1. Pokémon 252-351
Peter [pítr] je obyčejný chlapec z jednoho zapadlého městečka, který často pomáhá profesoru Darkovi s pokémony.
Dnes je krásný letní den! Každého kdo vyjde na ulici spaluje neuvěřitelný žár a všichni s vodními, či ledovými pokémony si libují, že nemají vedro. Jejich pokémoni však tuto radost nesdílí, zvláště ti ledoví, a tak je stejně musí nakonec schovat do pokéballu. Právě dnes si profesor Petera zavolal a ten musel chudák projít ve spalujícím pětatřiceti stupňovém vedru celých sto metrů až k profesorově laboratoři.
„Zdravím tě, Petere!“ řekl Dark. „Co potřebujete, profesore?“ odpověděl Peter „Jak jistě víš chlapče, objevujeme nové pokémony.“ „Slyšel jsem, ale myslel jsem, že je to jen…“ „Kec?“ Přerušil ho profesor. „Není milý hochu. Je to pravda a bude jich asi další stovka“ „hm! Tedy 351. Já se v tom fakt nevyznám. Ale co chcete ode mě?“ „Objevil jsem Kecleony! Hezké pokémony, ale zatím jsem u nich objevil jen dva útoky a jednu schopnost“ „A co to je?“ „Psychický paprsek a lízání. Dokáží ale splynout s pozadím, takže když chtěj utéct, těžko se hledají. Našel jsem zatím jen dva“ ukázal na dva podivuhodné pokémony. „Zeleného a ten druhy je něco mezi růžovou a červenou. Ale jelikož mám jen dva a žádného jiného jsem neviděl, nedokážu určit, který z nich je shiny a který normální. A kdyź o těchto pokémonech něco nového zjistíš, tak se ozvi.“ „Ale jak bych se o nich mohl něco dozvědět, dřív než vy?“ řekl zmateně Peter, ale zároveň pociťoval i údiv, překvapení a určitou zvědavost. Kdyź zahlédl, jak profesor nechává toho zeleného Kecleona vrátit se do pokéballu, tak pociťuje i naději, že… „tady máš!ů řekl Dark podávajíce Pokéball Peterovi „Zkoumej a ozvi se! Začíná tvoje cesta, trenéra pokémonů.“ „Dě.. Děě… Děku… Ďek… Děkuji!“ Vykoktal ze sebe Peter. „Ale pproč má na sobbě vyryté N?“ „Protože je Nový, tedy New“ odvětil profesor a dal mu ještě pokébally a on šel spokojen s odpovědí domů.
Doma si sbalil, rozloučil se s rodiči. Celá rodina byla sice šťastná, že Peter je trenérem pokémonů takže dostal jednoho z mála z nové „řady“, ale loučení vždy bolí. A to všechny, včetně trenérů pokémonů.
Cestou pryč z malého městečka, jestli se to tak dá nazvat, přemýšlel o svých rodičích a byl trochu smutný. Pak však zase začal myslet, na to, jak bude mistrem pokémonů a jak jich bude mít všech 351, nebo dokonce víc, jestli se ještě nějací najdou a jak bude bohatý a bude vyhrávat všechny zápasy… A tak se do toho zamyslel, že si ani nevšiml kamene, který měl pod nohama. Bum! A už byl na zemi. Kámen se ale náhle začal hýbat a Peter ho s údivem pozoroval. Ukázalo se, že to nebyl kámen, ale spící ditto a ti vždy ve spánku zachovávají podobu kamene. Peter chvílí udivené civěl a pak se jeho tvář rozzářila: „Jdi! Kecleone! Psychický paprsek!“ řekl házejíce pokéball. Ditto začal s transformací, ale Kecleon byl rychlejší. Po prvním útoku následovalo drápání. Pak už jen Peter hodil pokéball. Ten chytil bezproblémově ditta a Peter se potěšen úlovkem rozhodl, že Kecleon ho bude doprovázet venku z pokéballu. Pak ještě musel zavolat profesorovi Darkovi, aby mu oznámil, co nového jeho pokémon umí.
Když pokračovali, Kecleon párkrát splynul s okolím a tak ho Peter musel hledat. Dost je to zdrželo na cestě k nejbližšímu městu, ve kterém je stadion. Ale jakmile se tam konečné dostali, Peter hned dal své pokémony do střediska. Mezitím, co pokémoni nabývali sil, se slunce vystřídalo s měsícem a tak si chlapec dal v pokémoním centru večeři a odebral se na lože. Jako trenér měl v pokécentru na toto vše právo úplně zadarmo. Asi v devět hodin večer mu přinesli pokéball s dittem a sestra Joy prohlásila: „Ten Keklon, nebo jak se jmenuje, já to neznám, protože se o nich ještě moc neví a nikdo kromě vědců by je neměl mít, ale každopádně zmizel.“ Pokémon se však záhy objevil nad chlapcovou postelí. „Tak běžel za tebou! Jinak tady máš toho ditta. Jo! A kdo ti vlastně dal toho pokémona?“ „Profesor Dark“ řekl Peter nadšen tím, že se ho na něj konečně někdo zeptal. Sestra Joy jeśtě při odchodu cosi zamumlala a už všichni usnuli.
