Mnoho trenérů pokémonů si svou cestu užívá a když navštíví nějaké zajímavé místo, rozhodně neváhají se zde chvíli zastavit a užít si trochu průzkumnického dobrodružství. Ať už se jedná o malebnou vesničku, hluboký les, temnou jeskyni nebo zalidněné město, většina trenérů neváhala navštívit mnoho odlehlých zákoutí, jen aby ukojili svou touhu po poznávání.
To však nebyl případ Silvera. Krajina rozhodně nepatřila mezi věci, o které by se tento ambiciózní mladík nějak extra zajímal. Podle něj naopak turistika patřila k těm činnostem, které se daly zařadit do kategorie „ztráta času“. Jen necílevědomí trenéři mohou trávit čas něčím takovým. Opravdový trenér by měl každou volnou chvíli věnovat tréninku svých pokémonů. A tohoto přístupu se taky chlapec poměrně striktně držel. Proto místo aby si užíval stezku do města Violet, rozhodl se začít pracovat na svém pokémonovi.
„Pojď ven, Totodile“, přikázal mu.
„Toto?“, věnoval mu jeho svěřenec ospalý pohled.
Jeho trenér mu opětoval poměrně soustředěný pohled. „Včera jsme to zpackali. Tvou chybou bylo, že ses nestihl naučit vodní dělo – pokémon v tvém věku už by jej dávno mě umět používat“, pohlédl vyčítavě na svého pokémona. Poté však Silver zklopil pohled a velmi neochotně dodal: „Nicméně musím přiznat, že jsem si to měl uvědomit, že ho ještě neumíš“. Čerstvý vítr rozcuchal listím obrostlé větve, zatímco mladík přemýšlel, co říct dál. Netrvalo dlouho a pokračoval: „Nemá cenu řešit, čí je to vina. Jediné, na čem záleží, je, aby ses ten útok co nejdřív naučil. Vidíš tamhle ten pařez?“, ukázal na vzdálený pozůstatek stromu.
Totodile pohlédl tím směrem a kývl hlavičkou.
„Chci, abys zkoušel plivat spojitý proud vody přímo na něj. Můžeš se do toho pustit“, řekl Silver.
Vodní pokémon se pokusil splnit příkaz svého trenéra. Nicméně nedokázal vyprodukovat dostatečný tlak vody, ani ho nasměrovat správným směrem. Proto se místo dobře mířeného výtrysku vody objevil spíš chabý proud, směřující asi 20 stupňů mimo od zamýšleného cíle.
„Tomu říkáš vodní dělo?“, napomenul ho Silver, podobně jako četník podroboval drezuře vojáky, které dostal za úkol cvičit. „Musíš být jako hasiči – rychlý a přesný. Tímhle bys neporazil ani Magicarpa! Zkus to znovu…“
Totodile znovu napnul své síly a pokusil se vytvořit silnější proud vody. Tentokrát se mu sice povedlo provést silnější útok, ale míření bylo velmi nepřesné.
„To bylo lepší, ale musíš zapracovat na svém míření“, okomentoval jeho snažení Silver. „A teď znovu“.
Modrý pokémon zamířil a pokusil se vystřelit proud vody. Tentokrát sice proud mířil správným směrem, ale tlak vody byl naprosto nedostatčný, takže po necelých pěti metrech voda cákala na zem.
„Koukej se víc snažit. Nezapomeň, že pořádně najíst dostaneš, jen pokud uvidím nějaké výsledky!“, připomenul Totodilovi Silver svou krutou výchovu. Když to jeho pokémon slyšel, začalo se mu stýskat po pohodlí Elmovy laboratoře.
***
Silver nemohl spočítat, kolikátý schod už musel překonat. Ta věž jakoby neměla konce. Navíc se neustále kymácela, stačil sebemenší poryv větru. To proto, že celá její konstrukce držela na jednom jediném základě – obřím trámu uprostřed budovy – který podobně jako stonek rostliny drží listy i květ nad zemí. Ve skutečnosti tato podobnost nebyla vůbec náhodná – celou věž postavili dávno žijící mniši na počest pokémona Bellsprouta. Už tehdy obdivovali její stavitelé, jak tenký stonek dokáže unést váhu celé rostliny – a přitom je velmi pružný a ohebný, dokáže se přizpůsobovat svému okolí. Tato pevnost a pružnost inspirovala dávné stavitele, aby tuto věž postavili, coby poutní místo pro každého, kdo by chtěl v jejím klidném nitru meditovat o zákonitostech přírody.
