2. Osudové okamžiky!
Peter a Kecleon si s úsměvem vykračovali řídkým lesem, a sledovali, jak se sem tam mihnul před jejich zraky nějaký pokémon. Začalo silně pršet. Po několika hodinách cesty dośli na okraj lesa. Za lesem byla cesta do údolí, nebo spíš…. K moři?!?!?! Údolí bylo plné vody a byla vidět už jen jediná stříška domu. Přiběhl nim starší muž a udýchané říkal: „Prosím, Na té střeše je shuckle. Je velice vzácná! Z plodů dokáže vytvořit léčivý nápoj již za několik dní! Také je shiny. Je trochu tmavší. Pokud jí zachráníte, je vaše! Mi hlavně nechcem, aby se jí něco stalo!“ Peter se rozhodl. Vzal jakýsi vor, po kterém se sem někdo dopravil, Kecleona vzal s sebou a vyrazil. Pluli dost nevyváženě. Voda je šlehala do obličeje, „moře“ jim olizovalo paty a blesky nad nimi řádili, jako by mezi sebou válčili. Když se k shuckle dostali, Kecleon jí hned chytil jazykem, ale vyklouzla mu. Člun byl vlnou odhozen a on jí neudržel. Peterovi nezbývalo tedy nic jiného, než hodit pokéball shuckle se ráda nechala chytit a Kecleon pokéball přitáhl. S drobnými obtížemi se dostával zpět a nakonec jim lidé z vesničky museli hodit lano a přitáhnout je.
Usídlili se tedy do stanů a vyčkali rána. V noci přestalo pršet a do rána voda opadla. Vesnice však nevypadala poškozeně. Přistoupil k němu jeden muž s knírkem a pravil: „Víš chlapče, nám už se to stalo několikrát! A tak jsme si domy postavili s možností vodotěsného uzavření.“ Poklepal mu na rameno. „Tvoji pokémoni musí do pokécentra.“ Řekl a dal mu něco do ruky. Byl to odznak „ale.. Jáá… ale já.. to..“ koktal Peter „Zasloužíš si ho! Za to co jsi tu udělal. Byl to hrdinský čin.“ Peter si tedy zašel do místního střediska a s nervozitou, ale zároveň radostí se rozhodl, že se vypraví dál.
Sotva za krásného slunečného počasí vyrazili po kamenité cestě mezi poli k dalšímu městu, ozvala se melodie z Peterovy náprsní kapsy. Byl to jeho mobil. Vzal ho tedy: „Prosím“ „Ahoj Petere, tak co, jak ti to jde?“ ozval se z telefonu profesor Dark. „Výborně! Už jsem chytil dva pokémony. A z toho jeden je shiny“ odvětil radostně Peter „Stavil se u mě Marphi /Marfi/ a…“ „Cože!?!? Ten ha… Pardon profesore! Víte, že se odjakživa nesnášíme. Už jako malí jsme se pořád prali. On odcházel vítězně. Já s modřinami a monoklem pod okem, ale… Nebudu vás zatěžovat historií. Pokračujte.“ „Tedy, stavil se u mě a chtěl svého prvního pokémona. Žádného jiného než toho druhého Kecleona jsem neměl. Před chvílí mi volal, že už je u Údolového města. Víš, to jak tam byla ta záplava a do tvého další cíle, což je Cikágonové město se prý pokusí dostat stejně jako ty! Chce si s tebou dát zápas. Jen abys to věděl“ „Děkuji profesore.“ Řek Peter a zpomalenými pohyby vracel mobilní telefon do náprsní kapsy- Pak ale zatřepal hlavou, rukou si přečísl ofinu, kouknul s úsměvem na svého překvapeně koukajícího Kecleona vyrazil rázně kupředu. Jeho pokémon šel za ním. Po asi půl hodině cesty už nešli. Spíš e plazili. Naštěstí ale už v dáli byla vidět silnice na konci pole. Přátelé na sebe pohlédli a z posledních sil vyrazili. Běželi a běželi. Zrovna tam projíždělo auto. „Musíme ho stopnout!