Fórum

Dobrý večer, dobrý den..

Rozhodla jsem se pro Vás na potěšení vytvořit pokémoní povídku a umístit ji sem do Fóra. Doufám že se Vám bude líbit a že ji oceníte. Bude ráda za jakýkoliv komentář, jak pozitivní, tak i negativní. A abych Vám ji trochu představila, prozradím Vám že se jedná o povídku na téma pokémoních legend. doufám že Vám to úplně cizí nebude a že se budete na díly povídky nedočkavě těšit..

Veselé čtení přeje FireFox..

1. KAPITOLA-Starý blázen

Starý muž se pomalým a rozvážným krokem procházel po malé místnosti. Jeho unavený pohled často spadl na stůl s poházenými papíry zmuchlanými do kuliček, s rozsypanými tužkami a s nedopitou již studenou kávou. Muž se u něho vždy zastavil a zahleděl se z okna. Venku svítilo slunce a mladí trenéři pokémonů vedli své pokémony přes louku posetou podzimním spadaným listím. Jak rád by starý muž šel ven a nadechl se čerstvého podzimního vzduchu. Ale nemůže, musí tu zůstat a přemýšlet. Sedl si na odstrčenou židli a podepřel si bradu rukou. Už se tři dny nevyspal, pořád nad tím dumá. Už nemůže. Káva ho již neudrží vzhůru. Pomalu mu víčka spadají a zakrývají jeho unavené hnědé oči. Jeho křečovitě napnutá tvář povolí a starý muž se ukládá k dlouhému spánku. Už dál nemůže přemýšlet a obvolávat známé jestli neslyšeli to či ono. Je čas se vyspat. Když se už muž položí do sladké náruče spánku, najednou ho z něho vytrhne otravný zvuk počítače ohlašující zprávu. Muž okamžitě vyletí z židle a běží ke stolku s počítačem. Klikne na obrazovku a poupraví si trochu rozcuchaní vlasy. „Haló, pane profesore Oaku, jste tam?“ ozve se mladý svěží hlas z obrazovky na níž se objeví mladý muž s černou kšticí a čerstvě oholenou tváří. Mile se usmívá na profesora Oaka u počítače. „Ano, ano slyšíme se,“ zachraptí a pokouší se probrat ze spánku profesor Oak z Kanta. „Tak jsem Vám našel ty fotografie,“ lišácky se ušklíbl mladý muž, přičemž mu oči zasvítily nadšením. „No tak je už ksakru ukažte!“ vykřikl podrážděně profesor Oak a opřel se rukama o stůl. To muže na druhé straně počítače patřičně zarazí. „Pardon, pardon profesore Sycamore, omlouvám se,“ sklopí hlavu Oak. „Už jsem se dlouho nevyspal,“ pokračuje zhrouceně a mne si neoholené strniště. „Nic se neděje,“ usměje se optimisticky profesor Sycamore. „Hned Vám ukáži ty fotky,“ řekl Sycomre a za pár sekund později se profesorovi Oakovi objevily na obrazovce tři obrázky. „Hmm,“ pozorně si začal prohlížet oné fotky. Byl na nich legendární pokémon, ovšem kterého ještě nikdo neprobádal, natož spatřil. „Vím, hodně se podobá Mew Two, ale není tak úplně stejný,“ ozval se hlas profesora Sycamoreho. „Ano, jen se stačí podívat na to zelené zbarvení, dlouhé končetiny a jinou tvář,“ uznale pokýval hlavou Oak. „Slyšel jsem, že ničí města ve Vašem regionu, můžete mi prozradit co je na tom pravdy?“ profesor Oak se zatvářil podezíravě. Legendy byly přece mírumilovné, tak proč by lidem škodily? Sycamore se zatvářil šibalsky, jako kdyby věděl něco, co Oak ne. „Na každé lži trochu pravdy je, že?“ řekl básnickým hlasem mladý profesor a prsty si jemně pročísl hustou ofinu. Tato odpověď Oaka zaskočila. Už opět se v něm zvedala vlna vzteku. On se tady dny moří a toto je jeho odpovědí? Ne! Takhle to nenechá.. „Já to ale zjistím, ať to stojí, co to stojí!“ řekl rozhodným tónem Oak a vystřelil z židle, jako kdyby si sedl na něco ostrého. „Klid profesore Oaku,“ řekl profesor Sycamore tónem, jako když se mladý muž snaží uklidnit starého blázna. „Já do Kalosu nemohu, není to tak?“ hlesl Oak a podíval se Sycamorovi do očí. „Ano, musíte vydávat startovní pokémony, ale co to má společného s naším problémem?“ podivil se Sycamore a usrkl trochu kávy z hrnku co mu stál na stole. „Mám pomocnici, ona vždy snila podívat se do světa, ale neměla možnost kvůli svému studiu a práci v mé laboratoři. V pokémonech se vyzná, a proto si myslím, že by to mohla probádat ve Vašem regionu,“ trochu troufale se ušklíbl Oak. Sycamore jen překvapeně civěl na starého profesora. Neměl daleko k tomu aby se rozesmál. Toho si Oak všiml a tak se zamračil. „Máte mne za blázna, leč já nejsem ještě tak bláznivý aby mi mozek nesloužil,“ řekl a hrdě zvedl hlavu. „Věřím jí, věřím mladé slečně, která mi zde pomáhala dlouhá léta, věřím Aiko Kisugi,“ pronesl vážně a rozhodně profesor Oak. Byl si jist, že se jeho přání splní-objeví a zjistí co má ona záhadná legenda za lubem.

11. KAPITOLA-Cukrárna bez střechy

Renjiro a Aiko konečně dorazili na malý kopeček odkud se krásně hledělo na Forest Town, jejich zastávku kde se seznámí se slečnou July. Ren se nadechl čerstvého vzduchu a ukázal na vysokou prosklenou budovu. „Tam, tam je výzkumné středisko slečny July,“ řekl a usmál se na Aiko. Ta už věděla, co se po ní chce. Proto se rychle rozeběhla dřív, než to udělá Ren.

Oba dva naši dobrodruzi brázdili široké ulice plné malých domků a podniků. Jenže většina z nich byla nějak poznamenaná-rozbořené střechy, rozbitá okna s vpadlými rámy, spadná omítka. Renjiro se zoufale koukal na domky. Tohle městečko míval moc rád, každý týden sem chodil nakupovat s jeho matkou, protože tady podle ní měli mnohem lepší rohlíky. Procházku sem si ale velice oblíbil, stejně tak i přátelské obyvatele tohoto maloměsta. „Co se tady mohlo stát?“ vytrhla ho ze vzpomínek Aiko. Ren jen pokrčil rameny. Také nad touto otázkou dumal, ale doufal, že mu slečna July odhalí to velké tajemství. Najednou si všiml Ren mešní cukrárny kam tak rád chodil se občerstvit zmrzlinou. Rychle se přihnal k výloze a všiml si poházeného nábytku a vůbec všechno bylo na zemi. Taky ne, když cukrárna už nevlastnila střechu.

Aiko dvakrát zazvonila na malý zvonek u dveří. Jedině tato budova byla moderní z celého města. Tyčila se až k oblakům a měla velká skleněná okna, odkud se dalo skvěle vyhlížet na zbořené město. Avšak ani tato budova neušla nehodě, právě naopak-byla z celého města nejvíc poškozená. Vršek budovy už byl ten tam, spousta skleněných oken byla na maděru a tu a tam byla v budově díra. Přesto tato budova pořád plnila svůj účel.

Najednou se otevřely masivní dveře do budovy. Otevřela mladá žena s blond vlasy spletenými do drdolu, na očích měla tenké brýle. Její bezchybný obličej se navíc pyšnil velkými modrými oči. Byla oblečena v bílém kostýmku, jediný pozvolna utažený šátek byl nebesky modrý. „Dobrý den, přejete si?“ zeptala se s úsměvem na tváři, leč trochu unaveným. „Ano, jsem Renjiro Sasaki a tohle je Aiko Roslit,“ představil sebe a svoji společnici Ren. „Poslal nás sem porfesor Sycamore,“ dodala rychle Aiko. „Áh, profesor,“ pochopila hned krásná slečna a pozvala návštěvníky do budovy. „Jmenuji se Gina July a tohle je mé výzkumné středisko zabývající se výzkumem legendárních pokémonů,“ představila i sebe slečna July. „Těší nás,“ usmál se Ren a potřásl si se slečnou July rukou, stejně tak i Aiko po Renovi. „Dobře, teď vás oba dva zavedu do pracovny mích výzkumníků, tam vás trochu seznámím s tím, co se tady stalo. Profesor říkal, že by vám to mohlo pomoci,“ slečna July vysvětlila, kam své návštěvníky vede. Oba ji odevzdaně následovali.

Všichni tři se ocitli v dlouhé místnosti. Po stranách byly umístěny stolky s počítači a tiskárnou u kterých pracovaly desítky výzkumníků. Místností se ozývalo bušení do klávesnic, zvuky strojů a hovory zaměstnanců. Kdyby jste byli na tomto místě hodinu a nic nedělali, museli by jste odejít s pracovníky blázince. Slečna July proto své hosty odvedla až na konec místnosti, kde to bylo o poznání tišší. Přišli k jednomu ze zaměstnanců, ale nadřízená ho poslala na chvilku pryč. Sama usedla k pracovnímu stolu. „Takže, určitě by vás zajímalo, jak k takovéto zkáze našeho města přišlo,“ řekla slečny July a bleskově klepala do klávesnic tenkými prsty. „No, protože naše město má tuto jedinečnou budovu pro výzkumy legend, stalo se tak terčem. Protože jsme zrovna fotili oblohu kvůli výzkumu o počasí, podařilo se nám vyfotit pachatele,“ řekla slečna July a na obrazovce se ukázala fotografie nějakého pokémona..

12. KAPITOLA-První zápas

Renjiro i Aiko se sklonili k obrazovce. Dokonce i Froakie a Fennekin měli oči přelepené k fotografii a nedokázali je odtrhnout. Na fotografii byl pokémon, tedy spíše šmouha s pár viditelnými rysy. Velký hlava s dlouhými „vlasy“ zbarvenými do zelena, velké dlouhé končetiny se zelenými prsty a velké hypnotizující zelené oči. Zbytek těla byl zbarven do bílé až světle fialové.

„Musel letět vysokou rychlostí, když to je jen taková to šmoha,“ poznamenal Ren a dál upíral oči k obrazovce. „To ano, ale to ještě není všechno,“ řekl slečna July a klikla na další obrázek. Na této fotografii byl opět tento pokémon tentokrát útočící dlouhým parskem zbarveným do oranžovo-červené barvy. „Tento paprsek zničil budovy v tomto městě,“ řekla sklesle slečna July,“jediný útok a takové zkázy,“dokončila větu a otočila se k dvojici hostů. „O tomto pokémonovi pouze víme, že je to velmi silný jedinec, ovládá neznámý útok a nemá lidi v lásce,“ vyslovila svůj názor slečna July. „Ano, ale co my s tím?“ otázala se Aiko která celou dobu dumala nad tím, že tenhle pokémon jí něco připomíná. „Potřebuji, aby jste tyto fotky donesli panu Hitoshimu, je to můj vzdálený kolega a určitě vám řekne něco víc a kam se máte vydat aby jste pokémona našli a zjistili co má ještě v plánu,“ řekla slečna July a začala tisknout dvě fotografie. „Dobře, slubujeme že se nikomu jinému nedostanou do rukou,“ slíbil Ren a přijmul ještě teplé obrázky v obálce.

