Fórum

Na včerejším 3p sraze jsme s Behold3rem, Sankym a Johnem Beakem nahlas četli novou povídku od FireFox a napadlo nás, žeby mohla být zábava pokusit se o komunitní povídku, na které by se podíleli všichni členové pjz. Proto tedy zakládám toto téma a přispívám první částí.

Aby povídka dobře fungovala, bylo by vhodné, abyste při navazování na předchozí části napsali část podobné délky, aby byla povídka čtivá. Před tím, než vložíte svou povídku, zareagujte na poslední komentář něčím typu "Píšu další část," ať nemáme alternativní pokračování ^^ Také by bylo fajn počkat, až na vaše dílo naváží alespoň dva jiní lidé, než budete znovu pokračovat.

Já tedy začínám s první částí:

Sluneční paprsky si snadno našly cestu skrz okno s roztaženými závěsy a ozářily obličej mladého chlapce. Několik škubnutí těla pod peřinou než se jeho hnědé oči otevřely. Okamžitě upřel svůj zrak na Pokégear, ležící na toaletním stolku. 6.52. To je dost času na ranní přípravu. Profesor si ho zavolal až na osmou hodinu a v takto malé vesnici má jeho dům prakticky za rohem. Hoch vstal z postele, uvařil si ranní čaj, v poklidu ho vypil a oblékl se do oblečení, ve kterém teď hodlá strávit několik měsíců. Bylo okolo půl osmé, když uslyšel zezdola svojí maminku, jak volá jeho jméno.

Jak se bude jmenovat hlavní hrdina, zda se děj bude odehrávat v regionu existujícím nebo úplně novém, zda bude potkávat již existující postavy, nebo úplně nové, je jen na vás ^^

Dodatek k pravidlům: Pokud někomu bude po napsání, že bude psát další část, trvat více jak 1/3 dne, to jest 8 hodin, než část uveřejní, ztrácí privilegium k uveřejnění a smí toho využít kdokoliv jiný

Zpráva byla změněna dne 25.11.2015 v 18:00:26

Chlapec se bez odpovědi sebral a pustil se po vrzajících schodech dolů do přízemí. Chlapcovo jméno zaznělo domem ještě jedenkrát než prošel dveřmi do kuchyně, odkud se volající hlas ozýval.

"Děje se něco?" zeptal se chlapec rovnou aniž by se namáhal zdvořilostními záležitostmi.

Žena, která do té chvíle stála nad kuchyňskou linkou se na něho otočila a nasadila ustaraný výraz. "Nevíš náhodou, kam se poděla naše jediná konvice na čaj? Někdo jí musel někam schovat. Víš, že máme málo peněz a nemůžeme si dovolit utrácet za novou," pronesla naléhavým tónem.

"Mami, víš že jdu dnes navštívit pana profesora. Nemám čas řešit konvici na čaj," zněla odpověď podaná mírně vyčítavým tónem.

Chlapcova maminka se zatvářila zklamaně, ale okamžitě měla připravený další dotaz na nové téma: "A co on ti vlastně chce? Pokud budeš někde pracovat, nezapomeň požadovat adekvátní výplatu. Víš, že od té doby, co se někam zratil jediný Pokégear naší domácnosti jsme na tom s penězi ještě hůř, než normálně."

"Dostanu pokémona," odpověděl chlapec stroze neutrálním tónem. Nezdálo se, že by měl v úmyslu informaci jakkoliv upřesňovat.

"Pokémona?" řekla žena napůl překvapeně a napůl zamyšleně. Pak dodala: "Pokémon by se dal určitě výhodně prodat. Nezapomeň si říct o toho nejvzácnějšího!" To už ale musela zvyšovat hlas, protože její syn se bez dalších slov opět sebral a zamířil si to ke dveřím ven z domu. Ještě než vyšel ven a zavřel za sebou, zaslechl z kuchyně opět své jméno; tentokrát s přidaným pozdravem na rozloučenou.

BTW pokud sem bude psát hodně lidí, co nemá možnost editace příspěvků, tak tu z toho bude rychle bordel.

Zpráva byla změněna dne 19.11.2015 v 19:45:25

Chalpec se nyní objevil venku. Drobně si povzdechl a porozhlédl se po vesnici, ve které strávil své dětství. Zdá se, že v noci pršelo. Namířil si to směrem k domu místního profesora, vyhýbajíc se po cestě blátěným loužím.

Záhlédl po cestě něco se mihnout mezi mraky, obrátil proto svou pozornost vzhůru. Než však stačil identifikovat o jakého ptačího pokémona se jedná, ucítil na ramenech něčí ruce a naráz uslyšel vyřknuté slovo "baf". Pomalu se otočil na člověka, co přerušil jeho činnost pozorování ptactva.

"Tebe prostě nikdy nevylekám!" pověděl známý dívčí hlas.

"Ahoj," řekl suše chlapec a začal rozmýšlet jak se co nejméně zdržet.

"Kam máš namířeno?" vyzvýdala dívčina a viditelně při tom houpala tělem.

"Za profesorem," řekl chlapec přímo. Hlavou mu bleskla myšlenka a trochu unáhleně dodal, "vlastně docela spěchám, už jsem tam měl být. Musím běžet." Už během řeči se pomalu otočil a pak se rychlejším krokem vydal po své původní cestě. Ani ho tolik netrápilo, že neopatrně šlápl do kaluže a ušpinil si kalhoty.

Za jeho zády se ozvalo protáhlé "počkéj!".

Zpráva byla změněna dne 19.11.2015 v 21:11:11

"Co zase?" odvětil chlapec podrážděně.

"Máme stejnou cestu," řekla dívka a hezky se při tom usmála.

"Pro mě za mě," řekl chlapec s očima v sloup a spolu se vydali do laboratoře. Vesnice opravdu nebyla velká, pouze pár domků a laboratoř, ani pokémonní středisko tady nebylo. I tak si ho chlapec zamiloval a s každým coulem měl své vzpomínky.

"Takže," začala dívka, nenápadně se přiblížila k chlapci, "koho si vybereš?"

"Nevíím," odfrkl chlapec.

"Máš nějaké problémy?" zeptala se dívka ustaraně, načež si chlapec něco pro sebe zamumlal. Najedou už stáli před velkou bílou budovou, laboratoří. Obě děti byly připraveny čelit tomu, co se s nimi protáhne po zbytek jejich života. Společným krokem vstoupili do laboratoře, aby uviděli muže v bílém plášti rozplácnutého na stole, velmi hlasitě chrápajícího.

"P-pane profesore?" snažila se dívka přerušit jeho spaní tenkým, tichým hláskem. Nic.

"HEJ!" zakřičel chlapec a profesor se vylekal natolik, že sebou trhl a spadl ze židle.

"Kdocovmojilab--" zakoktal se a rychle vstal, upřeně se zadíval na šokované děti.

Jak sebou profesor hodil o zem, dívka ustaraně vyjekla: "Pane profesore, jste v pořádku?"

Muž, který se doposud válel vedle poražené židle se začal zvedat a přitom se dal pomalu do řeči: "Eh, jistě. Už jsem tu na vás, ehm, chvíli čekal," dořekl, oprášil si pracovní plášť a o něco plynuleji navázal: "Mám tu připraveny tyto tři speciální Poké Bally!" Udělal gesto směrem ke stolu, který byl ale prázdný.

"Eh, kde jsou?", zarazil se. Poté oslovil chlapce jeho jménem a položil mu otázku: "Ty jsi stál přímo u stolu, neviděls tu tři Poké Bally?"

Aniž by čekal na odpověď, začal se porozhlížet po zemi. Přitom se sehl se vedle stále ležící židle a váhavě pronesl: "Musely se tu někde zakutálet, když jsem upadl..."

Dívka, která doposud stála trochu stranou přiskočila a ochotně prohodila: "Pomohu vám hledat!"

"To je od tebe moc milé," odpověděl profesor s očima stále upřenýma k podlaze. "Moc se omlouvám, že jsem neměl vše korektně připravené," dodal omluvně.

"Tak já přijdu později," pronesl suše chlapec a opustil laboratoř stejnými dveřmi, kterými před chvílí společně s děvčetem přišel.

Zpráva byla změněna dne 19.11.2015 v 22:32:16

Píšu další část!

Jakmile chlapec vyšel ven, tak uviděl svou matku, jak jde kolem. Ve tváři měla nahněvaný výraz a v ruce velkou ceduli s nápisem: HLEDÁ SE KONVICE!. Chlapec si povzdychl a raději zalezl zpátky do laboratoře.

,,Co že ses vrátil?" frkla dívka, která se zrovna válela po zemi a hledala Pokébally. Chlapec jí ignoroval a šel k profesorovi, najednou na něco šlápl. Pod jeho botou se ozvalo křupnutí. Podíval se, na co šlápl, a zjistil, že to byl jeden ze ztracených Pokéballů, ale celý na kousky.

,,To si nemoh zůstat venku?!" zlobila se dívka.

,,Jeje to je nadělení!" poděšeně vyjekl profesor.

Chlapec obrátil oči v sloup, sebral všechny kousky rozšláplého Pokéballu a otevřel jeden z profesorových šuplíků, na kterém byl nalepený papírek s nápisem: Pokédexy a náhradní Pokébally. Vzal si jeden Pokédex a všechny prázdné Pokébally, které tam byly, takže pět. Pak vyrazil znovu ven.

Dívka a profesor Oak to nijak nekomentovali a hledali dva zbývající Pokébally, zatímco se náš zatím bezejmenný hrdina nenápadně proplížil kolem matky a vyrazil cestou pryč z vesnice.

Když maminka chlapci tehdy z domu volala na rozloučenou, měla na sobě dlouhou modrou zástěru, vlasy měla ledabyle stažené do dlouhého copu, na nohou pak měla lehce potrhané modré džíny, které tradičně používala při domácích pracích. Tehdy to ještě nevěděla, ale i kdyby věděla tuto hrůznou informaci, stejně by se nedokázala ani lépe obléci, její šatní skříň zaplňovaly z převážné většiny pavučiny, vše obětovala ve prospěch svého jediného dítěte. Ani by syna zastavit nedokázala. Dobrodružné srdce se nedá zastavit a držet doma. Snad možná dlouhý polibek na čelo by mu vlepila, snad slovy „Opatruj se.“ by jej při odchodu počastovala, stejně by osud změnit nedokázala.

Hlasitě se rozkašlala a opět se pustila do hledání konvice. Musí si uvařit ten čaj, aby se zbavila toho nepořádku, co se jí v krku přes noc nahromadil. Měla to takto každé ráno. Den ode dne se to zhoršovalo, zvlášť teď, když se venku začalo ochlazovat. Jediné, co na to pomáhalo, byl ranní čaj.

Když konvici nenalezla, rychle načmárala na kus papíru nápis „HLEDÁ SE KONVICE!“, připevnila ho ke dřevěné tyči, a vydala se směrem do centra. Ostatní lidé na tom nebyli finančně o moc lépe, pomoc od nich žádat snad ani nemohla, ve vesnici bydlel pouze jediný člověk, který si žil více než v luxusu. Byl to ten samý člověk, co si k sobě zavolal jejího syna. Ještě před měsícem u něj žadonila na kolenou, aby vzal jejího syna jako pomocnou silu, aby se aspoň on měl dobře. Když dorazil onen dopis, věděla, že o syna bude do budoucna dobře postaráno.

S cedulí v rukou prošla kolem spousty lidí, nikdo ji však konvici nabídnout nedokázal. Kašel se zhoršoval. Když procházela kolem profesorova domu, zahlédla postavu ve dveřích. Jelikož své brýle dávno zastavila pro pár kilogramů brambor, neviděla, kdo to je. Postava brzy zmizela ve dveřích. Kdyby na postavu dokázala zaostřit lépe, možná by si později uvědomila, že toto byl poslední okamžik, kdy viděla svého syna.

Zpráva byla změněna dne 20.11.2015 v 18:20:09

Chci se zeptat, zda mám povídku archivovat do sekce "FanFiction". :-)

Chlapec vyšel ven, značně se ochladilo. Podíval se na své věci. Rozbitý pokéball, pět dalších prázdných pokéballů a pokédex. Najednou si vzpomněl na jednoho šikmookého starce z jeho vesnice, který se živí tvorbou pokéballů, jistě by i dokázal rozbitý pokéball opravit. Vydal se tedy za ním.

Dveře vrzly v pantu, avšak žádná parta nevstoupila. Byl to jen a pouze náš hrdina. Starý muž s dlouhým vousem, dlouhým obočím, ale bez vlasů vstal ze židle a zašilhal na dveře.

"Aach, dobrá den, mladá pán!" řekl zvesela stařík.

"Dobrý den," prohodil chlapec nedbale.

"Co by si přála chlapec?" vyzvídal stařík.

"Opravit tento pokéball," řekl chlapec a podal mu střípky pokéballu.

"Ach ano, viděla, viděla," zauvažoval stařec, "pěkně na sr--" chvíli se odmlčel, "špatné, špatné. Opravitelné! Drahé." Mluvil v hádankách.

"Ach jo," řekl posmutněle chlapec a zahrabal ve svém batohu. "Berete konvice?" řekl chlapec a podal staříkovi rychlovarnou konvici.

"Dobrá kšeft!" řekl vesele a vzal si konvici. "Ty vrátila se do hodina, já pokéball předala opravený." Chlapec kývl a vytratil se ze dveří. Stále má pět pokéballů. Proč nezkusit štěstí v lese? Kývl na vlastní návrh.

Píšu další část.

Chlapec šel úzkou cestičkou, která vedla do blízkého lesa. Netušil, jak si má chytit Pokémona, ale chtěl to zkusit, když od profesora se mu asi žádného nedostane, i když by v tom rozbitém Pokéballu nějaký stále mohl být, pokud při tom rozšlápnutí neumřel.

Uviděl, jak se něco pohlo v trávě. Pomal vytýáhl z malého dětského batůžu co měl na zádech jeden Pokéball a do trávy ho hodil. Pokéball mu ale vzápěti přistál v otevřené dlani.

,,Co to sakra..." podivil se kluk a odhrnul trs trávy. Uviděl housenku.

,,Aha, to je housenka, to není Caterpie... říká se, že lovci brouků z tohoto kraje se nikdy nezmýlí, poznají každičký rozdíl mezi housenkou a bájným Pokémonem Caterpie, tak asi lovec brouků nebudu..." přemítal a sednul si přitom pod jeden strom, kterých v lese bylo habaděj.

,,Možná bych mohl zkusit štěstí jako rybář, nebo chovatel létajících Pokémonů, při nejhorším můžu být profesor. Ale jdu zkusit toho rybáře." rozhodl se a vydal se k lesnímu jezírku.

Narozdíl od měkkých hliněných cest, kterými kráčel doteď, byla cesta k jezírku vykládaná tvrdými kameny nepravidelných tvarů. Jakmile na první z nich vkročil, ozvalo se mu z pod boty hlasité vypísknutí. Chlapec se zarazil. Pak ale pokrčil rameny a udělal další krok, vypísknutí se ozvalo znovu. Opřel se tedy o strom u cesty a nadzvedl pískající nohu tak, aby viděl na podrážku. Ve vzorku bylo vecpaného cosi žlutočerného o rozměrech asi centimetr na centimetr. Vydloubl to aby se mohl podívat blíž.

Byl to pokémon. Zmenšený do velikosti, ve které normálně přebývají v Ballech. Maličký pokémon, kterého teď chlapec držel na dlani, se na něho podíval a pronesl: "Kvík?"

Chlapec zašátral přes rameno v batohu, vytáhl Pokédex a poprvé ho zaktivoval. Byl vyzván k zadání svého jména, které vyťukal na Pokédexové klávesnici, a následně mohl ihned zařízení používat. Naskenoval maličkého pokémonka - ukázalo se, že jde o velmi vzácný druh, Cyndaquila. Soudě podle výrazu to chlapce potěšilo. Sáhl po jednom ze svých prázdných Poké Ballů a Cyndaquila zavřel do něj, aby mu umožnil opět nabýt jeho pravé velikosti.

Zpráva byla změněna dne 20.11.2015 v 23:23:41

Chlapec napřáhl ruku a už už se chystal svého nového pokémona povolat ze svého Poké Ballu, pak se ale na chvíli zamyslel. Pokud byl Cyndaquil zraněn, bude lepší ho pro tuto chvíli nechat v jeho Poké Ballu a vyčkat na příležitost ho plně uzdravit. Navíc, nějakého Magikarpa snad zvládne chytit i bez Pokémona na jeho straně.

Pokračoval tedy na své cestě směrem k jezírku. Cestu znal dobře: jako malý se tam chodil občas koupat. Stačilo tady chvilku po pěšince, tady za roh. Jezírko už bylo na dohled.

Chlapec zamířil přímo k malé budce poblíž břehu. Vždy tam byly nějaké volně dostupné pruty. Po cestě k budce si všiml jak už začala chátrat. Stojí tu už dlouho, pomyslel si. Dřevo je již staré a schůdky před budkou už nedrží tvar. Navíc má i vyražené okno. Počkat, vyražené okno?

