplíně. Jednalo se vlastně o takový jejich oblíbený sport. Pro některé to byla dokonce i zkouška dospělosti - například Magicarpové se čas od času pokouší doplavat i přes silný proud až k úpatí vodopádu. Ten, kterému se to povede, se potom vyvine na Gyaradose. Ostatní to zkusí o pár měsíců později, až se budou cítit pro tuto výzvu více připravení.
Momentálně zde však žádný Magicarp nebyl. Své schopnosti zde nyní testovala jen jedna Marill. Pokoušela se zoufale bojovat s vodním živlem, který ji nemilosrdně strhával pryč od místa, kam chtěla doplavat. Skupina pokémonů na ni zaujatě koukala.
"Co myslíte, zvládne tam doplavat?", zeptal se Raichu.
Než však stačil kdokoliv odpovědět, Marill vyskočila ven z vody a oklepala se.
"Tfuj, to fakt nejde! Rychlo-plavání není zrovna moje silná stránka..." brblala si sama pro sebe. Najednou si všimla, že se na ni kouká asi deset pokémonů. "Jé, ahoj. Koukáte na mě už dlouho?", řekla a ve tvářích lehce zčervenala. (Ilustrace od Misty)
"Jenom chviličku", usmál se na ni Morx.
"Aha, ještěže tak. Mě to totiž fakt moc nejde, musím na tom ještě pořádně zapracovat. Jinak, mé jméno je Misty. Vždycky jsem obdivovala silné trenéry, specializující se na vodní pokémony. No a moje nejoblíbenější trenérka je Misty z Blankytného Města (Cerulean City), která zde vede místní stadion."
Všichni pokémoni si s Marill potřesli tlapkou.
"A co vás vlastně přivádí do těchto končin", zeptala se Misty.
"Jdeme teď k Dragonairovi Ianovi, měl by bydlet v této jeskyni", odpověděl Lišák na její otázku.
"Jo tak... Iana znám", reagovala Misty. "Dřív hodně cestoval a zde v jeskyni moc času ani netrávil. Jen občas sem přišel a pár dní zde pobyl, aby si odpočal a nabral síly na další výpravu. Ale poslední dobou v jeskyni tráví dost času, protože získal hrozně zajímavý koníček: on se naučil péct. Nevím jak, ale ten dračí pokémon dokázal od lidí odkoukat postup, jak se peče chleba, a dokázal ho sám napodobit. Však on vám to jistě ukáže sám".
"Opravdu? To zní hodně zajímavě...", podotknul Mňau.
Charmyho už konverzace nebavila, a tak vykročil směrem ke vchodu do jeskyně. Ostatní pokémoni jej jako jeden následovali. Ke skupině se připojila i Misty.
|
