Pokémoní čundr #2, 28. 7. - 1. 8. 2003

Po probuzení a požití čehosi, čemu by se při troše dobré vůle dalo říkat snídaně jsem se jal kontrolovat, zda mám všechny potřebné věci. Mezitím stihla dorazit domů moje matka a chvíli potom na můj telefon zpráva, že Bubák a Sui už jsou vlastně v Říčanech. Vzal jsem tedy krosnu a vyrazil jsem dolů k autu. Dole už čekali zbylí pasažéři a poté co jsem se ještěr vrátil pro Mozillku jsme se naskládali do auta a vyrazili. Po cestě jsme docela bloudili kvůli zavřenému mostu na Mělník. Ale i tak jsme dorazili dostatečně včas, abychom mohli dělat společnost TRDrakovi. Zastavili jsme v Děčíně u Tesca a uspořádali nájezd na sušenky. Po nákupu jsme se s TRem našli a rozděleni do dvou aut dojeli na děčínské hlavní nádraží. Rozloučili jsme se s těmi, co nás tam přivezli a šli obsadil lavičku venku u příjezdů vlaků. Po chvíli přišel Ender, který ale vzápětí zase odešel, protože si chtěl také koupit sušenky. Zatímco byl Ender pryč, dorazil k nám Kulich se svým prapodivným pytlem místo baťohu. Když se vrátil Ender, bylo už ale tolik hodin, že už se spíše vyplatilo počkat na LišákaVUKa s *Totodil*em. Když ti dorazili, uložili jsme si zavazadla do úschovny a vydali jsme se na procházku po městě, jejíž účelem bylo mimo jiné i zjistit, odkud mohou odjíždět autobusy. Během návratu na nádraží jsme se nevím proč rozdělili a já si prožil perfektní záchvat smíchu u informační tabule, která si vždycky při nastavení jazyka na němčinu uprdne. Inu, vyzvedli jsme si svá zavazadla a šli na autobusové nádraží, odkud bylo zjištěno, že náš kýžený autobus nejspíše pojede. Po chvíli našeho čekání a krmení se na tamní lavičce skutečně dopravní prostředek dorazil a mohli jsme se za jeho pomoci vypravit k našemu cíli. Z konečné autobusu nás čekala ještěr cesta do kopce po asfaltové silnici, po které jsme se dostali až do kempu. Zaplatili jsme pobyt a mohli jsme se vrhnout na tvorbu stanů. Protože sám stan vůbec stavět neumím, alespoň jsem Enderovi svítil na kolíky, aby se neřeklo. Když jsme měli stany postavené, uchýlili jsme se do hospody, která byla poblíž, abychom věděli, zda stojí za to, v ní trávit pokémonní večery. Vyndali jsme zpěvník a až do půlnoci jsme tam pěli poképísně, jen do půlnoci proto, že nás vyhnali s tím, že už se zavírá. Nastěhovali jsme se do stanů, směrem přes umývárnu, kterou jsme vyhledali ještěr před cestou do hospody, a připravili jsme se na upadnutí do bezvědomí. Ještěr před usnutím jsme ale ještěr hráli, Ender, Glutexo, Sui, slovní kopanou s Pokémony, ke které se pak přidal ještěr LišákVUK, čímž se stala komunikace mezistanová a tedy i hlučná. To se nelíbilo nějakému z našich sousedů, který na nás vyštěkl, zda nechceme být zticha, a protože ho nikdo z nás nechtěl poznat osobně, radši jsme ho uposlechli, šmejda. /1 Ráno po probuzení a ranní hygieně jsem zjistil, že ti nelíní co vstali brzo ráno již omrkli nedaleký stánek s občerstvením, do kterého se právě probuzeným nijak zvlášť nechtělo. Tedy se stačilo akorát dohodnout na programu. Byla zvolena první trasa, označená jako nejzajímavější a doporučená. Sui nám také rozdala pokémonní obtisky, které jsme si všichni vytetovali na čelo. Všichni jsme se museli s Pokémony na čele vyfotit a teprve potom jsme mohli vyrazit do Soutěsek. Cesta vedla lesem, nejdřív po pozemní cestě kamsi dolů k řece, dále ale po skalách, kde se cesta často měnila v chatrné kovové můstky. Ten pohled ale stál rozhodně za to, příroda tam nevypadá špatně. Po cestě jsme se dostali až k přívozu, kde jsme byli na loďce přepraveni o kus dál