Chlapec se zarazil a zpozorněl. Opatrně otevřel vrzavé dveře budky. Vevnitř to nevypadalo vůbec jak si pamatoval - byla tam pohroma! Překlopený stůl, rozbité nádobí, všude střepy... A na zemi dva pruty zlomené vejpůl!

Uděal krok dovnitř a pořádně se rozhlédl. Kdo jen mohl takový hrozný čin vykonat? Nemohl uvěřit svým očím.

,,My chráníme svět před fazolemi!" zahlaholil někdo najednou za jeho zády.

Chlapec se otočil a uviděl jednu ženu a jednoho muže jak tam stojí v akčních pozicích, na sobě měli zelená trička a na hrudi velké růžové F.

,,Před... ehm, před kým ještě svět chráníme?" zeptal se zmateně muž.

,,No před fazolemi.. a.. před dalšími fazolemi." vysvětlila žena.

,,V tom případě...." začal muž, ale chlapec ho přerušil: ,,Kdo jste sakra zač?"

,,My jsme fazoláci, to ti to nedošlo? Světoznámá organizace, která likviduje fazole a Pokémony!" vykřikla žena. ,,Mimochodem, já jsem Fessie a můj kolega je Fames."

,,Samozřejmě!" vyhrkl Fames rychle.

,,No... a půjdete pryč?" optal se chlapec, tihle "Fazoláci" mu vážně lezli na nervy.

,,Ne dokud tě neokradneme o fazole!" zakřičela Fessie a rychle skočila za chlapce, aby mu ze zad sundala batůžek.

,,Hej, nechte toho!!" křičel chlapec a batoh pevně držel.

,,Tak mi vydej fazole!" nedala se Fessie. Fames seděl opodál a cpal se popcornem.

,,Co se to tu děje?!" přerušil známý hlas a do budky vběhla ona dívka, kterou chlapec potkal v laboratoři.

,,To tu chybělo..." povzdychl si chlapec potichu.

Dívka vyhodila do vzduchu Pokéball a z Pokéballu vyskočil Pokémon, připravený na souboj s fazoláky. Pokémon byl zelený a měl na hlavě list, byl to Chikorita.

Fazolákům se objevily na tvářích široké úsměvy. Podívali se na sebe a naráz entuziasticky vykřikly: „Fazole a zároveň pokemon! To je kombo!“

Přítelkyně Chikority byla ovšem jiného názoru. Pečlivě si změřila oba své soupeře.

Muž, který byl prokazatelně tím méně chytrým z dvojice, mohl mít i přes dvacet pět let. Husté zrzavé vlasy měl dlouhé po poměrně statná ramena, jimiž začínala mohutná figura. Jeho tmavě zelené oči zakrývaly dioptrické brýle. Dlouhý zrzavý plnovous končil až někde u půlky hrudníku a zakrýval značnou část růžového F.

Dívka byla podstatně mladší, mohlo ji být někde mezi šestnácti a dvaceti, byla dosti hubená, někdo by možná i řekl anorektická, měla přibližně stejně dlouhé vlasy jako její spolupracovník, narozdíl od něj však měly barvu jasně bílou. Její oči byly rudé jako žhnoucí Magcargo.

„Mého Kedlubňáka nikdy nedostanete!“ zvolala na protest dívka.

Fazoláci se nahlas posměšně zasmáli, možná jménu, které dívka dala Chikoritovi, možná její naivitě, že by se jim snad mohlo nepodařit jí Kedlubňáka sebrat, a vyhodili do vzduchu své pokébally, které se po dopadu na zem rozevřeli. Z Famesova pokébalu vyletěl malý roztomilý pokemon, vypadající jako ledová kra pokrytá krystaly

„Beeeerg,“ zvolal. Byl to ledový pokemon Bergmite.

„Vůůůůůůlp,“ ozvalo se po otevření druhého pokébalu. Z Fessiina pokéballu vylezl ohnivý pokemon podobný lišce, Vulpix.

Schylovalo se k dramatickému boji.

Zpráva byla změněna dne 21.11.2015 v 12:21:01

"Nemáte nejmenší šanci, padouchové!", křikla dívka a současně s tím zaujala dramatickou pózu s ukazovákem namířeným na podezřelou dvojici.

"Ha! To se ještě uvidí," pronesl chvástavě Fames a založil si ruce na prsou. "Oba naši pokémoni mají typovou výhodu," dodal s nadřazeným úšklebkem.

"To jenom žene Kedlubňáka k většímu výkonu!", vyhrkla dívka defensivně, přičemž přešla z původní dramatické pózy do jiné stejně rozmáchlé.

"Hah! To tak," uchechtla se Fessie. Pak hodila pohledem po chlapci, který stál stále na druhé straně místnosti. "Předpokládám," pronesla pobaveně, "že tenhle hoch ti bude chtít přispěchat na pomoc."

"Spíš ne," odpověděl chlapec jednoduše a jedním plynulým pohybem nabral rychlost, zachytil se rámu vyraženého okna, a proskočil ven, kde mu pod botami zakřupaly střepy. Pak se jakoby nic vydal pomalým krokem směrem pryč od jakýchkoliv šíleností, které se měly ve staré rybářské budce udát.

V tu chvíli proběhla dívčinou hlavou vzpomínka z raného dětství a na okamžik zadoufala, že se historie nebude opakovat a ten zpropadený kluk se za ní vrátí a pomůže jí. Přeci sem přišla, aby dohlédla na to, že nic neprovede a nic se mu nestane. Bylo jí jasné, z toho jak ho znala, že když se vypařil z laboratoře jak pára nad hrncem, tak bude mít něco za lubem. Navíc kromě rozbitého Pokéballu a jeho obsahu, jak zjistil záhy profesor, zmizely z nyní dokořán otevřeného šuplíku, Pokédex a náhradní Pokébally.

S neblahým tušením se tedy vydala za ním. Po tom, co ji naučil její otec, neměla příliš problémů sledovat stopy, které za sebou ten kluk nechal v prachu cesty od laboratoře, až došla ke křižovatce s cestou k jezírku, kde stopa mizela. Nemusela už pak dlouho přemýšlet, další cesta byla jasná a tak se po ní vydala.

Když byla skoro u jezírka, uslyšela cizí hlasy, které řvaly něco divného o fazolích, tak radši přidala do kroku. A teď díky své nerozvážnosti stojí tady, a ten kluk zdrhnul – už zase si bude muset poradit sama.

Hned poté, co chlapec odmítl dívce pomoci a odešel, se Fazoláci začali hlasitě smát, div že z toho oba neodpadli.

"Heh... já čekal, že... se ten kluk zachová... jinak..." ozval se asi po minutě muž, co ještě stále popadal dech po záchvatu smíchu.

Za malý okamžik se již oba uklidnili a žena s úsměvem na tváři začala mluvit směrem k dívce:

"Vypadá to, že jsi na to sama, holčičko. Nechceš se radši vzdát a rovnou nám předat toho tvého Kedlubňáka i s fazolemi?"

"To ani náhodou! Kedlubňáku, zaútoč listovou břitvou!" Tohle Fazoláci nečekali. Než vůbec stihli nějak reagovat, už je ohromil nával ostrých listků, co chikorita neustále posílala. Vulpix a Bergmite byli stejně tak překvapení, jako Fazoláci.

Dívka se mezitím dostala k tomu samému oknu, ze kterého před chvílí utekl i chlapec. Bez povšimnutí na něj vyskočila a vytáhla z ruky pokéball, do kterého vrátila Kedlubňáka. Hned, co nával listů ustal, se Fazoláci rozhlédli po okolí. Během útoku listové břitvy se totiž soustředili jen na to, aby je listy nezasáhly do obličeje, jejich pokémoni dělali přesně to samé. Nešlo si nevšimnout toho, že dívka zmizela, a vzala s sebou jak svého pokémona, tak všechny své fazole.

"Někdo bude svých činů převelice litovat," procedila naštvaná dívka, zatímco šla zpět do vesnice, ruce stále v pěst, se smrtícím pohledem v jejích očích. Stále přemýšlela nad tím, co se událo. Nad tím, jak chlapce chtěla zachránit, nad tím, jak málem přišla o to, co má ze všeho nejradši a pak i o svého Kedlubňáka. Celé si to opakovala v hlavě. To, jak krom vyskočil z okna loktem napřed, jak jí tam nechal na pospas. "Všichni kluci jsou stejní!" řekla se slzami v očích. "Kde je chyba? Jsem to já, nebo oni?" v hlavě se jí odehrával vnitřní svár.

Mezitím, chlapec se vracel do vesnice, už byl velice blízko, procházel lesem. Když náhle uslyšel jakési zvuky z křoví. Opatrně se přiblížil a skryl se za stromem. Povšiml si šustění, a tak se přikrčil. V trávě se cosi pohnulo.. cosi žlutého! Chlapec byl štěstím bez sebe. Mohl to být Pikachu? Nevěděl, co dělat dříve. Byl by povolal svého Cyndaquirla, ten ale není schopen zápasu, ale toho Pikachu si chytit chtěl. Vzal tedy kámen a hodil ho po pokémonovi ve křoví. Hned nato hodil pokéball, který pokémona vcucnul. Pokéball se převaloval ze strany na stranu. CVAK! Pokémon byl chycen! Přiběhl si pro pokéball a chytil ho do rukou. Protože pokémon bez přezdívky je moc mainstream, pojmenoval si ho pikaču. Svého pikaču povolal z pokéballu, aby učinil hrůzné zjištění. Pikaču totiž nebyl Pikachu, byl to docela jiný pokémon..

Píšu další část!

Pikaču nebyl Pikachu, nýbrž docela úplně jiný Pokémon, kterého pokédex označil jako neidentifikovatelného. Chlapec pokrčil rameny a vrátil ho zpátky a pak přemýšlel, kam zase půjde, aby nepotkal ani tu divnou holku s Chikoritou a ani ty ještě divnější Fazoláky.

Zatímco chlapec přemýšlel, tak dívka s Kedlubňákem v patách šla poklidně do vesnice. I přes její nervy jí těšilo, že Fazolákům ukázala, kdo je tu šéf. Kedlubňák byl na svůj výkon zřejmě hrdý dvojnásobně.

Najednou se Kedlubňák zastavil a začuchal. Pak rychle vyběhl na nejbližeší strom, protože zjistil, že na něm rostou fazole.

Dívka se ohlédla a uviděla Kedlubňáka na stromě.

,,Slez dolů!" zakřičela na něj, ale Kedlubnák jí neposlechl. Utrh pár fazolí a hodil je dolů. Jakmile se fazole dotkly země, tak se do blátivé půdy zahrabaly a za 2 vteřiny ze země vyrostl velký fazolový stonek, který byl až do oblak.

,,Tys na to kápnul Kedlubňáku! Ten stonek nás určitě zavede do tajné budovy s fazoláky! My jim ukážeme, že nám nebudou krást fazole!" vykřikla dívka a začala po stonku šplhat. Kedlubňák seskočil ze stromu a začal šplhat s ní...

Když už se Fazoláci vzpamatovali z útoku, tak se zmateně ohlédli a vykoukli z okna, ale holka nikde, ani ty fazole. Jen v dálce byl vidět nějaký vysoký fazolový stonek.

,,Fessie, koukej! Někdo odhalil tajnou skrýš naší organizace!" vyjekl Fames.

,,To určitě je ta holka!" zařvala Fessie nahněvaně a už jela na jejím Vulpixovi směrem ke stonku, Fames si sedl na Bergmita a jel za ní. Oba Pokémoni bohužel ve čtvrtce cesty omdleli a tak si Fazoláci museli vzít autobus, který je dovezl místo ke stonku do rodné vesničky dívky a chlapce.

Profesor Oak se loučil se svým přítelem a kolegou profesorem, který mu ještě poděkoval za nová data týkající se jejich společného výzkumu, speciálně poté také za nalezení zbylých dvou pokéballů. Ještě přátelské poplácání po ramenech a Oak se již chystal nastoupit do autobusu domů do Kanta.

Když byl jednou nohou ve vozidle, vyřítily se dveřmi dvě postavy – jedna hubená holka a druhý, výrazně silnější muž, který se bolestivě držel za hýždě, nebrali na nic ohled, vystrčili chudáka Profesora Oaka ze dveří, až skončil na zemi u kola autobusu. Když se stačil vzpamatovat, ohlédl se po postavách, snad aby je počastoval nadávkami, byli obě postavy již byly značně daleko od nich. Co však Oaka zaujalo ještě víc, bylo místo, kam běželi. Byl to jakýsi druh obřího žebříku, který vedl až do nebe. Za pomoci profesora se Oak zvedl, oprášil si plášť a s nadšením se obrátil na kolegu: „Vypadá to, že tu ještě chvíli zůstanu.“

Povolal ze svého pokéballu Joltika a nasedl na něj. Profesor, který nepotřeboval, aby mu Oak něco vysvětloval, povolal z pokéballu Spinaraka a spolu se na svých členovčích přátelích vydali směrem k tomu záhadnému žebříku.

Zpráva byla změněna dne 22.11.2015 v 17:52:43

>Fames si sedl na Bergmita

EDIT: Fixed

Zpráva byla změněna dne 22.11.2015 v 18:00:24

Chlapec se mezitím vracel oklikou do rodného města. V dálce po pravé straně spatřil neobvyklou rychlostí růst obří fazolový stonek, který se prodral až k oblakům. Než se ale stihl této podivnosti věnovat, div ho neporazili mu přes cestu směrem ke stonku přeběhli dva zvláštně vypadající a ještě zvláštněji oblečení lidé, kteří by mu nejspíš připadali povědomí, kdyby se někdy namáhal věnovat svou pozornost nedůležitým osobám. Když se ohlédl, odkud vlastně utíkají, spatřil dva starší muže v laboratorních pláštích. Jeden z nich balancoval na jedné noze a bez jakéhokoliv dalšího pohybu se sunul plnou rychlostí také směrem k obří fazoli. Druhý mu byl v patách a také se nezdálo, že by měl nějaký dopravní prostředek - jenom tak seděl pár centimetrů nad zemí a držel nohy ve vzduchu aby jimi nedrhl o zem.

Celé toto procesí se prohnalo přímo u vstupu do města chlapci před nosem. "Možná bude rozumnější stavit se Cyndaquila vyléčit někde, kde nežijou jen samí klauni," řekl si odměřeně sám pro sebe a opět se vydal pryč od událostí, kterých nechtěl být součástí.

Při kroku vytáhl Cyndaquilův Poké Ball, zadíval se na něj a pronesl: "A vlastně bych ti měl dát přezdívku, stejně jako Pikačovi, který není Pikachu. Jde o skvělou strategii jak zmást protivníky v soubojích. Odteď budeš... Snajvy."

Zpráva byla změněna dne 22.11.2015 v 18:43:09

"A kam teď?" řekl si chlapec pro sebe. Netušil totiž vůbec, kam má jít. Vzhledem k tomu, že zřejmě oba profesoři odjeli na... čemsi, nebyl tady nikdo, kdo by jeho Snajvyho mohl ošetřit. Tedy, nikdo krom...

"Synku!" vykřikla matka a objala mě, zajela prsty do mých červených vlasů. "Tak moc jsi mi chyběl!" Odtáhl jsem se.

"Kroť se," řekl jsem, "neviděla si mě jenom pár hodin."

"Ale chyběl si mi," usmála se.

"No jo, no jo," řekl chlapec a protočil očima. "Vyléčíš mi pokémona?"

"Samozřejmě," usmála se opět, "ale jak?" Chlapec na ní civěl jako na fotbalistu bez nohou a rukou. Rozhněvaně si vzal pokéball zpět a bez rozloučení opustil dveře. Jeho matka z toho byla velice rozhozená. Nevěděl, co si počít, kde si svého Snajvyho vyléčí. Pak si vzpomněl na starce, u kterého si měl opravit pokéball, a tak chtěl jít za ním.

Když vylezl ven, všiml si dalších divnolidí - svou vysokých osobách v černých kabátech běžících stejným směrem jako předtím ti dva pošuci na neviditelných dopravních prostředcích. I ty dále ignoroval a šel ke starci.

"Dobrá den!" řekl starec, když chlapec vešel do obchodu.

"Máte můj pokéball?" řekl znuděně chlapec.

"Hotovo!" řekl asiat a předal mu pokéball. "Ty, chlapec," řekl asiat při předávání pokéballu, "ty vypadáš jako dobrá trenér pokémon, nechtěla bys pokémona zdarma?"

"A není to nezákonné?" oponoval chlapec.

"Ne pokud není kdo by to věděla," řekl stařík. "Chtěla bys pokémon?"

"Pro mě za mě," odfrkl si chlapec a natáhl se po pokéballu.

Kluk si vzal pokéball do ruk, asiat se poté hned otočil a šel někam dozadu, nejspíš pro toho pokémona. Chlapec si mezitím schoval pokéball do batohu.

