„Už bychom teda mohli otevřít ty dveře.“ řekla pojednou Glocker přiškrceně a zamáčkla slzu.
„Jo.“ ozvalo se mnohohlasně od skupiny.
„Fu.....Jistěte to, kdyby za nimi něco bylo.“ upozornila ještě. Poté přistoupila k tlačítku, rozbila sklo a zmáčkla ho. Ze dveří se ozvalo syčení a vrzání. Všichni zpozorněli a ostražitě se rozhlíželi. Billy si zaktivoval čepele a pro jistotu se připravil k útoku. Dveře se náhle počaly otvírat. Docela pomalu. Billy spolu s ostatními dychtivě nahlížel do prostoru za nimi. Ukázalo se, že dveře vedou do tmavé jeskyně. Přesně, ja Elite tvrdila.
„Vaaauuuu.....konečně zase vidím přírodní prostředí.“ zasnil se Steams.
„Vzhůru na svobodu!“ vydechl Jeff a jako první vyšel ven ze základny. Tím povzbudil i ostatní. Pokémoni jeden po druhém prošli dveřmi do jeskyně, až uvnitř nikdo nezůstal.
„A je to na tobě, Elite.“ pronesl Billy šeptavě.
Plazila se šachtou, jak nejrychleji mohla. Připadalo jí, jako kdyby jí hlava hořela. Celé tělo ji bolelo. Cítila neuvěřitelné horko šířící se z hlavy, kvůli kterému téměř neviděla. Musím se dostat do centra,......prostě musím, říkala si v duchu. Po pár metrech jí však hlavou prošlehla taková bolest, že na pár vteřin omdlela.......Poté se zvedla a lezla dál. Každý dotek s šachtou ji bolel. Hlava se jí začala točit. Občas špatně zahnula a musela se vracet. Celou dobu nekontrolovaně funěla a z očí jí kanuly slzy.
Právě když se dostala k chodbě u své bývalé cely, zaslechla hovor lidí zdola. Zalehla a tiše naslouchala. Přitom s obtížemi přemáhala mrákoty:
„S touhle termovizí je určitě najdeme. Najde i tepelné šlápoty.“ říkal právě jeden z nich. Termovize, to né, pomyslela si Elite, vsadím se, že vyzařuju víc tepla než Billy a Glocker dohromady. Protřela si uslzené oči a potlačovaně zakašlala.
„Sergeji, podívej.“ pronesl jiný člověk „Tamty stopy jsou hodně horké.“
„Máš pravdu. Podíváme se, co......oooo.“ vydechl Sergej „To je Peršanka. Rozpálená, jak Charizard.“
„Panebože, podle té termovize má kritickou teplotu.“ zděsil se druhý „Jestli ji okamžitě nechytíme, tak to nepřežije.“
„Je hodně silná. Proto si myslím, že by to přežít mohla.“ mínil Sergej „Tak či tak ji musíme chytit.“
„Je v bezvědomí nebo v bdělém stavu?“ ptal se nejistě nový třetí hlas.
„Taková horečka je neslučitelná s bdělým stavem.“ ušklíbl se Sergej „Sám jsem ji odnášel na ošetřovnu, když chytla horečku. Byla tak horká, že by mi dokázala vyhřát peřiny před spaním jako taková ta stará uhlíková udělátka. Vždy se mi ji podařilo vzbudit, až její teplota klesla pod čtyřicet.“ (Grovylova standardní teplota se pohybuje okolo 39,3° - 40°).
Pozn.autora: Fakt o Elitině horečce je podpořen teorií: Čím menší tvor, tím vyšší standardní teplota a tím větší rozsah život neohrožující horečky.
„A kolik měla předtím.?“ zajímal se třetí.
„Kolem čtyřiceti šesti.“
„Vau.“ užasl druhý. Elite v šachtě se tiše zachichotala. Sama dobře věděla, že byla při vědomí mnohem dřív, než Sergej tvrdil. Jen na něj hrála komedii tím, že předstírala mdloby. Poté se pomalu nadzvedla a plazila se dál.