Druhý den ráno, zjistil Peter, že venku prší. Byl rád, když na teploměru před oknem zahlédl teplotu o 10 stupňů nižší, než minulí den, což znamená 25°C. Hoch vyběhl ven a radoval se z deště a jeho pokémon dělal to samé, z čehož usuzoval, že není kamenného typu! Za „krásného“ počasí se vydali Na stadión. Uvnitř to vypadalo jako v botanické zahradě. Bylo tam víc rostlin, neź si dovede kdo představit. Peter šel po kamenné cestě, dokud nedošel přímo na zápasiště. Bylo porostlé trávou a sem tam nějaký strom. Proti němu seděl ve velké staromódní židli jakýsi muž. „Tak ty chceš získat odznak?“ řekl hlubokým hlasem a následně vstal“ „Jistě!“ Odpověděl chladně Peter. Muž s úsměvem vstal a hodil pokéball! „Jdi Gengare“ „Tak to bude snadné!“ Pomyslel si Peter. „Do toho Kecleone!“ „Gengare, zmiz!“ Gengar poslechl a Kecleon byl dosti zmaten! „Teď Gengare, lízání!“ „Uhni! Výborně! A teď splynutí!“ Teď nebylo vidět nic! Ani Gengar, ani Kecleon. „Kecleone! Použij psychický paprsek, na místo, kde se hýbou listy u stromu!“ Pokémon poslechl a Gengar už byl na zemi. „Snažil, ses Gengare!“ prohlásil jeho trenér. „Teď tedy použiju Pineca!“ Kecleon použil psychický paprsek, ale se soupeřem to ani nehnulo. Pineco se přiblížil a použil výbuch. To pokémony od sebe odhodilo, ale ani jeden nebyl poražen. Pineco se tedy znovu přiblížil a Peter si byl jist, že Kecleon už další výbuch nevydrží. „Odpal ho psychickým paprskem“ Kecleon to udělal a Pineco vybuchl na prázdno a už byl docela unaven. „Teď ho doraz!“ Kecleon použil znovu psychický paprsek a následně si Pineca nadhodil lízavým útokem a ve skoku ho drápnul a nechal dopadnout na tvrdou zem.
Zápas skončil. Peter dostal první odznak a radostně se vydal do dalšího města. „Kecleone, si dobrý.“ Řekl upřímně Peter a usmál se na svého pokémona. „Ten Pineco byl silný! A na to, že jsi ještě před tím zápasil s třetím vývojovým stádiem Gengarem… I když je fakt, že nevíme, které vývojové stádium si ty, pokud se vůbec vyvíjíš.“ Kecleon se na jeho slova pousmál a olízl svého trenéra. Pak mu skočil do náruče. Cestou ještě Peter prohodil pár slov a oba přátelé šli s úsměvem dál, dokud nedošli na nádhernou pláž u moře. „Ano! Málem bych zapomněl.“ prohlásil Peter „Vždyť tady se přece blížíme k okraji kontinentu a tak tu musí být moře.“ Náhle se ale ozvalo: „POSLEDNÍ VÝZVA PRO TRENÉRY, KTEŘÍ CHTĚJÍ ZAPSAT SVÉ POKÉMONY NA SOUTĚŽ V SERFOVÁNÍ NA VLNÁCH!!! OHLAŠTE SE IHNED, U PŘIHLAŠOVACÍ KOMISE, KTERÁ SCHVÁLÍ VAŠHO POKÉMONA A DÁ MU ČÍSLO!!! TATÁŽ KOMISE BUDE HODNOTIT I JEHO VÝKON.“ Peter se podíval na Kecleona a ten zářivě přikyvoval. Zašli tedy k porotě. Tři lidé kteří seděli za stolem se nejdříve lekli co je to zač a tak jim musel Peter vše říct. „Jednoho dne si mě profesor….“ „….. no a teď jsem tady zaslechl tu výzvu a Kecleon kýval, že sem chce“ Skončil unaveně. „dobrá! Váš závodník má číslo 7.“ Oznámila žena s brýlemi, která seděla uprostřed. Dala mu také prkno se stejným číslem. Jezdili všelijací závodníci. První byl Pikachu, po něm šel ditto, který se proměnil ve svého trenéra… „A nyní číslo sedm“ Oznámil hlasatel. Kecleon si stoupl na prkno a vyrazil. Menší vlny zvládal výborné, sjížděl je jako profesionál. Velké mu docela šli, i když na jedné málem spadl. Porota překvapeně zíralo, už jen kvůli tomu, že to byl neznámí pokémon. Pak ale přišla obrovská vlna. Kecleon na ní vyjel a dařilo se mu, jenže… Jenže spadl a … zmizel… Bylo vidět jen prkno. Najednou se na něm objevil Kecleon a v klidu dojel zpět na pevninu. Porota se zamyslela a pak zvedli cedule: 10 | 10 | 10. Kecleon byl vítěz a obdržel zlatou sošku sebe sama. Byl to trochu problém, protože to musela být upravená soška jiného pokémona, ale povedlo se. Také získal balíček pokémoních sladkostí.
Naši přátelé tedy opustili pláž a vydali se vstříc svému osudu. Kdo ví, jaká dobrodružství na ně čekají?
|