Froakie si zatím se zájmem sledoval kopírku a lámal si hlavu nad tím, jak tento stroj dokázal vyrobit takovéto obrázky. Tato otázka mu bohužel nebyla zodpovězena a on se musel spokojit s obrázky. Fennekin ale upoutalo něco důležitějšího. Její citlivá ouška zaznamenala kroky za dveřmi do této místnosti. Přikrčila se k své trenérce a dál zůstávala v pozoru. „Co pak se děje Fennekin?“ zeptala se se starostí Aiko. „Fenn!“ vyštěkla rozčileně Fennekin a ukázala tlapkou na dveře. Ren se podíval na Froakieho na svém rameni. „Drž se u mě,“ řekl a ostražitě pozoroval dveře.

I když nikdo nevěděl, kdo se za dveřmi skrývá, všichni tušili jisté nebezpečí. Najednou se dveře rozrazili a do místnosti vstoupila dvojice dvou mládenců v podivných hábitech. Rudé triko s dlouhým rukávem s nápisem na hrudi HOF,dlouhé kalhoty tmavě černé barvy, černé brýle na očích a dlouhá po kolena kápě fialové barvy, kterou bylo zbarveno i pár písmen na hrudi. „Tihle sem nejdou v dobrém,“poznamenala s úzkostí slečna July a vstala od stolu. „Ihned nám vydejte ty fotografie!“ rozkřikl se jeden z mužů ihned, jak přispěchali k trojici na konci místnosti. „Nikdy, jsou to vzácné dokumenty, které vám nepatří do rukou,“ řekla s klidem slečna July i když se uvnitř třásla strachy. Moc dobře věděla, že tyhle fotografie dokážou zamávat s celou již hroznou situací. „Tak to půjde po zlém,“ řekl zase druhý muž a hodil před sebe jasně červený pokeball. Ten se otevřel a z něj vylétla červená silueta pokémona. „To je Helioptle!“ rozkřikne se Ren v obavách. Jeho Froakie má značnou nevýhodu proti tomuto pokémonovi. „Ustup,“ řekla rozhodně Aiko a před ní vyskočila sebevědomá Fennekin. „Snad nechceš-„ Aiko Rena přerušila a kývla. „Fennekin, plamenomet!“ vykřikla rychle a ukázala na mířený terč-Helioptile, elektrického rychlého pokémona podobající se ještěrce. Fennekin se rychle nadechla a vypustila plamenomet proti svému protivníkovi. „Vyhni se,“ přikázal svému pokémonovi muž s kápí. Fennekin byla ale rychlejší a plamenomet sežehl Helioptile snažící se uniknout. „Bleskový útok!“ přikázal rychle muž Helioptile, která se již postavila. „Vyhni se a Švih ocasem!“ rozkázala Aiko zatímco všichni pozorovali ten napínavá zápas. Renjiro si pevně tiskl obrázky pokémona na hruď. Fennekin se jen tak tak podařilo vyhnout se elektrickému útoku a zaútočila Švihem ocasem, který strefil svůj cíl. „Rychlí útok!“ přikázal muž bez ohledu na to, že jeho pokémon je již vyčerpán. Helioptile v sobě ale našla nějakou energii a rychle vrazila do Fennekin. „Jsi v pořádku Fennekin?“ řekla starostlivě Aiko. Fennekin se zvedla a kývla na souhlas..

13. KAPITOLA-A máte po ptákách

„Dobře, ukaž jim svůj Švih ocasem,“ řekla rozhodně Aiko a zaměřila svůj pohled na Helioptile. „Vyhni se Nárazovým útokem!“ vykřikl muž a dal ruce v bok. Fennekin se rychle porhnala kolem Helioptile, která se zkusila vyhnout se, naštěstí se jí to nepodařilo a byla zasažena Švihem ocasem. „Tak, a teď to zakonči Plamenometem,“ kývla Aiko a mile se usmála na Fennekin. Měla radost, že jí první zápas vychází. Fennekin přikývla a vyslala porti ležící Helioptile plamen ohně. Oheň Helioptile plně zasáhl a ona nebyla schopna dál zápasit. „Kruci, kruci!“ naštvaně dupl nohou poraženec a povolal svého pokémona zpět do pokeballu. Zatímco se muži hněvali na svou porážku, slečna July toho využila. „Rychle, utečte, než je čas!“ řekla a ukázala na druhý východ z dveří ukrývajících se ve stínu. Oba dva naši návštěvníci přikývli a rychle se prohnali dveřmi dolů z budovy. Než si dvojice mužů uvědomila, že jim právě utekli i s drahocennými fotografiemi, držela je v šachu policie, která právě dorazila.

Aiko a Ren se pořád hnali po lesní cestě z městečka popadající dech. „Už-jsme,“ vykoktala unaveně Aiko,“je-asi-setřásli,“ dořekla a spadla vyčerpáním na zem. „Myslím, že jo,“ řekl Ren, když se mu podařilo popadnout dech. Poté se podíval na oblohu. Už se pomalu začalo stmívat, přeci jenom bylo už 5:00 a bylo čas na vytoužený odpočinek. Vzal Aiko za ruku a zatáhl jí až na malou mýtinku v lese. „Mami, já chci domů..!“ zaúpěla Aiko a vyšvihla ruce k nebi. Ren ji ignoroval a mezitím rozbil tábořiště. Jako zázrakem vytáhl z malého batohu dva spacáky a umístil je na nejrovnější místo. Odtáhl Aiko až do spacáku a nechal ji na pokoji. „Díky,“ zašeptala Aiko a zachumlala se do teplého spacáku pomalu usínající s Fennekin na hlavě. Ren si jen povzdychl. Za jeden den tolik dobrodružství, co je asi čeká zítra?

Mezitím ve vzdáleném Forest Town..

„Tak a máte po ptákách!“ zasmála se policistka Jenny a zaklapla durhému muži pouta přes ruce v domnění, že se jí povedl vynikající vtip. „To vás odnaučí, ohrožovat nevinné lidi,“ řekla přísným tónem a kývla na jejího asistenta, aby oba muže odvedl. Slečna July přikročila k policistce Jenny. „Víte, bylo by možné toto uchovat v tajnosti? Nerada bych viděla toto v novinách,“ zatvářila se slečna July ztrápeně. „Ovšem, vše bude mezi námi, nikdo se nic nedozví,“ slíbila policistka Jenny a mile se usmála. „A co se nimi vlastně teď stane?“ zeptala se zvědavě slečna July na oba mladé muže, kteří již byli odvedeni. „S nimi? Teď je asi budeme vyslýchat, pak se uvidí, možná že si něco odsedí, ale to není jisté,“ řekne policistka v tmavě modré uniformě a s krátkým sestřihem. „Dobře, můžu se ještě na něco zeptat?“ usmála se prosebně slečna July. „Jistě,“ přikývla policistka Jenny a obrátila pohled k mladé ženě. „Kdy už naše město uhradí škody na domech a budovách v tomto městě?“ řekla po chvílí váhání slečna July. Moc se bála, že jejich dříve krásné město zůstane takto poničené. V tomto městě vyrůstala a chtěla zde i zemřít. Tato otázka jí ale nebyla zodpovězena. „Víte, zkoušela jsem se přimluvit u starosty, ale nejde to. Bylo by to moc nákladné, snad někdy v budoucnu,“ řekla sklesle Jenny a pokusila se o omluvný úsměv. Tohle ale slečnu July neuspokojilo. Bála se, že pokémon opět udeří a její sny o spřátelení s legendami se rozpadne..

14. KAPITOLA-Hysterický pláč

Aiko pomalu otevřela oči a podívala se na blankytně modrou oblohu. Najednou si uvědomila, že leží ve spacáku a Fennekin jí leží na hlavě. Opatrně si ji sundala z hlavy a položila vedle sebe. Pomalu se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Travnatá mýtinka pokrytá slunečním zářením jí připadala jako ráj. Podívala se na hodinky, aby zjistila, kolik je hodin. Bylo 9:20, pravý čas na to, aby vstala. Najednou však uslyšela hlasité chrápání daleko za sebou. Ohlédla se a spatřila Rena jak líně mlaská a chrápe pořád v říši snů. Divila se, že ještě nevstal, to ona by už dávno byla na nohou, pokud by byla ovšem v Kantu. Trochu nešikovně se vymotala ze spacáku a dobelhala se až ke starému ohništi, které tu musel někdo před nimi udělat.

Renjiro na nose ucítil jakési šimrání. Líně pohodil hlavou a zamžoural očima. Celou dobu se tu válí obličejem v trávě, nevypadal zrovna hezky. Rozcuchané hnědé vlasy, obličej samá špína a vůbec, teď by nejradši zašel do koupelny a trochu se opláchl. Jenže tady nebyl doma, nýbrž v přírodě. Najednou ho do nosu praštila silná vůně rýže. Rychle se posadil, až málem převalil Froakieho vedle sebe. Rozhlédl se a najednou spatřil, jak Aiko sedí u právě rozdělaného ohně a připravuje do malých misek porci rýže a toastového chlebu. Najednou zpozorovala Rena, jak nedočkavě hledí na rýže. „Dobré ráno,“ pozdravilo ho a natáhla k němu ruku s miskou. Ren pomalu vstal ze svého pelechu a s úsměvem si převzal snídani. „Froakie!“ zavolal svého pokémona s plnou pusou rýže. „Fennekin!“ zavolala i Aiko na svou čipernou lištičku. Oba dva pokémoni pomalu přišli k dvojici. „Také Vám jsem něco připravila,“ usmála se Aiko a podala oboum pokémonům obložený toast. „Fenn!“ vykřikla nadšeně Fennekin a pustila se horlivě do jídla. Froaie také, ale už ne tak rychle jako Fennekin.

Renjiro se zamyšleně koukal do mapy zatímco pokémoni vesele dojídali poslední zbytečky toastů. „Co tam tak dlouho hledáš?“ ušklíbla se Aiko a nakoukla Renovi přes rameno. Ren okamžitě mapu odrthl z jejích očí. „Překvápko,“ řekl a oči mu zablýskaly nadšením. Aiko už věděla, že tohle nebude jen taková cesta za panem Hitoshim. Renjiro má něco za lubem a ona už možná tuší, co to je.

Mezitím v Pallet Town v Kantu..

Profesor Oak ztrápeně seděl ve své pracovně a nervózně si mnul ruce. Teď to tady vypadalo ještě hůř, obzvlášť když tu nebyla jeho věrná asistentka. Oak již dostal zprávy z Kalosu, ale prý nejsou moc dobré. Největší středisko pro výzkum legend prý bylo napadeno právě v době, kdy tam byla i jeho asistentka. Každou chvilkou přemýšlel, jestli se nezvedne a nezatelefonuje profesoru Sycamorovi, ale nechce se mu. Nohy ho bolí, pálí hlava a škrábe v krku. Není pochyb, že už zase onemocněl. Už to není ten svěží profesor, který vyprovázel na cestu svého vnuka Geryho a Ashe Ketchuma, tak nadšeného pro dobrodružství. Kdepak, už je to jen zahořklý unavený stařec. Už dávno přerušil kontakty se svými dávnými blízkými, už hodně dlouho neviděl ve svém zrcadle odraz svého usměvavého obličeje, který ho vítal každé ráno, když vylezl z postele. Už to dávno není on, ten který s radostí vyprávěl budoucím starterům krásné příběhy o skvělém dobrodružství, které jistě prožijí se svými trenéry. Tak se mu stýská po těch hezkých časech, kdy byl ještě fit a každý volný den zahájil procházkou po městečku. Už se bál vylézt ze své laboratoře, která se mu stala světem a vězením zároveň, protože se bál okolního světa.

Najednou ucítil starý profesor téci teplé pramínky slz po jeho tvářích. Propukl v hysterický pláč, který nebral konce. Zakryl si obličej dlaněmi a propukl v usedavý pláč..

15. KAPITOLA-Zraněný

„A víš jistě, že máme jít tudy?“ zase se zeptala Aiko Rena který hrdě nesl v rukou přečmáranou mapu. „Věř mi, je to zkratka, zanedlouho budeme u pana Hitoshi,“ řekl s úsměvem Ren. Aiko si ale tak jistá nebyla. Bylo poledne, kráčeli hustým lesem, který snad nikdy nebral konce. Nebyl tu ani náznak města.