„Hele!“ zaslechla ještě hlas druhého.
„Zdrhá!“ zařval Sergej. Elite už ale vlezla do svislé šachty a stoupala vzhůru. V půlce šachty jí však horečka znovu rozpálila hlavu do enormní intenzity. Znovu se neubránila, znovu omdlela. Nejhorší bylo, že v bezvědomí nemohla ovládat přísavky, takže spadla asi z dvacetimetrové výšky zpět do šachty nad chodbou.
Dlouho, dlouho nevnímala nic. Pak najednou zaslechla volání. Byl to Glockeřin hlas: „Elite! Elite!“
V tu ránu se znovu probrala. Ležela na dně známé svislé šachty. Bylo jí hůř než předtím. Třeštivá bolest a horko jí zatemňovaly myšlení. Opět bylo epicentrum neduhů v hlavě.
„Aaah........bože.....uuhh....“ vzlykla. Aniž to měla v úmyslu, její oči opět slzely tak, že slzy tvořily na jejích horkých tvářích potůčky „Ne.....“ hekla „Já.....nemůžu.....nedokážu to......“
Nedokázala by říct, jak dlouho tam v horečce a bolestech ležela. Jistě věděla jen to, že po určité době uslyšela v hlavě jiné hlasy. Byly to hlasy všech uvězněných Pokémonů, které úpěnlivě volaly o pomoc. V Grovylce se začala shromažďovat energie hecu. Rostla a rostla; až Elite pocítila, že to nesmí vzdát a že se musí svým bolestem postavit.
„Cítím se hrozně.....“ hlesla „Ale......dostanu se tam i kdybych tu měla zůstat zavřená!“ opět se těžce postavila. Hlava se jí zatočila a vidění se jí rapidně zhoršilo. Přesto se však přitiskla na zeď a začala znovu šplhat nahoru. Nedbala mučivé horečky ani bolesti v zátylku a zádech. Zatnula zuby a zrychlila. Potila se po celém těle a to jí dělalo ještě hůř „Aaah...Lez dál, Elite! To dáš!“ přinucovala se třaslavě. Tiché pauzy mezi hekáním nebo sténáním vyplňovala kašlem.
Když se konečně dostala do kýžené šachty, vedoucí do centra, znovu jí v hlavě vyšlehla bolest. Teď však Elite zapojila všechny své síly, aby se ubránila mdlobám. Povedlo se, přestože se pak cítila jako kdyby byla v epicentru nějakého ohně „Ugh....Moje hlava.....*kucky*....“ zatřepala hlavou a lezla dál.
Chvíli na to dospěla k centru. Byla tam tma, jen počítače svítily. Elite vylezla z šachty a postavila se. Zavrávorala a musela se chytit zdi. Ale už se dychtivě rozhlížela po tlačítku „Nouzové vypnutí ochrany“, které se nacházelo uprostřed pravého panelu. Pomalu nejistě došla k panelu a položila dlaň na tlačítko. Poté se i přes horkost a bolesti usmála: „Svobodě zdar!“ pravila hrdě, zakašlala a stiskla tlačítko.
V tu chvíli se rozeřvala siréna a všude i v šachtě se rozsvítila červená světla. Elitiny bubínky však v tu chvíli jako by odmítly propouštět zvuk.
„Co?.....Ohluchla jsem?“ zaskřehotala zmateně. Neslyšela najednou skoro nic, jen slabý trhající se zvuk neurčité výšky „Ne.....Moje uši.....Proč nefungují.“ zasténala a chytila se za bolavou hlavu. Znovu ji přepadla extrémní horečka. Znovu zmobilizovala síly. Užuž si myslela, že to znovu ustála, ale najednou se jí zatmělo před očima a probudila se na zemi. Byla v bezvědomí jen pár sekund. Nicméně stále neslyšela.
