1. Na počátku byl pokémon
Slunce pomalu zacházelo za obzor. Mělo dnes obzvláště mrzutou náladu a svou karmínově červenou barvou to dávalo všem najevo. Původně chtělo dnes zapadnout už v poledne, ale rozmyslelo si to. Bylo pyšné na své pravidelné západy – dnes mu to šlo stejně jako před pěti miliardami let – nikdo neměl tolik zkušeností, jako Slunce se svým zapadáním, ale dnes přeci jenom udělalo velkou chybu.
Na pláni bojovali dva tvorové – člověk a drak: Darken byl mladý ambiciózní dobrodruh. Živil se zabíjením draků – dělal to pro potěšení a práce mu celkem vynášela: co chvíli mu někdo nabízel půlku království a někdy dokonce i princeznu. Hidan byl poslední z draků a zapadající Slunce ho právě nepříjemně oslnilo. Když mu tělem projel meč, strašlivě se rozhněval. „Ty ubohý lidský hlupáku! My draci létali na Měsíc dávno před tím, než jste se vy lidé rozhodli chodit po dvou. Mohli jsme vás kdykoli všechny rozsápat, a neudělali jsme to! A vy lidi to vůbec nechápete...!!“
Hidan se zapotácel a svalil se na zem a ještě než zemřel, z posledních sil vykřiknul: „Proklínám tě, člověče!!! Za trest za svou pýchu budeš žít až do té doby, než draci vstanou z mrtvých!“
Prvních sto let si Darken myslel, že je to spíš odměna. Cestoval po světě a budoval si pověst neporazitelného šermíře. Pravda, několikrát mu sice soupeři probodli srdce a jednou ho dokonce rozčtvrtili a upálili, ale vždycky to nějak rozchodil. Postupně získával slávu a bohatnul, dokud se mu jednou v horách nepřihodil drobný úraz – zavalil ho mnohatunový balvan. Už po týdnu mu došlo, že být mrtvý není zas tak špatná věc, ale čas plynul dál. V létě jeho rozpláclé tělo zaplavovala voda, v zimě mrznul na led a za celou tu dobu se nemohl ani poškrábat na zádech. Ale po deseti zimách si zvykl. Ještě mnohokrát Slunce vylepšovalo své velkolepé západy, než po pětistech letech se jedné noci balvan sám odvalil. Prokletí totiž bylo tak silné, že se přeneslo i na něj. A dokonce i na sousední balvan a na ten vedle taky i na jeho souseda... Tak vznikl první onix. A swordslash – Darkenův meč se také probudil k životu.
I když byl Darken konečně volný, zůstal ležet. Jednak ptoto, že jeho tělo bylo tak placaté, že nemohl vstát a jednak proto, že mu to bylo jedno. No zkuste se pětset let pod balvanem užírat, že byste chtěli pryč – zešílíte. Však taky Darken zešílel. Ale zkoušeli jste zůstat šílení stovky let? To prostě nejde. Nakonec z Darkena vyprchaly všechny emoce. A žijící příroda kolem něj je zase probouzela. Už nechtěl procházet tím peklem smutku a beznaděje nesmrtelnosti, a tak se odplazil do hlubokých tmavých jeskyní daleko do hor.
Kdesi daleko žil člověk s podobným osudem. V několika obřích propojených komplexech žily a pracovaly ty nejlepší alakazamské mozky na mnoha výzkumných projektech. Jedním z vedoucích výzkumníků byl ale i člověk - doktor Fritz Norton. Už jako čtrnáctiletý se podílel na vývoji nové řady procesorů a v devatenácti řídil svou vlastní firmu. Veškeré zisky věnoval výzkumu a výstavbě Komplexu. Od té doby viděl jen málo lidí – táhlo mu už na šedesátku a většinu života strávil komunikací s počítačem. Neustále nosil velké černé brýle, bez kterých si ho už nikdo nepamatoval. Měl velmi krátce střižené prošedlé vlasy a vousy a neustále se záhadně usmíval. Prvních dvacet let v jednom kuse hleděl do konzolí a téměř ho to zabilo, než vyvinul nový operační systém BIONIX, který řídil téměř vše: od kontroly žehliček v domácnostech přes vývoj aplikací po jeho vlastní životní funkce. Mohlo by se zdát, že jde o nějakého geniálního šílence, ale ve skutečnosti byl jedním z mála tvorů v Komplexu, kteří nepropadli své práci. Napsal několik populárně vědeckých knih a často pořádal online setkání, interwiev a diskuze.