Fennekin mezitím odpočívala na trenérčině rameni, což bylo velmi nezvyklé, aby Fennekin odpočívala. Její čich a sluch ale pracovali. Najednou opět něco zavětřila, prudce zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Toho si Aiko stačila všimnout a starostlivě se zeptala Fennekin, co se děje. Fennekin na to nereagovala, právě naopak. Místo toho vyskočila ze své trenérky a zmizela v hustém křoví. „To ten tvůj pokémon musí být tak neposedný?“ zamračil se Renjiro a rychle běžela za lištičkou. „Počkej!“ vykřikla Aiko a hnala se za třeticí uprchlíků.

Když Aiko vylezla celá popíchaná od trnů keře, všimla si tekoucí řeky a krásně vonících stromů. Málem zapomněla na to, proč tu vlastně je. Najednou uslyšela Renův hlas. Sice neslyšela, co přesně křičí, ale rozhodla se jí za ním. Rychle brázdila lesní cesty a sápala po dechu, tak rychle běžela. Snad se nic nestalo její Fennekin. Tyto myšlenky ale rychle zahnala a o to víc rychleji běžela kupředu. Renův hlas se stále zesiloval, až Aiko byla schopna rozeznat, o co se jedná. „Rychle, Aiko, rychle pojď sem!“ slyšela Aiko a teď se doopravdy začala strachovat o Fennekino bezpečí.

Prohnala se lesem a narazila na rozlehlou mýtinu kde seděl Ren a na něco starostlivě hleděl. „Co se stalo Fennekin?“ rychle vykřikla Aiko a podívala se ustaraně na Renjira. „Fennekin?“ zeptal se nechápavě Ren. „Té nic není,“ řekl a ukázal o kus dál, kde Fennekin seděla. „Fennekin!“ přihnala se Aiko na svého pokémona horlivě jej objala. „Hele, pomož mi, jo?“ zamračil se Ren a ukázal na místo před sebou. Aiko nechápavě přišla na místo a podívala se na místo. Aiko spatřila malého, fialového netopýřího pokémona-Noibata. Měl poraněné křídlo, z nohy se mi řinul pramínek krve a na hlavě měl několik boulí. „Panebože!“ vykřikla v leknutí Aiko. „Tak na co čekáš, musíme ho ošetřit!“ řekl rozhodně Ren a ukázal na svůj odložený batoh. „Mám tam nějaké základní věci, vyndej je,“ požádal Aiko Ren a mile pohladil Noibata trpícího v bolestech po hlavě. Aiko rychle přiskočila k batohu a otevřela nejmenší kapsu. Vytáhla plastový sáček v něm se ukrývalo několik věcí. Přišlo k Renovi a vysypala je na kupku. „Dobře, podej mi tu látku,“ řekl s klidem Ren a ukázal na bílou lehkou látku. „Co s ní?“ zeptala se nechápavě Aiko. „Froakie, pojď, použij prosím Bublinky na tu látku,“ řekl místo odpovědi Ren. Froakie přiskákal ke dvojici a udělal, jak mu trenér řekl. Látka byla mokrá a Aiko jí mohla vyčistit rány, jelikož neměli desinfekci. „Dobře, teď musíme dát dohromady nějak to křídlo,“ poznamenal Ren a zakoukal se na pochroumané křídlo. Jistě bylo zlomené. „Dej mi tu další látku,“ řekl a ukázal na tentokrát jemnější a o poznání lehčí. Zatímco se Aiko natahovala pro látku, Fennekin to vše s napětím pozorovala. „Fennekin, doběhni prosím pro pár bobulí na tamtom keři,“ poprosil Renjiro Fennekin a ukázala na malý keřík s Oran berry, které pokémona trochu vyléčí. Fennekin odhodlaně kývla a rychle odběhla pro bobule. Ren mezitím pomalu vázal látku přes rameno Noibata a tak dával do nehybného stavu jeho křídlo. „Noibáát!“ Noibatovi se to moc nelíbilo, svíjel se v bolestech a křečovitě napínal svaly. Aiko se na nemohla dívit, nesnesla pohled na trpícího pokémona..

16. KAPITOLA-Takže nevíš, kde to je

Fennekin konečně doběhla s Oran berry v tlamě. Položila je na trávu vedle Rena a netrpělivě se posadila vedle nich. „Díky Fennekin,“ usmála se Aiko a po malých kouscích je snaživě dostávala do Noibata. „Uleví se Ti, uvidíš,“ prosila ho, aby alespoň snědl několik bobulí. Renjiro mezitím uvazoval Noibatovo křídlo do látky. S péčí uvazoval uzlík nad jeho ramenem, aby šátek držel křídlo v nehybné poloze.

Všichni odstoupili od Noibata a pozorovali jeho reakce na vyléčení. Noibat byl ale stále vyčerpán a tak se nemohl moc hýbat. Aiko se proto sehnula a položila si jej do náruče. „Chudák,“ poznamenala a s porozuměním se mu podívala do tváře. Najednou si všimla blyštivé věci na jeho krku. Byl to malý obojek se zlatým přívěškem. „Hele, je tu něco napsané,“ řekla pohotově Aiko a ukázala Noibata Renovi. „Máš pravdu, vypadá to na adresu,“ řekl a nahlas přečetl adresu na Noibtově obojku,“Greenest forest, 12.“ Aiko si povzdechla. Jak mají uprostřed lesa najít město a k tomu ještě jeden jediný dům. Najednou se Renjiro rozešel. „Kam to jdeš?“ zeptala se nechápavě Aiko. „Za nosem,“ prohlásil Ren a šel dál s Froakiem po boku,“vím totiž, kde by se dům mohl nacházet,“ dořekl a přidal do kroku. „Vážně?“ rozzářila se Aiko s Noibatem v náručí a Fennekin jdoucí vedle jejích nohou a rozešla se za Renem.

„Takže nevíš, kde to je,“ řekla Aiko vyčerpaná z nošení zraněného a dlouhého pochodování za Renjirem. Jak se jí stýskalo po tom, jak ona jeho mohla vést a velet mu ještě ve Vaniville Town. „Vím jenom, že tahle cesta vede do města,“ prohlásil a neotáčel se na svou svěřenkyni. Aiko jeno protočila oči v sloup a šla oddaně dál za Renjirem. „Kluci,“ špitla Fennekin na zemi, která souhlasně přikyvovala.

Když Aiko kráčela za Renem, který měl pohled upřený na zem, najednou se zarazila. Všimla si malého dřevěného domku na malé vyvýšině po straně cesty. „Hele,“ hlesla pořád vírající na domek. Ren se otočil a zarazil ho pohled na domek. „Že by to byl on?“ zeptal se sám sebe a rozešel se k malému, trochu chátrajícímu domku. Noibat začal trochu reagovat, začal sebou překvapivě vrtět. Aiko to ale ignorovala a šla dále za Renjirem. „Je to on, má stejné popisné číslo!“ křkl nadšeně Ren když, četl číslo na malé plechové kartičce připevněné u dveří domku. „Vážně? Skvěle, tak tady musí bydlet jeho majitel,“ usmála se Aiko a pohladila Noibata v jejích náručí. Ren na nic nečekal a zaklepal na dřevěné dveře chalupy. Za dveřmi se ozvaly kroky a rozmrzelé brblání. Dveře se pomalu otevřely a z nich vykoukl stařík s bílým plnovousem. „Co tady chceš?“ zeptal se rozmrzele a opřel se o svou dřevěnou hůl. Ren se chystal odpovědět, ale to už za ním vykoukla jako vždy usměvavá Aiko. „Kime!“ rozzářil se stařík a natáhl ruce k Noibatovi v dívčině náručí. „Tohle je Váš Noibat?“ zeptala se mile Aiko a ukázala Noibata schouleného v Aičině mikině. „Ano, ano,“ přikyvoval horlivě stařík a opatrně si převzal malého pokémona do rukou. „Ach, děkuji, nevím, co bych si bez něj počal,“ dojatě se usmál stařešina. Ren a Aiko jen stáli na prahu a nervózně se usmívali. „Já jsem to ale nezdvořák, rychle, pojďte dál,“ zasmál se starý muž a otevřel dveře dokořán.

„Promiňte mi ten nepořádek, ale žiji tu sám a žádné návštěvy jsem tu něměl už léta,“ zasmál se starý muž a urovnal ubrus na malém stolku uprostřed místnosti vonící lesními houbami a jehličím. Aiko a Ren se s úsměvem usadili na dřevěnou lavici a kývli, že rozumí. Stařík se také posadil, pořád s Noibatem v rukou. „Víte, Kim je tak trochu prosťáček, moc věcí nechápe, ani to, že nesmí divoce létat po lese, to to pak takhle dopadne,“ pokárá muž svého Noibata se vřelým úsměvem. „Chápu, ale je statečný, nechal se od nás ošetřit,“ usmál se Renjiro na pokémona spícího po náročném odpoledni v mužově náručí. „Ještě jednou moc děkuji,“ poděkoval stařík a položil Noibata na druhou židli s polštářem. Poté muž vstal a rychle zahrabal pro něco v horní poličce nad prostou kuchyňskou linkou. Vytáhl kus koláče a nakrájel jej na dva kusy na talíř. „Omlouvám se, nic jiného tu nemám,“ smutně se usmál, když předložil talíř před hladové návštěvníky. Těm to ale bohatě stačilo. „Jmenuji se Renjiro Sasaki a tohle je Aiko Roselit,“ představil sebe a Aiko Ren podívající si s mužem ruku. „Jmenuji se Momoko Hitoshi,“ muž si potřásl Renovou rukou, kterému zatím spadla čelist.

17. KAPITOLA-Já Jsem tvůj velitel

„Vy jste pan Hitoshi?“ zeptala se ještě jednou Aiko překvapená takovou náhodou. „Ano,“ pokýval hlavou starý muž a naklonil hlavu na stranu, nechápající důvod této otázky. Na to Renjiro odpověděl snadno. Přišel ke starému muži a podal mu tlustou obálku s fotografiemi od slečny July. Hitoshi bez řečí otevřel obálku a vytáhl dvě velké fotografie. „Od slečny July z Forest town,“ řekla rychle Aiko než stačil stařík cokoliv říct. Ale nic neříkal. Jeho kamenná tvář se ještě prohloubila a nabyla ustaraný výraz. „Věděl jsem to,“ řekl a položil fotografie na stůl. „Co?“ optal se nevzrušeně Rejiro. Stařík se otočil. „Se slečnou July jsme dobří přátelé už dlouho, když si otevřela výzkumnou stanici na výzkumy legend, věděl jsem, že se jednou stane tohle,“ řekl Hitoshi a ukázal na obrázky,“ legenda zničí celé město..“

Nedaleko od Hitoshovi chaloupky..

„Poslouchej mě dobře, jestli i tohle zvořeš, máš padáka, jasný?“ ozval se rázný hlas z mobilního telefonu u ucha dívky v černém oblečení. „Ano pane,“ souhlasně kývla a uklidila telefon do kapsy, protože volající právě zavěsil. „Jdeme,“ řekla rozhodným tónem dívka s purpurovými vlasy dívka a rozešla se vpřed. Hned za ní šla o několik let mladší dívka, která si znuděně prohrábla vlasy. „Kam to jdeme?“ zeptala se a vyšpulila rudě natřenou pusu. „Nech mě, jdi za mnou a na nic se neptej,“ zavrčela vedoucí dívka a dál pochodovala lesní cestou. „Ellee, kam to jdeme?“ ptala se dál druhá dívka a nenuceně si znovu prohrábla vlasy blond barvy. „Neříkej mi tak, jsem tvůj velitel tak se podle toho chovej!“ vyštěkla nabroušeně velitelka Ellee a vztekle dupla nohou o zem. „Dobře,“ hlesla druhá dívka a sklonila hlavu k zemi. Jak se jí stýskalo po dobách, kdy byly nejlepšími kamarádkami, před tím, než se rozhodli zapojit do HOF..