„Musím se vrátit......“ zafuněla vleže „Billy i.......ostatní na mě.....fff.....čekají.“
S radostným vědomím, že splnila své poslání, se otočila na čtyři a vlezla zpět do bludiště šachet. Jelikož se poplach spustil hned, uvažovala, mám nanejvýš pět minut, než se mi cesta ven uzavře. Musím sebou hodit. A přidala do kroku. Čím rychleji lezla, tím hůř jí bylo. Ale nepolevila. S pocitem, že jí snad hlava vybuchne, bleskově lezla dál......Cestou se ještě pohledem skrz mřížky ujistila, že se cely skutečně otevřely.....
Mezitím Glockeřin oddíl seděl ve stínu zatáčky v jeskyni, kam už nedosáhlo světlo od nouzového východu. Vůbec se nemluvilo. Skoro všichni jako na jehlách upírali oči na padesát metrů vzdálená dvířka. Glocker držela Billyho za ruku a jeho vlasolistem ho lechtala na předloktí. Billy měl hlavu položenou v matčině klíně a jazykem přejížděl po svých spórách. Flammosy a Firestorm leželi opodál a mezi nimi zkroušená Andra. Jeff a Absus stáli úplně vzadu v nejtmavším místě zatáčky na stráži. John seděl vedle Glocker a zkoumal svou brašnu, kterou mu lidé bůhví proč neodebrali. Peppermint ležel na zádech vedle něj a pořád se ustavičně škrábal na levé noze. Jediný, kdo nevyčkával na Elitin příchod byl Steams, který bublavě pravidelně oddechoval u protější stěny jeskyně.
Billy měl teď vůbec poprvé smíšený pocit bezmoci a strachu. Obojí souviselo s Elite a obojí se také násobilo tím, že je Elite vážně nemocná, a že ji horečka může každou chvíli přemoct. Přímo cítil její pocity, podobně jako včera u Pepperminta. Měl chuť vyrazit za ní a pomoct jí, ale vždy si uvědomil, že by ji asi v bludišti ventilace nenašel. A to ho sžíralo úplně nejvíc.
Skupina již čekala asi patnáct minut, když Billy protrhl ticho: „Mami, taky máš o Elite takový strach jako já?“
„Ano.“ hlesla Glocker „A mám k tomu hodně dobrý důvod.....eehh.....“ znervózněla jako by se podřekla „Kruci......Nevím, jak to mám říct....eehhh.......Tak dobrá.....Musím ti něco říct, Billy.“
Billy otočil hlavu tak, aby své máti viděl do očí: „Povídej.....“ z matčina pohledu usoudil, že to asi bude nějaká mimořádná skutečnost.....
„Totiž.....Bylo to pro mě těžké, hned, jak jsem Elite znovu spatřila.....Obávám se, že to bude rána i pro tebe....“ vykrucovala se Glocker, ale pak to naráz vyřkla „Elite je.....tvoje sestra, Billy.“
Billy vykulil oči a překvapením otevřel tlamu. Tato zpráva zapůsobila podobně jako fakt o Flammosyně evoluci. Billymu počaly opět v hlavě vířit nové myšlenky spojené s novou právě nabytou skutečností. Jak by mohla Elite být jeho sestrou? Jak to, že mu o ní Glocker nikdy neřekla? Pak si začal spojovat věci, které má s Elite společné a došlo mu, že to není tak úplně nemožné. Teď, když zíral v úžasu na Glocker, se zmohl jen na hlasité: „Cože?“
„Je to tak....“ vzlykla Glocker „Je dokonce víc než jen tvůj sourozenec. Je tvé dvojče.“
Tohle už Billyho ani moc nepřekvapilo. Možná to bylo proto, že mu v ten samý moment vyvstala v hlavě otázka, která přímo bodala do srdce: Elite přece musela něco vědět, když se s ním setkala poprvé. Proč to zatajila? Ta otázka měla v Billyho hlavě nezadržitelnou potřebu vyřešení. A tak Grovyle jen zavrtěl hlavou a přiškrceně se zeptal:
„Proč......Proč se o tom dovídám teď, tady a takhle....Proč?“
„Zlobíš se na mě?“ reagovala Glocker ponuře.