Po chvilce se pán vrátil zpět. V ruce držel pokéball, jenže ten byl poněkud jiný, než tak jak ho chlapec zná. Byl celý černý.

"Vy se nenechat zmást barvou tohoto pokéball, ve skutečnosti je pouze jediná rozdíl od obyčejná ball barva!" pronesl asiat a ukazoval klukovi ten neobvykle zbarvený míček, "kdyby něco, já ten pokéball pouze opravit!" chlapec na to jen kývl, vzal si ten balónek a odešel tím směrem, kterým se původně chtěl vydat, když odcházel z laboratoře.

Došel kousek za městečko a zastavil se u nejbližšího stromu. Chtěl se podívat, co v tom neobvyklém pokéballu vlastně je. Vytáhl ho tedy z batohu, kam si ho uložil, když mu ho asiat předal, a vyhodil ho do vzduchu. Pokéball se otevřel a před ním se objevil pokémon, jenže úplně jiný, než kterého chlapec očekával.

Zpráva byla změněna dne 23.11.2015 v 20:38:35

Mezitím o kus dál chlapcova matka překypovala pocitem pýchy: její malý chlapec má již svého prvního pokémona. Určitě bude na své cestě šťastný. Radostí jí stékaly slzy po tvářích. Slzy však tekly z očí zakalených. Zánět, kvůli kterému musela nosit brýle, aby se dál nerozšiřoval, se po výměně těchto brýlí za potraviny rozšířil a chlapcova matka byla uvedena do spárů temnoty.

S kašlem to bylo výrazně lepší, jelikož během uklízení synova pokoje nalezla konvici, díky které si mohla uvařit svůj ranní čaj. Spokojeně seděla na dřevěné houpací lavici na verandě svého domu a poslouchala okolí, když zaslechla odněkud ze středu města hlasité zavrčení.

"To si zase ten Číňan experimentuje s Pokemony," řekla si pro sebe, ale dál se nesnažila s tím cokoliv udělat, jen dál seděla na lavičce, usrkávala čaj a melancholicky se houpala. Její sen, tedy zajištění syna, se stal skutečností.

Zpráva byla změněna dne 07.12.2015 v 20:55:13

Pěkný folklór, nechávat chlapce pořád anonymizovaného. :-)

Píšu další část

Dívka a Kedlubňák lezli dál a dál po fazolovém stonku až do oblak. Málem je ze stonku srazilo jablko, které po nich hodil nějaký pokémon, ale jinak je nic nezastavovalo. I přesto oběma pomalu ale jistě docházely síly, stonek jako by nebral konce. Kedlubňák který byl trochu napřed se najednou nedokázal udržet a spadnul dolů.

,,Kedlubňáku, neeeeeeeee!" zakřičela dívka a pustila se taky, protože Kedlubňáka chtěla chytit, ale nedošlo jí že spadne, když se stonku pustí.

Oba dva padali snad nekonečně dlouho, ale pak je něco za pádu chytilo. Byly to pařáty nějakého pokémona a teď dívku i Kedlubňáka držel a někam je nesl. Pokémon měl červené peří a rozpětí snad kilometr, alespoň tak to dívce připadalo, protože nikdy neviděla tak krásného ptáka. Dívka bohužel nepocházela z Johta ale z Pomerančových ostrovů, jinak by věděla, že ten ptačí Pokémon se jmenuje Ho-Oh a je to legendární Pokémon, který má dokonce v Johtu svou vlastní věž.

Pokémon je odnesl až nahoru, kde byl konec fazolového stonku. Pak je pustil, ale kupodivu nespadli, protože poletovali. Dívka i její Kedlubňák se tvářili hodně zmateně, ale Ho-Oh se jen usmál a řekl: ,,Leťte konat dobro! Teď vám propůjčím mou létající schopnost, aby jste porazili fazoláky a nastolili v této zemi mír. Ale pozor, až je porazíte, tak už nebudete moct létat, ale budete umět jen chodit." a rozletěl se pryč. Na místě kde zmizel se objevila duha a dívka se rázně podívala na Kedlubňáka. Oba se rozlétli hledat tejné středisko fazoláků. Šli přesně za nosem, protože měl Kedlubňák výborný čich a fazole cítil na míle daleko.

Píšu další část,

Kedlubňák byl na stopě a letěl plnou rychlostí směrem k centru Fazoláků. Letěl tak rychle, až na něj dívka musela zavolat aby zpomalil. Kedlubňák jí neslyšel, ale po čase se ohlédl a všiml si jak její trenérka nestíhá. Zpomalil tak aby letěl vedle ní.

"Jsi moc rychlý, Kedlubňáku!" poveděla mu ostřejším tónem, ale při tom se usmívala.

"Nevím jak ty, ale já osobně nikdy nelétala..."

Implikace byla taková, že jí to zatím moc nejde, ale opak byl pravdou. Cítila se v oblacích přirozeně a moc se jí to líbilo. Pozorovala, jak se pod ní rozléhala nekonečná krajina, tu nějaký les, tu pole, tu vesnička. Byl to úžasný pocit.

Poté se dívčina opět zadívala do mraků a všimla si v dálce temných mračen. Zdálo se, že k nim Kedlubňák míří.

Jak se blížili k temným mračnům, začaly je obklopovat. Nic než temnota...

Když tu najednou něco prorazilo hustá temná mračna před nimi. Vypadalo to jako mohutná loď s vrtulemi... byla to vzducholoď!

"To musí být tajná základna Fazoláků!" řekla si trochu pro sebe, trochu pro Kedlubňáka dívka. "Proto ji nikdo nemohl najít... protože se skrývá v oblacích!"

Fessie a Fames se hnali zpátky k fazolovému stonku, aby co možná nejrychleji zastavili jejich nemesis, tu mladou dívku, co potkali v té boudě. Už už byli u stonku, když tu se za nimi ozval hlasitý řev, který oba přinutil ohlédnout se. To, co uslyšeli, byl profesor Oak, který křičel, když padal ze svého Joltika. Jeho kolega mu však rychle pomohl a za pomoci svého Spinaraka, jehož síť dokázala zachytit Oaka před dnešním již druhým pádem.

Jen co se Oakovi podařilo vyhrabat se z té lepkavé hmoty, začal nadávat Fazolákům: „Tak takto si představujete chování ke starším a inteligentnějším osobám? Víte, že mám hraniční ischias, náběh na housera, skoliózu a alzhaimera? Co kdybyste mi zničila záda tak, že už bych se nemohl hýbat? Nechci skončit jako Stephen Hawking!“

Oak by možná láteřil dál, když tu si uvědomil, že konečně může z blízka prozkoumat ten podivný přírodní úkaz, co stál za tím párem lidí a ihned se dal do bádání. Stetoskopem pečlivě prohlížel rostlinu. Jeho kolegu profesora to lehce zmátlo, tak za ním doběhl a otázal se: „Profesore, co tímto chcete zjistit?“

Oak odpověděl: „No, minimálně teď vím, že to není člověk. Alespoň ne živý,“ a dál obskakoval stonek.

To už Fazolákům došla trpělivost, mrkli na sebe a vyhodili ze svých pokeballů své pokemony.

„Tak jo, dědulové, opravdu na vás nemáme moc času, tudíž to musíme ukončit hodně rychle, a jak vidím, oba máte hmyzí pokemony,“ Fessie si olízla horní ret a pohodila rukou svými jako sníh bílými vlasy.

„Bude to tedy rychlovka. Vulpixi, použij plameno...“

„Zastavte ten útok!“ mezi profesory a Fazoláky vyskočila ze křoví postava v rudém kabátu. Její pleš se zaleskla ve slunci.

Zpráva byla změněna dne 25.11.2015 v 18:32:11

Fiovanni stál na přídi létající lodi a ujídal z velké misky fazolí. Už je tak blízko. Tak blízko uskutečnění svého tajného plánu. Pohladil vedle stojícího Pokémona a zadíval se mezi mraky. Kolem něj proletěl Ho-Oh.

"Že bych dneska snědl až moc fazolí?" podivil se. "Přijde mi, že jsem právě viděl legendárního Ho-Oha." Dlouze se zadíval na obsah misky. Nakonec neodolal a strčil si do pusy plnou lžíči.

"Pffff"

Fiovanni vyplivnul fazole na palubu (okamžitě se na ně vrhnul jeho Pokémon) a vytřešil oči. Zdálo se mu, že támhle letí nějaká malá holka s Chikoritou. "Určitě jsem dneska snědl moc fazolí" zamručel a vztekle odhodil svoji misku.

Mezitím kousek za městem, u kterého se všechny tyto události odehrávaly, sledoval chlapec, jak dopadá podezřelý černý Poké Ball na zem, otevírá se, a vypouští na světlo světa pokémona.

"Písk!", pronesl pokémon kvílivě. Byl to Nidoran. Na první pohled to byl úplně obyčejný sameček svého druhu, ale při bližším prozkoumání si chlapec všiml podivné fialové aury, která visela kolem něho ve vzduchu. Když pokémonovi pohlédl do očí, neviděl to, co u jiných svých pokémonů, ale čistou a nefalšovanou zlobu na všechno a na všechny.

"To je Stínový pokémon," ozvalo se mu za zády. Zvedl pohled a otočil se. Spatřil dvojici žen v černých brýlích a černých kabátech s výšivkami červeného půlměsíce vlevo na hrudi. Uvědomil si, že stejné kabáty už jednou viděl - měla je na sobě jiná dvojice osob, kterou zahlédl při odchodu z domova.

"Celé město i jeho okolí patří nám, Gangu krvavého půlměsíce, a to včetně všech Stínových pokémonů. Předej nám ho a nic se ti nestane." Svou výhrůžku žena doplnila vytažením černého Poké Ballu a vypuštěním Houndoura, který se v něm skrýval. Vznášel se kolem něho ten samý opar, jako kolem Nidorana.

Chlapec měl v úmyslu se bránit. Nejradši by povolal svého prvního pokémona, Snajvyho, ale ten byl zraněný a on bohužel neměl v inventáři lékárničku. Bude se muset spolehnout na jednoho ze svých nových pokémonů.

Zpráva byla změněna dne 26.11.2015 v 00:12:03

Píšu další část

,,Podívej Kedlubňáku, to je určitě velitel Fazoláků! Jí zrovna fazole a má stejně hloupou uniformu jako ti podivíni, kterým jsme utekli!" řekla dívka, když kolem Fiovanniho proletěla. Kedlubňák zakýval hlavou a ještě za letu srazil Fiovanniho k zemi.

,,Zatraceně, co to bylo?!" sbíral se Fiovanni nahněvaně ze země a uviděl tu holku s Chikoritou. ,,Přece jen jsem těch fazolí zase tolik nesnědl..." zamumlal.

,,Jak se opovažujete nám brát naše fazole a pokémony?! Fazoláci jsou moc zlá a hloupá organizace a proto vás vejménu celého světa právě teď porazím a všechny fazole si vezmu a rozdám je chudým!" začala křičet ta holka ze vzduchu. Fiovanni se na ní jen zmateně díval, nechápal o čem to mluví. Jediné slovo které mu dávalo smysl bylo slovo "porazím" a "fazole", tak se hlasitě zachechtal.

,,Nikdy ti mé fazole nedám, ani když mě porazíš! Do boje, Fazoložroute!" vykřikl Fiovanni a poslal do boje jeho Gengara, co byl pokémon.

,,Jo, Kedlubňák není slabý proti fialovým Pokémonům!" zaradovala se dívka.

,,Ale je slabý, protože můj Gengar umí jedovatý útok!" vykřikl Fiovanni a Fazoložrout vyplivl nějakou fialovou kyselinu.

,,Listový útok, Kedlubňáku!" Kedlubňák se roztočil ve vzduchu a proti kyselině poslal listí, takže se kyselina obalila kolem listí a ty listy narazily do Fazoložrouta, proto kyselina obalila i jeho a on se kvůli kyselině začal rozpouštět.

,,Fazoložroute nééé! Byl jsi můj první pokemon, nevzdávej to!" Fiovanni po něm hodil fazoli.

Když si oči všech přítomných alespoň trochu zvykly na záři z pleše, nemohla ani jedna strana skrýt své překvapení.

"J-jste to opravdu vy, profesore Blaine?" zeptal se překvapeně profesor.

"D-doktore Blaine, jste to vy?" podivili se fazoláci.

"Jsem to já, Blaine!" vykřikla postava, "i když připouštím, že tato hádanka byla poněkud snadná."

Poté se Blaine bez okolků pustil do dlouhého monologu: "Jak jistě víte, do kráteru mé sopky, kde jsem měl stadion, spadl meteorit. To by nebyla taková hrůza, postavil bych si nový. Jenže teď sopku zachvátily davy turistů a já tak musel z tohoto místa zmizet. Povedlo se mi přesídlit na Pomerančové ostrovy, kde jsem založil rodinu, ba co víc, nechali mne, abych se stal místním pokémonním profesorem. Díky tomu, že jsem se stal profesorem, jsem získal velký vliv a mohl začítat s řádným bádáním. Pro tento účel jsem vytvořil organizaci zvanou Fazoláci. Možná nechápete ten její název, avšak je vcelku jednoduchý. Jméno má takové proto, že jsem dokázal nabreedovat fazoli, která zvyšuje lidskou i pokemonní funkčnost o celá 4 procenta. Dovedete si tento pokrok představit?" Hlasitě se rozchechtal.

"Teď však musíte pochopit, proč vás zastavuji v tomto souboji."

Zpráva byla změněna dne 26.11.2015 v 14:31:40

Fazoložrout se mrštně otočil na Fiovanniho, až z něj létaly kusy kyseliny, a otevřel pusu, do níž mu spadla fazole.

Fiovanni vytáhl z kapsy plechovku fazolí a zvedl ji nad hlavu. "Fazoložroute! Mega Fazoluci! Teď!" zakřičel.

Plechovka se rozzářila a kolem Fazoložrouta se začala tvořit jakási barevná bublina. Kyselina, která ho doteď obklopovala, se rozlétla na všechny strany a začala leptat dřevo na podlaze přídi vzdušné lodi.

O pár vteřin později se rozlétla i bublina a v ní se zjevil přeměněný Fazoložrout. Měl rudé pěsti které dosahovaly na zem a na čele měl žlutý kroužek.

Dívku s Kedlubňákem tento nečekaný zvrat překvapil. Během této tranformace se dívka hla vzduchem o kus dál od dění. Nyní si jen promnula oči.

"Tak co, dívko s Chikoritou? Ještě pořád si myslíš, že mě dokážeš porazit?" Velitel Fazoláků se ušklíbl. "Proti síle Mega Fazoluce nemá tvůj umrněný Pokémon žádnou šanci."

Kedlubňák se otočil na svou trenérku.

"Vzdáš se teď, nebo ti to musím dokazovat?"

Zpráva byla změněna dne 26.11.2015 v 17:53:42

pak bojovali a lítali paprsky a blejdy a všude bylo mnoho pokémonů co byly v klecí ch a čekali do boje a paj vypustili a bylo peklo na stadionech i mimo ně a tak pokračoval ten boj až do západu slunce a pak přvzaly vladádu temný pokémoni s zzase bojovoli a všechno bojovalo ne pojedno ale po ejnech a armádách a tak celý svět byl velký pokémonový zápas o odznaky

Zatímco se na nebi odehrával epický souboj, náš hrdinný chlapec měl trable ve svém rodném městě. Snajvy, nemohoucí se účastnit jakéhokoliv zápasu byl v pokéballu a tak jediný pokémon, který byl schopen zápasu byl nově získaný Mačop, stínový Nidoran, kterému dal chlapec přezdívku stejně tak, jako jí dal i svému Cyndaquilovi.

"Tůdle nůdle!" zakřičel chlapec a dal ruku v pěst.

"Naivní kloučku," řekla žena s Houndourem, "naučím tě!"

A tak začal epický souboj. Na jedné straně zkušení zlosyni, na druhé straně zcela nezkušený, bojem nepolíbený chlapec - zápasový panic. Plně ale věří zkušenostem stínového pokémona Mačopa. Oba trenéři zaujali skvostné bojové pozice a dívali se na sebe z očí do očí. Situace byla velmi napjatá, tak moc, že i laskavec (? wtf? Prostě tumbleweed) zkřížil bojiště. Až nakonec, žena zavelela k útoku.

"Houndoure, použij kousavý útok!" a tak se stalo, Houndour se přihnal a Mačopa kousnul - co se ale nestalo, Močopova pasivní vlastnost zapříčinila Houndourovu otravu!

"Skvěle!" zakřičel zvesela klučík, "a teď použij..." chlapcovi ztuhnul úsměv na tváři. Neměl totiž ponětí, jaké útoky pokémon ovládá. "Prostě zaútoč!" křikl po chvíli. Zmatený Mačop ale nevěděl co dělat.

"Hahaha!" zasmály se obě ženy, "to je tvůj konec. Tak nám ho předej," řekla ta, co bojovala s úsměvem na tváři. Chlapec nevěděl, co dělat. Byl v koncích.