„Pane, mohl by jste nám prosím určit, o jakého pokémona se to jedná?“ zeptala se slušně Aiko. I když netušila, že přítel slečny July bude pocházet s chatrné chatrče, stařík se jí zalíbil jeho rozumným pohledem a spisovnou mluvou. „Nemohu, tato fotografii není moc povedná, protože objekt je moc rychlí na pouhý fotoaparát,“ zavrtil hlavou starý muž a vzal ještě jednou obrázky do rukou. „I když,“ zamyslel se,“ bych možná věděl, kde by se mohl nacházet,“ usmál se pan Hitoshi a zadíval se na nečekanou dvojici návštěvníků. „Kde?“ rychle se otázal Renjiro. „Ve Fiferttonských dolech, sice je to trochu daleko, ale prý tam horníci nalezli zajímavé úkazy,“ usmál se lišícky pan Hitoshi a vstal pro starou mapu okolí. Renjiro i Aiko byli již natěšení, co je čeká..

Ellee si sedla na velký kámen uprostřed lesní mýtiny. „Dělej, podej mi mapu,“ řekla rozhodným hlasem a ukázala své společnici na batoh. Blondýna se neochotně sehnula a vytáhla z batohu pomačkanou mapu. „Dej mi to,“ rozkázala znovu Ellee a přitáhla se k blondýně. Vytrhla ji mapu z ruky a zkoumavě si jí prohlížela. „Co tam hledáš?“ usmála se blondýna a usedla na místo vedle své velitelky. „Nestarej se,“ odtáhla se Elle a usedla o kus dál. Blondýna zahrabala klacíkem v zemi. Zřejmě tu někdo předtím přebýval, protože tu bylo ještě doutnající ohniště. Za spálenou hlíny dopadly blondýniny slzy. Hned si je ale utřela do rukávu a nevšímala si, že se proud slz valí dál. „Dělej, jdeme do Fiferttonských dolů, Juicu,“ ozval se nad ní opět ten hrubý hlas..

18. KAPITOLA-Opora v příteli aneb módní soutěž

Aiko a Renjiro se s panem Hitoshim řádně rozloučili, obdarování mapou a kousky koláče. Teď oba dva procházejí dalším městem-Hillton town..

„Rene, prosím, nemůžeme se někde najíst?“ zaúpěla Aiko a poukázala na kručící břicho. Ren se otočil a mile se usmál. „Dobře, máš peníze?“ zeptal se a roztáhl prázdné kapsy. Aiko smutně zavrtěla hlavou. „Tak vidíš,“ kývl Ren a dal se zase do chůze. Aiko nezbylo nic jiného, než se zakousnout do posledního kousku koláče, který se schovávala zabalený v kapse.

Když se jen tak procházeli moderním městem, které nebylo o moc větší než Forest town, Ren se najednou prudce zastavil, nebrajíc ohledy na Aiko, která do něj zamyšlená narazila. „Au, co děláš?“ zamračila se, když se sbírala ze země. „Hele,“ Ren ukázal na velkou ceduli připevněnou k velké budově, ke které se shromažďovaly skupinky lidí. „Módní soutěž?“ přečetla nahlas Aiko svítivě žlutý nápis. Nevěděla, o co se jedná, tudíž nemohla vědět, že módní soutěže jsou v Kalos velmi oblíbené a ani Renjiro nebyl výjimkou. „Je to až zítra, nemůže se zde prosím na chvíli zdržet,“ škemral pomalu na kolenou Ren. Aiko založila ruce na prsou. „Když já nevím, mám stále hlad,“ lišácky se usmála a nechala Rena klečet na chodníku. „Počkej, možná že nějakou rezervu mám,“ nepřestával prosit. Takovéto soutěže miloval, jednak z toho důvodu, že se v nich předvádí nejen vnější krása pokémonů a jednak z toho, že tyto soutěže byly doprovázeny zvukovými i světlenými efekty. Když Aiko viděla, že dokonce kluk stojí o módní přehlídku, nemusela by to být vůbec nuda. „Platí,“ usmála se a pomohla Renovi vstát z chodníku.

Renjoro Aiko neúnavně táhl napříč davem k budově polepené plakáty upoutávající na zítřejší soutěž. Když už se skoro prorvali davem, Ren si všiml televizního štábu jak právě točí reportáž živě. „Davy lidí z celého regionu se shromažďují před touto budovou a neúnavně čekají na otevření velkého sálu, kde si budou moct zakoupit lístky,“ mladá žena s kaštanově kudrnatými hnědými vlasy držela v rukou mikrofon a se zájmem se koukala do kamery,“ a právě tento okamžik se zapíše do dějin pokémoní módy! Pokud chcete být i vy při této soutěži, máte poslední možnost! Jena Kimberrly, Hillton town“ křičela s úsměvem do další kamery, dokud se nepřestalo vysílat.

Aiko stála za Renem v dlouhé frontě na lístky, zatímco se Fennekin snažila vyšplhat na vrcholek její hlavy. Nechápala Renovo nadšení pro tuto soutěž, copak neví, že musí splnit naléhavý úkol, že možná na nich závisí osud Kalosu a možná ostatních regionů? Poklepala Renovi na rameno. „Co se děje?“ usmál se na Aiko zářivým úsměvem. „Neví jestli to je dobře, vždyť musíme jít..a pomoct,“ řekla Aiko zoufale. Ren se zarazil. Možná že na to něco je. Má se vrátit z fronty? Nakonec se rozhodl. „Aiko, možná. Že máš pravdu, ale je tu i telefonní spojení, tudíž se můžeme spojit s profesorem, ten nám zatím může poradit, co si máme do Fiferttonských dolů opatřit, přeci jen, může to být nebezpečné,“ Renjiro vzal Aičiny drobné ruce do svých,“neboj se,“ vřele se usmál. To Aiko povzbudilo. Přeci jen může v Renjirovi hledat oporu a teď ví, že jí podrží.

„Hele!“ Ren zamával dvěma lístky před Aiičiným obličejem. „Vidím, vidím,“ zasmála se Aiko pro Renovo nadšení. Fennekin, která seděla vedle Froakieho na zemi, se taky zasmála Renovu šílenství ze soutěže. „Froakie, ty mi rozumíš, že jo?“ klekl se ke svému pokémonovi uražen posměchem dvojicí holek. „Fro!“ usmál se Froakie ve svých slunečních brýlích. Přeci jen byl rád že už nemusí být v pokeballu a může si užívat dobrodružství. „Vidíte?“ pyšně se usmál Renjiro a vyzvedl Froakieho na své rameno. „Myslím, že bychom se měli ubytovat, součástí lístku bylo i přespání,“ řekl tentokrát vážným tónem a ukázal na chodbu za nimi. „Tam jsou pokoje,“ vysvětlil a vydal se chodbou k pokoji číslo 22..

19. KAPITOLA-Zlé plány a potlesk

Aiko vyšla z malé koupelny a pomalu se protáhla. Dneska se jí spalo obzvlášť dobře. Postele byly měkké a okolní ruch v městečku téměř nebyl. Vrátila se do svého pokoje a jemně pohladila po kožíšku Fennekin, která ještě podřimovala. „Dneska nás čeká módní soutěž, Fennekin,“ zašeptala Aiko do ouška Fennekin a ještě jednou jí pohladila po kožíšku..

Renjiro pochodoval kolem své postele a usmíval se na okolní svět. Froakie pohupoval nohama, přičemž seděl na posteli, pořád ještě rozespalý. „Froakie, notak, dneska nás čeká ta velkolepá soutěž, musíš se probrat,“ žadonil Ren svého pokémona se zářivým úsměvem na tváři. „Fro,“ kývl ospale Froakie a protáhl si obě ruce vyzdvižením prudce do vzduchu.

„Dobré ráno, připravena usednout k soutěži?“ usmál se Ren na Aiko když oba dva vyšli ze svých pokojů s pokémony na rameni. „Ovšem, jak jinak,“ pokývala hlavou Aiko a zamkla pokoj s rachotáním klíčů. „Soutěž začíná v deset, máme ještě dvacet minut, ale měli bychom jít už do sálu se usadit, potom tam bude hrozně narváno,“ prohlásil Ren, když se podíval na své hodinky. „Souhlasím, nemám ráda tlačenice,“ zasmála se Aiko a vyšla z chodby rovnou k velkému sálu, kde se bude konat soutěž. Ren jí byl v patách, natěšen na velkolepou soutěž.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mě přemluvila,“ zavrčela Ellee na svou partnerku. „Uvidíš, že se Ti to bude líbit,“ usmála se nejmenovaná blondýna a pohodila hustými vlasy. „Vážně? Měly bychom jít rychle do dolů, než nás někdo přestihne!“ křikla Ellee a založila ruce na prsou. „Prosím,“ hlesla naposledy blondýna, než se jí konečně povedlo přesvědčit Ellee o kráse těchto soutěží. „Dobře, ale mám plán,“ ušklíbla se Ellee a zadívala se do tváře blondýně. „Můžeme alespoň jeden den nespekulovat o tvých ďábelských plánech?“ prohodila trochu nabroušeně blondýna. „Uvidíš, bude to švanda,“ zasmála se Ellee naprosto lhostejně k obavám své podřízené. „Pamatuješ jak dopadl předchozí tým ve Forest town? Ve vězení!“ křikla zoufale podřízená, přičemž si už představovala sebe za chladnými mřížemi vězení. „Prosimtě, to byli žabaři, já jsme mnohem lepší než oni,“ řekla pyšně Ellee a pohodila hlavou na stranu, protože jí fialové vlasy ostříhané na krátko lezly do očí.

„Vítám Vás v Hillton town při velkolepé soutěž módy!“ uvítala pečlivě moderátorka soutěže všechny diváky, přičemž jí zabíraly řady kamer. „Dnes a nikdy jindy, spatříte řadu soutěžících a jejich pokémonů, snažící se získat vyznamenání a šanci stát se pokémoní návrhářkou či návrhářem,“ pokračovala, přičemž křečovitě svírala úzký mikrofon,“ dámy a pánové, módní soutěž začíná!“ vykřikla a tak zahájila soutěž, přičemž ze stran pódia na kterém stála, vytryskly proudy konfet. V obecenstvu se ozval hlasitý potlesk. „To bylo krásné, nemyslíš?“ usmála se na Renjira Aiko obdivující záři světel a reflektorů. „Ano, to bylo,“ pokýval hlavou Renjiro hltající krásu konfet a třpytivých stužek, které vylétly jako ohňostroj.

„Dobrá, přivítejte první soutěžící, Lady Pink!“ vykřikla moderátorka, lehkým krokem opustila pódium, zhaslo se, a pódium ozářilo světlo reflektorů. Za doprovodu nezpívané hudby přišla na pódium mladá dívka. Stoupla si doprostřed pódia a mile se usmála. Měla dlouhé světle růžové vlasy, které jí spadaly až po pás. Na hlavě měla malý bílý klobouček, doplněný bílou stužkou uprostřed zavázanou na mašli. Rty měla namalované jemným leskem, oční stíny byly tónované do světle růžové až bílé. Na krku měla zlatý řetízek, na němž bylo zavěšeno rudé srdce z růžovým lemováním. Krátké šaty na tenkých ramínkách měly krátkou skládanou bílou sukni, vrchní část byla zbarvená do tmavě růžové, přičemž uprostřed látky byl vyznačen bílý pruh. Dívka měla i slabé, bílé rukavičky, bílé slabé silonky a balerínky, světle fialové, sladěné s fialovými náušnicemi. „Espurre, ukaž svou líbeznou krásu!“ zvolala, když vyhodila do vzduchu zářivý Friend ball. Dvětlo ozářilo kus pódia před dívkou, načež se na pódiu objevil Shiny Espurr zbarven do světle růžové barvy, stejně jako dívčiny vlasy. „Odzbrojující hlas /Disarming Voice/!“ vykřikla dívka a ukázala rychle na diváky. „Eespuur,“ řekla melodickým hlasem Espurr a natáhla obě ruce dobředu. Oči jí zasvítily modrou barvou, přičemž otevřela doširoka pusu a melodickým hlasem z její pusy vylétal paprsek zářivě růžových srdcí, které doletěly až nad publikum a tam „praskly“ a zbyl z nich jen okouzlující třpyt, který spadl na diváky. Ozval se hlasitý potlesk, přičemž se dívka uklonila i s Espurr..