„Ale né.“ řekl honem Billy ne zcela upřímně. Napůl se zlobil kvůli Glockeřině mlčenlivosti v této věci, napůl se bál o Elite mnohem víc než předtím.
„Když jste se narodili,“ začala vyprávět Glocker „Byli jste ještě bez rozumu a bez schopností. Obojí přichází ve věku asi tak šesti až osmi týdnů. Jenže když vám byly asi tak dva týdny tak......tak.....“ hlas se jí roztřásl a selhal.
„Co?“ vyhrkl dychtivě Billy.
„Tak Elite zmizela.“ zaštkala Glocker. Billy se znovu nestačil divit „Šla jsem vám pro nějaké jídlo a nechala jsem vás samotné v našem doupěti. Brachio byl též někde pryč.....No, a když jsem se vrátila tak jsi na mechové podestýlce ležel už jen ty. Po Elite jako by se země slehla.“ popotáhla „Tehdy jsem asi tři dny a tři noci proplakala a nemohla jsem v ten čas moc používat útoky ani se moc starat o tebe, Billy. Brachio mě stále konejšil, ale já jsem věděla, a vím to dodnes, že.....se Elite ztratila mojí vinou. Časem jsem na ni trochu pozapomněla. Fascinovalo mě totiž, že tys rostl jako z vody a poznávals’ svět neobyčejně rychle. Když jsem Elite zhruba před těmi osmi nebo devíti dny opět spatřila, nenapadlo, mě, že je to má ztracená dcera. Ta její klikatá čára na zádech mi tehdy něco připomínala. Ale já nevěděla co. Už jako Treecko tu čáru měla. A právě to byl jeden z faktů, díky kterým jsme se znovu našly.“
Glocker skončila a osušila si Billyho vlasolistem oči. Teď už na ni nehleděl v úžasu jen Billy, ale i všichni ostatní včetně Jeffa a Absa a kromě Johna, který odešel na výzvědy dál do jeskyně. Tak takhle to je, pomyslel si Billy, to je velice hořké. Teď už chápu, proč se ani máti ani Elite nesvěřily. Protože jedna o druhé nevěděly. Srozuměně pokývala hlavou a dal své mámě pusu na tvář.
„Co myslíš? Vyvázne z toho Elite?“ špitla úzkostně.
„Teď, když vím, že je to má sestra, tak pevně doufám, že ano.“ pronesl tiše a ještě trochu ohromeně Billy. Nyní tedy měl dvě bytosti, které mu byly stejně blízké jako Glocker a Brachio. Sharphand a Elite. Obě samice Grovyla, jedna přítelkyně, druhá sestra.
„Glocker, Billy....“ ozval se John, který se právě vrátil z obchůzky. Oba se na něj podívali „Měli bychom se připravit u dvířek. Jestli to Elite zvládne, bude hodně vysílená.“
„A rozpálená.“ doplnil Peppermint.
„Máš pravdu.“ kývla Glocker a spolu s Billym vstala. Pak oslovila Absa: „Absi, pojď sem a hlídej.“
„Dobrá.“ souhlasil Absus a přišel až ke Sceptilce.
„Jdeš s námi?“ zeptal se Billy Johna.
„Ne, zůstanu tady.“ odmítl John „Musím ošetřit Pepperminta.“
Billy pokrčil rameny a vykročil k nouzovému východu s Glocker v patách. Když došli k dvířkům, postavili se každý k jednomu „futru.“
„Co myslíš, že Elite je?“ nadhodil znovu Billy.
„Nemám ponětí, ale lidi o tom něco mluvili.....Počkej.....ehhhm....“ chvíli přemýšlela „Už vím....Přirovnávali to k nemoci lidí, kterou nazývali ,chřipka.‘ Ale ještě zdůrazňovali, že Pokémoni nemůžou mít lidské nemoci. Tak nevím.“
„Byl jsem někdy nemocný, mami?“
„Ne.“
„A to vždycky, když je někdo nemocný tak pořád kašle a bolí ho v krku?“
„To nevím.“ zasmála se Glocker „Nejsem člověk a nemocná jsem nikdy nebyla.“
„Fakt?“ užasl Billy, nečekal na odpověď a změnil téma „Mně se zdá, že Elite musí být starší než já. Vždyť je tolik chytrá a inteligentní.“
„Ne ne, Billy.“ zavrtěla hlavou Glocker „Jste dvojčata. Ona je stejně stará jako ty.“
Vtom se z útrob základny ozvala siréna a chodby za dveřmi se osvětlila červeně.