"Nikdy!" ozval se vysoký ženský hlas zpoza chlapce. Chlapec se otočil s velikým překvapením na tváři. V záři slunce stála žena v zástěře s pokémonem s vypláznutým jazykem.

"Shelldere, Ledová kopí!", přikázala žena v zástěře.

Jejímu pokémonovi v rychlosti vyrašily na zádech tři ledové ostny, které vzápětí vylétly jako rakety směrem na Houndoura. Narazily na jeho tělo a roztříštily se. Houndourem to sice zatřáslo, ale nezdálo se, že by měl nějaké vážnější následky.

Žena v černém se zasmála: "Hahah! Používat útok ledového typu na ohnivého pokémona? Jestli mě někdo zastaví, tak ty rozhodně ne. Houndoure, Plamenomet!"

Pokémon vyslal útok okamžitě. Shellder neměl čas zareagovat a už se topil ve žhnoucích plamenech, které ale rychle ustaly. Vodnímu pokémonovi to ale podle všeho stačilo, protože se bezmocně převrátil za záda a zatímco nehybně ležel se z něho vznášely obláčky páry. Žena v zástěře vypadala zničeně a neschopna dalších slov.

Žena v černém se otočila na chlapce a pronesla: "Takhle dopadne každý, kdo bude vzdorovat Gangu krvavého půlměsíce." Druhá žena jí doplnila: "Předej nám svého Stínového pokémona a nic se ti nestane. Tohle je tvá poslední šance."

Na chlapcově tváři už ale nebylo ani stopy po jeho výrazu beznaděje, místo toho ho nahradil samolibý úšklebek. "Snad si nemyslíte, že bych se doopravdy bál takových troubů. Jen jsem si chtěl ověřit vaší sílu," prohodil.

Hodil o zem Poké Ballem s výkřikem "Pikaču, do toho!". Z Ballu vystoupil bojový pokémon Mienfoo.

"Teď dávám já šanci vzdát se vám dvěma," pronesl chlapec temně. V duchu se ale modlil, aby ženy nepřišly na to, že Pikaču také nikdy nebojoval.

Zpráva byla změněna dne 26.11.2015 v 19:08:54

"Nikdy se nevzdám" vykřikla odhodlaně dívka. "No jak chceš" zamručel Fiovanni a luskl prsty. Fazoložrout se zakřenil a praštil Kedlubňáka svojí mohutnou rukou. "Ale vždyť jste neřekl útok, to neplatí" začala ječet dívka, zatímco Kedlubňák schytával další a další údery.

"Fazoložrout je můj nejvíc největší kamarád" zasmál se Fiovanni "a když projde Mega Fazolucí, jsme v dokonalé synchro... symbi... no prostě si rozumíme. Ale už mě přestáváš bavit." Fiovanni se zadíval na Fazoložrouta a ten okamžitě zbystřil. Nechal polomrtvou Chikoritu Chikoritou a zadíval se na dívku, oči mu přitom rudě zablikaly. Ta v slzách sledovala svoji Chikoritu a najednou se jí začalo chtít strašně spát. To je dviné, vždyť šla spát přece hned po Pokéčerníčku. Tady přece nemůže usnout. Nemůžzzz...

Fiovanni opět lusknul prsty a přiklusalo k němu několik fazoláků. "Hoďte to smetí přes palubu" zamručel, ukázal na dávku a odešel do své kajuty.

"Já se nikdy nevzdám! Akorát musím proti tobě povolat silnějšího Pokémona. Chikorito, vrať se. Alakazame, volím si tebe." Poté do vzduchu hodila Pokéball, z kterého vylezl naštvaný Alakazam.

"Jsi pěkně divoká, maličká, to se mi líbí, konečně pořádný soupěř. Fazoložroute, připrav se na zápas."

"Počkej, musíme se domluvit. Pokud vyhraju, tak vrátíš všem lidem jejich fazole. A pokud vyhraješ ty, a to je prakticky nemožné, tak ti odevdám všechny mé Pokémony kromě Alakazama a Chikority." Dívka se na něj usmála.

"Platí," řekl Fiovanni, kterí ovšem netušil, že tahle holka kromě Alakazama a Chikority už žádné Pokémony nemá.

"Tak tedy začneme. Alakazame, psychický ." Psychický paprsek zasáhl Fazoložrota přímo do obličeje a odhodil ho.

"Jo, psychické útoky jsou proti Gengarovi supr-účinné," zaradovala se holka.

"Tím bych si nebyl tak jistej. Fazoložroute, vstávej a použij stínovou kouli." Tentokrát schytal přímý zásah Alakazam.

"Alakazame, prosím, musíš se postavit." Alakazem se horko-těžko zvedl.

"Fazoložroute, ještě jednou stínovou kouli."

"Alakazame, ještě jednou psychický paprsek."

Oba útoky do sebe ve vzduchu narazili a vybouchli.

Sakra, tohle mi nějak nevyšlo. Nevím proč mi to nezobrazilo posledních 5 příspěvku, takže jsem napsal úplně nahovno pokračování. Smažte proto můj předchozí příspěvek.

Píšu další část,

Dívka sebou cukla a najednou se probudila. Rychle otevřela oči a zadívala se kolem sebe. Ležela ve křoví v jakémsi lese. Byla už tma.

Ten Fazoložrout mě zhypnotizoval, pomyslela si.

Dopadla sem a posledních pár hodin se jí zdálo jen jak nadále bojuje s Fiovannim, pouze tentokrát měla i mnohem silnějšího pokémona než jen svého Kedlubňáka... Počkat.

Dívka se zalekla a v panice se rozhlédla kolem sebe.

"Kedlubňákuuuuuuu!", zakřičela. Žádná odezva. Nic.

Hlavou se jí hemžily myšlenky. Od té chvíle co dostala svého prvního Pokémona se jí děly samé zvláštní věci. Jen pár hodin od potkání Fazoláků létala mezi mraky a zápasila s jejich velitelem Fiovannim.

Proč já, řekla si. Proč zvolil Ho-oh zrovna mě? Nejsem ničím speciální... Nejsem dobrá trenérka, nedokážu bojovat proti tak velké organizaci... A nyní ani nevím kde je můj jediný pokémon.

Zvedla se. Zjistila, že pořád dokáže létat. Ale byla značně unavená, tak radši stála na zemi. Přemýšlela, co si teď počne.

Zpráva byla změněna dne 27.11.2015 v 14:49:12

Mezitím se o několik kilometrů dál rozprávějí Fazoláci, doktor Blaine a oba profesoři.

"Víte, co je pravým cílem Fazoláků? No přece získat všechny fazole světa a opakovaně je používat na Mega Fazoluci Pokémonů až budou trvale Mega Fazulovani. No na to potřebujeme vaši pomoc, a proto nyní s námi půjdete dobrovolně nebo vás odvedeme násilím. A v případě, že si vyberete násilí, vám ti ubozí hmyzí Pokémoni nepomůžou." řekl podlý doktor Blaike.

"Nevím, jak se z trenéra stadionu stal zločinec, ale my vám nepomůžeme splnit vaše podlé cíle!" vykřikl rozzlobeně profesor Oak, "Joltiku, použij elektickou kouli."

Blaine hodil Pokéball: "Magmare, pojď ven a použij plamenomet." Joltik dostal přímý zásah plamenometem a zůstal bezvládně ležet na zemi.

"Pojďte s námi a ušetříte si kopec problémů," řekl Fames.

"Žádný profesor se zdravým rozumem s vámi nikdy nikam nepůjde!" zavrčel na něj profesor Oak.

Fessie se jen usmála: "Ale vy s námi půjdete a odovzdáte nám i všechny fazole, které máte sebou. Vulpixi, použij na ně matoucí paprsek."

A tak oba profesoři museli nechtěně jít s Fazoláky na jejich velitelství.

„Fessie, Blaiku, zadržte!“ vykřikl profesor Blaine, „chci, aby šli oba profesoři po dobrém. Vulpixi, prosím, přeruš ten útok.“

Blaine sledoval, jak profesoři klesají na kolena a cítil jejich úlevu, že mohou hýbat celým tělem. „Omlouvám se za své zaměstnance a především za svého syna, který si tak rád hraje na mě. Neříkal jsem ti Blaiku, ať nevylézáš z Buicku? Běžte s Magmarem zpátky do auta.“

„Abych vše uvedl na pravou míru,“ rozhodl se navázat na monolog monologem Blaine, „vyšlechtili jsme tedy tuto posilující fazoli, která skutečně dokáže dostat pokemona do stavu takzvané mega fazoluce. Problém byl ten, že mega fazolovaní pokémoni jsou až příliš silní oproti pokemonům, co jí obyčejné fazole. Jakožto bývalý trenér stadionu a nynější pokemonní profesor nemohu dovolit, aby se bojovalo za nepoctivých podmínek. A proto jsem se dostal ke dvěma řešením. Buď zlikviduji můj úspěšný pokus a zahodím tak pár let svého života, nebo nahradím všechny fazole na světě za mé nabreedované. Když se toto stane, budou všichni pokemoni opět stejně silní, ale budou nám daleko efektivněji moci pomáhat s každodenními problémy. Proto teď sbírám všechny obyčejné fazole, abych místo nich mohl zasadit ty nabreedované. A vás, páni profesoři bych tímto rád požádat o pom-“

Blaine by v monologu pokračoval dál, kdyby se nemusel otočit, jelikož ze křoví vedle něj se ozval hlasitý šramot. Uskočil, aby mohl čelit případnému nebezpečí. Místo toho se ze křoví vypotácela dívka.

„A-alakazam..., Kedlubňáku,“ žvatlala slova, která žádný z přítomných nedokázal rozluštit, pak se najednou oklepala a vytřeštila na Blaina oči, „Co tu děláš..“

„Tati?“

Zpráva byla změněna dne 27.11.2015 v 17:35:25

"Hmph, vidím, že jsi se na nás připravil," říkala žena s Houndourem, "nechal sis v záloze pokémona super efektivního na toho mého." Krátce si vyměnila pohled s druhou ženou v černém, který ukončily bezeslovým přikývnutím a pokračovala: "Svého Nidorana si zatím můžeš ponechat, ale počítej s tím, že se pro něho Gang krvavého půlměsíce vrátí a pak díky síle Stínových pokémonů konečně zastaví plán Fazoláků!"

S tím žena odvolala svého Houndoura a společně se svou kolegyní se daly rychlým krokem na odchod.

Chlapec urychleně povolal Mačopa a Pikaču do jejich Ballů a sklonil se k ženě, která mu předtím přispěchala na pomoc a teď klečela u svého Shelldera.

"Jste v pořádku?", zeptal se chlapec.

"Já ano, ale můj Shellder bude potřebovat odbornou pomoc," odpověděla posmutněle zatímco konejšivě hladila svého pokémona po lastuře. Pak se obrátila na chlapce a její výraz zvážněl: "Ty jsi kamarád mojí dcery Adriany, že ano? Přispěchala jsem protože jsem myslela, že jste vyráželi na pokémonní cestu společně. Kde teď je?"

Chlapec v odpovědi jen pokrčil rameny. Co kde dělá otravná dívka s jejím otravným pokémonem ho nezajímalo.

Žena v zástěře pokračovala ve vysvětlování: "Původně jsem jí dovolila vzít si od pana profesora pokémona a vyrazit s ním na cesty, ale to bylo předtím, než mi zavolal můj manžel, že přijíždí do našeho města. Kde on se objeví, tam jsou jen samé problémy, proto jsme se s naším mladším dítětem odstěhovali z Pomerančových ostrovů sem." Na vteřinu se odmlčela. "A teď je tady a chystá se zase všechno pokazit!", dodala rozhořčeně.

Chlapce její monolog naprosto nezaujal a během něj si v hlavě plánoval, kam vyrazí dál.

Zpráva byla změněna dne 27.11.2015 v 18:11:22

Chlapec usilovně přemýšlel, kudy se vydá na svoji pokécestu. 9 odznaků, hromada menších městeček, je toho tolik k vidění... Asi po 10 minutách se rozhodl a vyrazil na sever, jedinou cestou která vedla pryč z městečka.

Slunce svítilo a chlapec kráčel po vyšlapané cestě. V tom se z křoví vyřítil Pokémon, kterého nepoznával. Vypadal fialově. "A na fialové Pokémony přece platí taky fialoví" zasmál se a vyslal do boje svého Mačopa. Pořád tu byl ale problém, protože nevěděl, jaké útoky tento Pokémon umí. Fialový pokémon se mezitím rozběhl a srazil Mačopa k zemi. "Dělej, zvedej se. Zkus ho kopnout" začal hystericky řvát klučina. Nidoran se zmateně postavil na zadní, ale neudržel rovnováhu a svalil se sám. Navíc do něj fialovák znovu narazil. To už na něj bylo moc. Nejdřív fazoláci a teď tenhle pitomý kluk. Grrrr. Stínová aura kolem něj začala nabývat na intenzitě a v obličeji se mu objevil děsivý výraz. Vyskočil, sklonil hlavu a plnou rychlostí se rozběhl proti svému trenérovi.

Chlapec se polekaně podíval na vzpurného pokémona. Mačop se proti němu hnal velkou rychlostí. Chlapce nenapadlo nic jiného, než se skrčit. Když byl ale Mačop téměř u chlapce, z pokéballu se sám povolal pokémon, kterého skoro ani neviděl - Snajvy! Mačop se zastavil a ďábelsky se podíval na svého oponenta, velice unaveného Cyndaquila. I přes to, že Snajvy nevypadal moc silně, myšlenka, že jeho trenér dostane na zadek od pokémona jiného než je on sám, mu dodala novou mízu. Jeho záda se rozžehla tak, jak mohla, a z jeho plic vyletěl kouř, který byl po chvíli doprovázen žhavými uhlíky, které nehezky oslabily Mačopa. Chlapec se vzpamatoval a Mačopa povolal zpět do pokéballu. Pohleděl na svého malého zachránce, ten se ale skácel k zemi, téměř nemohoucí dělat cokoliv.

"Ne, ne, neumírej mi!" zakřičel srdceryvně chlapec se slzami v očích. Vzal si malého pokémona do rukou a uvažoval. Do dalšího města je to přes vysokou trávu a daleko, to už by nemusel Snajvy zvládnout. Otočil se tedy a běžel do pokémonní laboratoře profesora-hmyzojezdce. I když nevěděl, jak na to, věděl, že nějak svého pokémona musí vyléčit. Všechno je jednou poprvé.

Píšu další část.

Přešel pár metrů a uslyšel zvuk motorky a zakrátko ji i uviděl a na motorce seděla mladá žena v uniformě.

"Jsem policistka Jenny. Co se tvému Pokémonovi stalo? Tady máš pomarančovou bobuli, vrátí mu část jeho energie," řekla Jenny.

"Já...můj Mačop...musím za profesorem hmyzojezdcem."

"Za profesorem hmyzojezdcem? Ten teď není v své laboratoři. A navíc on neví vyléčit ani sám sebe, nikoliv ještě Pokémony. Ale já tě odvezu do nejbližšího pokémonového střediska za sestrou Joy. Nasedej."

Kluk nasedl na motorku, no najednou z trávy vyskočil Fiovanni s Fazoložrotem a ten řekl: "Vy nikam nepůjdete. Leda tak do říše snů. Fazoložrote, použij hypnózu."

Najednou se stali dvě neuvěřitelné věci: Mačop začal zářit a z oblohy se snesl legendární létající Pokémon a použil na Gengara vzdušné eso.

Rozrazily se dveře. Jeden ze zrezivělých pantů náraz nevydržel a odletěl pryč. Vousatý šikmooký stařík, který do té chvíle seděl u pracovního stolu a cosi kutil, zvedl hlavu. Ve dveřích jeho skromného příbytku stály dvě osoby v černých kabátech, černých brýlích a s výšivkou půlměsíce. Jedna z nich byla nám již známá trenérka Houndoura, zatímco její kolegyni vystřídal stejně oblečený hubený mladý muž. Nejspíš si někde našli čas na přeskupení.

"Tentokrát se už před námi neschováte," pronesla žena výhrůžně. "Někdo vaší důležitosti nemůže jen tak odejít z Gangu krvavého půlměsíce," doplnil mladík překvapivě hlubokým hlasem.

Vousatý stařík se příliš nevzrušoval. V klidu odložil nářadí, pomalu si narovnal svůj starý hřbet, vstal, vymotal si dlouhé obočí, které se mu v předklonu zamotalo do vousu, a klidně promluvil na dvojici vyrušijící jeho práci. Hned z prvních slov bylo poznat, že jeho přehnaný přízvuk tentokrát chybí.

