Po patnácti minutách hraní nehazardní karetní hry, při níž jsem na většině členů vyhrála stravenky a na jedné člence i podprsenku s krásným logem Éterské nadace – no co, stejně jich fasují hromady – jsem začínala být nervózní. Miláček stále nevyšel z té místnosti a už je tam podezřele dlouho. Skousla jsem si ret. Doufám, že mu neubližují, snad je v pořádku. Naštěstí se hned nato ozvalo pípnutí a dveře se otevřely. Stál v nich Tungovníček a až na rozcuchané vlasy a pomuchlané oblečení se zdál být v pořádku.
Okamžitě jsem se mu vrhla kolem krku: „Co po tobě chtěla, lásko?“
Vlepila jsem mu pusu na tvář a on mi odpověděl: „Tož vlastně níc tak závažného. Ptala se mňa, co přesně se stalo na té kónferenci, tak sém jí všecko podrobně vylíčil. Načéž se zeptala, že prý su nejlepší trenér v Alole, což já su, a tak mňa výzvala na sóboj. Já teda svolíl, a i když to býl sóboj náročný, tak sém ju nakonec skolil. Cós tu zatím dělala tý?“
„Nic zajímavého, odpověděla jsem, ukážu ti pak, budeš z toho mít radost,“ pousmála jsem se a znovu ho políbila. Jak jen je roztomilý s tím svým přízvukem! Pak mě ještě napadlo: „Teď už nás nechají odplout?“
„Si piš,“ odvětil Tungovníček, „vše zařízeno.“
Při odchodu z budovy Nadace jsme krátce spatřili Samantu, jak hubuje svým dětem, že si zase zničily své překrásné účesy. Překvapilo mě, že se v takové instituci, jako je Éterská nadace, řeší účesy dětí, ale radši jsem to nechala plavat. O další problémy jsem opravdu nestála. V doprovodu svého miláčka jsem opatrně vstoupila na loď, která nás měla odvézt zpět na Melemele – ostrov, na kterém bydlíme. Můj Tungovníček nechal postavit svou laboratoř hned na samém kraji ostrova, kde je překrásný klid. Město i vesnice jsou přeci jen kousek vzdáleny, naopak máme hned před domem krásnou písčitou pláž a kousek vedle stojí nejvyšší hora našeho ostrova – Desetikarátový vrch. Moc ráda tam chodím na výlety. Navíc z tohoto vrchu vyvěrá pramen, ze kterého teče ta nejlahodnější voda, kterou jsem kdy pila. To je také důvod, proč na té své samotě máme přeci jen sousedy. Kousek od našeho domu totiž stojí pivovar, který právě z této delikátní vody točí místní specialitu – pivo Staromeleme, které se rozváží do celého světa. Sice nejsem takový fanoušek alkoholu, ale můj manžílek si rád jedno, dvě pivka dá, prý se mu po nich lépe komunikuje s lidmi. A, vida, jen jsem se trochu zamyslela, a už se loďka blíží ke břehu našeho ostrova. Ale něco je špatně. Hustý kouř z kraje ostrova, který zabarvil oblohu do temně šedé barvy. Desetikarátový vrch doutnal naposledy, když jsem byla malá. Ten to být nemůže. Že by se tam konal nějaký pokemoní zápas?
Loď se ani nestihla zastavit u mola, a už z ní s Tungovníčkem ruce vyskakujeme a běžíme k onomu místu, odkud vychází kouř. Můj neblahý pocit se nemýlil. To, z čeho doutná ten hustý kouř, je naše laboratoř. Skoro z celé budovy jsou trosky, do kterých vodní pokemoni lejou svá vodní děla. Zamotá se mi hlava, a klesnu do písku na kolena. Ten dům jsem zbožňovala, navíc v něm byla veškerá naše práce, dlouhá léta bádání. Slzami se mi zamlží zrak. Cítím, jak mě někdo silně obejme. Kdo jiný než Tungovníček? Hladí mě po vlasech a šeptá do ucha konejšivá slůvka: „Neboj se, holka, nic se nedějíje. Dům máme pojištěný, a jak svó, tak tvoju práci sem každý den zálohoval onlajn na Altarii.“
Ach, můj miláček. Vždy ví, co a jak. A jak je pečlivý. Jaké mám štěstí, že ho mám. Ještě zastřeným hlasem z breku zavolám na hasiče: „Jak se to stalo? Jak dlouho už hoří?“
A jeden z hasičů mi odpoví: „Příčinu neznáme. Ale hoří už asi dvanáct minut.“
|