„Co je to?“ vyjekl Billy.
„To vypadá na pohotovost....“ mínila Glocker.
Pohotovost, pomyslel si Billy, co se asi stalo? Čekali dál. Billy přitom střídavě pozoroval šachtu vevnitř nebo Johna, jak Kurtovi maže na rány nějakou mast.
„Pospěš, Elite.“ zašeptal. Pojednou dveře zasyčely a začaly se pomalu zavírat. Billy se zděsil.
„Tohle komplikuje situaci!“ vykřikl „Vždyť se nedostane ven!“ chtěl vlézt dovnitř a jít Elite naproti. Glocker ho však chytla za ocasní listy a přitáhla si ho k sobě.
„Nechoď tam, už by ses pak nedostal ven.“ zavrčela.
„Elite! Elite, pospěš!“ zařval Billy z plných plic do šachty „Dveře se zavíraj’! Honem, pospěš!!!“
Pokusil se dveře zastavit čepelí, ale nešlo to. Byla to strašná síla, která je uzavírala. Billy v zoufalosti nevěděl kudykam. Naléhavě, bezmocně a bezdůvodně se rozhlížel a ohryzával si drápy. V tom stresu ani neviděl, že teď všichni z oddílu sledují ten napínák. Všichni až na Steamse, ten stále spal.
Když byly dveře asi ze tří čtvrtin zavřené a Billyho obavy vzrostly na maximum, Elite se náhle objevila v otvoru šachty. Už od pohledu byla na pokraji sil.
„ELITE!“ křikl Billy „POLEZ VEN, HONEM!“
Grovylka se však bezmocně zvrátila na záda a těžce oddechovala.
„Mami, udělej něco!“ zaryčel Billy na Glocker. Ta po chvilce váhání strčila ruku až po rameno do zbývajícího otvoru, uchopila Elite za ruce a bleskově ji vytáhla ven. Elitiny ocasní listy proklouzly dveřmi ještě včas, aby nebyly přiskřípnuty. Billy to viděl, jako ve zpomaleném záběru, jak konečky listů pronikají už jen několik centimetrů tlustou škvírkou. Vzápětí se rozhostilo téměř úplné ticho. Billy jen slyšel, jak Elite přerývaně a škytavě pláče.
„Dobrý, už jsi v bezpečí. Už je dobře.“ konejšila ji Glocker, která ji zřejmě držela v náruči.
„Stihla to?“ ozval se Flammosyn hlas.
„Stihla.... Mám ji.“ řekla tiše Glocker. Skupinou se ozval tichý jásot.
„Už tě mám. Už jsi u mámy, Elite.“ bručela sladce Glocker.
„Co?..... Už jdeme.......s barvou ven?“ vyhrkla Elite s obtížemi. Stále přitom vzlykala, popotahovala a škytala.
„Billy už to ví.“ sdělila jí Glocker.
„A-ha...“ hekla Elite. Billy ve tmě přišel blíž. Ještě se ani Elite nedotkl a už cítil sálající teplo. Natáhl ruku a nazdařbůh sáhl před sebe. Nahmatal nejspíš Elitina záda. Cítil z nich její třes a hlavně horko.
