„Nu, a ták to celé bylo,“ dozněl zvučný hlas profesora Tungovníka, který mikrofon roznesl po celé velké konferenční místnosti na uměle vybudovaném ostrově. Z neklidného publika se ozývalo mumlání i pískot. Nakonec však vše bylo přehlučeno hlasitým potleskem.
Do Éterského Edenu se na konferenci dostavilo nakonec poměrně velké množství lidí. Ačkoliv ne tolik, kolik se očekávalo. Možným důvodem mohla být vzdálenost tohoto místa od pevniny, nebo fakt, že se uspořádala na rychlo, prakticky ze dne na den. Nebo už si lidé udělali obraz o tom, co se stalo.
„Sú něaké otázky?“ ozval se pokemoní profesor poté, co se tleskot ztišil. Ani nevypadal, že by ho nějaká konference zajímala, svůj plášť nechal ve spěchu doma, jak mi cestou lodí sdělil. Místo něj teď měl oblečenou světle zelenou květovanou košili. Samozřejmě rozepnutou, jak u něj bylo zvykem. Znovu se mi zrychlil tep, jak jsem ho tam viděla ležérně se opírat o konferenční stolek s těmi jeho břišáky, co tak rád světu ukazuje. Dnes večer je bude ukazovat opět jen mně.
Nějaký novinář zvedl ruku a Tungovník na něj ledabyle ukázal. Muž vstal, představil se a zmínil, koho zde zastupuje. Jak jsem se tak rozhlížela po hledišti, přišlo mi až hloupé, že jsem neviděla žádného zástupce zahraničního tisku. Asi byli všichni na té konferenci, co pořádal profesor Jilm, ta byla pochopitelně všem blíž. Zajímalo by mě, co vše objasnil na oné konferenci. Má se rozhodně za co stydět. Za takovou nestydatost, co provedl, by si zasloužil minimálně doživotí. Jen ani to nevrátí těm pokemonkům jejich životy. Kéž bych se tak dozvěděla, jak to dopadlo. Bohužel, už od rána přišly alolské ostrovy o jakékoliv spojení s pevninou. Výpadky tu jsou běžné a mohou trvat několik dní, ale proč zrovna teď, v tu tak důležitou chvíli?
Skvěle. Zase se mi to povedlo. Ztratila jsem se ve svých myšlenkách a přeslechla tak dotaz. Andreo, vzpamatuj se, špitla jsem si pro sebe. Přišel další dotaz, tentokrát se zvedla Samanta. Prezidentka nadace Éter, kterému patří celý tento umělý ostrov, který se za ta léta stal útočištěm pro mnohé pokemonky: „Profesore Tungovníku, nejedná se vlastně ani tak o dotaz, jako spíš o konstatování. Chtěla bych tu vyzdvihnout práci všech členů nadace Éter, kterým se podařilo zakonzervovat alespoň dva páry od většiny pokemoních druhů. Přesto, že tato obrovská tragédie postihla spoustu pokemonů, snížení biodiverzity nebylo výrazné.“
Samanta si chvíli hrála se svými dlouhými blonďatými vlasy, kvůli kterým musely být všechny židle kolem jejího sezení uvolněné, pak ale začal pokračovat tam, kde navázala zatím na všech konferencích, kterých se zúčastnila: „Ale musím podotknout, že tento čin není ani zdaleka tak drastický, jako globální oteplování! Proč se tu, v tak pokrokové zemi, jako je Alola, stále jezdí automobily na benzín? Proč se nevyužívá energie z přílivových elektráren? Kdyby se jenom tyto postavily, výrazně by se zlepšil stav ovzduší. A co třídění odpadu...“
To nemá smysl, řekla jsem si a přestala ji poslouchat. Neskutečný pokrytec, tahle žena. Kolik peněz muselo stát vybudování tohoto místa? A proč je vůbec uprostřed oceánu? Akorát spaluje spoustu té své špinavé energie, když neustále převáží lidi, pokemony, materiály i zásoby sem a tam. Skrytá za krajem pódia, upřela jsem opět oči na mého zbožňovaného Tungovníčka. Kdyby tak byli všichni muži jako on. Je pravým ideálem všech kvalit, jaké muž může nabídnout. Omotala jsem si prst kolem svých bílých vlasů, jak občas bezděčně dělám. Konečně Samanta přestala mluvit a usadila se na svoje privilegované místo. No, už bylo na čase.
„Čas na poslednijů otázku,“ promluvila má drahá polovička. V hledišti se zvedl další uhlazený muž v saku: „Profesore Tungovníku, můžete se po tom, co jste pro naši zemi udělal, označit za hrdinu?“
Profesor si prohrábl vous na bradě a odvětil: „Ano, mysliju, že móžu.“
|
