O dva dny později Silver rázoval ulicemi velkoměsta Goldenrod. Většinu dne zde člověka před slunečními paprsky zahaloval stín vysokých mrakodrapů. Hodně návštěvníků si zde připadala jako mravenci. Nebylo taky divu – hemžení směsi turistů a místních obyvatel mezi strukturami vyššími než i ty nejurostlejší stromy Cesmínového lesa, složité labyrinty ulic, silnic a semaforů, hučení železnice ohlašující příjezd dalšího rychlíku do stanice – to vše dávalo člověku pocit, že je jen bezvýznamné zrnko písku na dně moře.
Červenovlasý mladík však jako jeden z mála nezískal ani na chvíli jakýkoliv pocit ohromenosti. Ve skutečnosti jakákoliv struktura mající za cíl ohromit svou velikostí v něm vzbuzovala spíše odpor a pohrdání. Podobně jako…
Tento směr úvah jej v myšlenkách vrátil zpět k setkání s jeho rivalem před dvěma dny.
***
„Poslyš, uhrál jsi remízu jen díky tomu, že mí pokémoni jsou zatím slabí.“, řekl tehdy Silver, který jen těžko nesl, že už podruhé nad svým rivalem nedokázal zvítězit. Přesto měl ze zápasu mnohem lepší pocit, než minule – cítil výrazné zlepšení. Ano – když bude takto pokračovat, příště nejenom že neprohraje, příště Golda porazí. To začátečnické štěstí musí jednou skončit, pousmál se sám pro sebe.
Gold se na něj zaraženě díval. Nevěděl, co by měl odpovědět. Byl už z těch hádek unavený.
Silver využil jeho mlčení a pokračoval: „Pohrdám slabými. Ať už pokémony, či trenéry. Prostě čímkoliv slabým. A to platí i o Rakeťácích – těch, které tvrdíš, že jsi porazil. Chovají se zdánlivě sebevědomě a tvrdě, ale jen když jsou ve skupině. Snaží se člověka zastrašit tím, že je jich moc. Když je ale potkáš samotné, jsou neschopní. Všechny do jednoho je nesnáším. Až se s nimi setkám, zatočím s nimi. A tehdy se mi kliď z cesty. Pokud se do toho budeš plést, zatočím i s tebou.“
Gold měl chuť odvětit něco podobně jedovatého. Nakonec ale zvítězila zvědavost - už nevydržel se nezeptat: „Jak to, že toho tolik víš o Rakeťácích?“.
Ta otázka zastihla mladého trenéra nepřipraveného. Chvíli rozmýšlel, co by měl odpovědět. „Osobní zkušenosti, ale to je moje věc. A teď už půjdu pryč, můj čas je příliš drahý“, utnul Silver rozhovor, otočil se a rázně odkráčel ulicí pryč, zanechávaje Golda svým myšlenkám.
Proboha, co mu pokaždé přeletí přes nos, když s ním mluvím?, pomyslel si trenér z New Barku.
***
Silver se vrátil myšlenkami zpět do víru velkoměsta. Čekalo ho zde mnoho úkolů – nakoupit zásoby léků a potravin, získat odznak, navštívit učitele pokémonních útoků a další věci. Ze všeho nejdřív však zamířil do pokémonního střediska. Už se naučil, že ta trocha času, kterou by ušetřil, nestojí za to mít oslabené pokémony. Přitom po cestě Cesmínovým lesem je napadl nejeden broučí pokémon. Silver se však těmto pokémonům nevyhýbal – naopak se snažil je využít k tréninku. A jeho úsilí přineslo ovoce.
***
Cesta tehdy byla pokrytá suchým listím a větvičkami, které křupaly pod jeho nohama. Silver byl poštípaný od komárů a v duchu si občas nadával, že si nekoupil na cestu repelent. Cesta lemovaná trnitými keři se zužovala.
Vtom uslyšel, jak něco zašustilo. Zastavil se a chvíli poslouchal, zda se mu to jen nezdálo. Chvíli mu odpovědí byl jen šum stromů v mírném vánku. Už se chystal pokračovat, když ten zvuk zaslechl znovu – a vycházelo to z toho keře.
„Totodile, pojď ven“, šáhl trenér po svém pokéballu. Vzápětí se venku zhmotnil modrý pokémon s ostrými zuby a drápy, připravený po ostatních střílet proudy vody.
Právě včas – zpod keře vylezl Venonat. Tento broučí pokémon zřejmě odpočíval a Silverův příchod se mu ani v nejmenším nezamlouval – cizí člověk narušil jeho teritorium. Schylovalo se k zápasu.
„Totodile, zuřivý útok“, nařídil Silver. Krokodýlí pokémon provedl sérii výpadů. Venonat se však většině z nich dokázal vyhnout. Poté přešel do protiútoku a snažil se vrazit do Totodila vší silou.
Silver s tím počítal. Dokonce si přál, aby přesně tohle Venonat udělal. Náraz sice Totodila zabolel, ale vzápětí pod vlivem zuřivého útoku začal do Venonata sekat svými drápy hlava nehlava. Venonat se sice nějaké části výpadů dokázal vyhnout, ale zdaleka ne všem.
