Firestorm v kómatu:
Elektra se začala přehrabovat ve své tašce. Po chvilce vytáhla malou lahvičku s červenou tekutinou. Předstrčila mi ji před čenich a řekla: „Toto je nejsilnější Ranhojič, který je na trhu. Získala jsem ho na jedné aukci. Teď vydrž, bude to štípat.“
Co by ne?, řekl jsem si, po Latiasině mučení nějaké štípání přežiju. Elektra vzala hadr, nalila na něj trochu té červené tekutiny a přitiskla ho na můj čenich. Jakoby se mi do něj zařízlo něco velice ostrého. Okamžitě mi do čenichu a vzápětí do celé hlavy vystřelila krutá bolest. Až mi z tlamy ulétl jek. Zavřel jsem oči a snažil jsem se bolest vytěsnit z hlavy. K mému zděšení se to strašlivě zhoršilo. V hlavě mi doslova vybuchl totální chaos a celé tělo mě začalo bolet. Bylo to velice podobné, jako když mě mučila Latias, akorát asi o polovinu mírnější. Ale i tak mi tato bolest, jejíž původ jsem si nedokázal vysvětlit, působila značné utrpení. Cítil jsem, jak se mé tělo neovladatelně třese. Vzhledem k bouři v hlavě jsem však proti tomu nic nezmohl.
Najednou z oné bouře v mé mysli vyplul Latiasin hlas:
„Jen trp! Budeš trpět věčně! Jen trp! Budeš trpět věčně!“
To mě velice vyděsilo. Vtom bouře v hlavě na chvíli utichla. To mě instinktivně přinutilo k volání o pomoc:
„PROBOHA NE! DOST UŽ! DOST! TO STRAŠNĚ BOLÍ!!! UŽ DOST!!!“ zařval jsem zoufale a z očí mi začaly téct slzy. Hned na to se mi mysl opět proměnila v chaos a celé tělo mě začalo ještě víc pálit. Stejně jako předtím i teď jsem začal neovladatelně naříkat a brečet. Cítil jsem křečovité pohyby svého těla, nepochybně jsem se svíjel vestoje. Slyšel jsem jakoby z dálky, že Elektra něco říká, ale já nerozuměl. Jediné, co jsem vnímal jasně, byly bolest a utrpení. Ostatní pocity byly odsunuty mimo můj dosah. Zkrátka to, co Latias řekla, jakoby se vyplnilo – trpěl jsem hodně a dlouho.
I přes všechnu mučivou bolest a utrpení jsem náhle zcela zřetelně pocítil jakýsi výboj, který se rozšířil z mých jizev na čenichu až do celého těla. Tam, kudy ten výboj prošel, jakoby vše pro mou hlavu přestalo existovat. Bylo to neobyčejně strašidelné, sledovat, jak se přítomnost mého vlastního těla vytrácí z mé mysli. Jakmile jsem už o žádném těle neměl ani páru, byl jsem si jist, že jsem upadl na zem. Kdyby mé oči ještě pro mě existovaly, mohl bych je konečně otevřít a zjistit, co se se mnou děje. Ale takhle jsem si sebe sama uvědomoval jen jako samotnou mysl uprostřed ničeho.
Z předchozího mučení jsem cítil už jen chaos v hlavě. I ten však po chvíli nadobro utichl spolu s existencí mé mysli.
Konec se mnou?....... KDEŽE!!!
Nevím, jak dlouho stav mého „nebytí“ trval, ale rozhodně nebyl definitivní. Stav, ve kterém jsem se však záhy ocitl, byl natolik vzdálen realitě, že jsem začal přemýšlet, jestli se mi to náhodou nezdá, i přes domnělý zánik mé mysli. Jediné, co jsem v tom daném stavu nabyl, byl jaký takýs začervenalý a mlžný zrak. A to ještě to byl zrak, který nemohl patřit nikomu ve stodole, takže jsem se díval jakoby „z ničeho.“ Ptáte se, jak si to mohu pamatovat, když jsem v daném stavu nenabyl celou svou kompletní mysl včetně paměti? To bohužel sám nevím. Po probuzení jsem tyto vjemy prostě měl v hlavě jako vzpomínky. Ale nepředbíhejme a vraťme se do onoho podivného stavu.
V tom velice redukovaném zraku jsem viděl sebe, jak mě Elektra nese v náruči ze stodoly do jejího domu. Když už procházela kolem rohu domu a chystala se otevřít si dveře, všiml jsem si v pozadí mého výhledu, že zpoza stromu vykukuje hlava úplně stejná jako Latiasina, akorát modrá. Byl to on! Latios! V tu danou chvíli jsem to samozřejmě ještě nevěděl. Elektra otevřela domovní dveře, prošla malou předsíňkou do chodby, kde zahnula doleva. Vešla do malého bohatě zařízeného obýváku a položila mě na pohovku. Něco volala někam do domu, ale nebylo nic slyšet. Potom si podivně trhaným pohybem sundala lékárničku z ramena a vyšla z obýváku. Hodnou chvíli jsem neviděl nic, než své bezvládné tělo. Potom se v mém zorném poli znovu objevila Elektra. V momentě, kdy sahala po lékárničce, ležící na zemi, rozšířilo se mé vnímání o rychle se zesilující šum. Ten šum zesílil až na úroveň řevu a vzápětí můj zrak vletěl přímo do mé skutečné hlavy. Oslepilo mě to bílým světlem a ohlušilo pískáním v uších. A pak, jako když práskne bičem, jsem to byl zase já, Ninetales Firestorm, ve svém vlastním těle. Znovu jsem cítil svou mysl, tělo – všechno.