„Ty jen hoříš, sestřičko.“ poznamenal. Nedočkal se odpovědi. Mezitím se ke Glocker přikradl John. To však ani ona ani nikdo jiný neviděl:
„Musíme Elite okamžitě začít léčit.“ prohlásil, čímž Glocker trochu vylekal „S tak vysokou horečkou jí život visí na vlásku.“
„Dobrá, ale nejdřív se musíme dostat dál odsud.“ navrhl Firestorm „Jeffe, rožni se na maximum a veď nás.“
„Dobře.“ zaduněl Jeff „Tak pojďte a dávejte pozor, kam šlapete.“
Asi šest metrů od Billyho se rozsvítily Jeffovy pruhy a ozářily celou skupinu. Billy viděl, že Glocker nedrží Elite tak úplně v náruči. Vroucně ji k sobě tiskla. Elite byla stále mrtvolně bledá a drápy na nohou i rukou křečovitě zatínala do Glockeřina břicha a ramenou.
„Ma-mi........jsem.....vy-ří-ze-ná....mám..-po-cit....Jako bych ho-řela doopravdy....“ chrčela. Pak náhle vydala bolestný skřek a omdlela.
„Honem, musíme jít!“ pobídl všechny John „Elite je v kritickém stavu!“
„Tudy!“ zavelel Jeff a rozběhl se dál do jeskyně. Všichni ostatní se postavili a následovali ho. Skupina proběhla zatáčkou a narazila na další zatáčku, která však ve svém rohu měla velkou rovnou plochu.
„Tohle se hodí!“ křikl John „Zastavte tady v zatáčce! Glocker, polož Elite tady na tu plochu! A rozsviť si čepele! Budeš mi asistovat!“
„Ó jaká pocta.“ protáhla Glocker netečně. Ostatní se rozestavili poblíž plochy a znovu si sedli nebo lehli. Billy si stoupl vedle Glocker, která právě pokládala nemocnou Grovylku na hladký povrch té plochy. Koutkem oka zahlédl Absa, jak se vrací zpět jeskyní. Chvíli přemýšlel, než si vzpomněl na Steamse, který ještě spal.
John si stoupl vedle Glocker z druhé strany a položil si brašnu vedle Elite.
„Co budeš dělat?“ ptal se úzkostně Billy.
„Nezlob se, Billy, ale nemám rád, když mi někdo kouká přes rameno. Běž radši spát a ráno se dozvíš vše.“ pravil John ve spěchu, zatímco Glocker zaktivovala čepele. Billy byl proti.
„Ne, chci zůstat s ní. Je to má sestra!“ zaryčel.
„Billy, neboj se, já s ní zůstanu. Jen jdi klidně spát.“ požádala ho klidně Glocker. Grovyle se ani nepohnul. Koukal do Elitiných zavřených očí, jako by čekal odpověď. Řekni, Elite, mám zůstat při tobě, nebo zůstat v nejistotě, řekl si v duchu. Uchopil její vlasolist a stiskl ho mezi dlaněmi. Zároveň sledoval kapičky potu na jejím čele. Glocker se ho pokoušela jemně odstrčit, zatímco John stál a přihlížel Billyho počínání. Billy se pevně postavil a nenechal se odsunout. Pojednou nabyl podivný pocit, že může jít klidně spát. Nevěděl proč, ale měl jistotu, že Elite by se zachovala stejně. Smutně se usmál a zastrčil jí vlasolist pod záda. Potom odstoupil od kamenné plochy a sledoval, jak John spěšně vytahuje z brašny nějaké potřeby k léčení. Glocker mu přisvětlovala čepelemi. Billy se rozhlédl. Většina oddílu se chystala ke spánku. Asi si taky řekli, že je ráno moudřejší večera. Billy teda pokrčil rameny a svlékl si kožich. To, aby si ho Glocker mohla vzít, kdyby do něj potřebovala zabalit Elite. Pak ulehl právě tam, kde stál, stočil se do klubíčka, aby mu bylo tepleji, a pokoušel se usnout. Stále i před zavřenýma očima viděl obrázek jeho bezvědomé, těžce nemocné sestry. Bylo to pro něj depresivní a zároveň paradoxně zajímavé. Nikdy ještě neviděl nemohoucího Pokémona, který na sobě nemá jediné zranění ani nic jiného, co by naznačovalo zásah útokem. John říkal, že Elite je v kritickém stavu, pomyslel si plaše, neznamená to snad......Ne, to ne, Elite nesmí umřít. Zeširoka otevřel oči. Ta myšlenka ho silně vystrašila a rozrušila. Upřel pohled na nazelenalé světlo linoucí se z Glockeřiných čepelí. Pak párkrát zamrkal. Hrome, ne že nesmí umřít, ona neumře, zakončil pevně svou myšlenku. Znovu zavřel oči a po chvíli se propadl do neklidného spánku.
