3. Zrození draka
Darken stál na vrcholku mohutné hory a rozhlížel se po kraji. Pět let se bez pohybu rozhlížel po kraji ve snaze zahlédnout nějakého draka a zlomit tak své prokletí. Na obzoru před zapadajícím sluncem ale kroužilo jen několik horských fearowů. Kolem města seděl mlžný opar prachu a obloha nad ním začala zvolna tmavnout. Náhle se stalo cosi nevídaného – z oblohy přiletěl Emp, přistál jen pár kroků od Darkena. Za celá staletí ho spatřilo jen několik lidí, setkání s ním byl opravdu vyjímečný zážitek na celý život, možná i na několik životů. Darken ani neotočil hlavu – za pět set let pod balvanem dávno zapomněl, že existuje něco jako vzrušení. Nějaký Emp ho vůbec nezajímal, on hledal draky. A když přilétl Zapdos s několika crystalisy na zádech, ani ti mu nestáli za pohled.
„Ten maglev DNA-converter už je hotový.“, hlásil jeden z crystalisů.
„Výborně, vložte tato data do BIONIXu.“, podal mu Emp malý disk. „Konečně budeme moci opět tvořit pokémony.“
„Stvořte draky.“, promluvil Darken. Poprvé po pěti stech letech. Napřímil se a dlouho nehybné kosti mu v těle hlasitě zapraskaly. Otočil se a spadly z něj pětileté nánosy hlíny a prachu.
Všichni pokémoni se zděšeně otočili. Jako první se vzpamatoval Emp: „Jak ses tady dostal, člověče? Okamžitě zmiz!“
„Jak dlouho trvá stvořit draka?“ Darkenovy nepoužívané hlasivky v průběhu staletí zhrubly natolik, že jeho hlas teď zněl hluboce a chraplavě. Jeho sebevědomí a zašlý vzhled by i upíry vyděsily k smrti, dokonce i Empa to vyvedlo z míry.
„Oživit draky? To jsme zkoušeli už dávno. Ale nenašli jsme žádný vzorek dračí DNA a neměli jsme na to prostředky. Stroje dokáží vyrábět jen lidé.“
Darken se chtěl usmát, ale zapomněl, jak se vlastně používají mimické svaly. „Ukáži vám tedy Hidanův hrob.“
Pomalu přešel směrem ke skále a dotkl se pochvy svého meče. Swordslash bleskurychle vyletěl a vznášel se ve vzduchu. Darken ukázal svým kostnatým prstem na skálu před sebou a ocelový pokémon ji rozdrtil jediným mocným sekem. Za skálou byla velká komora, v níž se krčila kostra kdysi slavného Hidana...
Bylo dávno po půlnoci a městem vládl noční klid. I ty nejrušnější křižovatky byly prázdné a tiché a jen v několika oknech stále svítilo světlo. Dokonalé ticho rušil jen vzdálený tlumený hukot noční uklízecí čety. Zpoza rohu se ozval zřetelný klapot pomalé chůze kožených bot. Osvětlená výloha házela hrozivé stíny na stěnu protějšího bloku. Muž s dlouhými vlasy. V ruce má nějaký krátký předmět. Náhle se odkudsi neslyšně snesl mnohem větší stín: „Jsi si jistý, že to chceš udělat?“
Stín muže zastavil. Chvíli bylo ticho, než velký stín opět promluvil.
„Pět set let pod balvanem je dlouhá doba. Vím, že posledních 499 let jsi myslel jen na tohle. Ale Hidan tě neproklel z pomsty. Věděl, že draci budou oživeni. A proto se teď nemůžeš zabít.“
Muž se otočil. „Už mě nezajímají draci.“
„Ale ano. Celá dračí kultura přežívá ve tvé mysli. Zrození prvního draka je jen začátek. Máš povinnost předat své znalosti...“
Muž zvedl předmět ke své hlavě. Ozvalo se hlasité cvaknutí. Dlouhé ticho přerušil poletující plastový kelímek.
„Nedovolí ti to, musíš to zvládnout. Budu tvým trenérem.“
Muž vyhodil pistoli do kontejneru a klidným volným krokem odešel. Velký stín se rozplynul ve vzduchu. Po chvíli se ozval hlasitý výstřel.