Oči mě strašně pálily a řinuly se mi z nich slzy plným proudem, nebyl to však pláč. Jizvy na čenichu pobolívaly. A jinak jsem se cítil vcelku normálně. Hned, jak jsem si utřídil myšlenky a nově nabyté vzpomínky, zjistil jsem, že můj předchozí stav nebyl blud. Ležel jsem přesně tam, kam mě Elektra v té vidině položila – na pohovce v jednom z obýváků jejího domu.
„Proboha, co se....stalo?“ zasípal jsem a párkrát zamrkal, abych si pročistil oči. Vstal jsem a otřepal se. Seskočil jsem z pohovky a rozhlédl se. Teprve teď jsem si všiml Elektry, jak stojí skloněná nad lékárničkou s rukou na jejím popruhu. Vůbec se nehnula, ani nemrkala. Vykulil jsem na to oči:
„Teda, to mě podrž!“ hlesl jsem. Vychrlil jsem pár Uhlíků přímo před Elektřiny oči. A nic!
„To... To není možné...“ řekl jsem tiše a vyběhl otevřenými dveřmi do předsíně. Rozhlédl jsem se. Vlevo, dál v chodbě jsem spatřil muže, pravděpodobně Elektřina manžela. Taky stál na místě a ani se nehnul.
„To je divné.“ zamumlal jsem a otočil se k východu. Byla tam kočičí dvířka, ale byla pro mě moc malá.
„Zatraceně, potřebuju se dostat ven!“ křikl jsem z plných plic. Napadlo mě vrátit se do obýváku a začít hledat cestu ven tam.
V obýváku bylo otevřené okno. Bylo dost velké, aby se tam protáhl i Steams – ten je o ždibec větší než já, což je na Vaporeona neuvěřitelné.
„Hmmm, tak jo.“ zakončil jsem zevlování a vyrazil vpřed. V pravý čas jsem vyskočil a proletěl oknem jako šipka. Ihned za oknem byl bazén! Ani jsem se nad tím nestačil podivit. Vzápětí jsem totiž s hlasitým šplouchnutím dopadl do vody. Na zlomek sekundy jsem si myslel, že mě ta voda dost oslabí. Pak jsem ale s potěšením pocítil, že voda je horká. Musel jsem zavřít oči – nejsem zvyklý plavat ve vodě. Ode dna stoupaly proudy bublin a lechtaly mě na břiše. To je vířivka, uvědomil jsem si. Pak jsem si omylem loknul vody a to už mě trochu potrápilo, protože voda nebyla zas tak horká, aby mě zevnitř trochu nepřihasila, a já jsem náhlý příval vody do svého hrdla nečekal. Vyplaval jsem na hladinu a tiše, ale prudce jsem se rozkašlal. Až se mi z toho zatočila hlava. Brzy jsem však kašel ovládl. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Pořádně ve mně zatrnulo. Za bazénem jsem spatřil Latiose, jak prolétá bokem ke mně za křovím. Ihned jsem věděl, co dělat. Ztuhnul jsem a snažil jsem se nepohnout ani brvou, ani nemrknout. Chtěl jsem Latiose oklamat tím, že mě postihl stejný jev jako Elektru a jejího manžela. Latios se zarazil a otočil se čelem k bazénu. Koukal mi přímo do očí, které mě začínaly pálit od toho, jak jsem se přinucoval nemrkat. Latios ještě chvíli koukal a pak se spokojeně usmál:
„Ti lidi tady nechali svého Ninetalese vykoupat ve vířivce. Taková rozmazlenost! C-ch!“ odfrkl a s nakrčeným nosem odlétl.
Kdyby se podíval, trouba, blíž, viděl by, že se mi už chvěje celý čenich. Už jsem začínal šílet z toho pálení v očích a užuž mě to nutilo mrknout, ale vydržel jsem to. Teď jsem musel na chvíli zavřít oči, aby mě přestaly pálit. Pak jsem plaval ke břehu a ve vší tichosti jsem vylezl ven. Jako by do mě uhodil ledový paprsek – zahalila mě třeskutá zima. Ale má podstata, neboli vlastně výheň v mém nitru, mě brzy znovu vyhřála.
Začal jsem se tedy pomalu plížit podél zdi domu a bedlivě jsem se rozhlížel po čemkoli podezřelém. Byl jsem si jist, že se schyluje k něčemu zlému. Obešel jsem roh a ocitl se na prostranství, které oddělovalo dům od stodoly, kde byla naše parta. Ihned jsem bleskově zase zalezl zpět za roh. Spatřil jsem totiž Spartaka a za ním asi čtyřicet nebo padesát banditů – prostě obrovská armáda na nás dvanáct oslabených Pokémonů plus plně silní Gingi a Frostis.
„Hrůza...“ vyklouzlo mi bezděčně z tlamy. Došlo mi, že musím začít jednat. Pozorně jsem sledoval dav banditů, a jakmile se rozdělili, aby stodolu obklíčili, vmísil jsem se mezi ně. Šel jsem mezi Vigorothem, dvěma Sandslashi a čtyřmi Geodudy. Kupodivu, nikomu z nich se nezdálo podezřelé, že se mezi ně vmísil majestátní a mohutný Ninetales (Nechci se tím vytahovat, samozřejmě). To mi dost nahrávalo.