mezi skalními útvary, o nichž se nám po cestě zmiňoval náš Cháron. Na druhé straně se dalo dojít akorát ke stánku s velmi drahým občerstvením, obklopenému rojem vos, kvůli kterým jsme tam nepobyli nijak moc dlouho a vydali jsme se k dalšímu přívozu, kde jsme se, tentokrát za poloviční cenu, dostali zase o kus dál. Tam už jsme došli do Hřenska, kde jsem si vybrali hospodu „U TRDraka“, ve které jsme se zastavili na jídlo. Servírka na nás sice zprvu mluvila německy, ale když pochopila, že Mondošívané nejsme, obsloužila nás v češtině. Kupodivu se mi povedlo udržet účet i při tamních cenách pod stovkou. I poté co jsme se nadlábli jsme tam ještěr chvíli zůstali sedět ve stínu. Další zastávkou byl obchod s Lebensmittel (s potravinami, poznámka překladatele), kde jsme nabrali zásoby vody a mohli jsme vyrazit vstříc našemu dalšímu cíli, jímž byla Pravčická Brána. Nejdříve jsme šli po docela rozumné cestě, po které by bylo schopné projet i auto, poté už po klasické zpevněné lesní cestě, kde jsme byli upozorněni na blížící se státní hranice, no a protože velení bylo svěřeno LišákoviVUKovi, tak jsme se posléze vydali po jakési pofidérní cestě do naprosto nechutného krpálu, která se postupně méně a méně stávala cestou. Byly to pravděpodobně stezky pro pohraničníky, protože tam čas od času byly na stromech jakési značky, kudy se dá, a kudy se nedá chodit. Protože stoupání bylo strašlivé, museli jsme často dávat přestávky na velkých kamenech. Na jedné z přestávek jsme byli docela nerozhodni, zda máme jít dále do kopce či spíše po vrstevnici. Rozhodli jsme se pro druhou možnost, protože ta vypadala, že by tam možná mohla i být nějaká ta cesta. Nedošli jsme ale daleko a opět nastalo dilema, tentokrát zda jít nahoru do kopce, či dolů do díry. Cesta nahoru byla docela rozumná, protože bychom odtamtud mohli někam dojít, zatímco cesta dolů vedla akorát opět do díry, ze které bychom se museli dostávat, pravděpodobně dokonce tou samou cestou, kterou jsme se do ní vrhli. Kulich se vydal na výzvědy cestou nahoru a Sui ještěr s někým šli suveréně dolů s tím, že za nimi asi všichni půjdou, avšak opak byl pravdou a hezky jsme si počkali až zjistí, že cesta dolů nikam nevede a že se musíme hezky vyšplhat do dalšího kopce.Tam nahoře jsme se pak jakýmsi nedopatřením dostali na místo, kde jsme mohli buďto skočit ze skály a nebo jít kousek zpátky a jít nějak tak stále po stejné úrovni. Ale po vytrvalé cestě jsme nakonec konečně našli normální cestu, a to červeně značenou. Ona cesta nás dovedla na kýženou Pravčickou Bránu, která byla ale zavřená, protože už bylo docela dost pozdě. Nezbývalo tedy, než se vydat zpět do kempu po trase, která měla podle ukazatelů trvat přes hodinu. Dali jsme zastávku na takovém kamenném odpočívadle, kde se Bubák pokusil rozflákat se svými řetězy, zatímco my ostatní jsme byli rádi, že můžeme alespoň v klidu sedět. Po návratu do kempu jsme zase obšťastňovali hospodu, poté odebrání se na noc do stanů. /2 Po probuzení, převlečení se a vyhrabání se ze stanu jsme se rozhodli, že programem bude návštěva včera již zavřené Pravčické Brány a dále potom do Janova na větrný mlýn. Cestu jsme odsouhlasili, stavili jsme se opět u stánku s občerstvením, kde jsme něco zkonzumovali a pokračovali po cestě, kterou jsme se včera z Pravčické brány vraceli. Hned na začátku cesty jsme zpozorovali zajímavý dřevěný kůl, na němž byl a byla vyobrazena ona Pravčická Brána s tím, že jde o jakousi naučnou stezku. Na našem odpočívadle, kde jsme se nezapomněli zastavit byl podobný kůl, na kterém byla zase vyobrazená šiška. Na dalších byl poté nějaký pták, brontosaurus a pak cosi nerozpoznatelného. Po cestě jsme potkávali na zemi napsané různé vzkazy, čítající různá upozornění nebo úkoly, čas od času i nějaké obrázky. Z obrázků byl asi nejlepší krokodýl, z úkolů si pamatuji akorát „Stop! Písnička!