Na poznámkovém monitoru se rozsvítila zpráva: „Pane, sekundární analýza embrya potvrdila dračí organismus.“
Napster si sundal helmu a hloubavě se zadíval k Nortonovi, který si právě četl zprávu. Ach, ti lidi a jejich reakce. Teď ke mně přijde a bude se mě vyptávat na podrobnosti, i když ví, že ostatní analýzy ještě nejsou dokončeny. Možná bude mít i... jak se to... veselá nálada. Mělo by se to léčit...
Norton k němu rázně přiskočil a objal ho.
„Tak je to pravda! Je to tedy drak!“
„Ano, zřejmě.“, netrpělivě přitakal Napster.
„Co terciální analýzy vrozených chorob?“
„Probíhají.“
„Kdo byl ten člověk, který přinesl vzorek?“
„Anonymní příspěvek. Nemáme oprávnění zjišťovat totožnost.“
„Ale to je dost podstatná informace.“, zamračil se Norton. Stiskl pár kláves na zobrazení záznamu vstupního skeneru. Na informačním monitoru se rozsvítila zpráva: Počet skenovaných osob ... 0.
„Někdo musel zasáhnout do databáze.“ Alakazam si chvatně nasadil komunikační helmu a spustil vyhledávací algoritmus. Po chvíli ji zase odložil. „Nezanechal žádné stopy. Máme odpojit systém ze sítě?“
„Ne, zatím jen zálohuji monitorování.“
Napster roztáhnul prsty. Alakazamové používali toto gesto na znamení nesouhlasu. „Nevíme, jak byl náš systém ochrany překonán, a tedy se nedokážeme bránit dalšímu útoku. Doporučuji odpojit síť.“
„Uvažujte, Napstere.“, zavrtěl hlavou Norton. „Jak dlouho existuje Komplex?“
„Čtyřicet osm let, dva měsíce.“, pohotově odpověděl alakazam.
„A jak dlouho vyvíjíme maglev DNA-converter?“
„Dva roky, šest měsíců.“
„Ano. Jaká je tedy pravděpodobnost, že nalezneme dračí DNA právě při vývoji této technologie?“
„5,2 procenta.“
„Jinými slovy, na 95 procent to není náhoda, tu DNA nám ten člověk podstrčil až teď, když jsme zprovoznili konvertor.“
„To je rozumný předpokad.“, připustil Napster. „Musel to být jednotlivec – skupina se nedokáže utajit tak dlouho.“
„Čuz-buz.“
Oba se překvapeně otočili. Byli tak zabraní do diskuze, že si nevšimli zprávy o návštěvě z vrátnice. Ve dveřích stála Chon-ji Yin s cannabionem. Napster nesnášel překvapení. Spěšně si vzal helmu a podrážděně odešel k velínu znovu získat kontrolu nad situací.
„Tak pro tebe mám tu anylýzu dat, jak jsi chtěl.“ Yin se začala přehrabovat ve svém batohu.
„Analýzu?“, zeptal se raději Norton.
„Jo, jasně, analýýýzu. Hahaha.“, Yin se začla smát, jako by to byl nějaký povedený vtip. Pak obrátila oči v sloup, ušklíbla se a znechuceně zavrtěla hlavou. „Eh, tady je.“, podala mu malý sešit.
Norton ho zvědavě uchopil. Papír. Tuhle technologii už dlouho nepoužíval. Zajímavé. Aha, stránky se otáčejí ručně. Opatrně rozevřel sešit. Listy byly trochu umaštěné a nasáklé kouřem, ale překvapily ho pečlivě vedené záznamy: denní přírůstek hmotnosti a velikosti, nové útoky, záznamy o výživě...
Zkusil si představit Napstera, jak by se tvářil, kdyby tenhle úkol dal mu. Neubránil se smíchu.
„Něco je špatně?“, zeptala se Yin.
Norton se vzpamatoval. „Ale jo. Tedy ne. Chci říct – tyhle údaje mají pro náš výzkum velkou cenu.“ Položil sešit na Napsterovu pracovní plochu. „Ale včera jsme udělali skvělý objev! Pojď, budeš...“ Zamyslel se, jaký výraz použít. Hledět? To je zastaralé. Čumět? Hloupé. Čučet? Ještě horší. Co takhle... mrkat? To je zase nepřesné. Zírat? To by šlo. „...zírat.“
Prošli bioskenem a zastavili se u červených dveří s několika žlutými nápisy.
„Slyšela jsi o dracích?“, zeptal se slavnostně Norton.
„Hehehe, jasně. Pohádky pro malé děti, které...“
Dveře se otevřely. V průhledném kovovém válci uprostřed haly se vznášel malý čtyřmetrový drak.
|