“ řekl Peter, když byli asi 100 m od silnice.. Kecleon to vzal vážně a vyplázl jazyk. Olízal řidiči přední sklo, tak, že nic neviděl a tak musel zastavit. Peter k němu doběhl as nabírajícím dechem ze sebe vypravil: „Pro hhh hhh sím hh vás hhh Svezete nás hh do h Cikágonového města?“ Řidič odpověděl: „Nastupte si.“ Peter si sedl dozadu k levému oknu a Kecleon doprostřed. Ale kdo to s nimi nejel. U levého okna byla krásná, štíhlá, asi 160 cm vysoká blondýnka, které nemohlo být víc, než třináct let. Její krásné velké modré oči, se od okénka obrátili k němu. Peterovy hnědé oči zářili láskou a její panenky se krásně rozevřeli. Hleděli si z očí do oči a Kecleon zmateně a nechápavě otáčel hlavu od jednoho k druhému. Peter ze sebe konečně vypravil slova: „Já jsem Peter! Jak se jmenuješ ty?“ Dívka se začervenala a odpověděla: „Jsem Denisa a jsem trenérka pokémonů.“ „A odkud jsi?“ „Jsem z malého zapadákova, o kterém si neslyšel!“ „Oh! To já také.“ „Nejsem trenérka, jak si myslíš! Já trénuju k absolutní dokonalosti jednoho jediného pokémona a to charmandera a vsadím se, že by porazil všechny tvé pokémony“ Nálada se náhle ze zamilované změnila na trochu bojovou. „Ch. Jenom charmander. A s tím bys mě chtěla porazit? Kdyby alespoň už charmeleon.“ „Tati zastav.“ Řekla dívka, když byli kousíček od velkoměsta „Tady je krásná louka“ pokračovala „Tak si tu dáme zápas!“ Peter s úsměvem přikyvoval. Oba tedy vystoupili z auta. Denisa použila jak jinak charmandera. Peter ještě požádal toho hodného pána o něco k pití pro sebe a pro svého pokémona a samozřejmě ho tam také vyslal. Začal foukat silný vítr a Peterovy tmavě hnědé vlasy vláli směrem k Denise. „Nechceš si to vyměnit, aby to nebrzdil tvůj plamenomet?“ Zeptal se Peter „To určitě. Myslíš, že jsem blbá? Dobře vím, že když půjde po větru, bude to tak tenký plamen, že se mu v pohodě vyhneš! Necháme to tak.“ Charmander použil plamenomet. Byl ale tak silný vítr, že plamen šel poměrně pomalu, takže se mu Kecleon vyhnul jednoduchou otočkou na špičce nohy. Pak se proti němu rozeběhl.Charmander však vyskočil a zastínil slunce. Než Kecleon stačil zamířit svůj jazykový útok, byl už charmander skoro na něm. Uskočil, takže nedostal ránu tělem, ale charmander ho stačil chytit ocasem kolem krku a tím popálit. Teď stáli tak, že na Kecleona foukal vítr zprava a na charmandera zleva.Už to vypadalo, na vítězství charmandera, ale. Tu se objevila leklá stříbrná helikoptéra s velkým R, která vysunula ohnivzdornou síť, kterou chytila charmandera o odlétla. Denisa začala ječet, ať jí ho vrátí a pak se zoufala rozplakala. Všichni k ní šli a snažili se jí utěšit. Jí však tekli slzy a byl z ní cítit smutek a zároveň vztek nejvyššího kalibru. Peter odhodlaně prohlásil: „Já ti ho najdu, i kdybych měl prozkoumat každičký kout této planety. Budu se chovat stejně jako by to byl můj pokémon, když je to pokémon mé kamarádky.“ Tvrdým krokem vykročil k městu a Kecleon ho následoval. Dívka si otřela slzy, rozběhla se za nimi a volala: „Počkej! Půjdu s vámi. Peter se pousmál a tak vyrazili.