„Hej!“ oslovil jsem Vigorotha. Ten se na mě nerudně kouknul.
„Co je?“ zachroptěl tiše „Ztiš se trochu, nevíš snad, co říkal Spartakus?“
„Jo, jasně, promiň.“ pronesl jsem polohlasem a bleskově si v hlavě sestavil plán, co dělat „Připomeň mi, co nás teď čeká.“
„Teď? No...“ přemýšlel chvíli Vigoroth „Teď čekáme na Spartakův signál a pak tam vtrhneme skrz zdi.“
„A co ti vevnitř, co s nimi Spartakus udělá?“ zeptal jsem se. Srdce mi bušilo čím dál rychleji.
„Ti budou Latiosem zbaveni jejich síly v jeho prospěch a jejich existence bude vymazána,...nebo si z nich Latios udělá poskoky bez schopností.“
Ne!, křikl jsem v duchu, to se nesmí stát!
Náhle se bandité zastavili.
„Tady počkáme.“ sykl jeden z Geodudů. Postavil jsem se ke zdi a našel si malou díru, kterou jsem viděl dovnitř. Tlumeně jsem slyšel Glocker, jak zrovna říká:
„Jo, tu lékárničku určitě bude potřebovat. Holýma rukama má asi nevyléčí.“
Odpověděl jí Spartakův pulzní hlas:
„Určitě by ji potřebovala, kdyby sem přišla po našem útoku. Jenže ona nepřijde, vážení!“
„Teď, Ninetalesi!“ křikl Vigoroth a prorazil Soustředěnou ranou zeď. Já jsem dřevo nažhavil Plamenometem a pak prorazil hlavou (trochu to bolelo). Dírou, kterou jsem vyrobil, jsem koukal dovnitř na vyděšené členy naší party. Bože, jak já litoval, že jsem musel stát v řadách banditů. Ale dokud jsem zůstal mezi nimi nepoznán, spatřoval jsem v tom velkou výhodu proti nim.
Vlezl jsem spolu s ostatními bandity do stodoly. Úplně mě zamrazilo, když jsem viděl naši třináctičlennou partu obklopenou obrovským davem banditů.
„Prosím, nepanikařte a zůstaňte klidní a nikomu se nic nestane!“ vzal si opět slovo Spartakus „Tak se zase setkáváme, že, Sharphand?!? A jsou tu taky jiní, dobře známí Pokémoni, třeba tady Billy a jeho matka, nebo můj povedený bráška!“ vyšlehl z něj blesk a uhodil do Steamse, který mocně zařval a zhroutil se k zemi.
„Ne!“ křikla Flammosy.
„Ale ano, Flammosy.“ uchechtl se Spartakus „Tady skončíte, tady je váš konec. Už vás mám a nikdo a nic vás před tím nezachrání. Tak dlouho jsem prahnul po pomstě za ono ponížení před třemi a půl roky a nyní jsem se konečně dočkal. Konečně se vás zbavím jednou provždy. A nikdo mi už nemůže zabránit stát se Legendárním Jolteonem. A můj přítel Latios bude díky vám ještě mocnější, než předtím. Mnoho z vás je velice silných, čili z vás Latios vysaje spoustu síly. Mysleli jste si, že mi zhatíte plány a zachráníte tu Grovylku s modrou čepelí. Selhali jste, protože teď a tady vaše existence zmizí ze světa.“ dořekl a začal se temně smát „Cha-cha-chá, já, Jolteon Spartakus, jsem konečně dostal Firestorma a jeho....partu....“ hlas mu postupně selhal. Pak se začal šíleně rozhlížet a tlumeně počítal:
„.....deset.....jedenáct! Bylo vás dvanáct, že? Když nepočítám Glaceona a Leafeona. Kdo chybí?!?“
„Chybí sám Firestorm, šéfe!“ ozval se z opačného konce stodoly drsný hlas. Já jsem po celou dobu Spartakova projevu koukal na něj, takže jsem neviděl, jak na jeho řeči reaguje naše parta. Teď jsem se však podíval do středu kruhu a viděl, jak se mí přátelé shlukli v kruh kolem Sharphand a evidentně byli připraveni k útoku. To mě velice zahřálo u srdce.
„Kde je Firestorm, Billy?“ zasyčel Spartakus a bleskem donutil Billyho ječivě zařvat a pokleknout na jedno koleno. Můj hvězdovaný kamarád však nic neřekl.
„Na něco se tě ptám! Odpověz!“ vřískl Spartakus a vyslal další blesk, který Billyho zřejmě ochromil, protože se celý roztřásl a padl na záda, zjevně neschopen pohybu. Jen sténal, ale neřekl nic. Glocker vypadala, že po Spartakovi chce skočit.
„TAK CO BUDE?!?“ zařval znovu Spartakus a chystal se na Billyho vyslat další blesk. Vtom Billy promluvil. A řekl něco, co mě povzbudilo a rozrušilo zároveň.
„Firestorm, umírá.“
„Co?“ zajíkl se Spartakus a přestal sršet. Zato já jsem cítil, že se začínám proti své vůli přehřívat. Inu, proč ne?, řekl jsem si a křikl na Spartaka:
„Hej, Spartaku!“
Spartakus se podíval mým směrem. Div mu oči nevypadly z důlků – tak moc je v tu chvíli vyvalil.