Meditace však byla to poslední, co by Silvera zajímalo. Jediné, co potřeboval, bylo tajemství, které prý uchovával jeden ze Starších mnichů. Tajemství, jak naučit svého pokémona provést záblesky a osvětlit tak tmavá místa. Konečně vystoupal do posledního patra věže.
„Zdravím tě, poutníku“, pokýval uznale hlavou mudrc. „Vidím, že ani únava v nohou tě neodradila vystoupat až sem, na vrchol naší věže. Co tě přivádí?“, otázal se s úsměvem na tváři.
Silver nasadil pokud možno neutrální výraz. „Slyšel jsem, že tady sídlí jakýsi stařec, který zná způsob, jak pokémona naučit zábelsky. Kde je? Chci s ním mluvit“, odvětil suše.
Stařec znovu pokýval hlavou: „Ach ano, vy mladí. Stále se za něčím ženete… Já jsem stařec, kterého hledáš. Já jsem ten, s nímž budeš muset změřit síly, abych posoudil, zda-li jsi toho tajemství hoden“.
To nebylo pro Silvera žádné překvapení. Věděl, že bude muset mudrce porazit. Každý mnich, se kterým se doposud setkal, si s ním chtěl změřit své síly. A každý z nich byl velmi slabý. Všichni totiž používali pouze jeden druh pokémona – Bellsprouta. Silver nechápal, proč nikdo z těch senilních hlupáků nechápe, že používat jen jeden druh pokémona je obrovská slabina... Tohle přeci věděl i ten největší pitomec. S těmito myšlenkami se postavil na druhou stranu místnosti, v jejímž středu byl vyznačen velký obdélník jako hranice bojové arény.
„Dva na dva, bez časového omezení. Souhlasíš?“, otázal se stařešina obřadně.
„Nebudu potřebovat dva pokémony, abych tě porazil. Stačí mi jeden. Ale pokud na tom trváš, klidně hrajme podle tvých pravidel“, odvětil sebevědomě Silver.
„Volím si tebe, Totodile!“, povolal Silver pokémona na pomoc.
Jeho protivník beze slov poslal do boje Hoothoota. To Silvera poněkud překvapilo – čekal jen dalšího Bellsprouta.
„Použij škrábací útok!“, nařídil červenovlasý kluk. Totodile se vrhnul proti svému soupeři a zatnul do něj své drápky. Hoothoot si to ale nenechal líbit a do svého soupeře klovnul. Oba pokémoni vypadali, že ještě mají dost sil.
„A teď použij vodní dělo!“, nechtěl dát Silver soupeřům chvíli na vzpamatování. Když ten příkaz Totodile slyšel, trochu ho to polekalo. Byť předchozí den strávil poměrně intenzivním tréninkem tohoto útoku a už se jej trochu naučil používat, stále měl v jeho používání mezery. Nechtěl selhat – bál se následků. Bál se, že by s ním jeho trenér nebyl spokojený. Pokusil se v sobě potlačit strach a vypálil proud vody proti sovímu pokémonovi. Povedlo se. Hoothoota proud vody odmrštil na druhou stranu arény a omráčil. „Toto toto toto dile“, usmál se pokémon a pohlédl na svého trenéra. Čekal na nějakou pochvalu, že to konečně zvládl. Nedočkal se. Silver mu nevěnoval jediný pohled – zajímalo ho pouze, jestli je soupeř vyřazený…
„Vidím, že jsi své pokémony trénoval“, pokýval stařec uznale hlavou. „Dobrá, teď ti ukážu svého druhého pokémona“.
Silver očekával, že se bude jednat o nějakého silnějšího pokémona, se kterým se ještě nesetkal. Když však spatřil Bellsprouta, nedokázal v sobě potlačit pohrdavý úšklebek. „A to je všechno, co proti mně máte?“, zeptal se. „Myslel jsem, že zdejší Starší bude přeci jen trochu větší výzva…“.
„Bellsproute, použij růstový útok“, nenechal se z rovnováhy vyvést zkušený mnich. Jeho pokémon zapustil kořeny do dřevěné podlahy budovy a začal z ní čerpat energii.
Silver tušil, že vodním dělem Bellsproutovy příliš neublíží. „Použij škrábavý útok!“. Totodile se rozběhl ve snaze ublížit svému soupeři. Jenže uzoučké tělo jeho protivníka se drápům snadno dokázalo vyhnout.