V městě byli před obchodním domem davy lidí, kvůli velkým slevám. Peter si chtěl koupit něco na sebe a Denisa si to taky chtěla prohlédnout, i když jí každou chvíli začínali z očí téct slzy. Náhle však zevnitř pořadatel zavolal: „PUSŤTE DOPŘEDU VŠECHNY TRENÉRY POKÉMONŮ“ Dav udělal místo a několik dětí, včetně Petera a Denisy šli dovnitř. Peter se hned vydal do třetího patra s pánskými trenérskými oděvy a Denisa ze stejného důvodu do čtvrtého. V čem jsou trenérské obleky jiné něž ostatní? No například mají speciální míst pro pokébally. Například jedna kožená vesta, která Petera zaujala. Vevnitř měla malé kapsičky Z každé strany tři a předně do nich pasovali pokébally. Pak na pravém prsu kapsa přesně na jeho mobil A ještě dvě normální kapsy venku, na prázdné pokébally a jiné věci. „Jo abych nezapomněl.“ Řekl prodavač, když viděl, s jakým zájmem si Peter světle hnědou vestu prohlíží. „Vidíte tady to poutko? Zevnitř na levé straně? To je na nůž.“ „Na jaký?“ „No na motýlka přece. A v dnešní akci je né jenom vesta ve slevě, ale ještě k ní ten nůž dostanete ZDARMA!“ „A kolik stojí ?“ „Normálně, tak tři sta pade. Dnes jenom tři stovky!“ „Vau! Tak to si vezmu.“ „Ano!“ začal prodavač „Myslím, že se vám to bude velice hodit k vašemu modrému tričku a černým džínám.“ Peter šel tedy k pokladně. Zaplatil a vzhlédl ke schodům nahoru. Scházela z nich Denisa. V černém tričku, na kterém měla zlatými a stříbrnými kuličkami vytvořeného charmandera a světle modré sukni, pod kterou měla tmavé punčochy. Na tričku byla z u každého prsa jedna kapsička na suchý zip, která byla na pokébally. Peter na ní hleděl s otevřenou hubou, dokud nedošla až k němu. To pusu zavřel a řekl: „Musíme se ještě podívat, do prvního patra! Měli by tam mít věci pro pokémony.
V prvním patře toho bylo opravdu mnoho. Různé hračky, pochoutky, kuchařky, náhradní kosti pro Cubony a jejich vyšší vývojová stádia, cibulové výhonky pro farfetch´dy a další a další. Denisa se náhle znovu rozplakala a vrhla se Peterovi kolem ramen: „On byl silnější, než všichni ostatní“ řekla s pláčem „Víš kdy jsem na to přišla?“ Peter zavrtěl hlavou. „Jednou, když jsem byla sama v bazéně, začala jsem se topit. Volala jsem o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. Věděla jsem, že on mi pomoct nemůže! Okamžitě by zemřel, protože by si uhasil plamínek na ocase. Tak jsem mu řekla ať někoho přivede. On však věděl, že by to nestihl.“ „A co tedy udělala?“ Denisa se ještě víc rozplakala, takže jí bylo dost těžko rozumět, jak říká: „Rozčílil se natolik, že jeho plamínek byl dvakrát větší než on. Skočil do vody a plamínek i v ní hořel. Chytil mě a vytáhl. Pak vylezl sám. Vyčerpalo ho to. Jeho plamínek byl tak malí, Menší, než nehet mého malíčku. Snažila jsem se ho osušit. On se na mě s úsměvem podíval a náhle mu plamínek zase začal hořet víc. Přesto jsem ho ale radśi vzala k lékaři. Ale v tu chvíli, jsem věděla, že on je nejsilnější. On je ten charmander, který plaval pod vodou a přežil to! No a od té doby ho trénuji“ „Dojemný příběh“ řekl se slyšitelným vzlykáním Peter. Pak se ale probral a prohlásil: „Mi ho najdeme.“ Úplně zapomněl, na to, že chtěl Kecleonovi něco koupit. Vyrazil rovnou na stadion, aby to měl co nejdřív z krku a mohl pokračovat.
Cestou se však zarazil a prohlásil: „Ty nemáš žádného pokémona viď?“ Denisa smutně zavrtěla hlavou. „Ale měla bys někoho mít, na obranu a tak. Ta víš co? Vem si tady tu shuckle. Je shiny a za tři dny dokáže z plodů udělat léčivý nápoj. Bude se ti hodit.“ Řekl podávajíce jí pokéball „Ale to přece nemohu přijmout!“ „Až najdeme tvého charmandera, tak mi ji vrátíš“ řekl s úsměvem. Denisa si ji tedy vzala a pokéball si uložila do levé kapsy na tričku.
Když došlo k velké kruhové budově, Peter zaklepal na obrovská vrata. Ta se otevřela a oni se octli na bojovém poli, okolo kterého byli samé tribuny. Na druhé straně seděl v křesle jakýsi muž a ten se pousmál. Nebylo mu příliš vidět do tváře. Peterovi připadal nějak podezřelí, ale nedal na sobě nic znát. Muž malého vzrůstu řekl hlubokým hlasem: „Jeden proti jednomu na této umělé trávě, bereš?“ Peter přikývl. Muž ho však překvapil ještě víc, když použil růžovo-červeného Kecleona. Peterovi to konečně docvaklo, ale tvářil se jakoby nic. Poslal proti němu svého Kecleona. Pokémoni si hleděli z očí do očí. Dívali se na sebe a oba byli připraveni na povel zaútočit. Peterův soupeř začal: „Rozběhni se a použij…“
Pokračování příště…
|