„Rozuměls dobře...“ zachrčel jsem, protože už jsem Přehřátí v sobě musel držet násilím „Řekl, že umírám....“ a pak jsem Přehřátí plošně vychrlil na bandity přímo přede mnou. Bylo to velice kolosální Přehřátí, tak silné se mi ještě nikdy nepodařilo. Řady banditů přede mnou byly silou mého útoku vrhnuty vpřed. Asi polovina z nich okamžitě omdlela. Pak jsem ucítil, jak se mi do hřbetu opřela strašlivá rána, nejspíš Soustředěná, která mi vyrazila dech a srovnala mě se zemí. Zamotala se mi hlava. Ucítil jsem další bolestivé rány i energetické dopady útoků, ale nebyly nijak zvlášť závažné. Zaslechl jsem pořádný hluk boje – naše parta se vzpamatovala a pustila se do útoku na bandity. Vypukl nepředstavitelný chaos. Já sám jsem v té tlačenici uskakoval, jak jsem mohl. Přitom jsem metal Plamenomety a Uhlíkové střely na všechny strany. Bylo na mě vedeno bez počtu útoků od různých Geodudů, Sandshrewů, Sandslashů, Vigorothů, Seviperů, ale taky od Teddiursů a dokonce jsem zahlédl i jednoho Ursaringa. Zkrátka škála Pokémonů ve Spartakově armádě byla veliká. Spousta nepřátelských útoků mě zasáhla – přece jen mě nebylo těžké trefit z tak malé vzdálenosti. Ty z bezprostřední blízkosti už byly cítit dost a bolely. Ale já jsem se snažil si jich nevšímat a zuřivě bojovat dál. Sem tam jsem někoho i omráčil. Občas jsem zahlédl další bojující kruhy, kde tvrdě bojovali mí přátelé. Bylo mi jasné, že i oni si vedou podobně jako já, ne-li lépe. Ale zároveň jsem si uvědomoval, že banditů je příliš mnoho. Pokud nás neomráčí jejich útoky, omdlíme z vyčerpání, bylo to více než jasné.
„Grrr, tumáš!!!“ zaburácel jsem a Škrábáním jsem uzemnil jakéhosi Zigzagoona.
„STORME, POZOR!!!“ zaslechl jsem Flammosyn přeskočený výkřik. Neviděl jsem, odkud Flammy křičí, její výkřik mě však přimrazil na osudnou chvilku. Těch pár desetin sekundy, co jsem nečinně stál, stačilo k tomu, aby mě zasáhla Vodní pumpa nějakého Spheala.
„Jáááá!“ zařval jsem, jak mě Vodní pumpa mrštila vzad do davu banditů. Tvrdě jsem dopadl na několik nepřátel. Pár jich omdlelo (nejsem přece nějaká pápěrka). Z té rány Vodní pumpou se mi začala pořádně motat hlava a cítil jsem zřetelné oslabení. Než jsem se stihl plně zvednout, schytal jsem hned čtyřnásobný útok ze všech stran – na hlavu mi spadl kámen, polila mě kyselina, dostal jsem ránu Železným ocasem do břicha a po celém těle mě zastudil Ledový paprsek. Zavrávoral jsem a upadl zpět na zem. Hlava mě třeštivě rozbolela. Po tomhle už jsem se zvedal jen těžko. Cítil jsem bolest na několika místech na těle. Trhaně jsem zvedl hlavu. Skrz bojující skupinu Frostis proti Vileplumovi a Elekidovi jsem zahlédl trojici Grovylů. Byli to Billy, Peppermint a Sharphand. Stáli v trojúhelníkové formaci, měli zaktivované Čepele a zle řádili pomocí svého Bojového umění. Byli všichni tři hodně zadýchaní a docela dost poranění. Nepochybně už byli hodně zesláblí – byli ještě před začátkem boje více oslabení, než třeba já nebo Andra. Proto mě zarážel pohled na zelené záblesky míhající se vzduchem s každým sekem - a že jich nebylo málo.
Najednou Sharphand zasáhl oranžový paprsek, vypuštěný odněkud z druhé strany stodoly. Sharon vysoce zařvala a celá se prohnula v bolestné křeči. Když paprsek ustal, Grovylka bezvládně padla k zemi.
„To neee!!!“ slyšel jsem sama sebe vykřiknout. Naráz jsem se bolestivě zvedl a jako smyslů zbavený se hnal k Sharphand. Nevím, proč jsem to udělal, zřejmě proto, abych ji ochránil, i když je v bezvědomí. Prodíral jsem se tvrdě skrz vřavu. Banditi nejblíž ke mně ani nestihli vypustit útok, než jsem každého z nich odstrčil stranou jako buldozer. Cítil jsem se strašně, nepochybně kvůli slabosti, nedostatku energie a bolestem v hlavě. Ale nepolevoval jsem, stále jsem se hrnul vpřed. Občas mě zasáhl nějaký útok, který mě trochu oslabil a vyvedl z rovnováhy. Ani to mě však nezastavilo.
Zanedlouho jsem doklopýtal až do Billyho formace, která se stáhla kolem Sharphand. Billy mě nezaregistroval hned, snad proto, že měl plné ruce práce s bandity. Já jsem k němu došel zrovna ve chvíli, kdy se prudce rozehnal pravou čepelí a píchl mě špičkou ostří do hrudi.