"Nikdy jsem neměl v úmyslu se schovávat. Věděl jsem, že když se roznese, že zde rozdávám Stínové pokémony, aby jeho plán nepřišel vniveč, vyrazí váš vůdce okamžitě se všemi agenty na místo. Přímo do mé pasti." Staříkovi se pod vousy objevil úsměv. "Na toto město jsem uvalil mocnou Stínovou kletbu. Jakmile někdo jednou vstoupí, už nikdy neodejde. Sesypou se na něho okolnosti, jakkoliv nepravděpodobné, a jeho cesty se propletou s cestami jiných, jakkoliv nepředvídatelnými, tak, že zde skončí navždy. Stejně jako teď celý Gang krvavého půlměsíce."

Zpráva byla změněna dne 28.11.2015 v 12:05:24

Poskokům Gangu krvavého půlměsíce spadla čelist. Byli zmateni, nevěděli, co dělat.

"Jak.." zakoktala se žena, "jak jenom můžeš?!" křikla a povolala svého Houndoura. Odpovědí starce bylo jenom zasmání.

"Dusknoire!" povolal stařec svého pokémona. Byl mnohem vyšší než jakýkoliv jiný Dusknoir, kterého členi gangu kdy viděli. V očích se jim zračil strach. "Dusknoire, použij stínovou kouli!" přikázal starý muž a Dusknoir vyslal velkou kouli energie, která vybuchla u Houndoura. Ten okamžitě spadl k zemi. Muž stojící po boku ženy chtěl povolat pokémona, ale stařec ho přerušil.

"Nemá to cenu, chlapče," zasmál se. "Cožpak si myslíš, že něco zmůžeš?" stařík se otočil a odemkl zamčenou šatní skříň, ze které vytáhl fialové roucho a veliký čepec, který si nasadil na hlavu, do rukou vzal hůl s půlměsícem navrchu. "To si opravdu myslíte," začal poté, co se oblékl do na pohled vtipného oblečení, "že mne dokážete přemoci? Mně? Velkého magiče?" Muž z gangu dal ruce v pěst.

"Ještě jsme neskončili!" řekl hlasitě a vyběhl ze dveřím, s ženou v patách. Stařec se opět zasmál.

"I kdepak, skončili," řekl začal odříkávat slova jakoby cizí řečí. Nad vesnicí se začal vznášet obrovský, fialovo-černý pokémon s rudýma očima.

Píšu další část

"Jů, to je ale hezký pokémonek!"

Holčička v kšandách cupitala k chikoritě, kterého zahlédla na zahrádce. Když už k němu doběhla, vypoulila oči a dramaticky vdechla.

"No né! Má bebí!"

Chikorita, který ležel na bok, byl opravdu drobně pošramocený. Měl po těle velký šrám a měl lehce natrhlý list na hlavě.

Holčička si klekla a chystala se vzít chikoritu do náruče. Zatímco ho nabírala, začal chikorita mhouřit a nakonec otevřel oči. Holčičky se lekl a začal se přít. Když se konečně vymanil a holčina ho pustila, zůstal před ní ve vzduchu.

"Jů! Ty umíš létat!!"

Kedlubňák si začal uvědomovat, že netuší, kde je, a že poslední co si pamatuje byl zápas s Fazoložroutem. Řekl si, že musí najít Adrianu. Otočil se a začal vzlátat směrem pryč od holky. Ale než se stihl dostat dost vysoko, zpomalil, sklopil hlavu, a začal klesat. Byl příliš oslabený na to, aby mohl létat.

"Počkej! Pomůžu ti!", řekla mezitím holčička a došla za ním. Kedlubňák rezignoval a nechal se vzít do náruče.

Zpráva byla změněna dne 28.11.2015 v 16:53:59

Mezitím na druhé straně Mrkvového regionu odpočíval žampion Lilek Vejcoplodný. Včera měl rušný den, proto se vydal k Bramborovému jezeru, aby si kapku dáchnul a nabral čerstvý vzduch do plic. Od městského smogu si přeci musel oddechnout.

Oddych dopřál i Pórkovy, který byl jeho první pokémon a byl to Farfetch'd. Ostatní Pokémony si nechal v Žampionové věži.

,,Pórku, včera jsem v žumpovinách četl, že Fazoláci zase něco vedou a má v tom prsty i nějaký gang, kluk a holka a profesoři či co. Co kdybychom se na to zašli podívat?" zeptal se Lilek.

Pórek na souhlas zakýval hlavou a nastavil Lilkovi pórek, aby se ho mohl chytit a pak vzlétl.

Vzdušné eso zasáhlo Gengara plnou silou a odhodilo ho, ale místo aby sebou praštil o zem se Gengar zastavil ve vzduchu díky své Levitaci. Útočící pokémon se od něho vzdálil připraven k dalšímu výpadu. Byla to Latias, ale od ostatních svého druhu se lišila zarudlýma očima a viditelnou fialovou aurou.

Chlapec jen s údivem sledoval tu podívanou. Jeho Nidoran ležel na zemi vedle něho, vše dychtivě pozoroval a jeho fialová aura puzlovala v rytmu aury legendárního pokémona.

"Tomu chlapci nezkřivíš ani vlásek, Fiovanni!", ozvalo se. Ze stínů vystoupil záhadný muž. Byl vysoké postavy, měl široká ramena a oblečený byl ve zdobené variantě kabátu s červeným půlměsícem. S tím rozdílem, že on měl svůj symbol vytetovaný rudým inkoustem přímo na čele.

"Ten chlapec používá Stínové pokémony, Reginalde," odpověděl Fiovanni hned jak se vzpamatoval z nového směru událostí. "Je mi jedno, co je zač. Naše rozkazy jsou jasné - každý trenér Stínových pokémonů je nepřítelem Fazoláků. A pro tebe to platí dvojnásob!" Fiovanni zahrozil prstem.

"Nevím, jak k tomu došlo," dal se do řeči muž s půlměsícem na čele, "ale to, že se tu dnes Fazoláci objeví jsem si přečetl už ve včerejších novinách. Měl jsem v tomhle městě ještě jinou nevyřízenou záležitost a pokud to znamenalo, že už nebudu muset stopovat tu tvou prokletou vzducholoď, byl jsem rozhodnutý toho využít." Muž se na zamračeného Fazoláka zazubil: "Musel to být osud, co nás sem oba svedl. Tentokrát se konečně rozhodne o tom, kdo bude jediným distributorem silnějších pokémonů v celé Carotě, mrkvovém regionu!"

Zpráva byla změněna dne 28.11.2015 v 18:48:44

Byla to scéna značně nepříjemná pro všechny přítomné. Profesor Oak a Hmyzojed na sebe upřeli pohledy navzájem, zatímco Fessie a Fames nervózně pozorovali interakci jejich velitele se svou dcerou.

"Adriano!" pověděl Blaine, pak si všiml toho jak je zdrchaná. "Dcerko, co se ti to stalo?"

Adriana byla stejně překvapená, že viděla svého otce, jako byl on. Ale zachovala chladnou hlavu. Vzhledem ke vztahu, co s otcem měla, se zdráhala odpovědět v plném detailu. Protože byla najednou mezi spoustou lidí, dala si pozor i na to, aby nebyla patrná její nová schopnost létat.

"Ale nic... Pouze náročně trénuji. Nic mi není.", odpověděla nervózně.

Z Blaineho jakoby najednou opadla vážnost. Nahodil usměvavou tvář. "To je výborné! Slyšel jsem, že jsi teď trenérkou!" povídal.

"Přesně tak..." řekla dívka. "Jenže se mi můj pokémon ztratil když jsme spolu trénovali, tak ho teď hledám..." pověděla lehce zarmutilě.

"Ty jsi takto v přírodě sama, bez žádného pokémona?", lekl se Blaine. Pak se na chvilku zamyslel a odepl si z opasku Friend Ball. Dal si ho před hlavu a chvilku jakoby ho zkoumal. Pak natáhl ruku k Adrianě.

"Tu máš," řekl. "A utíkej hledat svého pokémona!"

Zpráva byla změněna dne 28.11.2015 v 19:46:09

"Díky tati!" poděkovala dívka.

"Jmenuje se Murica," usmál se na ni její otec. "A teď už běž!"

Adriana si vzala do rukou zelený pokéball. Odhodlaně se napřímila. Teď a tady začne její vyšetřování. Ještě jednou poděkovala otci a vydala do zpět do houští, ze kterého na cestu přišla. Když se vzdalovala, opět se navrátily ty silné hlasy, sem tam slyšela i nadávky a výhrůžky. Radši se ale neotáčet, pomyslela si. Po chvíli si sedla a začala uvažovat. Nemohla přeci dopadnout moc daleko od Kedlubňáka, no ne?Pokud má hledat, nebude to více než v poloměru jednoho kilometru. Mohla by létat, ale to by bylo až moc nápadné. Ale mohl by jí pomoct ten pokémon! Rozhodla se tedy vytáhnout friend ball a povolala svého nového parťáka. Z pokéballu se za jasné záře zjevil velký, zespoda modrý a z vrchu červený ptačí pokémon s bílou hlavou.

"Murica," řekla dívka, uchvácena pohledem na nádherného Braviary. Ten se jenom vznášel ve vzduchu, pyšně se rozhlížel. "Murico," začala dívka, "pomůžeš mi s hledáním Kedlubňáka?" Pokémon nijak nereagoval. Po chvíli ale sletěl a posadil se přímo před dívku, hlavou na ní pokynul. "Mám si na tebe sednout?" zeptala se dívka. Murica kývl. Dívka tedy na pokémona naskočila a ten okamžitě vzlétl. "Hledáme malého zeleného Chikoritu. Nemůže být daleko!" řekla dívka, zatímco Murica plachtil na nebi.

píšu další část

Najednou se z Braviaryho stal Charizard. Dívka se velmi podivila a podivila se ještě víc, když se z Charizarda stal Pidgey, na kterém se stěží udržela a spadla z něj. Naštěstí jí zachránila její létající schopnost od Ho-Oha, takže nespadla na zem, ale zastavila se vletu přímo nad zemí a pak se postavila.

,,Co to sakra..." zamračila se, když vedle ní Pidgey přistál. Pidgey se k jejímu překvapení začal smát a pak se přeměnil na Zoruu, která se smíchy úplně zajíkala a nemohla popadnout dech.

,,Co ty jsi za Pokémona?" podivila se dívka, protože Zorua je celkem vzácný Pokémon a nikdy ho neviděla.

Zorua jménem Murica se chvilku zamyslel, pak se ušklíbl a řekl: ,,Jsem Arceus."

,,Páni. Arceus, to zní silně. A ty se umíš měnit na různé Pokémony?" dívku jeho proměny hodně zaujaly, nikdy neslyšela o Pokémonovi, co se umí měnit na jiné.

,,Samozřejmě. Můžu se měnit i na lidi." jakmile to dořekl, tak se proměnil na dívku.

,,Aha a když se přeměníš třeba na Arcanina tak budeš mít psí čich? To by mohlo pomoct, abychom zachytili stopu Kedlubňáka."

,,Jasně!" zalhal Murica a přeměnil se na Arcanina. Zavyl a rychle běžel po stopě pachu, který necítil. Takhle se mu dívku povede zavést do pasti.

Dívka běžela v závěsu za ním.

Arcanine se začal vzdalovat v jakési mlze. Poté se začal opět proměňovat, jeho nohy se změnily na křídla a dusavý dupot se změnil v šustot křídel. Adriana otevřela oči.

Znovu letěla na Braviarym od svého otce.

„P-proč ses změnil zpět na Braviaryho?“ zeptala se Muricy.

„Bra-braa,“ křičela Murica.

Dívka si uvědomila, že dost možná znovu omdlela. Asi jí ten pád ze vzducholodi přivodil silnější otřes mozku. Chvíli ještě omámeně hladila svojí Muricu a poté si uvědomila, že vlastně potřebuje hledat Kedlubňáka.

„Murico,“ naléhavě se zeptala svého pokemona. Nezahlédla jsi něco, co by mohl být Kedlubňák?

„Ari-ari,“ odpověděla záporně Murica. Náhle se však před letící Muricou objevil obrovský temně vypadající fialový pokemon. Murica se lekla, prudkým manévrem zastavila ve vzduchu a začala rychle sestupovat k zemi, aby se schovala ve větvích před touto hrůzu nahánějící podivností.

Zpráva byla změněna dne 29.11.2015 v 13:29:56

Asi patnáctiletý kluk seděl pod stromem. Oči měl zarudlé a sklil se v nich nepřítomná pohled. Kousek od něj ležela téměř prázdná lahvička, z které odkapávalo cosi failového. Náhodného kolemjdoucího by do nosu praštil silný zápach, ale klukovi to bylo jedno. Zvykl si. "Hustýýýýý..." zamumlal. "Fakt hustý! Takhle silnej Mučí matroš jsem ještě neměl."

Stařík si poupravil fialové roucho Stínového řádu. Už nebyl tak vysoký jako kdysi, když roucho přijímal od tehdejšího Velmistra, a zdobený spodní lem se mu teď pletl při chůzi pod nohy.

"Cheche, že jsem s nima ale zatočil," zasmál se sám sobě pod vousy.

"Ty bys neporazil ani přejetou veverku," oznámil Dusknoirovi a šťouchl do něj kostnatým prstem. Dusknoir se rozplynul v mlhu, která okamžitě zmizela. "A tvůj větší bratříček jakbysmet," zagestikuloval stařík k obloze. Přitom si přišlápl roucho a málem upadl.

"Do ředkve!", ulevil si slovem, které bylo v mrkvovém regionu považované za velmi neslušené.

Pomocí zdobené hole se narovnal. Pak se znovu zachechtal: "Chechech, copak já umím trénovat pokémony? Je to jenom iluze, ale to ti hlupáci nikdy nepoznají! A zatímco budou splašeně pobíhat po městě, neschopni ho opustit, dorazí šampion - nebo žampion, jak mu tady říkají - celé Caroty, kterého jsem nalákal na předem připravený novinový článek, a všechny je za mě vyřídí!" Stařík se svému monologu zachechtal tak, až se rozkašlal.

"Jak se ti to líbí, Reginalde?!", rozkřikl se jen tak obecně potom, co nabral dech. "Tohle tě odnaučí podceňovat schopnosti Zentina Velikého! Teď přijde tvůj konec a já se ti budu jen smát!"

Zentin Veliký sebevědomě vykročil směrem ze dveří svého příbytku, ale lem roucha se mu opět připletl pod nohy. Jak měl nakročeno, tak sebou švihl přímo na podlahu, přičemž mu hlasitě luplo v zádech.

"Třista tisíc nemytých ředkví!!!" vykřikl naštvaně v bolesti.

Zpráva byla změněna dne 29.11.2015 v 14:45:46

Profesoři Oak, Hmyzojed, i Fessie s Famesem se přakvapeně podívali na Profesora Blaina.

„To je vaše dcera?“ unisono vykřikli.

„Ale jistě,“ odpověděl Blaine, který si očividně liboval v monolozích. „Známe se již od jejího narození. Vychovával jsem ji společně s Blaikem ještě tenkrát na Pomerančových ostrovech, jako malá vždy byla takové to dobrodružné dítě, se kterým jsme rádi chodili na výlety, podnikali objevy a podobně. Zatímco její bratr...“ hodil pohledem k chlapci, co seděl v jeho autě a právě si hrál nějakou přihlouplou hru s useknutými hlavami pokemonů na tabletu, „se nevyvedl úplně, jak bycho-“

Z jeho monologu jej však opět někdo přerušil. Tentokrát to byli muž a žena v černých kabátech. Zdáli se značně zadýcháni, jako by běželi proti větru několik hodin. Když se konečně trochu rozdýchali, oslovil vyšší a výrazně starší muž Oaka a Hmyzojeda:

„Dobrý den, páni profesoři, sháníme vás po celém městě. Jsme zástupci pokemonní tajné policie. Vyšetřujeme nezákonnou činnost v regionu Carrott, kam nás dovedla stopa z Kalosu. Jmenuji se Looker a tato mladá dívka se jmenuje Looker,“ ukázal na malou dívku s černými loknami vedle sebe. Její černý kabát skrýval dvě věci – několikrát zašívaný potrhaný modrý svetr s bílým límečkem, a malého fialového pokemona.

„A toto je Mimi,“ dopověděla Looker. Než však se Looker a Looker mohli dát do bližšího vysvětlování, celou oblohu zastínil stín obřího tmavě fialového pokemona.

Všichni přítomní se úlekem a strachem skáceli na zem. Všichni, až na Blaina, který si jen pod knírem zamumlal: „Ále, tebe si pamatuju z Pomerančových ostrovů...“

Zpráva byla změněna dne 30.11.2015 v 08:23:30

<offtopic> Prosím o ukončení spamování tohoto tématu jinde, zejména pak v avatarech (HTML nicky), které porušují velikostní limity PJZ.

Jinak myšlenka je to rozhodně dobrá a mít víc času pokusím se něco taky dopsat, rozhodně se tedy nechci snažit to nějak shazovat nebo bojkotovat. Jsem rád, že tu probíhá nějaká aktivita. Ale to spamování je už opravdu obtěžující, takto se tady "nepropagují" ani velké PJZ akce jako jsou Čundry nebo Předvánoční srazy. Prostě čeho je moc, toho je příliš.</offtopic>

Zpráva byla změněna dne 30.11.2015 v 13:52:01

Nemohoucí Kedlubňák byl nesen malou holčičkou v náručí.

