Seběhla jsem ze schodů a už se chystala vyrazit ven, což by mi jistě výrazně zvedlo náladu, bohužel mi osoba zatarasila průchod: „Jste skutečně taká kočka, jako mi Tung vyprávěl, profesorko Krvavcová.“
„Asi děkuji?“ usmála jsem se, a možná trochu začervenala za tuto milou poznámku, která mi udělala velikou radost. Pocházela od našeho nového domovníka, pokud se tomu tak v případě laboratoří dá říkat.
„Za pravdu se přeci neděkuje,“ odvětil Mořen, čímž mě uvedl do ještě větších rozpaků: „Tung je nezdvořák, ještě náš nepředstavil. Mé jméno je Alois Mořen. Jsem tu něco jako policajt ve výslužbě, a v tuhle chvíli taky správce týhle laborky, a to hlavně přičiněním vašeho manžela.“
Napřáhl pravici a já se jela jej za ni chytit, ale namísto potřesení mou ruku vzal a políbil. To už bylo přes čáru, tohle smí dělat jen Tungovníček! Vlepila jsem tedy Mořeni facku a vyrazila ven.
Teplý mořský vzduch mi zavál do tváře a já ho zplna dýchala. Uvědomila jsem si, že požár domu není ani zdaleka to nejhorší, co se mi mohlo stát. Vlastně mi to dá akorát záminku odstěhovat se dál od toho zpropadeného pivovaru. Procházela jsem se dlouhou třídou a navštěvovala krámek za krámkem. Krásná plyšová pjukamuka se skvěla vedle talířů s motivy pokéballů, pražená semena, kandovaná ovoce, teplé octillery na špejli. Sama jsem si koupila jednu tuto pochutinu a pak se stavila i v oblečení a koupila si nějaké hezké noční šaty, abychom si připomněli ty noci tu společně strávené. Vlastně to bude taková hezká vzpomínková dovolená!
Už jsem skoro došla na konec hlavní třídy, a tedy až k přístavu, kam jsem měla namířeno, když tu mi někdo zatáhl za rameno a o chvíli později jsem viděla osobu v černém, kterak utíká pryč s mojí kabelkou a zahýbá z hlavní silnice za roh. Okamžitě jsem se vydala za ní a rovněž zahnula do postranní uličky.
Běžela jsem za tou osobou, a přestože jsem častokrát chodila do fitka, teď jsem té osobě nestíhala. Už už to vypadalo, že mi ta osoba s mojí drahou kabelkou, která nebyla až tak cenná, jako její obsah, krom dokladů v ní totiž byl i dáreček od mého miláčka, totiž žulové pětikilové srdce, co jednou našel, když byl na procházce z Melemelského pivovaru, a byl to jediný dáreček, který jsem od něj dostala, uteče. Když tu náhle se ona osoba otočila, jako by zkoumala, zda ji někdo pronásleduje, a když mě zahlédla a odhalila mi svou tvář, abych zjistila, že se jedná o dívku, položila opatrně kabelku na zem a zmizela za dalším rohem.
Velice prazvláštní, pomyslela jsem si, ačkoliv neztráta mé drahocenné kabelky mi udělala radost. Po oné slečně se slehla země. Vrátila jsem se na hlavní třídu a směřovala opět k přístavu, když tu se země otřásla a horký vzduch ovál okolí. V následujících okamžicích se po okolí rozlehly skřeky lidí. V přístavu něco vybouchlo!
|