„Ugh!“ zasupěl jsem. Billy křikl přes rameno:
„Promiň, Firestorme!“
„Dobrý, kryjte mě!“ zasípal jsem ztěžka. Postavil jsem se zády do středu formace a začal zase bojovat. Šlo to o dost hůř než předtím. Už jsem začínal cítit únavu. Taky mi dvakrát nepřidalo, když jsem letmo uviděl naše omráčené kamarády – zahlédl jsem Gingi, Steamse, Jeffa a Andru, jak nehybně leží. Pokud nebyli v bezvědomí, měli dost namále.
„To nemůžeme nikdy vyhrát!“ zasténal Billy. Vtom vysoce vyjekl a spadl do sedu. Poranil ho Ledový paprsek, který vyslal jeden ze Sphealů. A ten Spheal užuž nabíjel další Ledový paprsek, aby Billyho dorazil.
„Nenenenene.....“ vyřkl jsem nahlas a vyslal jsem na Spheala Plamenomet. Spheal s výkřikem odletěl vzad, ale hned za ním stál Squirtle, který už měl nabitou Vodní pumpu a vzápětí ji na mě vychrlil. Po velice bolestivém a tvrdém zásahu vodním proudem jsem ani nevěděl, jak jsem se ocitl na zemi. Cítil jsem, že jsem už na pokraji sil. Před očima se mi míhaly mžitky, tělo bolelo. Přesto jsem cítil, jak se mi Přehřátí vymyká z kontroly a začíná se nabíjet.
„Bože....T-To neustojím,....ne.....ne!“ chrčel jsem a bránil se Přehřátí ze všech sil. Věděl jsem, že jestli vypustím Přehřátí, definitivně mě to srazí k zemi..... Na druhou stranu, pomyslel jsem si, měl bych se postavit, abych mohl líp zamířit. Tak jsem se začal trhaně zvedat. V půlce tohoto úkonu jsem však cítil, že to již nevydržím a tak jsem vypustil Přehřátí nazdařbůh před sebe. Stálo tam spoustu banditů včetně toho Squirtla, ale taky se do toho připletli oba Grovylové. Oba s bolestným výkřikem upadli na kolena. Peppermint se dokonce svalil na zem celý!
„NE!“ vyjekl jsem a hlas mi přeskočil. Ale to už jsem cítil, jak padám únavou zpět do lehu. Hlava se mi zamotala úplně na maximum. Cítil jsem se absolutně vyčerpaný, už jsem nebyl schopen se ani zvednout. Přivřenýma očima jsem viděl, jak se Billy těžce zvedl a vrhnul proti dalším hordám banditů Energetickou kouli. Pak se mistrně a se značným předstihem vyhnul dvěma dalším útokům. Zaktivoval si čepele a rozdával pečlivě umístěné rány na všechny strany. Přitom se různými rotacemi, skoky a sklony vyhýbal útokům. Přibližně každý desátý ho trefil. Vždy to Billyho srazilo do sedu, nebo až na záda, ale on se pokaždé zvedl a bojoval dál.
Ztěžka jsem otočil oči na Pepperminta. Ten jen ležel a tiše sténal (Aspoň myslím, že jsem ho slyšel sténat). Ani se nepokoušel vstát.
„Ha! Líbí se vám to?!?“ bylo slyšet Spartaka. Pak se ozval elektrický bzučivý zvuk a něčí vřísknutí. Po chvíli přemýšlení jsem s hrůzou zjistil, že to byl Flammosyn hlas. To mě moc trápilo, ale dělat jsem nemohl nic. Pojednou jsem uslyšel Billyho těžké heknutí a vzápětí můj kamarád dopadl na břicho přímo přede mě. Byl teď na tom stejně jako Kurt – bdělý, ale neschopný akce.
Je s náma konec, pomyslel jsem si trpce.
„Je s váma konec!“ zařval odněkud Spartakus, jako kdyby mi to právě neproběhlo hlavou.
„Všichni stát!“ ozval se najednou mně důvěrně známý hlas. Ihned potom se mi do uší opřela taková rána, že mi v nich začalo pískat. Co se stalo?, vyvstalo mi v hlavě. Pokusil jsem se pozvednout hlavu – bezvýsledně. Ale ten hlas, říkal jsem si, to byl......to byl....
„Brandon!“ zaznělo Absovo mohutné zadunění. Jo, Brandon!, došlo mi a v tu chvíli jsem tu hlavu pozvedl, ani nevím jak. Bylo to tak. Brandon a Maggie stáli u vchodu a drželi v rukou nějaké zvláštní přístroje, podobné lovcovým znehybňovačům. Nebyly to však znehybňovače. Dřív, než mohl kdokoli cokoli udělat (předchozí rána všechny přimrazila), Maggie svým přístrojem namířila na mě. Z přístroje vytryskl zelený paprsek, který mě celého zahalil. A já v tu chvíli pocítil, jak se mi obrovskou rychlostí vrací síly. Vmžiku jsem nabral tolik sil, že jsem se cítil na provedení pěti Přehřátí, možná i více. Bolesti jsem stále měl a zranění nezmizela, ale s takovým množstvím energie, smísené s náhlou euforií, mi to bylo celkem ukradeno.
Paprsek po chvíli ustal a já jsem se prudce vymrštil na nohy. Banditi, kteří to viděli, byli nejspíš totálně zaskočeni, protože jen stáli a s vyvalenýma očima a otevřenými tlamami na mě koukali. Brandon a Maggie velice rychle vypálili paprsky i na ostatní členy party, které viděli (ti bezvědomí se nezvedli, aspoň ne hned), a pak oba udělali zajímavý pohyb rukou od pasu. Vzduchem zasvištělo dvanáct Pokéballů a v příští chvíli nás všechny na chvíli oslnila bílá záře.