19. KAPITOLA-Úkryt před Hurikánem

„Páni, to byla nádhera,“ vydechla Aiko když další dívka opustila pódium. „Věděl jsem, že se ti to bude líbit,“ usmál se pyšně Ren a dál pozoroval prázdné pódium.

„A teď přichází..Madam Uncredible!“ vykřikla moderátorka, která četla jména z malého lístečku v rukou. Na pódium přišla dívka, vysoké štíhlé postavy, s krátkými fialovými vlasy a krásnou večerně černou škraboškou na očích. Stříbrný náhrdelním jí vysel na štíhlém krku, šaty bez ramínek tmavě fialové barvy, večerní plesové, zvýrazňovaly její dlouhé nohy ukončené černými lodičkami. Černé dlouhé rukavice až k loktům byly posázené malými třpytkami, stejně tak i již zmíněná škraboška. V rukou držela pokeball, lesknoucí se v záři reflektorů..

Blondýna z týmu HOF seděla skrytá za oponou, koukala nervózně na svou velitelku, kousajíc si své dlouhé nehty. Nebyla moc nadšená z Ellenina plánu, ale zároveň nemohla nic říct nebo namítnout. Byla ta podřízená, tak která měla plnit jen rozkazy. Napjatě sledovala, jak se situace vyvine.

„Ukaž se, Vivollone!“ vykřikla s náramnou nadšeností Ellee a vyhodila pokeball do vzduchu s otočkou. Z pokeballu vytrysklo světlo, pokeball se otevřel a z něj vyletěl Vivillon ve své klasické růžové podobě. Ellee Vivillon přistál na ruce napřažené ve vzduchu a majestátně roztáhl křídla. To už ale Fennekin na klíně Aiko cítila neplechu, jako i minule ve Forest town. Pomalu a tiše vrčela. „Hurikán!“ vykřikla najednou s úšklebkem Ellee a ukázala na obecenstvo. Všichni si ale mysleli, že to trenérka chystá nějak „vybrat“ a proměnit v krásný kousek. Ren ale vycítil, že tohle v plánu trenérka nemá a tak se rychle skrčil pod sedadlo, Aiko rychle za ním. Obrovský poryv vzduchu srazil diváky v zemi a někteří dokonce utrpěli menší zranění. Aiko držela Fennekin a se zavřenýma očima doufala, že se ani Renovi nic nestalo. Najednou Ellee odhodila svoje nádherné večerní šaty a ukázala se v róbě týmu HOF. „Už zase oni?“ Aiko se neudržela a vykřikla tato troufalá slova. Ren jiro se také postavil, připraven bránit nejen sebe, ale i Aiko.“Jak se troufáš?!“ vykřikla nabroušeně Ellee a zamračila se na dva odpůrce jejího zacházení s diváky. „Jak se jen opovažuješ takto zneuctít soutěž?“ otázal se zase Renjiro s výraznou vráskou na čele od agrese kterou teď pociťoval. Blondýna se zatím krčila za kusem látky, nechtějíc se zapojovat do konfliktu. „Tak ty chceš soutěž, jo?“ zasmála se Ellee,“ jak chceš, Vivillone, Energetická koule!“ vykřikla rychle Ellee a zamířila na Renjira prstem. Aiko mezitím pevně držela Fennekin, která se chtěla také zúčastnit tohoto boje. „Vyhni se!“ vykřikl rychle Renjiro, doufajíc, že se i Froakie zúčastní. Froakie se ale nebál. Když Vivillon vzlétl nad prázdné sedadla bez diváků kteří se krčili u země a když vystřelil velkou Energetickou kouli, Froakie bez problému jako žába skočil na jiné opěradlo sedadla. „Bublinky,“ kývl Renjiro na Froakieho. Ten skočil na sedadlo, tudíž se odrazil a nebojácně letěl ke stropu, kde byl i Vivillon. Poté udělal rychlou otočku, při níž vytvořil bublinky, které poslal rychle na Vivillona, který se pomalu snesl o něco níže k zemi.Froakie opět dopadl dolů na sedadlo. „Hurikán!“ zavrčela vztekle Ellee a dupla nožkou o zem. „Drž se!“ zvolal Ren a pohledem na Vivillona, který vytvářel mácháním křídel velký vítr. Froakie na nic nečekal a rychle se čapl za opěradlo sedadla. „Dokážeš to!“ povzbuzovalo ho i Aiko držící Fennekin. Rychlí vítr se snažil strhnout Froakieho, ale ten se zarputile držel opěradla, nechtíc se pustit. Když tu Fennekin něco napadlo. Rychle vyskočila z Aičiny náruče, přehpsala pár sedadel, odrazila se jako před chvílí Froakie a ve vzduchu zasáhla zaneprázdněného Vivillona mocným plamenometem, díky kterému se skácel na sedadla. Froakie se konečně mohl pustit. „Bublinky! Plamenomet!“ ozvaly se výkřiky Aiko i Rena. Moc dobře věděli, že pokud by Vivillona nevyřídili teď, tak už nikdy. Bublinky i Plamenomet nalezly svůj cíl. Vivillon okamžitě nebyl schopen pokračovat. „Nééé!“ zařvala Ellee nazlobená svou prohrou. Blondýna se mezitím pomalu vytrácela, hlavně ať zmizí z dohledu Ellee.

20. KAPITOLA-Jak se na to sedá?

„Tak co, líbila se Ti soutěž?“ řekl Ren pobaven triumfálním koncem soutěže. Prchali rychle ze sálu, jen aby tu holku nenapadlo zvolit dalšího pokémona. „Stálo to za to,“ ucedila Aiko hladící svou Fennekin, která jí ležela v náručí,“ale do Fiferttonský dolů je to ještě daleko a nemyslím si, že bychom se mohli dostavit..no včas,“ řekla plná obav z možného konce světa, jak si myslela. „Přeháníš,“ zasmál se Renjiro,“ všechno zvládneme, jen musíme najít nějakou půjčovnu kol,“ řekl a zahleděl se vedle svých kráčejících nohou, kde spěšně skákal Froakie. „Jo, víš ale, jak je další město daleko?“ zamračila se Aiko, nehledíc Renovi do tváře. Ten se chystal něco říct, ale Aiko ho přerušila. „Ne, nic neříkej, nechci slyšet tvoje moudra z mapy,“ řekla uraženě a zrychlila krok. Potřebovala si trochu vyčistit hlavu, aby se zbavila zlých myšlenek. „Aiko, počkej,“ prokoulil očima Ren a vyšel rychle za Aiko.

Starý muž se slaměným kloboukem na hlavě seděl na staré dřevěné židli skryt velkou plachtou upevněnou na čtyřech kůlech jako příbytek pro jeho zboží. Z úst mu trčela cigareta a on z ní labužnicky povytahoval. Už dlouho tu neviděl zájemce o jeho zboží, ale přeci jen doufal v další den, kdy se mu naskytne příležitost konečně si něco vydělat. Jeho otrhané cáry oblečení mu již nestačí. Už je přeci jen chladno, on staroch přeci potřebuje něco na sebe. „Klid Gogoate, nic se neděje,“ uklidnil staršího samce při silnějším větříku, který zafoukal kolem nich. Najednou si však všiml dvou postav kráčejících k jeho drobnému stánku. Rychle vyskočil ze židle a začal máchat rukama na přicházející dvojici.

„Co to tam je za cvoka?“ podivila se Aiko a zaostřila pohled na vzdáleného poskakujícího muže staršího věku. „To bude určitě nějaký žebrák,“ usmál se Ren spokojen s tím, že na něj Aiko opět začalo mluvit. „Žebrák?“ vyděsila se Aiko a radši k sobě víc přitiskla Fennekin. Když k onomu „žebrákovi“ přišli, zdvořile se uklonili a chtěli jí dál. Ale muž je zastavil. „Kamkap kampak mládeži?“ usmál se, až mu byly vidět jeho nažloutlé zuby. Ren si radši stoupl více před Aiko, aby ji mohl chránit. „Nebojte se, já jen prodávám tyto skvělé, náramné, dlouho vydržící dopravní prostředky!“ zasmál se stařešina a ukázal rukou ke stánku s uvázanými Gogoaty, které v Kalosu sloužili jako častý dopravní prostředek. „Go co?“ podivila se Aiko a zahleděla se na Rena, očekávajíc od něho odpověď. „Gogoati jsou pokémoni, kteří slouží jako dopravní prostředky,“ narovnal se s úsměvem Ren. „Přesně tak, a já vám je nabízím za slušnou cenu! Pouze 40 babek,“ ušklíbl se muž a rychle odvázal dva samečky Gogoatů a přivedl je k dvojici. „Co říkáte? Jsou silní, rychlí, ale klidní jako beránci,“ vychvaloval si své zboží stařec. „Já nevím,“ zapochybovala Aiko. Přeci jen se trochu bála takové jízdy na pokémonovi. „Berem!“ zaradoval se Renjiro a dal do rukou starce přesně 40 babek. „Dobře, v nejbližším pokémním centru mi je pošlete zpět přes slečnu Joy,“ ušklíbl se prodavač,“ přeci jen, je to jen pronájem,“ zasmál se a rychle schoval peníze do kapes.

„Co myslíš, jak se na to sedá?“ řekla pochybovačně Aiko a snažila se nasednout na velkého pokémona. Byli vzdálení asi deset minut chůze od staříka, protože se Aiko pořád bála toho špinavého chlapíka. „Musíš se pořádně vyšvihnout,“ poradil Aiko Ren který již klidně seděl na svém Gogoatovi. „To..nejde!“ vztekala se Aiko když se marně snažila vydrápat se na klidného pokémona, který se mezitím pásl. „Ukaž,“ zasmál se Renjiro a seskočil ze svého Gogoata, kterého mezitím hlídal Froakie. Přišel pomalu k Aiko a chytil jí za pás. „Raz, dva tři!“ vykřikl a pomohl vyzvednout Aiko na upravené sedlo. „Uh, díky,“ usmála se vděčně Aiko a pevně se držela tenké uzdy..

21. KAPITOLA-Závod

„Jak Ti to jde?“ zkontroloval Renjiro Aiko na sedle Gogoata. „Nic moc,“ šeptla Aiko přikrčená ke hřbetu pokémona. „Notak, nesmíš se toho bát,“ zasmál se Renjiro a pohladil svého Gogoata po krku. Fennekin mezitím seděla na Gogoatově hlavě a rozhlížela se po okolí. „Tobě se to řekne, já na tom ještě nikdy nejezdila,“ zamračila se Aiko,“ tenhle pokémo n je úplně jiný než Rapidash,“ zasténala a vrátila se na rodinnou zahradu s čilou Rapidash na které často jezdila. „A? Je to úplně stejné, jen se musíš pevně držet, protože Gogoatové nemají tak ladný a opatrný krok jako Rapidsh,“ vysvětlil Renjiro a klidně se koukal dál do krajiny.

