Celá udýchaná jsem se svalila na pohovku a Tungovníček hned vedle mě. Oba jsme byli splavní po té námaze, co zápas přinesl, jak po stránce úběru energie, tak po stránce endorfinu a adrenalinu, které zaplavily mé tělo. Promnula jsem Tungovníčkovi vlasy a on mi rukou něžně stiskl hrdlo a pak mě políbil. Právě svítalo. Jako za starých časů, pomyslela jsem si.
„Jako za starých, časů, holka,“ promluvil miláček. Udělalo mi ohromnou radost, že jsme oba mysleli na to samé, a o to silněji jsem ho objala a přivinula se k jeho statné hrudi.
„Neská se začne pracovát na rekonstrukci našeho domů,“ pronesl miláček jen tak do větru. Samozřejmě jsem o této informaci věděla. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se dokázaly sehnat prostředky na stavbu. Ale zapojili se občané všech čtyř ostrovů, aby se složili na dům pro svého milovaného hrdinu. Musím být nejšťastnější žena pod sluncem, když je můj manžel takový hrdina, „ptám se enem esli máš něaká speciálná přání, co bys ráda přístavěla…“
Ach, můj milovaný, jak je šlechetný, vždycky myslí i na druhé. Já jsem jen odpověděla takovou tou standartní odpovědí, co se hodí v této situaci. Zároveň však byla pravdivá: „Mně stačí, že tam budu mít tebe.“
A přitulila jsem se k němu ještě víc, zatímco on vyprávěl o svých plánech pro dnešní den – jak pojede dohlížet, zda ona stavba probíhá správně, cestou se staví pozdravit své přátele v pivovaru a že to prý vezme cestou přes budovu Éterské nadace. Že prý si vzpomněl na skutečnosti, které by rád slečně Vikvi ještě pověděl. Z toho jsem úplně neměla radost, zvlášť po tom incidentu, který se stal posledně, a tak jsem se rozhodla, že popluji s ním.
Když jsme o našem plánu pověděli Mořeni v recepci, ten jen sklesle zavrtěl hlavou. Stále byl smutný ze zničené restaurace a jeho přítel, provozovatel, byl v těžkém stavu v nemocnici. Okamžitě však přispěchal s alternativou: Jeho zaměstnankyně, kterou jsem měla tu čest potkat včera večer, je prý zvyklá létat každý den napříč ostrovy na svém drampovi. A dnes má prý namířeno na Melemele. Určitě nás tam prý hodí.
Ani ne za půl hodiny jsme se už blížili na přistání k místu, které jsme ještě pár nocí zpátky nazývali naším domovem. Teď šlo o hromadu suti, ve které se dost možná ještě něco uchovalo, ale nebylo možné se k tomu dostat. Už se sem sjížděli první dělníci. Slečna se omluvila, že nás musí opustit, a se svým drampou v pokéballu odběhla do obydlenější části ostrova, kde probíhají každoroční slavnosti. Tungovníček zatím vydal rozkazy, co chce a jak postavit, rozdal stavařům i vytištěné plány. Mě pak pověřil, abych dohlížela, a zkontrolovala vše, co ze suti vynesou, zda to nejde ještě zachránit. Ačkoliv jsem věděla, že tato práce bude úporná a velice nepříjemná, rozhodla jsem se ji konat, i s vidinou toho, že něco zachráním. On sám si prý musí odskočit ještě něco zařídit do Ščasného do přístavu. Asi deset minut poté, co odešel se vrátila naše pilotka. Co mě opravdu zaujalo, byl divný náramek na jejím levém předloktí. Vypadal jako zboží z antiku, byl celý jako z kamene, zároveň však vypadal pohodlně na nošení.
Slečna se rozhlídla kolem, než jsem se však stačila zeptat na onen náramek, vychrlila ze sebe rychle: „Kde je profesor?“
„Myslíte mého miláčka? Říkal, že jde k přístavu, ale pokud by vám stačila profesorka…“ pokusila jsem se laškovně odpovědět.
Ona se namísto zasmání zděsila a celá zbělela: „Ale tam nesmí! Do sudowoodího háje! Mořen mě zabije!“
Ani jsem nestačila zavolat, aby počkala, a vysvětlila o co jde, když se dala do rychlého úprku směrem ke Ščasnému. A tehdy jsem si uvědomila, proč mi připadala tak povědomá. Ta silueta, kterou vytvářela, ten nezaměnitelný vzor běhu! Byla to ta osoba, co mi skoro ukradla kabelku. Okamžitě jsem se rozběhla za ní směrem ke Ščasnému.
|