A když opadla, všude mezi bandity byli Brandonovi a Maggiini Pokémoni. Viděl jsem Brandonovu šestku – to jest Charizarda, Altariu, Pidgeota, Sandslashe, Billyho tátu a Dewgonga (Elite byla s námi už předtím, samozřejmě). A ti ostatní – zřejmě Maggiini – byli Skitty, Skarmory, Espeon a tři další, jejichž identitu jsem neznal.
„Jo!“ křikl Billy.
„Výborně!“ přidala se Flammosy.
„A teď do nich!“ zaduněl Absus.
„Všichni Pokémoni, DO ÚTOKU, JAKKOLI!!!“ křikli svorně Brandon a Maggie.
Bitva se okamžitě znovu rozběhla, ale totálně nabrala na obrátkách. Bojovalo se teď s větší dravostí a razancí. Já jsem plival Plamenomety po každém nepříteli, kterého jsem zahlédl. Teď už jsem dostal mnohem méně zásahů. S novými posilami se počet Pokémonů na obou stranách víceméně vyrovnal, takže to bylo více fér. Již jsme s Billym a Kurtem zůstávali ve skupině, abychom měli krytá záda. Bojovali jsme proti hordě Sphealů, Elekidů a Vileplumů. Každý z nich vydržel dva až tři zásahy Plamenometem. Jeden ze Sphealů mě bolestivě kousl do pravé přední tlapy. Billy ho ze mě odpáral čepelí, odstrčil mě vzad a sám uskočil právě včas, aby mezi ním a mnou prošel blesk. Po tom se od mého hřbetu odrazil Kurt a zaútočil skokem oběma čepelemi. Billy otevřel tlamu a pokropil bandity smrští semínek. Já jsem se zahrabal do země a útočil jsem na bandity zespodu. Kurt potom jako finále nabil své chodidlo a Megakopem uzemnil Vigorotha, který se tam náhle připletl. Jak Vigoroth spadl na zem, omráčil několik svých menších spolubojovníků. Já jsem po chvíli upustil od Hrabání a začal jsem útočit pomocí drápů a zubů – neboli jinak, využil jsem útoky Škrábání a Kousnutí. Jednoho Elekida jsem kousl do ruky, pak jsem Vilepluma zle podrápal a uštědřil mu manuální ránu ocasem. Další tři mé cíle – Sandshrew, Spheal a Squirtle – poznaly sílu mého kousnutí naplno. No a nakonec jsem se přehřál a vychrlil široký pás ohně na celou spoustu nepřátel – útok měl ničivý účinek. Velice mě to potěšilo.
Jak jsem letmo zahlédl, všichni Pokémoni na naší straně se bojovně prali, nikdo nechtěl polevit. Na druhé straně však Spartakus znovu a znovu prokazoval, že ani on není žádné ořezávátko. Svými Bleskovými útoky a Bouřemi nám docela dost zatápěl. Omráčil asi šest mých kolegů, než ho poprvé zasáhl Brandonův Charizard Ocelovým křídlem. Všichni z party, přestože například Jeff byl zle zraněn všude po těle a stěží se udržel na nohou, byli ještě bdělí. V mdlobách bylo jen pět Maggiiných Pokémonů a tři Brandonovi.
Zrovna jsem se ocitl tváří v tvář Spartakovi, když se to stalo. Rozlehla se dunivá rána a všichni přestali bojovat. Vzápětí mi na zlomek sekundy zavládl chaos v myšlení, ale jen na opravdu krátkou chvilku. Hned, jak chaos ustal, mé jizvy na čenichu se červeně rozzářily, ale nebolely.
„Co se děje?“ zamumlal jsem. Rozhlédl jsem se po ostatních z mé party. Všichni jen stáli a s prázdným výrazem koukali do neurčita. Byli jakoby v nějakém transu.
„Billy.“ oslovil jsem Grovyla stojícího vedle mě a tvrdě jsem mu šlápl na nohu. Ale mí přátelé byli nejspíš zasaženi tou samou silou jako Elektra a její muž – nereagovali na nic. Ne tak banditi. Ti se začali přibližovat ke mně a děsivě se usmívali. Začal jsem ustupovat ke zdi. Přepadl mě strach. Zničehožnic jich bylo tolik proti mně samotnému – Brandona a Maggie to postihlo také. Ne, já nechci, aby nás Latios zbavil síly, běželo mi stále hlavou. Náhle jsem se ocasy dotkl stěny stodoly. To je konec, řekl jsem si a přitiskl se ke zdi co nejvíc. Ještě nikdy jsem se tolik nebál.
Dav banditů se zastavil asi dva metry ode mě. Já jsem si sednul a vyděšeně čekal. Davem se po chvíli protlačil Spartakus a stanul mi tváří v tvář.
„Jak vidíš, ani s posilami na nás nemáte.“ zabručel a temně se zasmál „Můj přítel Latios má o vaši sílu veliký zájem a myslím, že by vám mělo být ctí, že vaše síla jemu prospěje. Kromě toho...“ přiblížil svůj obličej až k mému „Toužím po pomstě, Firestorme. Ani nevíš, jak se mi uleví, až zmizíš ze světa! Ty i tví povedení kamarádi!“
„Víš co?“ promluvil jsem „Neunáhluj se.“ a vyslal mu Plamenomet přímo do tváře. Spartakus bolestně zařval a ustoupil vzad. Přes obličej se mu táhla lehká popálenina. Banditi nic neudělali, jen zírali na mě.