“, tak proč ne, a co jiného než pokémonní znělku! Dále po cestě se také povedlo ulovit krásnou malou ještěřičku. (♥) Kasou před Pravčickou Bránou jsme prošli za studentské ceny a zamířili jsme na vyhlídku, která opravdu stála za to, jen byla poněkud vysoko, ale to vadilo stejně asi jenom Sui. Po zdržení se na jedné vyhlídce jsme se vypravili na další, kde stál u rozcestí jakýsi pomník a která stála docela za prd. Na druhé větvi rozcestí už byla vyhlídka zajímavější, mimo jiné také proto, že za zábradlím kamení docela pokračovalo, takže jsme si s Bubákem a Enderem došli na trošku neoficiální vyhlídku. Poté jsme šli akorát naproti se podívat, jakou mají hospodu. Když jsme zjistili, že enormně drahou, jenom jsme tam poseděli, pořádajíce své vlastní sušenky. Začaly vyvstávat pochybnosti, že do Janova vůbec kdy dojdeme, tedy jsme se rozhodli, že půjdeme akorát do Mezné najít nějakou restauraci. Cesta zpět mi přišla neskutečně dlouhá a pauzy se udělaly jen dvě – jedna u neznámého předmětu vyobrazeného na dřevěném kůlu a druhá na odpočívadle. Cesta do Mezné byla poněkud nezáživná, akorát jsme se po cestě zvládli rozdělit na dvě skupinky, protože jedna neslyšela naše volání o Pokémonní pauzu na pomníku se strhanými jmény, okolo kterého jsme šli. V Mezné jsme ale objevili docela spoustu hospod, takže chvíli trvalo, než jsme nějakou vybrali. Bohužel ale ta co jsme zvolili byla neskutečně pomalá a plná vos, které se na nás navíc zuřivě vrhly, potom co TRDrak při jejich odhánění vylil své pivo. Přestěhovali jsme se tedy na druhý konec jejich venkovního posezení, ale moc jsme si tím nepomohli, protože tam zase místo vos byli Němci. Jednomu z nich jsem ještěr navíc musel vysvětlovat co znamená věta „Komm, schnapp‘ Sie dir!“ Po cestě zpátky jsme ale udělali velkou poképauzu u pomníku, na který jsme se s *Tot*em pokoušeli vylézt. Celou plochu před pomníkem jsme pokreslili Pokémony, pentagramy a podobnými nesmysly. Na protějším poli jsem ještěr s Bubákem, Kulichem a *Totodil*em blbnul se slaměnými snopy, na kterých se dalo docela slušně jezdit, tak jsme jeden skutáleli s kopce dolů, čímž jsme ho poněkud rozmršili, na to, že takovýhle zamotanec se prodává asi za čtyři sta korun, jsme museli docela rychle zmizet. Další zastávka byla na posedu, kde jsme bez Sui udělali takový menší rekord a pod posedem pochytali pár koníků, kobylek a podobných nesmyslů. Když jsme dorazili zpět do kempu, zavítali jsme již tradičně do hospody. Tam Sui vykouřila svítilnu a byla z toho sjetá až dokud neusnula. Ale i přes svou vysmátost byla schopna s námi zpívat. Zpívali jsme opravdu s vervou a když přišlo na písničku 夏休みファンクラブ, ze které jsme byli schopni zazpívat akorát „Ču-ču pika-pika!“, nastalo rytmické vystrkování se z lavičky za hurónského smíchu a řvaní, které mělo za následek naše násilné ztišení, které zřídil zaměstnanec naší hospody. Nezbylo nám tedy než se zklidnit, dohodnout si, že zítra se nebude naprosto nic dělat a jít poté spát. Ráno probíhalo jako každé jiné, dohadování se u stanů, občerstvení u stánku a výlet na naše odpočívadlo se šiškou. Tam jsme strávili hodně času, hráli jsme si na GameBoyi, pročítali si Enderovi prapodivné papíry plné úsměvných materiálů, povídali si. Jenže nás tam zastihl déšť, takže jsme se vydali zpět