„A co takhle závod?“ ušklíbl se najednou Ren a pokračoval v pomalé jízdě. „Cože?“ vykřikla udiveně Aiko.“Já na tom jezdit neumím, natož abych závodila,“ vysvětlila již trochu klidněji. „Srabe,“ zasmál se Renjioro a Froakie ho trochu napodobil. Tentokrát se ozvala Fennekin. Vztekle vyštěkla a máchla ocasem do vzduchu. „Ale Fennekin,“ zaprosila naléhavě Aiko. Fennekin ale jen zavrčela na „protivníky“ a zavrtěla hlavou na Aičinu prosbu. „Dobře, takže máme ujednáno,“ ušklíbl se Ren než Aiko stačila něco namítnout,“jede se od tady toho místa až..no prostě až řeknu,“ zachechtal se Renjiro a trochu se schrbil ke svému Gogoatovi. „Rene, počkej-„ zaprosila ještě naposled Aiko, ale to už Ren vybídl svého Gogoata k rychlému trysku. „Fenn!“ vykřikla Fennekin Gogoatovi do ucha a ten se tryskem rozjel, až málem Aiko spadla z mohutného pokémona. „Fen, fennekin!“ radila Fennekin své trenérce. „Jo, jo, už se chytám,“ křičela zoufale Aiko a čapla letící uzdu v náporu vzduchu. „Tak, teď jim ukážeme,“ ušklíbla se Aiko a přihrbila se ke svému Gogoatovi aby nabyla rychlost. Najednou pocítila zvláštní odhodlání dohnat Renjira a vyhrát tak závod, leč trochu neplánovaný.

„Tohle vyhrajeme!“ vykřikl Renjiro nadšeně, s Froakie na své rozčepýřené hlavě vzduchem. „Fro,“ kývl uznale Froakie a užíval si vítr ve svém obličeji. Gogoat svižně běžel rovnou travnatou cestou, rychle kmital nohama a jeho kopyta silně udusala trávu. Renjiro se však nedržel uzdy, nýbrž jeho zakroucených rohů. A to se mu také stalo osudným. Když se objevila prudká zatáčka, Renjiro chtěl svého Gogoata navést na správnou cestu, ale zatočil špatně tlustými rohy a Gogoat tak zatočil nesprávně a narazil hlavou do velkého stromu u cesty.

„Jóó, Fennekin, my to snad dokážeme!“ užasle vykřikla Aiko pomalu si vzpomínající na staré lekce jízdy na její Rapidash. „Musíme trochu navýšit výkon,“ otočila se na Fennekin která seděla hned za ní. „Fenne!“ usmála se Fennekin a přikývla. A protože neměly žádný bičík, větvičku, prostě nic, Fennekin švihla Gogoata svým mírným Švihem ocasem. Hned se jim jelo rychleji. Najednou však narazily na širokou řeku, tekoucí rychlím proudem. „A kruciš,“ zamračila se Aiko a těsně před řekou se jí podařilo zabrzdit Gogoata. „Máme problém,“ kopla nohou do kamínku poblíž, když vyskočila ze sedla na zem.

Renovi se zatím podařilo zrehabilitovat Gogoata. Teď opět jeli rychle přes les tentokrát se ale Ren držel pevně uzdy, ne Gogoatových rohů. Už nesměli riskovat další pád, pokud chtěli vyhrát závod. A to chtěli. „Pozor!“ vykřikl najednou Renjior když Gogoat přeskočil spadlý kmen stromu, který se válel přes cestu. „Uff,“ odechl si Ren, nechtěl zase skončit na zemi, pořád ho ještě bolely záda. „Štěstí že si pamatuji, jak se chovat když skáču,“ zasmál se a pobídl Gogoata k rychlejšímu tempu.

To se ale o Aiko říct nedalo. Protože nevěděla, jak má řeku přeskočit, musela jet dlouhou dobu, než narazila na delší cestu. Teď se ale mohla znovu vyřídit na rovné cestě. Jela rychlým tempem, jak nejrychleji mohla. Najednou ale uslyšela dusot jiných kopyt. Otočila se a najednou spatřila Rena, jak jede těsně vedle ní na svém Gogoatovi. „Tam, tamhle je cíl,“ ušklíbl se Renjiro a ukázal rukou na konec cesty, který končila mírným kopcem dolů. Tam zase začínalo další město. Oba dva jeli rychle, tělo na tělo, žádný z nich se nechtěl vzdát. Fennekin dál bila Gogoata do zádě, až z toho Gogoat nabral nejvyšší tempo. Renův Gogoat ale také nezůstával pozadu, stále rychle běžel těsně vedle Aiko. Najednou oba dva prudce zabrzdili v cíli. Oba dva udýchaně seskočili ze svých Gogoatů a usmáli se do tvářích „protivníka“. „Vedla sis skvěle,“ usmál se na Aiko Ren. „Ty taky,“ usmála se stejně tak Aiko, oboum dvoum se nechtělo řešit, kdo vyhrál. A záleželo na tom? Vždyť si užili skvělý zážitek. Teď se mohli vydat do dalšího města..

„Na co vůbec myslíš?! Proč jsi mi nepomohla?“ křičela Ellee na svoji partnerku blondýnu, který sklesle kráčela vedle ní. „Já nemohla,“ snažila se bránit blondýna urážkám své velitelky. „Ha ha, moc hezká výmluva,“ řekla ironickým hlasem Ellee a nasupeně zrychlila do kroku. „Počkej!“ vykřikl blondýna a spěšným krokem Ellee doběhla. „Radši jdi zjistit, kde to vlastně jsme,“ zabručela Ellee a ukázala na autobusovou zastávku.

Mezitím v tajné základně HOF..

„Kruci, na co vlastně myslíte?“ zamračil se pan Komuro na svého podřízeného. „Pardon, pane,“ omlouval se jemně mladý muž v příliš velkém úboru, který mu plandal kolem těla“, ale my nemůžeme za to, že tým Red zkazil akci,“ dovolil si troufale říct podřízený a zadíval se na špičky bot. „Jděte do háje!“ rozčílil se pan Komuro a mávl na svého poddaného rukou a rychle odkráčel do své prostorné pracovny, opět za svůj pracovní stůl.

„Kde jsou schopní zaměstnanci v této době?“ bědoval pan Komuro, zatím co zběsile mlátil do klávesnice počítače. „Chápeš to? A já jsem jim tak věřil,“ rozčiloval se pan Komuro pro sebe. „Ah tady,“ pokýval hlavou, když našel na počítači to, co hledal. „Fiferttonské doly,“ hlesl a hlasitě začal číst stránku,“ Fiferttonské doly, rozléhají se za Kirlick town. Časté nález zvláštních jevů a pozůstatků dávných pokémonů nepřestává udivovat amatérské badatele,“ dočetl odstavec a klikl pro posunutí stránky. Tam se ale nedočetl nic, co by ho nějak nadchlo nebo ohromilo tak, že by ihned vyskočil ze židle. Najednou jeho mozek ale urodil skvělý nápad, který pan Komura dostal.

Komurovi okované boty tvrdě dopadaly střídavě na betonovou podlahu. V této místnosti byla tma, jen malý plamínek na konci místnosti ozařoval drobnou garáž, která se ukrývala pod celou budovou. Pan Komura konečně rozsvítil a sfoukl jedinou svíčku. Před jeho očima se ukrýval luxusní černý cadillac. Pan Komura si ho jednou pátravě obešel, jestli mu nic není a pak do něj pomalu nasedl. Jeho kožené rukavice se chopily volatntu. Pak Komura nezapomněl ani na černé brýle, které si nasadil na oči. Najednou se dveře garáže otevřely a cadillac mohl vyjet. Pan Komura dupl na plyn a auto se rychle rozjelo, načež vyjel z dveří garáže, které se za ním rychle opět zavřely.

Najednou v Komurově kapse od kožené bundy zazvonil telefon. Komura neohrabaně zašmátral v kapse a vytáhl telefon, načež přijmul hovor a zdvořile řekl, kdo je u telefonu. „Haló, tady Komura,“ pověděl a poslouchal chraplavý hlas ozývající se z telefonu. „Jsem rád, že jste to zvednul,“ zasmál se hlas, aniž by se majitel hlasu řádně představil. „Kdo volá?“ zeptal se Komura, zamračen nad nevychovaností volajícího. „Hm, my se známe, ale to je teď vedlejší,“ prozradil zamyšleně hlas,“ hlavní je, že se nacházím ve Fiferttonských dolech a volám, abych Vám řekl důležité informace,“ vysvětlil a nechal teď mluvit pana Komuru. „Povídejte,“ vyzval se zájmem pan Komura. „Dobrá tedy,“ na hlase bylo poznat, že se volající usmívá,“ jako první informaci mám, že se zde stále častěji vyskytuje silné pulzy energie, která je dosti podobná té jaderné,“ hlas v telefonu zvážněl. „No?“ pan Komura nadzvedl obočí, čekajíc na další informace. „Touto informací Vás moc nepotěším, ale bude Vám užitečná,“ hlas se nyní proměnil v lišácký tón. „Jedná se o další zájemce o odhalení tajemství legendy ve Fiferttonských dolech, o kterou se ale zajímáte i Vy,“ prohlásil hlas v telefonu a na chvilku se odmlčel. „Jedná se o nějaký tým či policejní zásahovku?“ zasmál se pan Komura, který se domníval, že jde o nějaké nedůležité agenty. „Ne, jedná se o civilisty, přesněji o..děti,“ hlas se náhle zarazil, když pan Komura vybuchl v hysterický řev. „O jaké děti?! Kruci chlape, jaký děti?“ vztekal se. „Já se tu dřu jak vůl a vy si myslíte, že nějaký děti mně zajímají? Jděte někam!“vykřikl pan Komuro a mrštil telefonem o podlahu auta.

[31] FireFox:

22. KAPITOLA-Tajemný hlas

23. KAPITOLA-Hodně štěstí!

„Už se nemůžu dočkat,“ básnila Aiko,“ vždyť už za chvíli budeme u Fiferttonských dolů!“ Renjiro, který kráčel vedle ní svou pohodovou chůzí, se jen usmál. Slunce svítilo nad Kirlick town a ozařovala trenéry a pokémony, kteří se rozhodli užít si tento náramný den. Najednou se ale Aiko zastavila. „Co se děje?“ ohlédl se Ren na stojící Aiko jako kdyby jí tam někdo přilepil. „Nic, jenže,“odmlčela se,“musíme se spojit s profesorem,“ vyslovila spíše šepotem než-li jejím obvyklým hlasitým tónem. „Proč?“ optal se Renjiro nechápajíc Aičina slova. „Slíbil jsi to,“ Aiko sice neodpověděla na otázku přímo, ale Renjiro se jí chystal vyhovět. Nechtěl žádné zbytečné hádky v tento nádherný den.

Oba dva vstoupili do celkem malého Pokémoního centra. Toto město asi více dbalo na krásu fontán, soch a pouličních lamp než o bezpečí a lékařskou péči pokémonů. Podlaha nebyla poskládaná z lesklých desek, ale z obyčejných dřevěných prken, o které si mohl pokémon lehce zarazit třísku. Pult docela ušel, i když by ho bylo potřeba natřít. Čekárna se skládala z malých židliček a stolků. Když však Aiko a Renjiro přistoupili k pultu, hned přiběhla sestra Joy ještě s obvazem v ruce. „Omlouvám se, dnes tu máme celkem frmol, takže moc nestíháme,“ zasmála se,“ ale vyslechnu Vás, copak si přejete?“ zeptala se mile, ač s roztěkaností a přešlapováním na místě. „Rádi bychom se spojili s profesorem Sycamorem,“ odvětil s úsměvem Renjiro, nemohl totiž najít telefon. „Ah, omlouváme se, ale v našem středisku telefon nemáme, musíte jít před budovu, tam je telefonní budka,“ řekla sestra Joy, ale opět odběhla, ani se nestihla rozloučit.