„Na co čekáte, hlupáci?“ vykřikl Spartakus „Vyřiďte ho!“
Banditi se zvolna přiblížili ke mně ještě blíž a chystali se na mě vrhnout.
„Ne....“ špitl jsem a schoulil se za použití útoku Ochranné klubíčko. Jestli mě mají omráčit, tak co nejpozději. Uhýbat nebylo kam a blokování tolika útoků je nemožné. Již jsem slyšel jiskření elektrických útoků a nabíjení různých jiných. Připravil jsem se na nejhorší.
Najednou se ozval zvenčí nějaký hluk boje a potom se ozval mně děsivě povědomý hlas, který vykřikl:
„Ne, nenechám tě to udělat!!!“
Přímo jsem vnímal, že banditi strnuli. Rozbalil jsem se a opatrně se rozhlédl. Banditi včetně Spartaka se zmateně rozhlíželi po původu hluku. Několik vteřin se nic nedělo. Pak se Billy, který stál asi deset metrů ode mě v davu, pohnul. Bylo vidět, že je trochu v šoku, pak ale naostřil čepele a pustil se s nimi do banditů stojících kolem něj. Po chvíli sekání a bodání, kterými vyřadil spoustu nepřátel, spustil palbu semínek. Teprve až teď se banditi vzpamatovali a začali na Billyho útočit. Billy jeden útok zablokoval, ale zbylých deset ho zasáhlo a srazilo k zemi.
„Ne!“ vykřikl jsem a udělal krok vpřed. Billy měl zavřené oči a vůbec se nehýbal. Záda měl plná modřin, na pravé ruce měl ošklivý škrábanec a..... – to mě hodně vyděsilo - ... chyběl mu koneček vlasolistu. Tak proto, pomyslel jsem si, ....Už jsem si předtím všiml, že Billyho síla je poněkud redukovaná – svými útoky působil tak o půlku míň škody. Je na tom stejně jako Kurt, ve Valleywiftu, akorát, že neztratil sílu docela, honilo se mi hlavou.
Právě, když se na mě chtěli banditi konečně vrhnout, se však ozvalo vysoké zařvání téhož povědomého hlasu jako předtím a o tři vteřiny později stěna stodoly za mnou jakoby vybuchla – ozvala se ohlušující rána a zeď se za doprovodu tlakové vlny a deště třísek rozpadla. Vzhledem k tomu, že jsem stál až u té zdi, tak jsem se samozřejmě proletěl. Ta rána a následná rotace vzduchem mě úplně zmátly. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo, co se děje teď, ani co se bude dít. Najednou jsem se prostě octnul na zemi venku před stodolou. Tedy to jsem si myslel až do chvíle, než se zpode mě ozval Brandonův tlumený hlas.
„Ninetalesi, já tě teď odkulím stranou, jo?“
Hned na to mě popadly Brandonovy ruce a odvalily mě stranou. Pak Brandon vstal a překulil mě zpět do polohy, ve které jsem dopadl. Soudě podle tohoto aktu, jsem asi spadl přímo na něj.
„Jsi hodně zraněný, Ninetalesi. Takhle nemůžeš bojovat.“ řekl Brandon „Kde ses vůbec setkal s Billym a jeho partou? A nevíš něco o Vulpixech, kteří si říkají Flammosy a Firestorm?“
„Já jsem Firestorm.... *kucky**kucky*.... Nepoznáváš mě, Brandone?“ zachroptěl jsem.
„Firestorm.“ vyslovil Brandon „No... Tedy....... Ty ses povedl, Firestorme, jen, co je pravda... No... Ty jsi kus Ninetalese, kamaráde, to ti povím.“
„Hmm...“ kývl jsem. Ale vtom jsem si vzpomněl na situaci ve stodole. Skokem jsem se otočil.
Tam, kde jsem předtím stál, byla ve zdi obrovská díra. Asi dvacet metrů od ní se uprostřed bitevní vřavy váleli Latias a Latios. Vůbec to nevypadalo, že jsou sourozenci – naopak. Prali se spolu tak zuřivě, že ostatní Pokémony zavalovali pod sebe – byli oba hodně velcí.
„NECH TOHO!“ řval Latios „VŮBEC NEVÍŠ, DO ČEHO ZASAHUJEŠ!!!“
„SKLAPNI, BRATŘE!“ vypískla Latias „JSI ZLÝ A KRUTÝ, JSI MI NEPŘÍJEMNÝ! JSI ODPADLÍK! STYĎ SE!!!“
Viděl jsem, že mí přátelé sice statečně bojují s bandity, ale zároveň bázlivě koukají na bojující Legendární Pokémony. Co jsem si všiml, nikdo z naší party naštěstí neskončil pod mohutnými těly Latiose nebo Latias.
Chtěl jsem se přidat do bitvy, ale v tom Latias s výkřikem:
„ZNIČÍM TĚ!!!“ vypustila z tlamy oheň, který se během zlomku sekundy rozšířil do celé stodoly. Vmžiku mé bubínky naplnil strašlivý nářek všech Pokémonů, kteří se náhle ocitli v epicentru ohnivého pekla. Bylo to neuvěřitelné, jak rychle se oheň šířil. Za dvacet vteřin už byla v plamenech celá stodola. Nářek vzrostl. Zřetelně jsem zaslechl Flammosyno a Elitino jeknutí. Rozhodl jsem se okamžitě.