na naše stanoviště s novým cílem, obec Mezná, kam jsme si, tentokrát do jiné restaurace, chtěli dojít na oběd. Na okraji obce jsme objevili telefonní budku, ve které jsme si chvíli hráli a pokusili se udělat další pokémonní rekord. Našli jsme slušně vyhlížející podnik s bohatou škálou pokrmů, kde jsme se všichni usídlili a objednali si jídlo. Po jeho spořádání jsme zkoušeli hrát Macháčka bez panáků a ještěr navíc s pokémonními jmény. Zjistili jsme, že to není ono a navíc jsme byli personálem upozorněni, že se máme chovat trochu tišeji. V hospodě jsme prováděli kejkle až tak dlouho, že jsme si tam dali rovnou i večeři. Zpět jsme se vraceli již za tmy a pauzu jsme udělali akorát na pomníku. Dále po cestě jsme ale ztratili Bubáka, na kteréhož když jsem začal volat kde je, Enderovi způsobilo záchvat smíchu, který nás všechny ohromně pobavil. Od Bubáka jsme se dozvěděli, že je divnej a že chce mít od nás chvíli klid, tak jsme mu ho tedy neradi dopřáli. V hospůdce U Fořta se Bubák choval nadále divně, když jsme se rozhodovali, co budeme hrát a tak. Dohadovali jsme se po různu, na kanastu jsme měli málo karet, Bubák neměl rád Kenta, Sui neuměla autobus a tak, ani *Totodil*a si nikdo moc nechtěl zahrát. TRDrakovi se povedlo při prvním přípitku na Pokémony rozbít skleničku. Nakonec to skončilo tak, že Ender hrál se Suicune Wolf go, já a Bubák jsme je sledovali a TRDrak učil ostatní nějakou zelenou louku či co. Když nás vyhnali z hospody, protože už zavírali, odebrali jsme se do stanů a já, Bubák, Ender, TRDrak a Sui jsme se šli projít. Chvíli po vyražení jsme si ale uvědomili, že by se dal udělat pentagram. Bubák se tedy vrátil pro svíčky a vydali jsme se na pomník, který stál na prostůrku ve tvaru pravidelného pětiúhelníku, ideální. Dlouho předloho nám trvalo, než jsme zapálili všechny svíčky, ale stálo to doopravdy za to, vyřkli jsme nad ním naše velké přání „Ať Pokémon žije věčně!“ a sfoukli svíčky. Uklidili jsme po sobě kalíšky a zjistili, že po nás zbylo strašně moc vosku, ale to německým turistům vadit nebude, takže jsme se vypravili zpět do kempu. Ráno už byl poslední den naší výpravy. Celé dopoledne jsme strávili v hospodě, kde jsme něco málo pojedli. Já jsem se pokoušel dovolat Ashovi, ale se signálem jsem na tom nebyl moc dobře a navíc mi TRDrak pořád připomínal, že je to jeho kredit, takže jsem toho brzy nechal. Po poledni už jsme akorát jeli autobusem do Děčína, kde jsme se na nádraží museli rozloučit s Enderem, LišákemVUKem a *Totodil*em. Ještěr než jim odjel vlak jsme ale zvládli udělat ještě poslední skupinovou fotku. Pak už jsme jim mohli akorát mávat. Bylo nás tedy méně a nezbývalo, než počkat i na náš odvoz. Já, Bubák, Kulich a Suicune Wolf jsme čekali na Kulibus, TRDrak čekal na nějaký svůj Hansbus. Přijeli nám asi tak ve stejnou dobu, takže jsme se rozloučili s TRDrakem a jelo se do Prahy. Cestou jsem v autě soustavně usínal, takže jsem z cesty toho moc neměl. Paní Kulichová nás vyložila u zastávky tramvaje Na Stírce, kde jsme se s ní a jejím synem rozloučili a jeli jsme tramvají (načerno, klepy-klep) na Palmovku, kde jsme se najedli v mém oblíbeném čínském bistru. Syti jsme vyrazili do metra, kde jsem vyhrál spoustu peněz v automatu na lístky. Metrem jsme dojeli na Anděla, kde jsme zašli kvůli Sui do Apple MacDonalda (já si radši odešel do Kárfúru) a pak jsme akorát došli na štaci na autobusovém nádraží Na Knížecí. Tam s námi rozloučila i Sui. S Bubákem jsem se rozloučil dole před placeným prostorem metra a mohl jsem vyrazit domů do Říčan. -- Glutexo

Hlavní stránka akce