Zdálo se mu zase o Sharphand, opět viděl nějakou jinou situaci jejíma očima.
Sharphand ležela jen tak na holé zemi na nějaké mýtině. Byla svázaná (i tlamu) a ještě ji ze dvou stran hlídali dva Vileplumové. Byla uprostřed kruhu banditů, hned vedle ohně. Bandité právě večeřeli. Spartaka nebylo nikde vidět. Grovylka pociťovala mírný strach. Již si uvědomila, že zoufalost není dobré řešení, a tak se sebrala a začala v klidu vyčkávat. Nicméně nedokázala se zbavit pocitu značné nesvosti a strachu, což je pochopitelné. Už měla zase strašlivý hlad. Naposled jedla hrušku i s ohryzkem, kterou si musela před dvěma dny potupně vydyndat od jednoho Sandshrewa. Ale dnes si řekla, že se podruhé tolik nesníží. To bude radši trpět o hladu.
Vždyť trpím i tak, řekla v duchu, každý den si ze mě dělají tréninkový terč. Dneska jsem schytala tři ledové koule, asi deset zásahů Škrábáním a byla jsem otrávena a následně vyléčena z otravy, vypočítávala. Stočila oči ke svým chodidlům. Jak si teď asi vede Billy, zasnila se. Vtom ji však vyrušil Spartakus prudkým úderem hlavou z boku do těla. Tlumeně vyjekla. Síla nárazu ji otočila na břicho.
„Otočte ji.“ přikázal stroze Spartakus. Sharphand ucítila, jak ji někdo otáčí zpět na záda. Jolteon stál nad ní a měl ve tváři zlomyslný úšklebek.
„Co ty zrůdko malá? Co na mě koukáš? Nemysli si, že ti to jen tak prominu. Ten kšeft s člověkem, kterému jsem tě nabízel, byl tutovka. Jenže sotva ti někdo rozváže tlamu, tak všechno pokazíš.“ zafuněl zlobně „Máš štěstí, že Blizkey byl tak šikovnej a ukradl ten úlomek, který měl být protinabídkou za tebe......Víš, Shar, proč myslíš, že jsem tě unesl, he?“ pokynul hlavou. Jeden z Vileplumů uvolnil Sharphand tlamu. Grovylka hned chtěla zaútočit semínky, ale pak to více zvážila a došlo jí, že by v takovém případě byla v mrákotách dřív, než by se stihla pohnout. A tak jen dál koukala na Spartaka a neřekla nic.
„Odpověz, Sharon.“ žádal na oko trpělivě Spartakus a svezl své drápy po jejím obličeji. Shar bolestně vypískla a rozhodla se tedy, že udělá to, co Jolteon chce: „No....“ zasténala a přitom přemýšlela nad Spartakovou otázkou. Nejreálnější odpověď jí cvrnkla o nos téměř okamžitě „Chceš se pomstít Billymu....“
„Správná odpověď.“ kývl Spartakus „Ale to není jediný důvod.“ Sharphand přemýšlela dál a ještě usilovněji. Zvažovala všechny dostupné pravděpodobnosti. Věděla, že je tam ještě jeden důvod, ale nemohla se dopátrat bližších podrobností.