„Brandone, zajdi pro pomoc! V domě jsou lidi! Já jdu zachraňovat!“
„Jo, už jdu!“ zasupěl Brandon a odběhl. Já jsem se rozběhl do epicentra požáru, kde bylo spousta Pokémonů a taky oba Legendární, kteří se pořád zuřivě rvali. Pár Pokémonů už vyklopýtalo ven z dosahu ohně. Byli všichni dost popálení a unavení. Jako smyslů zbaven jsem se vrhl do ohně. Ke svému nepříjemnému překvapení jsem zjistil, že oheň mě pálí – normálně oheň necítím díky své schopnosti, která mě činí ohnivzdorným.
I přes pálení jsem pokračoval dál a hledal někoho, koho bych mohl zachránit. Spatřil jsem Steamse, jak hasí oheň, ale absolutně bez účinku. Voda z Vodního děla se mu odpařovala už od tlamy.
„Steamsi, uteč odsud!!!“ zařval jsem na něj a dal mu herdu hlavou do boku.
„Jsi popálený, Storme!“ upozornil mě Vaporeon.
„Já vím!....ss... Au!... Ten oheň je nějaký zlý.“ odpověděl jsem mu „Vypadni už, tady nic nezmůžeš... Nechci abys... Au!... Přišel k úhoně.“
„Jdu!“ kývl Steams a zamířil k východu ze stodoly. A já pátral dál. Bylo mi horko a občas mě popálil nějaký plamen. Ale na nohou jsem se ještě udržel. Rozhlížel jsem se jako divý a hledal někoho v nesnázích. Vtom mě něco bacilo po hlavě a mě ta rána vynesla kamsi do středu toho požáru, někde k hlavě Latiose, který se stále pral se svou sestrou.
Před očima mi tančil roj hvězdiček, rovnováhu jsem měl úplně rozhozenou. Za pár vteřin jsem se otřepal a rozhlédl. Zcepeněl jsem hrůzou. V rohu stodoly ležely Flammosy, Andra a Gingi. Ani jedna se nehnula a všechny tři byly doslova pokryté popáleninami.
„Né, vydržte!“ křikl jsem zoufale, zvedl jsem se a proskočil ohněm až k těm třem nemohoucím. Oheň mě vyšachoval z rovnováhy a já jsem tvrdě dopadl do kutálení až k Flammosy, o kterou jsem se zastavil. Znovu jsem vstal, znovu se otřepal a snažil se aspoň jednu z nich přivést k vědomí, ale bezvýsledně.
Po chvíli Latios nenadále zařval z plných plic a vyslal výboj energie, který vynesl Latias nahoru a praštil s ní o strop stodoly. Latios se ihned vznesl, uchopil do drápů Spartaka, kterého vytáhl z nějakého požářiště, a vyletěl ven ze stodoly. Mezitím Latias dopadla s dunivou ranou zpět na zem.
„TY ZBABĚLČE!!! ZBÁÁÁBĚÉÉÉLČÉÉÉ!!!“ ryčela rozlíceně. Ale přerušil ji zlověstný praskavý zvuk, ozývající se ze všech stran.
„Stodola se hroutí, všichni pryč!“ křikla Latias. Ale bylo pozdě. Střecha se v tu chvíli s křupáním a řinčením propadla dovnitř, následována stěnami. Všechny nás zasypaly trosky dřeva, kovu a dokonce i betonu. Byla to strašlivá rána. Opět jsem nevěděl, co se děje, ani jak nebo proč. Celý svět se se mnou roztočil ve víru bolesti a tlaku trosek, které na mě spadly. Strašlivý hluk hroucení stodoly trápil moje bubínky, nehledě na veškerou bolest, která sice nepřesáhla přechozí Latiasino mučení, ale i tak byla nesnesitelná. Ani křičet jsem nemohl. Neustálé padání trosek mě pokaždé umlčelo.
Po několika minutách hluk utichl a rozhostilo se zlé ticho. Ležel jsem v nepřirozeně zkroucené pozici pod horou trosek. Cítil jsem, že jsem velice vážně zraněný. Slyšel jsem bušit své srdce až v hlavě. Nejmíň na čtyřech místech těla jsem cítil, že je tam něco v nepořádku – možná nějaké vážné nebo vnitřní zranění, možná něco, co mi silně tlačilo na tělo a tak způsobovalo bolest. Nemohl jsem se hnout – byl jsem totálně vklíněný v troskách. Nic jsem neviděl. Špatně se mi dýchalo. Byl jsem moc slabý na použití útoku. Pomóc, pomyslel jsem si. Měl jsem nějak zaskočené hlasivky. Nemohl jsem říct ani ň. Pomozte mi někdo!, blesklo mi znovu hlavou. Bylo mi jasné, co mi hrozí, pokud mě někdo rychle nenajde. Proboha....ne....pomo-zte-mi-ně-k-do..., už i myšlenka se mi v hlavě začala trhat. Cítil jsem, že začínám pomalu umdlívat. Bránil jsem se z posledních zbytků energie, které ve mně ještě byly, ale bezvýsledně. Za pár minut už jsem byl od omdlení jen krůček. Poslední, co jsem ještě zaslechl, byl vzdálený šramot trosek. Pak už jsem podlehl mdlobám definitivně.
|