"Tatí, tatí!" volala malá holčička svého otce. Ten zavřel noviny a vstal, pomalu kráčel ke své dcerce.

"Copak?" zeptal se konejšivým hlasem. Až pak si všiml, že dívka v rukou svírá velmi oslabeného zeleného pokémona.

"Udělal vžum z nebe!" vysvětlila holčička nález pokémona. "A umí lítat!" Otec se oběma poznámkám zasmál.

"Když je to jenom Chikorita, ty létat neumí," poučil svou dcerku.

"Tadle je jiná! Fakt! Udělej to!" ponoukala dívka Chikoritu k létání. Ta ovšem byla příliš slabá. "Je nemocná," řekla dívka smutně.

"To vidím," řekl muž opatrně vzal pokémona do rukou. "Bohužel, nemám tady nic, abych ho mohl vyléčit," řekl muž smutně.

"Dyť umíš lítat!" řekla dívka a koukla se na hnědého pokémona u mužových nohou.

"To je pravda," usmál se muž na dívku a pak se podíval na vysokého pokémona vedle sebe. Muž se otočil a zašel si dovnitř pro batoh, do kterého opatrně umístil pokémona.

"Můžu letět s tebou?" zeptala se dívka, toužebně se dívala na otce a jeho pokémona.

"Promiň," řekl otec, "ale vždyť víš, že nás Pórek oba neunese," řekl posmutněle. "Jdi za maminkou a řekni jí, že se do večera vrátím," řekl s úsměvem otec a nasedl si na svého pokémona, Farfetch'da. Dívka ho naposled objala a pak mu zamávala. Tehdy ještě netušil, že se dnešek ještě protáhne..

Murica přistála na zemi a rychle oddechujíc se skryla v hustém houští. "Co to bylo??" zeptala se tiše Adriana a tiskla se k velkému ptačímu pokémonovi. Braviary ale neodpovídala, byla příliš vyděšená na to aby mohla otevřít zobák. Adriana proto vytáhla z kapsy Muričin ball a povolala ji nazpět. Musí najít Kedlubňáka, kdo ví kde ten její chuděrka leží. I když měla trochu strach z velkého fialového pokémona, kterého spatřila, pomalu vzletěla k nebi a rozhlížela se po krajině, přičemž létala nad lesem. Nikde nic, jen vrcholky stromů zakrývající lesní cestu do dalšího města. Rozhlédla se pozorněji, ale stále nic. Najednou si uvědomila, že jí poletování celkem vyčerpává, i když toho tedy moc neuletěla. Rozhodla se proto odpočinout si, dokud je čas. Přistála na hustém stromu a ukryla se do jeho huňaté koruny. Začala přemýšlet kde by tak mohl její Chikorita být. Ten pád ho musel hodně vyčerpat, takže musí někde ležet, ne? Adriana usilovně přemýšlela, až jí z toho bolela hlava jako nikdy. Nakonec to vzdala a hlasitě zakřičela na celé kolo: "Kedlubňááákůů!" Žádná reakce, jen několik Pidgeyů vyletělo z okolních stromů najít si jiný úkryt. "Kruci," hlesla znaveně Adriana a zakryla si obličej dlaněmi. Kde jen může být? Co když svého Kedlubňáka nikdy neuvidí? Co když ho sežral ten velký pokémon, kterého viděla? Její hlava byla celá zmatená ze spousty smutných otázek, které se v ní vířily. Když najednou jí něco napadlo. Adriana se rozhodla pro zoufalý čin-vyhledat velkého fialového pokémona, možná že drží i jejího Kedlubňáka..

Nebyl čas na čekání. Blaine věděl, že musí ihned vyrazit zpět do města. A věděl, že bude potřebovat odbornou pomoc.

"Profesore Oaku, profesore Hmyzojede, potřebuji vaši asistenci," profesoři, vědomi si toho, že musí ochránit město a prozkoumat tohoto zrůdného pokemona, přikývli. Všichni spolu doběhli k Blainovu Buicku, nasedli a vyrušili Blaicka z poklidného hraní na tabletu. Klíčky zachrastily v zapalování a Buick už uháněl vstříc obřímu fialovému stínu.

Fessie s Famesem vyvolali z pokéballů své Pokemony a chtěli automobil následovat. Zarazilo je však zvolání: "Vy tu zůstaňte!"

Byl to hlas Lookera, která pomohla na nohy i Lookerovi: "Nikam nepůjdete," výhružně pronesla. Teprv teď si je Fazoláci mohli trochu lépe prohlédnout. To, čeho si všimli, je přivedlo ke zděšení. Na černých kabátech se na místě, kde má člověk srdce, skvěly temně rudé půlměsíce.

"Mimi, psychický útok!" zakřičela Looker, mezitím, co tmavě modrý Buick uháněl daleko od stonku.

Modrý Buick se hnal přírodou jako splašené zvíře. Neměl na nic ohledy, jen se co nejrychleji dostavit "V čem potřebujete naši pomoc?" otázal se troufale profesor Oak zatímco profesor Hmyzojed poslušně seděl na zadním sedadle auta.

"Jedině Vy, pane profesore, mi můžete pomoci při výzkumu tohoto pokémona,"ušklíbl se Blaine a šlápl více na plyn. "A co já?" urazil se profesor Hmyzojed.

"Nebojte se, na Vás také dojde," objasnil situaci Blaine a dál sledoval trasu vedoucí do města. "Tati?" ozval se Blaick strachující se o nejhorší. Moc dobře znal svého otce. Blaine ho ale ignoroval, věděl, že syn upozorní na něco, na co on upozornit nechce. Profesor Oak si toho ale všiml a zarazil se.

"Doufám, že nás nedáte té nestvůře jako obětní beránky, že ne," zeptal se ustaršeně Oak zatímco na něj hodil Hmyzojed úzkostný pohled pln strachu. Blaine mu neodpověděl, jen ve své hlavě přemítal všechny okolnosti tohoto plánu.

Lilek byl již podruhé na cestě do Kořene, tentokrát s Chikoritou na rameni, kterou nabral když se domů vracel pro velmi důležitou věc, kterou si myslel, že by mohl dnes potřebovat.

Hezká to vesnička, pomyslel si. Slyšel, že se od tamtud zrovna měli vyrážet na cestu nějací mladí trenéři, a navíc tam dlouho nebyl. Rozhodl se tedy využít této situace aby se tam zaletěl podívat, třeba je potká.

Už se blížil k vesnici když si povšiml něčeho fialového vznášejícího se nad vesnicí.

"Pórku. Stůj."

Pórek zastavil a mával křídly na místě. Lilek vytáhl z brašny přenosný dalekohled a na pár vteřin si ho položil k očím. Pak ho zase v klidu uklidil a udal povely Pórkovi.

Sletěl přímo do ulic vesnice a povolal Pórka zpět do Pokéballu. Kedlubňák se začal nervózně rozhlížet okolo.

Lilek na ulicích nikoho neviděl. Věděl ale, kam má namířeno. Zatímco šel po ulici, začal do něj Kedlubňák drobně šťouchat, ale Lilek ho ignoroval.

Došel k domu. Ale k jeho překvapení bylo na místě dveří několik velkých dřevěných desek pevně připevněných zevnitř. Dovnitř se takto dostat nešlo.

Mezitím nervozní Kedlubňák už měl dost toho, jak ho Lilek nevnímá, seskočil z něj a levitoval ve vzduchu kousek od něj a jakoby ho ponoukal, ať jde za ním.

"Tak je to pravda...", zamumlal si Lilek.

Zpráva byla změněna dne 04.12.2015 v 19:55:34

Latias dopadla na zem a setrvačností se zabořila do hlíny. Do vzduchu se vznesla residua čerstvě trefené Stínové koule.

"Jsi pořád stejný," říkal právě Fiovanni, "už jako dítě jsi byl natolik zahleděný do sebe, že nebereš v potaz schopnosti ostatních." Reginald, který stál na druhé straně bojiště se místo odpovědi zamračil. Fiovanni tedy navázal: "Myslel sis, že se můžeš síle mega fazoluce rovnat díky stínovému atributu svého pokémona, ale zapoměl jsi vzít v potaz efektivity typů."

Duší Gengar nejspíš tušil, o čem je řeč, a zašklebil se na psychickou Latias, která pořád ležela na zemi a slabě oddechovala. Chlapec s Mačopem stále postávali kousek stranou nejisti, co tento souboj znamená.

Krátké ticho prolomil Reginald. Aniž by spustil oči z protivníkova Gengara se pootočil na chlapce a mírným hlasem mu jakoby mimo řeč oznámil: "Stínoví pokémoni jsou silnější než obyčejní, ale pokud jsou netrénovaní, dokážou používat jen stínové útoky. Tvůj Nidoran umí pouze Stínový nával."

"Dost řečí!" vykřikl najednou Fiovanni. "Fazoložroute, další Stínovou kouli!"

Chlapec byl nejprv z vývoje situace zmatený. Stále netušil, kterou stranu by měl v odehrávajícím se konfliktu podpořit, ale teď alespoň věděl, jak ho ovlivnit. Ukázal prstem na Gengara, který právě nabíjel svůj útok. "Mačope, Stínový nával!"

Nidoranovi, který doposud hltal každý okamžik souboje zajiskřily rudé oči. Jeho aura, která od chvíle, co se objevila Latias, jakoby sílila, teď úplně zářila. Hned, jak zaslechl příkaz, se rozeběhl plnou rychlostí přímo na určený cíl a jeho stínový závoj před ním začal tvořit ostrý bodec.

Kedlubňák, i přes to, že byl stále sláb, ponoukal Lilka, aby ho následoval. Lilek netušil, kam ho Chikorita chce zavést, ale věděl, že za těchto okolností nebude mít kde Chikoritu vyléčit. Lilek se tedy po chvíli rozhodl malého zeleného pokémona následovat.

V ten samý moment se modrý Buick přibližoval k městu. Zatímco profesor Blaine přemítal nad možnými scénáři, profesoři Oak a Hmyzojed se strachovali o svou budoucnost.

"Profesore Blaine," začal tvrdě Oak, "co máte v plánu? Chci to slyšet, a to hned!"

"Teď ne příteli," řekl Blaine, zamyšleně hledíc na cestu. Blaick s hlavou v dlaních přemýšlel nad nejhorším. Moc dobře věděl, čeho je jeho otec schopen. V dohledu už byly domky vesničky. Blainovo nadšení se nedalo ani změřit, ale Oakovo znepokojení eskalovalo.

Dívka letěla, jak rychle jenom mohla. Následovala velkého fialového pokémona mířícího do vesnice. Oči měla zalité slzami, stále doufala, že ještě není pozdě. Ta věc přece musí mít jejího Kedlubňáka. Za malou chvíli byla velice unavená, takže už nemohla létat, nicméně byla konečně u vesnice. Sletěla na zem a v rychlosti se vydýchala. Nebyl čas na odpočinek, řekla si a vyběhla do středu vesnice, kde musí pokémon být. Dívka prošla uličkou mezi dvěma domky a rozhlédla se. Na obloze se vznášela ta velká věc. Byla by k ní vyletěla, ale byla příliš slabá. Nacházela se na náměstí, které bylo liduprázdné.. teda až na starce v podivném rouchu u dveří domku starého asiata a přibližující se motor nějakého auta. V ten moment spatřila i něco zeleného, co právě vyletělo zpoza domku.

Buick s velkým rachotěním zastavil. I když to byla krátká cesta, staré auto pěkně vyčerpala. Blaine vyskočil z vozu a otevřel i ostatní dveře, aby mohli profesoři vyskočit, i když měli svázané nohy.

"Rychle, nemáme moc času," zamračil se Blaine, snažící se nepropást takovou šanci. Profesoři ale nebrali ohledy na jeho nadávky a urážky, jejich inteligentní hlavy moc dobře věděly, že pokud budou dostatečně pomalí a budou zdržovat, možná že uniknou strašenému osudu co je čeká.

"Tati, nedělej to, prosím," žadonil Blaick svého otce o milost.

"Ty se do toho nepleť," rozkázal tvrdě Blaine a zaklapl za svým synem dveře.

"Myslíte, že by se to vaší dceři líbilo?" zamračil se nad tímto chováním profesor Hmyzojed, který měl tu šanci seznámit se s Adrianou když mu pomáhala sbírat pokebally ze země.

"Adriana?" zarazil se najednou Blaine přemítající ještě poslední okamžik s jeho dcerou.

"Vím, že by se jí to nelíbilo," ozval se najednou Blaick za dveřmi starého auta.

"Jděte!" rozkázal rozzuřeně Blaine a postrčil oba dva profesory k chůzi napříč vesnicí.

"Tati!" Blaick ještě nevzdával naději a stále bušil na okno zamčeného Buicku.

píšu další část

,,Brmbrmbrm" zarachotil Buick, když do jeho okna bušil Blaick.

Buickovi se ani trochu nelíbilo, že do něj takto neslušně mlátí, proto rozsvítil přední, zadní, horní i spodní světla, nastartoval raketový pohon a jako fazole vystřelil nezadržitelně kupředu.

Jel co mu kola stačila, až se octl v lesíku, který se v Mrkvovém regionu považoval za posvátnou svatyni nejlegendárnějšího legendárního pokemona. Kola Buickovi hořela ale tak moc, až podpálil trávu pod sebou a lesík se rozhořel.

pokemoni tryskem utíkali do bezpečí, aby počínajícímu požáru unikli. Buick jel dál, poháněla ho zlost.

Blaick v Buickovi ječel jako ztřeštěný a ještě víc se rozječel když uviděl, jak ze stromů šlehají plameny.

Blaick se zuby nehty držel svého sedadla vedle "řidiče". Potichu se modlil, aby auto zastavilo, jen aby zastavilo. Ale to se nestalo-auto ještě rychleji jelo dál lesní krajinou zalitou plameny ohně.

Najednou Lilek ucítil plameny ve svém citlivém nose. "Rychle, musíme jít!" vykřikl aniž by bral ohledy na Kedlubňáka, který se ho snažil marně přimět jít jinou cestou.

Lilek rychle utíkal k lesu, zatímco se mu Kedlubňák držel ramene. Když se najednou octli v lese, Lilek si všiml zuřivých plamenů sápajících se až ke korunám stromů.

"To ne," hlesl pln zoufalství. Rychle však utíkal dál, musel najít příčinu ohně, aby tento krásný les neskočil jako na uhel shořená mýtina.

Buick se zastavil. Ale ne vlastní vůlí. Zabrzdil ho mohutný strom, který jistě spadl když tu řádila minulá bouřka. Blaick rychle vyskočil z auta a panicky se rozhlédl kolem sebe. Najednou si všiml, že se k němu řítí muž s Chikoritou na rameni.

"Co se tu kruci stalo?!" vykřikl udýchaně muž a hleděl na okolní zkázu způsobenou pekelným Buickem.

"Rychle, nemáme času nazbyt, musíme plameny uhasit!" namítal Blaick zničen shonem událostí co mu osud způsobil. Teď tiše proklínal svého otce..

[82] FireFox: Kdyžtak by bylo lepší, kdybys víc dbala na doporučení v prvním postu, konkrétně: "Také by bylo fajn počkat, až na vaše dílo naváží alespoň dva jiní lidé, než budete znovu pokračovat."

[83] Behold3r: Dobře, úplně jsem na to zapomněla a nečetla si to znovu, omlouvám se..

„Stalo se to na ostrově Kumquat,“ zahájil Blaine další monolog, teď si však byl vědom toho, že musí jednat rychle, aby vše dopadlo v pořádku.

„Obří tmavě fialové monstrum zahalilo celou oblohu. Od té chvíle se lidé nedokázali dostat z města a jeho okolí, naopak se do města stahovali lidé z okolních vesnic, ba i vzdálených ostrovů. Postupně se celé město zaplnilo lidmi, za chvíli se prakticky nedalo pohnout. V tu chvíli přišel zázrak, Na svém Dragonitu přiletěl šampion Drake a v souboji porazil fialového Pokemona,“ vysvětloval Blaine profesorům. Jak ho dokázal porazit, však sám zatajil.

„Vysvětloval jsem Blaickovi, jak se zachovat, když tato situace nastane znovu. Pokud mě poslouchal, musí dobře vědět, co jsem právě učinil. v tuto chvíli se řítí autem, kde jsem zapnul autopilota, lesem, a jeho Magmar mezitím zapaluje suché traviny okolo něj, kde je nejmenší biodiverzita Pokemonů. Do města vede jediná pěší cesta. Pokud bude pokryta v plamenech, lidé se dovnitř nedostanou. Zároveň to nutí vesničany jednat, a tudíž budeme mít přístup do prázdné vesnice. Můžeme tam porazit to fialové monstrum!“ V tu chvíli Blaine vyvolal ze svého pokéballu Camerupta, pomohl profesorům, kteří se vypletávali z gumicuků, do nichž se za cesty Buickem připletli. Pak společně na Cameruptím hřbetě dorazili do města, které, jak doufali, mělo být prázdné.