Říkali ji Chon-ji Yin [čonzi jin]. Chon znamená nebe, Ji země a Yin žena. Nosila bílé šaty a vypadala jako víla clefairy – kouřila trávu a poslouchala punkrock – prostě normální holka. Jednoho dne se ale rozhodla, že už jí škola nemá co dát a že už nikoho nebude poslouchat a utekla z domova se svým smearglem Muttem. Mutt byl jako všichni pokémoni jeho druhu odmala umělecky velmi nadaný a rád kreslil obrazy. Jednou si ale spletl barvu s kyselinou a rozežralo mu to hebkou srst jeho ocásku. Jeho původní majitelé ho vyhodili na ulici a stal se z něj sprinkle. Jednoho dne, když sprejoval obrázek na dům rodičů Chon-ji, zaslechl její zpěv. Byl sice trochu chraplavý z přílišného kouření, ale líbilo se mu, že zpívá i přesto – bylo to podobné, jako když on kreslil, i když měl chromý ocásek. Byl to on, kdo jí pomohl utéct. Znal opuštěné garáže, kde se dalo přespat a věděl, kam odnášejí zbytky jídel z bohatých restaurací. Jednou našli na smetišti kytaru. Měla sice jen čtyři struny a vlhkem zprohýbané pražce, ale hrát se na ní dalo. Hned si zkusili vydělat: Chon-ji hrála a Mutt napodoboval slavné zpěváky, a kupodivu to bylo docela výnosné. Když bylo pěkné počasí a po ulicích chodily davy lidí, každou chvíli jim někdo hodil almužnu... a za den měli dost peněz na jídlo na celý týden – už žádné zbytky z restaurací. A štěstí jim přálo. Brzy hráli na koncertech jako předkapela, potkávali se se známými lidmi... Pořád sice žili od koncertu ke koncertu a neměli peněz nazbyt, ale aspoň nemuseli žebrat.
Ah, ano, je tu ještě pokémon Emp. Říká se, že stvořil všechny skleněné a sonické pokémony. Také se o něm tvrdí, že je vševědoucí a všudypřítomný, někteří ho dokonce uctívají jako boha. Koluje o něm mnoho legend, a přesto, nebo možná právě proto, se o něm s jistotou neví vůbec nic. Ale to není náhoda! A nikdo z lidí nemá ani tušení, co se ve skutečnosti děje...
Ve vzdálených částech velehor a Na konci světa žijí malé skupinky sonických a skleněných pokémonů. Čas od času se najde nějaký lidský odborník, který studuje jejich chování: chodí sem a tam, potom tam a zase sem... dřív či později každému vědci dojde trpělivost a naštvaně se svým výzkumem skončí. Dá se to poznat podle závěrečné věty v jeho práci, která zní obvykle podobně, jako: „Jedná se o zajímavou pokémoní subkulturu, jejíž vnitřní hierarchii je nutno v budoucnu podrobit dalšímu výzkumu...“
Zatím se pouze ví, že soničtí pokémoni jsou schopni pomocí svého ultrazvukového křiku předávat si spoustu informací na obrovské vzdálenosti. Sklenění pokémoni
se dokáží v případě nebezpečí zneviditelnit a rychle utéct. Tahle kombinace umožňuje skupince vyhnout se nepříteli mnohem dřív, než se o nich vůbec dozví.
Co se ale neví, je to, že Emp je telepaticky napojen na každého z nich – společně pak dokáží pracovat jako jeden organismus. Sklenění pokémoni dávno vyšpehovali všechny informace z nejtajnějších laboratoří a soničtí pokémoni Empovi okamžitě hlásí, co se kde ve světě šustne. Kdysi dávno před úpadkem lidské civilizace, kdy lidé ještě dokázali létat na Měsíc a několik letů dokonce uskutečnili, Emp dávno zřídil spoustu Měsíčních základen v kráterech na odvrácené straně. V současnosti lidé opět získávají své zapomenuté znalosti, ale Emp se svými pokémony je už mnohem dál – dokonce se mu podařilo vychýlit dráhu Měsíce tak, aby byly lety na něj mnohem levnější a rychlejší. V jednom místě tak míjí Měsíc Zemi jen na vzdálenost několika set kilometrů. Ale to už je dávno. Na Měsíc kromě Empa dokázali létat jen draci. Když je lidé vyhubili, začala celá civilizace stagnovat.
|
