Byl jsem tehdy na návštěvě za panem Fudžim v Levandulovém městě, když za mnou přišel ten člověk. S italským přízvukem se představil jako Giovanni, na náš region poměrně exotické jméno. Byl vysoký, formálně oblečený v černém saku s tmavě rudou kravatou, pod nímž měl bílou košili. Krátké černé vlasy měl uhlazené a pečlivě učesané na stranu. V jeho zsinalém obličeji měl nic neříkající výraz. Vysvětlil mi, že sám bádá v oblasti pokemonů, ba co víc, že vlastníkem nestátní korporace, která se zabývá výzkum vývoje embryí, zárodků pokemonů. Navrhl mi, že spolu zajdeme na kávu, kde mi ukáže některé práce svého týmu, jak tehdy své zaměstnance označoval. Sedli jsme si tedy v blízké kavárně, on si objednal černou kávu, já velké kakao a on z aktovky vytáhl složku s dokumenty a podal mi je. Začetl jsem se do nich a viděl jsem, že jeho výzkum je opravdu zajímavý, plný pokrokových výzkumů a se spoustu informací, které by šly v praxi velice dobře využít. Bohužel nebyly zrovna přesvědčivé. Když jsem se jej optal, čím to může být, odvětil mi, že je to prostý artefakt nedostatečného množství dat. Prý nemá dostatek pokemonů, které by ke svému pokusu mohl využít a tým jeho lidí, jakkoliv jsou zruční embryologové, nejsou prý zrovna dobří trenéři pokemonů. To jsem musel souhlasit, vzhledem k tomu, že pokemoni, na nichž dle údajů byly pokusy prováděny, byly samé rattaty a ekansové.
Nejvíce mě zaujala kapitola o zvláštních datech pokémona, která sebrali z chlupu na Růžovém ostrově. DNA tohoto pokémona se téměř shodovala s daty všech ostatních pokemonů, které testovali. Přirozeně mě to zaujalo. Když mi ale odpověděl, že ona DNA patří samotnému pokémonu Mewovi, začal jsem být značně skeptický. V existenci tohoto pokémona jsem již delší dobu nevěřil, ačkoliv byl součástí mnoha báchorek. Prý byl jen párkrát spatřen, navíc tyto informace nebyly podloženy důkazy.
„Podívejte, pane Giovanni,“ zeptal jsem se jej tehdy, „I kdybych vzal v potaz, že máte chlup ze skutečného Mewa, k čemu by vám vůbec takový výzkum byl? Chápu, že je určité šance, že tento pokémon má DNA všech pokemonů, a tím pádem by tento pokémon pak byl ultimátním dárcem všech orgánů jakémukoliv pokémonovi, a dali by se pomocí jeho genů tak vyléčit veškeré choroby i zranění, ale tento pokémon, pokud existuje, je na světě jen jeden. Sotva to k něčemu bude.“
A tehdy tento chlapík znovu s tím svým italským přízvukem promluvil: „Poslyšte, profesore, my s tím samozřejmě počítáme, ale toto pro nás není problém. Bohužel vám teď nemohu říci veškeré podrobnosti, neboť jsou přísně tajné. Primárně teď ale potřebujeme geny všech pokemonů, což sami nedokážeme. A proto žádám vás. Vím, že máte v kolektivu plno nadějných lidí, kteří by nám s tím mohli pomoc. Krom toho, dokázali bychom vyléčit i vaši Pacinku.“
Ach, moje milovaná sandshrew. Ačkoliv žila zdravě, jednou onemocněla. Nešla vyléčit, já ani další doktoři jsme neznali lék. Už přes tři měsíce ležela ve svém pelíšku a jen tak tak přežívala. Její imunita byla velice oslabená, její játra a slinivka sotva fungovaly. Jestli mi tento člověk nabídne možnost uzdravení mého miláčka, není jiná možnost.
„Dobrá tedy, zařídím, aby se vaše databáze DNA rozšířila o všechny druhy. Jen prosím, zachraňte Pacinku!“
Ještě ten den jsem doma ve své laboratoři rozdal po odebrání DNA třem trenérům Bulbasaura, Squirtla a Charmandera a pověřil je, aby pochytali všechny pokemony, co potkají. Pravý důvod jsem jim samozřejmě zatajil. Rovněž jsem se dohodnul s Billem, tvůrcem počítačového transportéru pokemonů, aby všechny pokémony, které si k němu oni trenéři odloží, posílal nejdřív na Giovanniho adresu a až posléze ke mně. Tehdy se data výrazně začala množit a naše teze o univerzálním dárci se stávala stále pravděpodobnější. Pak se to však zvrtlo.
|