„Šleh úponkem“, poradil Bellsproutovy mnich. Bellsprout se rozmáchl, jako by mával bičem, a prudce Totodila šlehl do břicha. Ten chudák jen zalapal po dechu a svalil se na zem. Nebyl schopný pokračovat. Silver překvapeně pohlédl na výsledek zápasu. Nečekal, že Bellsproutův útok by mohl mít takovou sílu.
„Zapomněl jsi, že můj Bellsprout použil růstový útok“, promluvil do nastalého ticha mnich. „Není radno podceňovat vnitřní sílu pokémona“.
Už zase mě někdo poučuje! Jaká zase vnitřní síla, co to je za nesmysl? Proč mě pořád všichni poučují o tom, co mám a nemám dělat? Ten dědek si asi myslí, jak je chytrý. Nu, ukážu mu, jak šeredně se mýlí, pousmál se Silver. „Ty se vrať a nechoď mi raději na oči“, stáhl Silver modrého pokémona. „Volím si tebe, Gastly!“
Do arény vstoupil pokémon-duch, kterého Silver chytil teprve před chvílí, když procházel věží.
„Použij hypnózu!“, nařídil mu chlapec. Oči Gastlyho se červeně rozzářily a začal směrem k Bellsproutovi soustředit svůj uspávací pohled. Povedlo se. Po chvíli travní pokémon sklopil svou hlavičku a dřímal. Tím vzal Silver stařešinovi vítr z plachet. Iniciativa už nebyla na jeho straně. „A teď, použij lízací útok, dokud Bellsprouta neporazíš“, sdělil Gastlymu jeho trenér další pokyny.
Brzo byl souboj u konce. Bellsprout nedostal šanci bránit se nebo zaútočit.
Mnich se zatvářil ustaraně. Myslel si, že tomu nafoukanému mladíkovi ukáže, že je potřeba, aby se k pokémonům choval s láskou a úctou. Myslel si, že ho pokoří a tím ho donutí k zamyšlení. Místo toho on sám byl poražen. Jen velmi neochotně předal mladíkovi svitek s pokyny, jak naučit pokémona techniku záblesků. „Děkuji ti. Ukázal jsi mi, že bojovat rozhodně umíš“, nuceně sklopil stařešina svou hlavu. „Nicméně věz, že by ses měl víc starat o své pokémony. Způsob, jakým je vedeš, se mi zdá příliš tvrdý“. Přísně pohlédl do tváře Silvera. „Pamatuj, pokémoni nejsou nástroje osobního boje“.
Silvera už to nebavilo dál poslouchat. To, co chtěl získat, už měl. Bez jakéhokoliv slova se otočil směrem k východu. Po pár krocích si ale všiml, že už v místnosti nejsou sami. U schodiště stál ještě jeden trenér, který tady předtím nebyl. Byl to Gold!
„Ahoj, Silvere“, pronesl odhodlaně jeho sok. „To ti není hanba, krást pokémony? Vsadím se, že kdyby to místní Starší věděl, odmítl by s tebou vůbec zápasit“.
Silverovi se zpomalil tep srdce. Takže už dál nění pochyb: od teď už se ví, že to on ukradl Totodila. Nechtěl na to myslet. Musel to udělat – nikdo by mu jinak pokémona nedal. Neměl žádné rodiče, kteří by se za něj mohli zaručit, že bude pokémony trénovat zodpovědně. Musel si tedy pokémona obstarat jiným způsobem. Co o tom Gold může vědět? Ten má svoji rodinu, jeho máma ho určitě od dětství podporovala v jeho snech. Ne, jako Silverův otec… Ten měl jen svou práci, své vize, svou touhu po moci. Rodina ho nezajímala. Aby tyto nepříjemné myšlenky vytěsnil z hlavy, vrátil se radši k té poznámce o Starším:
„Pche! On sám si možná říká Starší, ale pro mě nesahal ani po kotníky. Jako obvykle … ti kteří nejvíc poučují, jak je důležité chovat se ke svým pokémonům s láskou … mě nikdy nedokáží porazit. Pokud jde o mě – zajímají mě pouze silní pokémoni, kteří pro mě budou vyhrávat souboje. Takoví silní pokémoni nepotřebují, abych se k nim choval kamarádsky. A ti ostatní … ti pro mě nic neznamenají“. S těmito slovy Silver opustil nejvyšší patro věže a nechal za sebou Golda plného otázek.
|