Aiko a Ren si stoupli do celkem prostorné telefonní budky a zavřeli dveře, aby je nikdo nemohl poslouchat. „Znáš profesorovo číslo?“ zeptala se ještě jednou Jako pro kontrolu. „Ovšem,“ kývl Renjiro a vytáhl z kapsy malý papírek. Chvilku se na něj koukal a pak vytočil pomalu číslo na papírku. Vzal sluchátko do ruky a přiložil k uchu, čekajíc na profesorův příjemný hlas. „Haló? Tady profesor Sycamore z Vaniville town,“ ozval se profesor Sycamore v klidné rozpoložení. „Haló, tady Renjiro Sasaki a Aiko Roeslit,“ Renjiro představil sebe i Aiko. „Ah, už dlouho jsme se neslyšeli,“ zaradoval se profesor Sycamore a jeho hlas se změnil v radostný výkřik,“ kde se teď nacházíte?“ optal se hned s neskrývanou radostí. „V Kirlick town, blízko u Fiferttonských dolů kam máme namířeno,“ oznámil Ren,“ když jste nás poslal k slečně July, dostali jsme se do malých potíží s nějakými lidmi z agentury či společnosti HOF, alespoň to tak měli naspané na trikách,“ pokračoval dál ve vyprávění,“ ale podařilo se nám jich zbavit, takže jsme museli rychle utíkat k panu Hitoshimu, kam nás poslala slečna July. Pan Hitoshi byl moc milý a poslal nás do Fiferttonských dolů, kde by se údajně měla vyskytovat ona problémová legenda,“ konečně dokončil příběh Renjiro a hlasitě oddechl. Aiko mezitím hladila oba dva jejich pokémony kteří seděli i jejích nohou. „Vážně? To už jste takhle daleko?“ podivil se porfesor Sycamore. „Ano, a my by jsme Vás chtěli požádat o radu, na co se máme připravit,“ požádal slušně Renjiro. „Hm, tak dobrá,“ souhlasil profesor,“ jako první Vás musím varovat na tmu v dolech, je tam velká tma, takže by jste si měli pořídit nějaké baterky či lucerny, to je jedno, hlavně aby jste měli světlo,“ vysvětlil profesor,“ jako druhou věc vás musím varovat před častými sesuvy kamení a také časté útoky divokými pokémony,“ varoval dál Sycamore,“jinak již nevím, co bych vám měl poradit, snad jen popřít hodně štěstí,“ ozvalo se z telefonu, úplně z něj byl cítit profesorův úsměv.

24. KAPITOLA-To nebyla sranda

Renjiro vešel z malého obchůdku v naprosto směšném oděvu-na hlavě měl přilbu se světýlkem na čele, na těle béžovou vestu s několika kapsami ve kterých měl různé kladívka, provazy a podobně, na nohou měl vysoké mohutné boty černé barvy a na očích ochranné brýle. Aiko se neudržela a klesla k zemi v záchvatech smíchu, leč ona vypadala úplně stejně. „Hele,“ zamračil se Renjiro,“ však ty taky nevypadáš jako na módní přehlídku,“ řekl mezitím co se Aiko sápala na lavičku. „Dobře, dobře, už je to v pohodě,“ dořechtala se Aiko a pomalu se uklidnila. Froakie a Fennekin na to přihlíželi s pobavenými výrazy ve tvářích. „Tak, můžeme pokračovat?“ zeptá se Renjiro když už všichni utichnou a jde slyšet jen štěbetání ptačích pokémonů.

Komura vystoupil z cadillacu a rozhlédl se po okolí ve svých fešných brýlích. Před jeho očima se rýsovala velká jeskyně-Fiferttonské doly. Okolo bylo pár huňatých stromků, jinak bylo vše vytvořeno na prázdné mýtině. Jeskyně byla opravdu velká a jistě i dlouhá. Komura se rozhlédl, jestli ho nikdo nečeká, a když zjistil, že ne, pomalým a trochu rozvážným krokem se vydal do Jeskyně. Když vstoupil na začátek jeskyně, celého ho zakryl velký stín. Proto s Komura sundal sluneční brýle a skryl je do náprsní kapsy. Najednou se za ním ozve chraptivý hlas, velice povědomý. „Dobré odpoledne, pane Komuro,“ pozdravil mile Komuru a mírně se uklonil. „Vy?!“ vyjekl překvapeně Komura když se otočil a zaslechl hlas. „Vy jste ten volající?“ již se trochu zklidnil a jeho výraz nabíral na vážnosti. „Ano, dovolte, abych se Vám představil, pan Nanuki, váš vrchní průzkumník v těchto dolech,“ řekl a opět se lišácky usmál.

Nyní oba dva-Komura a Nanuki kráčeli vyhloubenou chodbou dolů. Kamení se jim sice pletlo pod nohy, ale oni si všímali jen stropu, který mohl každou chvilkou spadnout. „Víte proč je ten strop tak tenký?“ položil otázku Komura Nanukimu. „Slouží jako naše budoucí past,“ usměje se Nanuki a zvedne hlavu ke stropu jako Komura. „Past? Jaká past? Pro koho?“ podivil se Komura, ač to na sobě nenechával tolik znát. „Pro ty děti,“ ušklíbl se Nanuki očekávající další výbuch. „Cože? Proč sem pletete ty děti? Copak jste si nedělal srandu?“ řekl Komura leč s trochu nabroušeným tónem. „Nedělal jsem si srandu,“ oznámil Nanuki,“ ty děti jsou v Kirlic town a již se blíží do dolů, aby odhalili tajemství té legendy,“ vysvětlil a podíval se s vážnosti Komurovi do očí.

Aiko a Renjiro nyní vycházeli z Kirlick town a rozhlíželi se se zájmem po okolí. "Myslíš, že to je ještě daleko?" zeptala se Aiko ustaraně. Už jí bolely nohy, i když se před chvílí zastavili na krátký odpočinek. "Neboj se, už tam budeme," řekl Ren, který měl zmapované celé území Kalosu. A měl pravdu-za několik minut konečně stáli před velkou jeskyní, které se rozléhala po mýtině. "Co tady dělá cadillac?" podivila se Aiko. Že by si zde někdo udělal piknik? Co by tady mohl nějaký člověk kromě nich dělat? Renjiro jen pokrčil rameny. Jeho zajímal jen prostor v jeskyni. Pomalu se rozešli ke vstupu do jeskyně..

25. KAPITOLA-Co je to stesk

"Je tady celkem tma," hlesla Aiko když je pohltil stín jeskyně. "Máš pravdu," řekl Renjiro zatímco se k němu Froakie přitiskl. Tak udělala i Fennekin, která podezřele čenichala kolem. "Něco se děje?" zeptala se starostlivě Aiko svého pokémona. "Fenn!" vyštěkla najednou Fennekin když se Renjiro dotkl stěny jeskyně. Najednou se ozvalo hlasité křupání nad Aiko a Renjirem. Nejdříve spadlo jen pár kamínků, ale najednou spadla celá jedna vrstva stropu. Aiko si rychle sedla na bobek, zakrývající si hlavu, pod bradou mající Fennekin. Renjiro udělal to samé. NAjednou se ozvalo hlasité zaburácení a hromada kamení spadla mezi Renjira a Aiko. Aiko rychle vstala a zabušila na hromadu kamení. "Rene, není ti nic?!" vykřikla s opravdovými obavami. "Ne, jsem v pohodě," řekl Renjiro a také zabušil na hromadu na znamení, že je přítomen. "Co budeme dělat?" zeptala se zoufale Aiko. "Musíme se rozdělit, tu stěnu nezbouráme, každý musíme hledat jinou cestu kde se sejdeme, musí tu něco takového být," uvažoval Renjiro ztímco se ho Froakie křečovitě držel. "Dobře, pokusím se něco najít," souhlasila Aiko, leč trochu sklesle že bude muset jít sama. "Fenn," zakňučela Fennekin na znamení, že je jí to také líto. "Okej, když něco najdete, zakřičte, doufám, že se uslyšíme," řekl Renjiro klidným tónem, i když byl také zoufalý z této situace. A tak se každý dal svou cestou, se svým pokémonem na rameni.

"Vyšlo to?" zeptal se s nervózním tónem Komuro. Nanuki zakroutil hlavou. "Ne, akorát je to rozdělilo," hlesl a dál ťukal do kláves na svém notebooku. "Kruci!" křikl do stěn Komura až se ozývala ozvěna. "Teď nesmíme prohrát! Rozumíte?" rozkřikl se Nanukimu do tváře. "Copak já mohu za to, že včas uskočili?" řekl uraženě Nanuki a opět něco naťukal na počítači.

"Ach jo, kam teď?" zeptala se Aiko Fennekin zhrouceně. "Fenn," zakroutila hlavou lištička. Stály teď před rozcestím a měly se rozhodnout, kam jít. "No, tak doprava," pokrčila rameny Aiko a vydala se do pravé chodby. Najednou jí byla trochu zima. "Brr, zima," zaskuhrala Aiko a třela si paže. Fennekin zima ale nevadila-byla ohnivého typu, takže jí bylo přirozeně teplo. Najednou však Fennekin uslyšela záhadné zvuky. Bylo to jakési ťukání. "Co to?" zeptala se sama sebe Aiko a rozhlédla se kolem. To ťukání se ozývalo od stěn. Aiko s Fennekin trochu couvla, pořád pozorující zeď. Najednou se ve zdi objevila prohlubeň, do které by se snadno vešel štíhlý člověk. Najednou díry vyskočil pokémon. Vypadal jako kámen, ale s rukama s obličeji. "Kdo-kdo jsi?" zeptala se Aiko váhavě, Pokémon ale nepřicházel v dobrém a zaútočil Kamennou břitvou, která se rychle hnala na Aiko s Fennekin.

"Froakie, tak já nevím," zakňoural Renjiro a usadil se na kámen. Froakie k němu přiskákal a chytil se jeho volně ležící ruky. Renjiro k Froakiemu pozvedl oči. "Ano, taky se mi stýská," hlesl Renjiro a zasteskl si po Aiko, která je podle jeho úsudku už venku a na něho úplně zapomněla. "Fro-frokie," usmál se povzbudivě Froakie a také si zasteskl po Fennekin..

26. KAPITOLA-Nemluvíme tu o Caterpie!

Aiko neváhala, čapla Fennekin a rychle uskočila stranou. Kamenná břitva naštěstí zasáhla jen protější stranu jeskyně. „Bin-binacle,“ promluvil pokémon, který před chvílí zaútočil. „Proč to děláš? Přestaň!“vykřikla Aiko zakrývající svým tělem Fennekin. Pokémon ale opět beze slova zaútočil kamennou břitvou. Aiko ale opět uskočila. Teď se jí tréninky s divoký Taurosem v Kantu vyplatil. „Tak a dost,“ zamračila se Aiko a a klidem se narovnala. „Fennekin, plamenomet!“ rozkázala Aiko své Fennekin, který předskočila před ní. Možná se pokémon, který před chvilkou útočil, byl silný, ale hodně mu zbývalo do rychlosti. Proto se nestačil vyhnout plamenometu a ten mu uštědřil tvrdou ránu. Pokémon se ale nevzdával a zaútočil znovu Kamennou břitvou. „Vyhni se!“ rychle zareagovala Aiko. Fennekin se naštěstí podařilo vyhnout a opět zaútočila plamenometem.

„Já tam nechci,“ zaprotestovala blondýna a zapřela se o velký balvan. „No a? Chci tam já, takže tam půjdeš i ty!“ zavelela Ellee a táhle blondsku do jeskyně. „Já tam nechci,“ opakovala zoufale blondýna. „Hele, šéf rozkázal, takže jdem!“ dál velela Ellee a stále silněji nutila blondýnu k pohybu. „A co když už nechci být jeho otrokyní, vlastně i tvou,“ hlesla blondýna tak neslyšitelně, že to nemohl slyšet nikdo v jejich dosahu. A tak se nechala vláčet do temné a chladné jeskyně.