Brzy bylo po všem. Venonat ležel v trávě a nebyl schopen zápasu. Většina trenérů by ráda využila příležitost a obohatila svou sbírku o broučího pokémona. Avšak červenovlasý mladík neměl o pokémona zájem – v zápase příliš nevydržel a dalo by neúměrně mnoho práce jej vycvičit – s pochybným výsledkem. Silver potřeboval silné pokémony a Venonata za něj nepovažoval.
„To ušlo“, konstatoval suše směrem k Totodilovi. I když se jednalo o vskutku chabou pochvalu, z úst Silvera podobná věta zněla jako jedna z nejlepších, které kdy vyslovil.
„Toto, toto toto“, zakřenil se krokodýlí pokémon hrdě, avšak náhle ho obklopilo bílá záře. Každý trenér pokémonů dobře věděl, co taková záře indikuje. Zásadní přelom v životě pokémona.
Celý proces trval pouhých asi dvacet vteřin.
***
Ano, občasný trénink přinášel ovoce, pousmál se Silver. Přestože k dosažení titulu šampiona mu toho ještě zbývalo hodně, měl radost. Radost, že se krok za krokem přibližuje ke svému cíli. Co na tom, že nevyhrál nad Goldem. Příště už mu nedá šanci. Minule remízoval jen kvůli tomu, že jeho pokémoni byli slabí a nevyvinutí. Pokud bude trénovat, brzy zesílí a pak tomu harantovi ukáže, kdo je tu silnější.
Právě procházel kolem vysoké věže, též známé jako Rádiová věž. Jednalo se o padesát metrů vysokou ocelovou budovu, tyčící se ještě výš než většina místních staveb. Silver kolem ní prošel bez povšimnutí. Vůbec nezpozoroval, že kousek od ní stojí jistý podezřelý člověk. Měl přes sebe přehozený dlouhý šedý kabát, což přeci jen při dvacetistupňovém počasí nebylo zrovna obvyklé oblečení. Pokračoval bez povšimnutí rovnou směrem k pokémonskému středisku.
***
Hlášení ze špionáže dne 30.9. ,
začal podezřelý chlápek zapisovat do notýsku.
Dostal jsem za úkol zjistit co nejvíc o Rádiové věži ve městě Goldenrod. Je to impozantní budova, a jak to tak vypadá, je vybavena i slušným kamerovým systémem. Vchod tu vidím jeden hlavní pro veřejnost, druhý vedlejší pro místní zaměstnance. Kolem věže se potulují dva až tři strážnící, podle denní doby. Přes den jsou zde jenom dva, ale večer se k nim jeden další přidá.
Tyto informace měl zvěd zjištěné poměrně dobře, už se tady potloukal druhý den. Ve skutečnosti už ho tahle mise příliš nebavila. Celý den tu jen stát a obhlížet opravdu nebylo nic vzrušujícího, co by si většina lidí pod prací špiona mohlo představit.
Fakt někdy nechápu, pomyslel si, proč mě vedení nutí nosit za každou cenu rakeťáckou uniformu, když jsem z oddělení špionáže. Pak přes ni musím nosit přehozený tenhle kabát, abych se neprozradil, a přitom je mi v něm vedro, že bych padl. Ale to z těch šašků nahoře zřejmě nezajímá… Pitomé direktivy... Raději pokračoval ve své zprávě, aby na to nemusel myslet:
Vevnitř jsem zjistil, že pro veřejnost je přístupné pouze první podlaží. Celkově má věž 10 pater, přičemž v šestém patře se věž štěpí a vyrůstají z ní dvě menší.
Trochu jsem si zde povídal s místním personálem – samozřejmě diskrétně – a dověděl jsem se řadu technických podrobností týkajících se provozu věže. Dokonce se mi podařilo ukrást manuál k ovládání a směrování antény, nastavování přenosových frekvencí a modulaci signálu. V manuálu se nachází také seznam používaných frekvenčních pásem. Bohužel, jak jsem se dozvěděl, k obslužnému systému je potřeba znát heslo, které zná pouze několik pověřených zaměstnanců. Znám však aspoň jejich jména – seznam napíšu zde:
Peter Gates (ředitel)
Jerry Thomson
Mickey Jordan
Antony Turing
Posledního z nich jsem i měl to štěstí vidět – je to technik a podle prvního dojmu odhaduju, asi dost schopný v elektronice. V prvním patře jsem ho viděl cosi opravovat u informačníh pultu. Na druhou stranu vypadal poměrně bezbranně - tedy jeden z potenciálních cílů, odkud získat heslo.
Stejně by mě zajímalo, proč mě Archer, člen hlavního vedení Rakeťáků, pověřil zjišťovat informace zrovna ohledně Rádiové věže. Nechtěl mi toho moc prozradit, prý je to zatím přísně tajné. Ovládnout jeden z veřejných sdělovacích prostředků by bylo skvělé, jistě, ale k čemu přesně?
|