Camerupt probíhal mezi posledními dvěma stromky, které oddělovaly les od města, když se jako Zapdos z čistého nebe před ním zjevil člověk. Jen tak tak, že dokázal zastavit a nesrazit ho. Profesor Hmyzojed se zadíval na osobu stojící proti němu a hned tohoto muže poznal: „Pane žampione, co tu děláte?"

Zpráva byla změněna dne 07.12.2015 v 21:01:18

Píšu další část,

"To byl..!"

Adriana se rozeběhla příčně přes náměstí kde zahlédla se mihnout svého kýženého Chikoritu. Musel to být on, říkala si, nevím o ničem jiném malém zeleném co by umělo létat.

Doběhla ale za roh radnice a zastavila se. Částečně proto, aby si oddychla, ale také aby se pořádně zamyslela u které z ulic Kedlubňáka zahlédla...

"Dívko!", ozval se hlas poblíž. Byl to starý muž ve fialovém rouchu. Šel směrem k ní.

"A-ano?", podala zadýchaně Adriana.

"Checht.. tedy, spěcháš za tím travním pokémonem, že?" Zentin nečekal na odpověď. "Ehm. Byl s jedním trenérem... Je to můj, errr, známý. Potřebuji abys mu něco předala. Dám ti za to jedinečného pokémona..."

Adriana nejistě přikývla.

Zentin jí podal krychlovitý objekt zhruba ve velikosti ruky. Byl hluboce fialový a když se Adriana zadívala pořádně, spatřila v něm rudý půlměsíc. Objekt měl hladký povrch a na dotek studil. Jeho tvar nasvědčoval tomu, že se má do něčeho dalšího zapojit, jako hlavolam nebo klíč...

Zentin dále vytáhl s poza rouše zcela černý Pokéball a předal jej Adrianě.

"Checht.. Šli tamtím směrem. Běž!"

Lilek se zadíval na auto s hořící koly.

"To není možné, aby auto jen tak hořelo," zavrtěl hlavou a zkoumavě si auto prohlížel, stále ale s mírnými obavami z možného sežehnutí, jelikož plameny dosahovaly neobvyklé délky.

Blaick si mezitím tloukl pěstmi do hlavy, moc dobře věděl, že mu otec někdy něco říkal a o této situaci, která právě nastala. Vzpomínal, že mu otec vykládal jedině o vesnici, trávě a fialovém monstrum. Avšak hraní her na elektronických přístrojích mu jaksi vymazalo paměť.

Adriana rychle spěchala městem, cestou k lesu. Byla udýchaná, ale tohle byla jedinečná možnost opět získat Kedlubňáka. Když už skoro byla v lesíku, kam jí poslal záhadný stařec, zastavila jí nějaká osoba.

"Tati?" zarazila se najednou když narazila na svého otce, který jí omylem zkřížil cestu.

"Adriano?" podivil se Blaine a zahleděl se své dceři do očí. "Kam pospícháš? Našla si svého pokémona?" jeho překvapení se změnilo s zářivý a vřelý úsměv.

"Ne, ale už vím, kde je," udýchaně řekla Adriana a také se usmála na svého otce.

"Pardon, pane žampione, to je má dcerka," Blaine se rozpačitě usmál na muže, který se ho chystal oslovit, zrovna když do něj narazila Adriana. Profesoři se mezitím pomalu přesouvali ze hřbetu pokémona na zem, chystající se na bláznivý útěk se svázanými končetinami.

"Kedlubňáku!" vykřikla Adriana, jakmile uviděla svého Chikoritu. Chikorita, jakmile si všiml své trenérky, vyskočil z Lilkova ramene a sletěl přímo do dívčina náručí.

"Takže to byl tvůj pokémon?" zarazil se žampion při pohledu na šťastnou dívku. "Moc rád bych věděl, jak se dostal až k mé dceři, ale teď máme jiné problémy," otočil se a ukázal na hořící les. "Musíme ten požár uhasit!"

"To právě ne," řekl Blaine a vyčkal na zděšené pohledy Adriany a Lilka.

"Tati!" řekla s údivem jeho dcera. Lilek jenom nevěřícně civěl, jak něco takového mohl říct. "Vždyť tam jsou pokémoni!"

"Vše mám dokonale vymyšlené," řekl a zablýsklo se mu v očích. Pokud tvůj bratr udělá to, co jsem mu řekl," podíval se na Adrianu, "a profesoři budou spolupracovat, to monst--" byl by pokračoval, ale zarazil se. "Profesoři.. kde jsou?!" vykřikl.

"Byli tu," ukázal Lilek kolem sebe, ale po profesorech nebylo ani vidu.

Adriana si náhle vzpomněla na to, co jí podivný muž dříve svěřil pro žampiona. "Pane žampione?" zeptala se Adriana.

"Říkej mi Lilku," skočil jí žampion do řeči.

"Pane Lilku," řekla nejistě, "toto mi svěřil váš starý známý," stejně nejistě pokračovala a předala žampionovi malé cosi. Na žampionově tváři se zračilo zděšení.

"Ale ne.." řekl zdevastovaně Lilek.

Během chvíle nepozornosti se dva muži v bílých pláštích dokázali dostat z dosahu žampiona i Blaina. OPĚT se jim podařilo zpřetrhat bandáže omezující pohyb končetin, které se na nich nějakým způsobem zjevily. Oba profesoři slyšeli vzrušené hlasy jejich únosce a žampiona.

"Co teď?" řekl rozrušeně profesor Hmyzojed.

"Musíme.." odmlčel se Oak. Uhasit požár, nebo zastavit toho pokémona? Pak si na něco vzpomněl. "Stále máte Totodila ve své laboratoři, že ano? On by to dokázal uhasit!"

"Ach ano!" rozveselil se lokální profesor a společně vyrazili k laboratoři.

Píšu další část

Oba profesoři jako by nasadili raketový pohon a za několik minit už byli u laboratoře. Nohy je bolely a ztěží popadali dech. Profesor Oak rychle vykopl dveře a vběhl dovnitř. Pak vzal poslední pokeball co ležel na stole.

,,Totodile ven!" Vykřikl.

Z pokeballu místo Totodila ale vyskočil úplně jiný pokemon.

,,U zeleninovitých zelených salátu, tohodle pokemona jsem jakživ neviděl!" Řekl ohromeně Hmyzojed.

,,No... tohle je Espurr. Pomáhá mi tu s výzkumem psychických pokemonů. Ale.. kde je sakra Totodile?!" Oak se zmateně rozhlížel kolem.

Espurr si zívnul a svalil se na zem v hlubokém spánku. Hmyzojed se podrbal na hlavě a podíval se z okna a najednou tam uviděl modrého krokodýlového pokemona jak se snaží vyskočit na strom a sníst vajíčka z hnízda Pidgeyů! To byl Totodile!

Nidoran vyskočil do vzduchu a vší silou vrazil do Gengara na bojišti. Tento útok celé Gengarovo tělo odsunul, až na jeho mohutné duší pěsti, které zůstaly pevně na zemi.

Gengarův útok byl přerušen a z jeho tváře se vytratil úsměv.

"Dva na jednoho?" vyhrkl Fiovanni.

"Proč mě to od tebe vůbec nepřekvapuje, Reginalde? Ty a tvoji podlí stínoví pokémoni.. Jistěže povedeš nečestný souboj!"

Mačop teď stál vedle Gengara, na jeho tváři sprostý úšklebek ze svého efektivního útoku.

"Na žádnou čest si tady nehrajem!", odvrátil Reginald. "Stínový atribut u pokémonů je zcela přirozený. Narozdíl od těch vašich šlechtěných, upravovaných, po.. podivných fazolí! Udělám všechno, abych tento zločin zastavil!"

Chlapec jen pozoroval, jak si představitelé dvou organizací vyměňovali názory. Tiše se pokoušel to celé rozuzlit. Zatímco přemýšlel dostali oba pokémoni od své strany nový povel k útoku a vrhli se proti sobě.

Zpráva byla změněna dne 09.12.2015 v 14:29:46

Psychický útok zasáhl Vulpixe, který nebyl na boj připravený, plnou silou a mrštil s ním o zem. Než stihli Bergmite nebo některý z Fazoláků zareagovat, přišel útočící Espurr od její trenérky další příkaz.

Vyšší z dvojice v černých kabátech se ale bojem nezaobíral. Jakoby nic stál k probíhající mele zády a zamyšleně si dělal poznámky do kroužkového bloku. Na dlouze popsanou stránku nadepsanou "stopy" připsal: "dcera: Adriana, pozn. znam. barva vlasů shodná s otcem". Pak blok schoval do náprsní kapsy a místo něho vytáhl starodávný jednooký dalekohled. Za jeho zády se mezitím Espurr jen tak tak vyhnula Plamenometu a dostala příkaz k opětování útoku.

Typicky dlouhý den mrkvového regionu daný jeho unikátní geografickou lokací se mezitím začínal chýlit ke konci. Muž zamířil kukátko na tmavnoucí oblohu, kde se vzduchem pohyboval obří záhadný stín, a pootočil ostřícím kruhem tak, aby získal dobrý obraz. "Může být toto související s naším případem?", zamumlal si pro sebe. Záda mu na okamžik ozářilo světlo vyvolaného Mrazivého větru.

Pokud byla věc na obloze skutečně pokémon, nemohlo jít o žádný známý druh. Jeho početná dlouhá chapadla se za letu vlnila podél obřího lesklého krunýře a celému tělu dominovala široká hlava, jejíž ústa připomínala hákovité čelisti želvy.

"Hodila by se mi tu trocha pomoci," pronesla k Lookerovi mírně úzkostně Looker, která stále stála vedle něho, ale byla otočená opačným směrem.

"Víš, že já neoplývám žádnými pokémony," řekl klidně, ale s náznakem smutku, muž v odpovědi. Přitom si znovu prohodil dalekohled za notes a začal něco zapisovat. Za zády se mu zableskly tři pokémoní útoky naráz. "Mám ale plnou víru ve tvé schopnosti souboje".

Jak to dořekl, mezi oběma Lookery pozpátku sklouzla v kus ledu nehybně zmražená Espurr.

"Hm, tohle může býti problematické," poznamenal muž.

Zpráva byla změněna dne 09.12.2015 v 19:08:03

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Tímto oficiálně zakončuji příjem příspěvků do soutěže vyhlášené Terrionem. Jakékoli příspěvky pod tímto placeholderem již NEBUDOU započítány do soutěže ani hodnoceny v rámci soutěže. Samozřejmě pokud někdo bude chtít zhodnocení nějakých dalších příspěvků, nechť se na mě obrátí, u ostatních členů poroty toto nemohu zaručit :D Samozřejmě pište toto dílo dál, pokud chcete :)

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zpráva byla změněna dne 11.12.2015 v 01:15:28

Obloha hořela. Tentokrát se však nejednalo o metaforu červánků. Skutečně hořela. Rudé plameny skotačily po okolním lese a ničily zásoby tak drahocenného dřeva z vysázené smrkové monokultury. Kdo neměl strach z monstra vznášejícího se nad městečkem, měl strach z toho, aby požár nezničil jeho majetek.

Poté se staly dvě naprosto neuvěřitelné věci: plamen přeskočil na vysoký fazolový stonek, který se vzápětí začal kroutit pod náporem žháru, až se se silným zapraskáním zlomil a stále hořící padal na vesnici. Mohla se stát obrovská katastrofa, kdyby hořící fazolový stonek dopadl doprostřed města.

Rudnoucí stvol se svojí obří délkou vší gravitační silou však padal na něco, co mohlo jeho cestu zastavit.

Tím něčím bylo ono fialové monstrum.

Zpráva byla změněna dne 11.12.2015 v 15:18:51

V normálním pokémonním zápase panuje bitevní rivalita, ale po skončení si ona trenéři kamarádsky plácnou. To, co náš chlapec právě pozoroval, nemělo s normálním pokémonním zápasem mnoho společného. Na jedné straně Reginald, vůdce Gangu Krvavého půlměsíce a pak Fiofanni, vůdce organizace, která se snaží o umělé vylepšení pokémonů. Chlapec, i přes to, že svůj útok směřoval proti Fiofannimu, netušil, na koho upřít svou pozornost. Pokémoni se bili, oddáni za svého trenéra padnout, zatímco oba vůdci na sebe křičeli nadávky.

"O co se vůbec snažíte?" zakřičel chlapec na oba lídry.

"O tom se můžeme pobavit potom," řekl Reginald a upřel svůj zrak na chlapce, "teď mi ale pomoz skončit tento souboj."

"Neposlouchej ho chlapče," řekl klidným hlasem Fiofanni, "copak to nevidíš? On moc dobře ví, že to, co chce, se ti líbit nebude. Popravdě, nebude se to líbit nikomu. Už jenom to, že je to gang vypovídá o jejich zločinnosti."

"Kecy, kecy a nic jiného než jenom kecy. A co chceš ty? Modifikovat DNA pokémonů, jen aby byli silnější?" oponoval Reginald.

Ti dva se skutečně nesnáší a chlapci jeho rozhodnutí rozhodně neulehčují. Toto je bezvýchodná situace, ať vyhraje jeden nebo druhý, uvrhne to svět to ještě větších nesnází. Souboj sice nepřeruší a ani nerozhodne, nicméně se může pokusit souboj odložit.

"Podívejte," ukázal chlapec na nebe, na kterém se vznášel tajemný pokémon a na kouř vycházející z lesa. "To by měla být naše priorita, namísto hašteření se bychom se měli pokusit zachránit životy!" Oba lídři se nad chlapcovou poznámkou pozastavili, čelili morálnímu rozkolu.

Útoky pokémonů ustaly zatímco muži upírali svou pozornost k peklu nad městem. Celou dobu se soustředili na boj a okolní události jim naprosto unikly. Reginald jako by zapoměl na svého oponenta a postavil se tváří k městu. Fiovanni, stále neschopen slova, popošel blíž aby získal lepší výhled a zastavil se až vedle svého soka. Oba bok po boku mlčky stáli a zírali na vysoko šlehající plameny a nad nimi poletující monstrum.

To až do okamžiku, než Reginald udělal hbitý krok vzad, napřáhl se a jedním nacvičeným pohybem praštil Fiovanniho do zátylku. Ten se bez muknutí bezvládně skácel k zemi. Reginald si neodpustil vítězné pozasmání svému činu.

Fyzicky i mentálně vyčerpaný Fazoložrout, který doposud jen stál naproti Latias a očekával další příkazy, si začal pomalu uvědomovat, že mu už žádné nepřijdou.

"Kaligo, Stínový zlom!", křikl Reginald s prstem namířený na osamělého Gengara. Ani jeden z pokémonů už nebyl schopen samostatné taktiky, ale jen jeden z nich měl k dispozici svého trenéra a tak Fazoložrout bez dalších prodlev následoval Fiovanniho do říše snů.

Chlapec si řekl, že teď, když měl jeden z dvojice podivínů to, co chtěl, bude snadné se vypařit a bez dalšího otálení tedy vykročil směrem pryč.

"Stůj!", zastavil ho hlas muže s tetováním na čele. Otočil se právě včas, aby viděl, jak k němu onen muž přistupuje.

"Někoho, kdo dokáže komandovat stínové pokémony, nemůžu nechat odejít," říkal muž. Pak ke chlapci natáhl ruku a dodal: "Nabízím ti... spolupráci."

Pokus o Fessie a Famese

Zpráva byla změněna dne 15.12.2015 v 20:18:27

Profesor Oak vykopl okno, asi ho bavilo kopat do věcí, a vyskočil ven, aby zachránil nebohá vajíčka před Totodilem. Profesor Hmyzojed byl o krok za ním. Ve chvíli, kdy se Oakovi podařilo odchytit Totodila, mihnul se přes zahradu mohutný stín. Oba profesoři se ohlédli, aby spatřili, jak stonek padá na hlavu obřího monstra a odráží se od ní. Tedy, to alespoň očekávali.

Stonek však místo toho padl skrz příšeru a mohutným nárazem dopadl doprostřed nádvoří.

"Tak moment, tady něco nehraje," zamyslel se Oak. To už mu však Hmyzojed sebral Totodila a vydal se hasit nádvoří.

"To vyřešíme potom, teď je třeba uhasit požár," volal.

Malý Espurr se jen zmateně díval za oběma vzdalujícími se profesory a Totodilem

Na oslavu 100. příspěvku tématu Komunitní povídky jsme společně s Terrionem nakreslili oba naše komunitní začínající trenéry:

Edit: Pokud chcete obrázek někdo zkusit vybarvit, tak směle do toho!