„Na to asi nepřijdeš.“ pravil Spartakus „Já ti to řeknu sám. Plánuju získat všechny úlomky Tortrinysu. Kdo je získá, spojí a vrátí stejnojmenné hoře, bude obdařen schopnostmi legendárního Pokémona. Čili velmi zesílí a mimo jiné získá schopnost telekineze, telepatie, manipulace myšlení, záměna podstaty a mnoho jiných nadpřirozeností. Já chci být legendární, všemocný a nadřazený všem včetně lidí. A navíc, když už se stanu tím legendárním, tak bych si mohl více naklonit ty ostatní legendární. Budu je totiž vídat mnohem častěji než kdokoli jiný. Legendární Pokémoni rádi chytají Pokémony, kteří jsou mimořádně silní a pak z nich čerpají nové síly a techniky. Počítám, že Latios ze mě bude mít radost, až mu tě předám. Pak bys akorát mohla říct svý sbohem.“ tak zněl Spartakův dychtivý výklad. Sharphand pootevřela tlamu. To, co slyšela, bylo více než strašlivé. Již věděla, že jakýkoli legendární Pokémon je velice nebezpečný a velice často má zlé úmysly. Též věděla, co je Latios zač. Slyšela o něm právě z klepů a legend. A jestli se s ním Spartakus zná.....Úplně jí zatrnulo, při tom pomyšlení. Ještě víc ji ale děsilo, že ona, Sharphand, by měla skončit v Latiosových rukou, který s ní asi v rukavičkách zacházet nebude. Buď všechnu její sílu přetransformuje do sebe a v podstatě z ní udělá zbytečného bezmocného tvora, nebo z ní udělá svého poskoka, proti její vůli samozřejmě. Zavřela oči a pomalu zakroutila hlavou. Odmítala si připustit, že by se jí někdy něco podobného mohlo stát.
Spartakus se usmál a řekl: „To ti říkám proto, že stejně neexistuje šance, že tě kdy přijde tvůj hvězdovaný přítel zachránit. Nikdy nás nedožene, přestože jsme se museli vracet až sem, do Crimsonského lesa.“ Sharphand Spartaka nenávistně sledovala. Stále v sobě udržovala plamének naděje, že Billy přijde a zachrání ji.
„Jestli mi nechceš dát něco k jídlu, tak mi radši zas svaž tlamu. Tahle konverzace je k ničemu.“ vyhrkla stroze. Už nechtěla dál poslouchat Spartakovo snění, zvlášť, když se jí z toho dělalo nanic.
„Máš štěstí, Sharon.“ ušklíbl se Spartakus „Plánoval jsem dneska, dát ti najíst. Rhenore!“ Sharphand uznale protáhla obličej. Spartakus, že by jí chtěl sám od sebe dát najíst? Zázrak, řekla si. Za okamžik přišel k Sharphand a Spartakovi Charmeleon a nesl malou misku.
„Polož to k ní.“ vyzval ho Spartakus. Charmeleon Rhenor položil misku vedle Sharphand. Ta se po očku koukla, co že jí to vlastně Jolteon nechal naservírovat. Byly to nějaké tuhé tlusté listy: „Co je to?“ ptala se hned, i když tušila odpověď.
„Aloový listy.“ zasmál se Rhenor.
„Sněz to anebo nic.“ doplnil Spartakus a odešel.
„Tak dělej, sněz si to. Nebo to udělám sám.“ zavrčel Rhenor a natáhl tlapu k misce. Sharphand zareagovala instinktivně. Bez okolků chňapla tlamou po Charmeleonově tlapě. Ten ucukl.
„Nesahat! Krmit mě nemusíš, nejsem dvoutýdenní Treecko.“ ohradila se.
„Tys mě rafla!“ křikl Rhenor a prohlížel si tu tlapu, kterou prve natahoval.
„Otevři oči, to pomůže.“ rýpla si Sharphand. I když potom schytala Uhlíkový útok do krku, stále se tomu skřehotavě smála. Smích jí dělal dobře.
„Ts-c.“ udělal panovačně Rhenor a odešel. Sharphand se zatím pustila do jídla. Aloové listy byly křupavé a šťavnaté, ale neměly téměř žádnou chuť.
„Pfuj!“ odfrkla Sharphand „Ještěže mám hlad.“
Ty listy jí něco připomínaly. Nemusel nad tím dlouho přemýšlet: „Připadám si, jako kdybych okusovala Billymu čepelové listy.“ zamumlala trpce. V tu chvíli se sen přerušil a Billy se probudil.
|
