| 29 (1/2) |
Probudily mě velmi nelibé zvuky. Nepříjemný sen se rozplynul a netrvalo mi dlouho identifikovat původce těchto zvuků. Přes okraj lehátka na opačné straně místnosti se nakláněl profesor Platan a navracel zpět na svět jídlo, které zkonzumoval předešlý den. Upřímně jsem doufala, že z něho Hezoun vytáhl všechny informace, které k vyšetřování potřeboval, předtím, než mu dovolil do sebe nalít víc alkoholu, než jeho tělo unese.
Vklouzla jsem do svých tenisek, které naštěstí ležely už mimo rozstřikovou zónu Platanova nadělení. Oblečení včetně pláště jsem měla stále na sobě. Tlustá vrstva ulepeného prachu, která se na lehátku nacházela, mě nepřiměla si ho na spaní sundavat. Teď je jen otázka, kolik z ní mi zůstalo ve vlasech. Se svítilnou v ruce jsem se vydala do koupelny to zjišťovat.
O něco později jsem dorazila zpět k provizornímu zřízení naší hlavní místnosti. Nikde nikdo. Všude bylo naprosté ticho, jen přenosný počítač za tichoučkého foukání větráčku tiše podřimoval na krabicovém stole. Tak to bylo až do chvíle, než se nízko od země ozval zvláštní hlásek.
„Mrau.“
Má po noci odpočatější a klidnější mysl okamžitě vyhodnotila situaci. Podívala jsem se po zdroji onoho tichého zvuku a spatřila pár jasných smaragdových očí, ve kterých se odráželo světlo luceren. Nebylo třeba se obávat, šlo o malého klidného pokémona.
„Mrů,“ pronesl pokémon a přiťapkal o kousek blíž.
Z toho jsem mohla poznat, že jde o bipedální druh a jak se přiblížil, tak mi konečně omezené světelné podmínky dovolily si ho řádně prohlédnout. Chvíli jsem se nechytala, ale poté jsem si konečně uvědomila, odkud pokémona znám. Je to běžný kaloský druh, který se v jiných regionech vyskytuje jen vzácně. Jeho název mi v tu chvíli unikal, ale pokémon sám se mi vybavil díky tomu, že šlo o jeden z nejvýznamnějších případů pohlavního dimorfismu mezi pokémony. Tenhle měl sytě modrý kožíšek s bílými pruhy. To znamenalo samečka nebo samičku? Podřepla jsem a opatrně k pokémonovi natáhla ruku.
„Pojď sem, čičí,“ pronesla jsem přátelsky.
„Mruj?“ řekl pokémon v odpovědi a místo dalšího přibližování se jen zvědavě naklonil hlavu ke straně.
To už mě ale dohnala další myšlenka. Tohle není pokémon, jaký by se divoce vyskytoval v Unově, aby sem mohl zabloudit. Tohle je pokémon, který musí patřit k nějakému trenérovi. A jako v reakci na mou myšlenku kovové točité schodiště rozezněly kroky postupující seshora dolů. Ztuhla jsem.
Zvuk kroků na kovových stupíncích se nesl jinak tichým prostorem. Stále ještě ve dřepu jsem ve tmě za svým ostrůvkem světla matně rozeznávala postavu po oněch stupíncích sestupující. Když se teď přesunu, pomyslela jsem si, přitáhnu na sebe pozornost, nebo naopak uniknu pozornosti, které by se mi dostalo tím, kdybych zůstala na svém lépe viditelném místě?
Postava pomalu dokončila svůj sestup a já si hlasitě oddechla ve chvíli, kdy přistoupila blíž a světlo odhalilo její dlouhý hnědý kabát a hned na to také známou tvář.
„Dobré odpoledne, profesorko Jalovcová,“ pronesl Hezoun.
„Mrau!“ vypískl malý pokémon, když hlas zaslechl, a otočil se po něm.
|
| behold3r |
|
|
|