Zpráva byla změněna dne 17.12.2015 v 19:54:20

Potom se ale Espurr zašklebil a nasadil si sluchátka. Pustil si nějaký metál na 500 volume, až se celá laboratoř hýbala v základech a z poliček začaly padat všechny věci na zem a rozbíjely se. Espurr do toho tancoval a mlátil věcmi, přístroji i profesorovo pomocníky o nábytek. Pak všechno z laboratoře vyhodil ze dveří a z oken a nastěhoval si tam zelenou pohovku a pozval psychické kamarády Abru, Meditita a Elgyema aby si s ním zahráli na 3DS Pokémon X verzi a poslouchali u toho metál.

Zrovna šel okolo vysloužilý armádní generál, a tak ho Abra zpsychotizovala a donutila ho, aby jim předal všechny své metály. Pak se vrátili zpátky do laboratoře a zkoušeli je poslouchat, ale vůbec to nešlo. Ani když to dávaly na 1000 volume, tak se neozýval žádný zvuk. "Tenhle metál je asi rozbitý" řekl Espurr. Abra si povzdychla. "To už je lepší poslouchat omanytí ulity, tam je něco slyšet vždycky." ALe brzy si zase všichni začali radostně hrát a povykovat. Meditate se snažil zahrát si v klidu na 3DS Pokémon X, ale Elgyem se s ním stále hádal. "Proč už zase hraješ Pokémon X, mě teda tyhle simulátory skutečnosti nebaví" stěžoval si zrovna Elgyem. "A copak bys chtěl asi hrát?" obořil se na něj Meditate a snažil se uchránit 3DSko před šmátrajícíma rukama Elgyema. "Třeba nějakou fantastickou hru, zahrajeme si The Sims." "No dobře" odvětil Meditate ", to je taky sranda."

Chlapce, kterého sedivšího pod stromem zatím zajímala především náplň lahvičky mučího extraktu, vyrušil ze stavu rozjímání hlasitý rámus. Rychle se probral, a odpotácel se okolo stromu, aby spatřil Profesora Oaka držícího Totodila, nevěřícně sledujícího, jak se rozpadá laboratoř profesora Hmyzojeda.

Chlapec si teprv poté uvědomil, že mu někam zmizely všechny pokébally.

Z rozpadající se budovy zaslechl známý pištivý zvuk: "Espůůů, espůůů," a hned mu bylo jasné, o co kráčí.

"Život psychika je tak náročný," povzdechl si, obešel jako dub stojícího Oaka a vešel do budovy.

"Elesďáku!" zařval, když uviděl tu spoušť, "co si myslíte, že děláte?"

Malý Espurr se zatvářil provinile. Chlapcovi to však bylo jedno, sebral ze stolu pokébally a povolal všechny psychické pokemony zpět.

Hmyzojed mě zabije, pomyslel si.

Zpráva byla změněna dne 22.12.2015 v 13:03:02

"... Hmyzojed mě zabije, pomyslel si", opisoval si doktor do svého zápisníku. Už několikátý týden se snažil vyznat v navzájem nesouvisejících vyprávěních jednoho svého pacienta. Jednalo se o jistého anonymního chlapce, který vyprávěl o svých údajných dobrodružstvích. Příběh jako celek nedával smysl. To však kluka ani trochu neodrazovalo od toho, aby vyprávěl dál a dál.

"Ano, chlapče, výborně, to pro dnešek stačí", usmál se na něj pohledem profesionála. "Sestři, to blouznění se stupňuje, zdvojnásobte příděl prášků a odveďte toho kluka na jeho celu", otočil se směrem ke kolegyni. Poté doktor znovu otevřel svůj zápisník.

"Pacient trpí schizofrenií nejvyššího stupně. Tato choroba byla pravděpodobně způsobena hypnotickými účinky Gengara, o němž se pacient ve svém vyprávění už několikrát letmo zmínil. Doufáme, že tato choroba nebude mít trvalé následky a že se nám časem podaří její příznaky potlačit. Pokud léčba nezabere, zkusíme podstoupit desetihodinovou terapii, při níž pacient stále opakuje slabiky "Mud-kip", čímž dokáže schizofrenii efektivně potlačit. Bohužel tato terapie má i vedlejší účinky, z nichž jeden je nahrazení své dosavadní identity identitou Mudkipa."

Doktor zavřel zápisník, protože mu zakručelo v břichu. "Ještěže mám v lednici tu plechovku s fazolemi", pomyslel si.

Zpráva byla změněna dne 22.12.2015 v 15:16:15

"Tak co?" řekl hlasitě přicházející hlas vysokého muže s jinak zbarveným Furretem spočívajícím na jeho hlavě. Muž v pohodlném oblečení se probral z lehkého spánku.

"Co jste říkal, pane?" řekl poplašeně muž, kterému se ještě před chvílí zdál sen.

"Jak to jde s tou záminkou, pokud si na to ještě pamatuješ, ňoumo," spražil ho naštvaný mužský hlas, který poplašil i jeho vlastního pokémona, který seskočil z jeho hlavy.

"Něco se mi rýsuje v hlavě.. vlastně, zrovna se mi o tom zdál sen!" zasmál se muž v pohodlném oblečení.

"Radil bych ti nepolehávat a psát! Protože jestli se dostane na povrch to, co se tady děje... budou mít Fazoláci útrum. Konec. Všeho. Všeho, na čem jsme ty roky pracovali. A to chceš?" příchozí muž byl znatelně nervozní. Rty se mu chvěly, celý den nemyslel nad ničím jiným než nad vytvořením dokonalé zástěrky pro veřejnost. Velký stonek, požár, tajemný pokémon... to celé se zdá jako zlý sen, ale je to realita, a pokud se okolí dozví, co se tady opravdu děje... "koukej přijít na dobré vysvětlení všech těch věcí, a to hned," řekl muž a opět odešel.

"To je špatný..." říkal si pro sebe muž, který ještě před chvílí spal po odchodu svého šéfa. Situace, která se děla v malém nenápadném městečku byla šílená, a Fazoláci v ní byli až moc zapleteni. Spisovatelův nadřízený byl prozíravý a věděl, že jakmile se o tom dozví bulvár, budou dny Fazoláků u konce, protože po nich půjdou všechny právní složky celého Mrkvového regionu. Proto dal Trumpet, pravá ruka Fiofanniho, rozkaz nadanému spisovateli ve službách Fazoláků rozkaz, aby sepsal něco, co by vysvětlovalo situaci v tomto městečku a zakrylo všechny stopy vedoucí k Fazolákům - a že to nebylo jednoduché. Muž začal okusovat svou tužku, zatímco čas ubíhal a on stále nevěděl, jak pokračovat. Osud Fazoláků je jen v jeho rukou.

"Co je to?", zeptal se Blaine zaujatě přihlížející jak žampion Lilek otáčí v rukou malou fialovou krychli.

Lilek se na pár dlouhých vteřin zadíval do prázdna. Z oblohy se mezitím stihly vytratit poslední paprsky slunce a okolí města osvětlovaly pouze teď ještě výraznější plameny lesního požáru.

Po chvíli naprostého ticha se žampion konečně vzpamatoval, obrátil se k profesoru Blainovi a dal se do řeči: "Tento... artefakt... je společným tajemstvím mezi šampiony všech regionů světa. Ta obluda, která se teď vznáší nad městem, připravena zaútočit, se už jednou-"

"Ostrov Kumquat!", přerušil ho Blaine vzrušeně.

"Ano, přesně tak," usmál se Lilek posmutně. "Pomocí této záhadné krychličky tehdy šampion Drake porazil takzvaný Kumquatský teror. Od té doby byla uložena právě zde v Kořenu, v budově, která měla být střežena agenty Pokémoní ligy Caroty, kdyby byla opět znovu potřeba, jenže..."

Lilek krychli obrátil na stranu, která se lišila od ostatních. Při bližším pohledu mohli Blaine a jeho dcera spatřit otvor tvaru jakéhosi neznámého symbolu.

"Někdo se k artefaktu dostal a odstranil aktivační runu. Bez ní monstrum neporazíme," řekl Lilek zarmouceně.

"Tak budeme bojovat, jak jsem měl v plánu já!" vykřikl neoblomně Blaine s rukami v pěstích.

Žampion jen zavrtěl hlavou, položil profesorovi ruku na rameno a ukázal někam na oblohu. Blaine následoval pohledem. Obří fazolový stonek, který se doposud tyčil nad městem, chytl plamenem a právě se kácel dolů, přímo na létajícího pokémona. Kterým prošel skrz. Stonek dopadl do ulic města a zanesl požár až lidem do domů.

Zpráva byla změněna dne 23.12.2015 v 13:43:51

pak tam přiletěl Ho-Oh a všechny zachránil

Ho-Oh mocnými máchnutími křídel dokázal odvát plameny, které se šířily od stonku k lidským obydlím. Naštěstí byla většina obyvatel příliš zaneprázdněna hašením hořícího lesa, tudíž bylo městečko téměř prázdné.

Pak se Ho-Oh otočil a namířil si to rovnou k Žampionově skupině, hlasitě zařval a začal mluvit směrem k Adrianě a Kedlubňákovi: "Poslal jsem vás, aby jste letěli konat dobro!" Zněl vážně rozzlobeně.

"Mezitím jste však jen dokázali zapálit les a málem i celou vesnici. Teď dobře poslouchejte, dám vám ještě jednu radu, vkládám do vás veškeré naděje," zvolal,

"Největší nebezpečí vzniká tam, kde ho nejméně čekáte."

Poté opět zamával křídly, vznesl se a odletěl pryč.

a přejel ho bagr

Adriana sledovala, jak legendární pokémon mizí mezi oblaky. Přitom usilovně přemýšlela. Největší nebezpečí je tam, kde ho čeká nejméně? Co to může znamenat?

"To je ale hádanka!", ozval se Blaine, který nejspíš myslel na to samé.

"No jasně!" vykřikla z ničeho nic Adriana a začala se hrabat ve svém zavazadle. Pak něco vítězoslavně vytáhla a podržela všem na očích.

"Můj šťastný kelímek od jogurtu! Nosím ho u sebe už dob někdy potom, co jsem se narodila! Od něho bych nic zlého nikdy nečekala." Pak se zatvářila zklamaně a dodala: "Znamená to, že mě můj kelímek zradil?"

Její otec, který nevypadal příliš přesvědčeně, chtěl něco povědět, ale předběhl ho žampion Lilek: "Nepředpokládám, že by to Ho-oh myslel tak doslovně. Zatím bude asi naší nejlepší stopou i nadále tento artefakt. Podívejte."

Vzal záhadnou krychličku a podržel ji oběma posluchačům přímo před obličeji. Pak ji pootočil tak, aby na ni dopadalo světlo plamenů stále hořícího lesa pod správným úhlem. Skrze částečně průhledný materiál krychle Adriana opět spatřila symbol, který se zjevil, když ji držela v rukou poprvé.

"To je symbol Řádu krvavého půlměsíce," vysvětloval Lilek. "Šlo o prastarý spolek, který se údajně zabýval čarodějnictvím. Podle dochovaných záznamů se ale před více jak sto lety rozpadl a jediné, co ho spojuje se současností, je jakýsi zločinný gang, který adoptoval název a symbol tohoto řádu."

Poklepal prstem na kostku, která ukazovala rudý půlměsíc, a dokončil svou řeč: "Nejlepší by bylo vystopovat členy tohoto gangu a pokusit se z nich jakýmkoliv způsobem dostat všechny relevantní informace."

Zrovna ve chvíli, kdy to dořekl, se z poza rohu vyřítila dvojice osob, která se zarazila při pohledu na skupinku stojící jim v cestě. Osoby na sobě měly černé kabáty a na nich symbol rudého půlměsíce.

[100] Behold3r: Také něčím přispěji, vybarvil jsem to dnes podle tvého přání. Snad jsem správně odhadl trenéra, kdyžtak napište. Buizel ^_-

Dokončený obrázek začínajících trenérů Adriana s Kedlubňákem (Chikoritou) a Lilek s Nidoranem:

Zpráva byla změněna dne 19.01.2016 v 20:14:40

[111] Buizel: To je hezky vybarvené! Nečekal jsem, že se toho skutečně někdo chopí. Nejvíc se mi líbí asi jakým způsobem je vybarvená ta tráva, dodává jí to hloubku.

Jediné, co spolu trochu nesedí jsou tebou použité barvy a zmínka o červených vlasech ve [27], ale nepovažoval bych to přímo za chybu.

[112] Behold3r: No vidíš, ale vlasy se dají přebarvit, ale to je malý detajl tohoto obrázku, který poukazuje na to, jak původně dívka vypadá. Dívky rády přebarvují vlasy, takže to za chybu nepovažuji. Prostě kdo má červené vlasy od přírody, že? Jedině ten kdo si je přebarví, takže tyto jsou přírodní, nazveme tomu tak - původní dívka bez úpravy vlasů, heh. :D

[113] Buizel: Ale červené vlasy má mít chlapec, ne dívka

[114] Naty: Jestli tomu je tak, tak je to dost netypické, ale budiž se to dá opravit. ;-)

Pokračuji

Jenže oné dvě osoby byly původně „zamaskovaní Rakeťáci,“ kteří pouze napodobovali zmíňované členy gangu o kterých Lilek před chvilkou pronesl řeč. Ale o tom zatím nikdo nevědel, protože byli pořádně připravení tajit svou pravou totožnost, neboť vše co před chvílí se odehrálo okolo Lilka a Adriany, tak tajně sledovali. Vlastně jim šlo především o tajnou krádež Pokémonů, o kterou v tu chvíli nikdo neměl páru.

Neznámá slečna v černém kabátě pronesla náhle hlasitě svou řečí: „Máte něco, co nám patří a bez toho se dál nehneme! Pokuď-li nám to dáte dobrovolně, nic se Vám nestane!“ a poukázala na kostku, kterou nestihl Lilek schovat do své kapsy. Lilek netušil, že by se v tomhle okamžiku náhle mohlo něco přihodit. To se někdy prostě stává. I při velkém nátlaku jim ovšem kostku odmítá vydat, a trvá si na svým dál.

Jenže dlouho nečekali a muž v černém kabátě povolává svého prvního Pokémona. „Když nám to nechcete vydat, tak nezbývá, než to vyřešit tímto zápasem“. Z Pokéballu se objevil silný a obrovský „Gyarados“. Oba měli pečlivě připravený plán, jak tyto Pokémony hravě polapit. Jednoduše vyrobili speciálně odolný stroj, který měl odolat i ohni a různým tlakovým nárazům. Stroj byl tak zamaskován, že jej nebylo vidět pouhým pohledem z tohoto místa a sám měl speciální maskování, tak jako to bývá i u vojenské techniky. Zařízení šlo ovládat z místa i na dálku s více typy přenosů signálů, a uměl se převtělovat i v brouky, což je dost netypické, ale dosti účinné pro rychlé chytání. Bylo tam hodně vymožeností, které si nedokážete ani představit, ale o tom bude řeč až později.

"Vypadá to, že za této situace se nedá nic jiného dělat," usmál se Lilek a vyhodil do vzduchu pokéball. Kulatý předmět dopadl na zem a vyskočil z něj za silné záře pokemon.

"Béééééé!" hlasité zabečení se rozlehlo hořící krajinou.

"Profesore, Adriano, padouši, představuji vám svého ampharose, Vlnofce," zanotoval zvesela, "víte, padouši, vlastně byste měli být poctěni, ne každý má tu čest utkat se se žampionem Karoty. Vlnofče, použij bleskový útok!" zavelel.

Když si profesor Hmyzojed uvědomil, že v náručí nemá Totodila, okamžitě se otočil a pelášil zpět. To, co uviděl, mu, dnes už po několikáté, vyrazilo dech. Problém nebyl ten, že mu Profesor Oak Totodila nepozorovaně sebral, problém byl ten, co se dělo vedle jeho kolegy. Hmyzojedova laboratoř se rozpadala. Hmyzojed bohužel neměl čas na to, aby zachraňoval cokoliv ze svých výzkumů. Vyrval Oakovi Totodila, otočil se a běžel zpět k lesu. Alespoň stihl jako dub stojícího Oaka požádat, ať se alespoň pokusí něco zachránit a vyvolat svého spinaraka Sugimoriho, aby pomocí svých pavučin držel laboratoř jakž takž pohromadě. Kdyby se jen trochu zastavil, možná by si všiml, že tou pavučinou uvěznil uvnitř rozpadajícího se domu i pár psychických pokemonů, jejich trenéra a jistého vysloužilého armádního generála.

Zpráva byla změněna dne 31.01.2016 v 15:47:13

Vytvořil jsem přehledný plánek současného stavu komunitní poképovídky. Kdokoliv, kdo se chce připojit a pokračovat v povídce, se podle něj může lépe orientovat v poloze postav. Bohužel jsem jej vytvořil již dříve a tudíž jsem zapomněl, co je co a tudíž se v něm neorientuju

[118] Terrion: Připomínám, že pokud se najdou lidé, kteří vytvoří mluvené slovo povídky od začátku až po můj post, který ukončoval soutěž, vytvořím tzv. sinning video o této povídce :D