Komura a Nanuki se přemístili z jejich drobného úkrytu. Teď vstoupili na velkou plochu, přímo obrovskou. Byla to taková „mýtina“, nikde nic, jen velký vyhloubený plac s pár balvany. „Už mě nebavilo se na vás mačkat, takže teď budeme tady,“ ušklíbl se Nanuki a sundal ze zad velký batoh, který žuchl na zem. „Hej, nezapomínejte ne to, že já jsme váš nadřízený,“ zamračil se přísně Komura na Nanukiho vytahávajícího z batohu jakési přístroje. „A co je tohle?“ podivil se Komura a ukázal na velkou zelenou bednu s jakýmsi červeným nápisem. „Tohle?“ zasmál se Nanuki. „Tohle je velice šikovná věcička, pane Komuro. Dokáže vyvinout až 20 000 voltů, což samozřejmě nepřežije jediný člověk, natož pokémon,“ zasměje se znovu Nanuki. „Člověče, nemluvíme tu o nějaké Caterpie, ale o legendě, proberte se!“ Komuro zacloumal s Nanukim jako s nějakým hadrem. „Chci víc!“ poručil Komuro a ukázal na zelenou bednu.

Renjiro bloudil chodbami chladné jeskyně s Froakiem u nohou. „Nevíš, kde to jsme? Já se v tomhle nevyznám,“ přiznal Ren kráčející dál. „Fro,“ Froakie jen zakroutil hlavou, ale náhle se zarazil a prudce zabrzdil. „Co-„ Ren chtěl něco říct, ale Froakie ho zastavil. Frokaie se totiž všiml dvojice dívek-Ellee a její podřízené blondýně. Renjiro se rychle schoval za jeden velký balvan, stejně tak i Froakie. Ob dva poslouchali rozhovor dívek..

„A co tam vlastně budeme dělat?“ zeptala se blondýna jdoucí za svou velitelkou. „Tam? Co řekne šéf,“ zavrčí Ellee a pochoduje dál. „Šéf, šéf šéf, to je furt šéf,“ zakňourá blondýna. Už jí unavuje chůze, už jí nebaví poslouchat svou bývalou kamarádku. Už nechce jít. Ellee se otočí. „Co je? Jdi!“ rozkáže rychle Ellee blondýně, která rezignovaně stojí na místě jako přibytý. A opět vyhrává síla nad soucitem. Ellee vleče blondýna směrem do další temné chodby. A Renjiro s Froakie je pomalu následují, pomalu a ve stínu za nimi jdou..

27. KAPITOLA-Tlumené pípání

„A co nám vlastně chce?“ otáže se blondýna s mírným úsměvem na tváři. Snad jí alespoň její kamarádka odpoví. „To je fuk, ne?“ odpoví Ellee a dál kráčí temnou chodbou. Renjirovi se zatím daří držet se nepozorovaně ve stínu. Froakie mu sedí na rameni a tiše naslouchá rozhovoru obou dívek. Když tu se najednou blondýna zastaví a shodí svůj batoh ze zad. „Co je?“ Ellee se otočí a nadzvedne otráveně obočí. „Mám žízeň,“ blondýna suše zodpoví otázku a prohrabává se dál batohem. „To ti to musí tak dlouho trvat?“ Ellee stále blondýnu popichuje pohledem. Konečně si blondýna nahodí batoh zpátky na záda a může pochodovat dál za Ellee. Ren si zatím stihl oddychnout, snad už další zastávka nebude.

„Binacle,“ zaskuhral pokémon když se oklepával z dalšího zasažení plamenometem. „Už to vzdáš?“ křikla Aiko po pokémonovi, který se ještě stále nechtěl stáhnout. „Bi,“ poznamenal pokémon a drtivě sešlápl kámen, který se válel před ním. Jako dodatek vypálil opět Kamennou břitvou. „Už mě to přestává bavit,“ zavrčela vztekle Aiko když Fennekin opět uskočila. Když se ale chystala k dalšímu povelu, zaslechla tlumené pípání, které se ale stále rychleji zesilovalo. Aiko začínala mít strach a tak Fennekin čapla do náruče, křečovitě jí svírajíc. Protivný zvuk pípání se najednou tak zesílil, že přehlušil i Fennekino divoké vrčení. I soupeřící pokémon utichl a věnoval se podivnému zvuku. „Co to je?“ šeptla Aiko do ucha své pokémoní kamarádky. Krátce po této otázce se nedaleko od obou soupeřících stran vydral ze země výbuch, který odhodil kameny na všechny strany. Aiko přitiskla Fennekin ke své hrudi chránící ji vlastním tělem.

Když kráčející dvojice dívek, za nimiž byl Ren, došla až na konec chody, Ellee se rozhlédla. „Podej mi svůj batoh,“ rozkázala nevrle blondýně, která stála vedle jejího boku. Ta jí batoh bez řečí vydala. Ellee si jej položila na zem a ohýbající se prohledávala jeho obsah. Po krátkém prohrabávání vytáhla malou krabičku, která se vešla akorát do dlaně. „Co je to?“ blondýna nevydržela a její slova se z ní vydrala tak rychle, že byla sotva srozumitelná. „Šikovná věcička, sleduj,“ Ellee pobídla blondýnu a s úšklebkem tajemnou krabičku otevřela. Kostnatými prsty vytáhla červené kolečko, podobající se víčku od pet lahve. Na nic nečekala a čudlík přitiskla ke stěně před nimi. Dlouze kolečko zmáčkla a odstoupila pár kroků. Ozvalo se tlumené pípání. Když už se pípání nedalo vydržet, najednou stěna lehla prachem za doprovodu velkého burácení a padajících kamenů. „Jdeme,“ rozkázala Ellee a vydala se dál, překračujíc spadlé kamení. Blondýna se vydala za ní, Renjiro opatrně také, nicméně stále nepozorovaně.

„Konečně,“ procedí mezi zuby Komura stojící vedle Nanukiho. Pomalým krokem se k nim blíží dvoje dívek-Ellee a blondýna. „Omlouvám se, pane,“ Ellee se mírně ukloní Komurovi s vážným výrazem ve tváři. „Omluvu přijmám, takže teď do práce,“rozkáže Komura a ukáže zelenou bednu vedle jeho nohy. „Umístěte ji tam,“ dodal a kývl k jedné ze stěn. Ellee s blondýnou se chopily beden a pomalu a stěží je odnášely ke stěně. To už k nim Nanuki s Komurou přišli a zkoumajícím pohledem sledovali stěnu, jako kdyby na ní vysel nějaký obraz. Po chvilce Nanuki otevřel bednu a pomalu vytáhl spletité dráty různých barev končících červenými přísavkami. Nanuki jako kdyby to již měl nacvičené, ladnými pohyby připevnil dráty ke stěně a pořádně utěsnil. „Myslím, že by to mohlo stačit. 25 000 voltů by mohlo stačit, ne?“

28. KAPITOLA-Konečně pojmenovaná

Výbuch zastínil celý prostor zápasiště. Temná kouřovitá mlha byla často protržena kamenem, který jí proletěl a zasáhl stěnu nad Aiko. Dívka se silně tiskla ke stěně a vyčkávala, až mlha ulehne. Namísto toho, ale jeden velký kámen narazil do stěny, která byla tou, pod kterou seděla Aiko. Kámen rozboural stěnu a Aiko spadla i s Fennekin na zem. Díky otvoru ve stěně dým rychle vyprchal a Aiko měla teď dost práce, aby jeho zbytky vykašlala. Její oči byly pořád slepené a tak slepě nahmatávala tvrdou zem. „Jsi v pořádku, Fennekin?“ optala se lištičky pořád vykašlávající kouř. „Fen,“ přikývla Fennekin a otřepala se, aby shodila z kožíšku usazeniny dýmu a malých kamínků. Teprve teď Aiko otevřela oči a zahleděla se před sebe. Její oči rozpoznávaly nějaké postavy. Aiko jich napočítala 4, ale ještě jedna postava se ukrývala za balvanem opodál. „Aiko,“ dívka najednou uslyšela, jak postava za balvanem něco říká. Najednou už mohla rozpoznat rysy oné postavy-světle hnědé vlasy, mikina, pod níž byl vidět límec košile, počkat, vždyť to je Ren! „Rene?“ hlesla vyčerpaně Aiko, šmátrající rukou směrem k Renjirovi. Ren se nejprve trochu poohlédl, ujistil se, že ho nikdo nevidí a pak opatrným rychlým krokem zamířil k Aiko. Pomalu ji zvedl a odnesl ji spěšně za balvan. „Kde se tu bereš?“ zeptal se jí trochu přísným tónem, jako když otec promlouvá k zlobivému dítěti. „Odtamtud,“špitla a ukázala na otvor ve stěně za nimi. „Zvláštní, nic jsem neslyšel a to jsem takhle blízko,“ poznamenal Ren zatímco Froakie oklepával na Fennekinino přikázání její kožich.

„Mohu se zeptat, proč tady jsme?“ ozvala se náhle blondýna, když k ní stál Komura zády. „Tady,“ místo odpovědi jí Komura vtiskl do dlaně Greatball,“vyvolej ho,“ přikázal jí ještě přísným tónem a trochu odstoupil. Blondýna trochu zaváhala, ale přeci jen vyvolala pokémona uvnitř ballu. Z Greatballu vytrysklo světlo, poté rudá silueta a najednou se před blondýnou objevil ptačí pokémon s oranžovým peřím-Fletchinder. „A k čemu mi bude?“ podivila se blondýna. Nechápala, proč by najednou měla dostat nějakého pokémona. „Ellee ho již má a ta jej budeš potřebovat také. Nalákáte mi sem totiž jednoho pokémona,“ zašklebil se Komura a poodešel pár kroků do strany,“Tamhle, s největší pravděpodobností bude někde tam,“ řekl a ukázal do další chodby, která byla ale o dost menší než předchozí chodby. „A můžete nám prozradit o jakého pokémona se jedná?“ ozvala se najednou Ellee pobouřená tím, že si Komura všímá blondýny a ne jí. „Mohu, ale neprozradím,“ Komura se ušklíbl a posadil se na balvan poblíž. „Tak na co čekáte, jděte!“

Ellee a blondýna stanuly před uzoučkou chodbou. Na první pohled bylo jasné, že je tam tma jako v pytli a tak Ellee vytáhla baterku, kterou ihned zapnula. „Jdeme,“ rozkázala rozhodně Ellee a vstoupila do té zastrašující chodby. Blondýna ji oddaně následovala.

„Kam asi jdou?“ pomyslela si nahlas Aiko a zahleděla se směrem k úzké chodbě, kam před chvílí zmizely dvě dívky. „Nevím, ale chci to zjistit,“ prohlásil s úklebkem Ren a rychlím, ale opatrným krokem vyrazil k chodbičce. „Počkej!“ špitla Aiko a vydala se za Renjirem. Oba dva se skryli za dalším balvanem zrovna u chodby. „Nic tam nevidím,“ prohlásila smutně Aiko a dále se snažila spatřit něco v té ohromné tmě. „Fen?“ Fennekin se otočila na svojí trenérku a z úst se jí vynořil malý, leč ozařující plamínek ohně. „Skvělý nápad, Fennekin,“ pochválila Aiko lištičku a ukázala do jeskyně. „Tam použij slabý plamenomet,“ Aiko ukázala do temného prostoru. „Fen,“ Fennekin kývla a do chodby zamířila plamenometem. Plamen tak ozařoval její stěny a bylo tak alespoň trochu vidět.

„Co je to?“ poznamenala tiše blondýna, když uslyšela tiché mručení. „Nevím,“ odpověděla Ellee po chvilce. „Fletchindere, plamenomet,“ rozkázala Ellee aniž by brala na vědomí, že to není její pokémon. I přesto jí Fletchinder vyslechl-plamenometem ožehl jednu stranu chodby, aby kolem sebe vytvořil trochu světla. Najednou si blondýna všimla něčeho zeleného, jak se to rychle mihlo v pozadí světla. „Co-co-co..to bylo?“ vykoktala ze sebe blondýna a přikrčila se trochu k zemi.“Těžko říct..Rianno..“