Smrákalo se. Každý strom vrhal dlouhý nepřátelský stín, v němž se mohlo skrývat nějaké nebezpečí. Málokdo by chtěl v takovou hodinu jít po stezce číslo 29 vedoucí do města Cherrygrove. Silver však neměl na vybranou – chtěl z New Barku zmizet co nejdřív. Elm už se touto dobou určitě dozvěděl, že jeden z jeho pokémonů chybí. Nejspíš zavolal policii, aby se pokusila pachatele najít. Nechtěl jim tu příležitost dopřát. Celé oblečení si po loupeži postříkal intenzivní pánskou vůní, aby znemožnil policejním Growlithům ho vyčenichat. Pokud by se pokusili chytit stopu, panská vůně tělesný pach snadno překryje.
Teprve na mýtince daleko za městem se odvážil zastavit se. Vytáhl z baťohu pokéball s Totodilem. „Pojď ven!“, pronesl autoritativně Silver do večerního vánku. Na trávě se zhmotnil modrý pokémon připomínající krokodýla. Tlamička pokémona byla vybavena mnoho ostrými zuby, kterými by mohl pokousat jakéhokoliv nepřítele. Udiveně pohlédl na svého nového majitele, kterého nikdy předtím neviděl. „Tak poslouchej, já jsem Silver, tvůj nový pán. Dosud jsi čekal na svého nového trenéra u profesora Elma. Tím trenérem jsem teď JÁ.“, vyslovil poslední slovo Silver velmi důrazně. „Máš velké štěstí, že ses dostal zrovna ke mně. Já se totiž chci stát tím nejsilnějším trenérem pokémonů na světě“, pokračoval červenovlasý chlapec ve svém soustředěném monologu. „Slyšel jsi dobře – nejsilnějším. A nejsilnější trenér – tedy já – potřebuje jen ty nejsilnější pokémony. Původně jsem si chtěl vybrat Cyndaquila, ale toho už si někdo vzal. Tak jsem se musel spokojit jen s tebou. Nemám radost, že tě teď musím trénovat, ale přesto se to s tebou pokusím nějak zvládnout. A aby bylo jasno, budu od tebe očekávat stejně dobré výsledky, jako bych očekával od Cyndaquila. Bude z tebe silný pokémon, nebudu trpět žádné prohry! Od teď ti končí čas poflakování a začíná čas tvrdé práce. Doufám, že jsem se vyjádřil jasně!“, změřil si očima nevraživě Totodila.
Jeho pokémon se na něj nevěřícně podíval. Nechtěl uvěřit, že nový trenér, který se teď o něj má starat, se k němu už od začátku chová takhle přísně. Totodile - ještě když byl v péči u profesora Elma - vždycky slýchal, že každý začínající trenér pokémonů má ke svému začínajícímu pokémonovi velmi vřelý a blízký vztah. Každý pokémon z Elmovy laboratoře snil o tom, až si ho některý malý kluk nebo holka vybere a naváže s ním těsné kamarádství. Totodile ovšem netušil, že existují i takoví trenéři, jako je Silver…
„Teď rozděláme oheň a utáboříme se tu na noc. Brzo ráno vyrážíme na cestu“, oznámil mu Silver suše.
Dlouho do noci pak krokodýlí pokémon přemýšlel, zda ho vůbec jeho trenér bude mít aspoň trochu rád.
***
A skutečně, sotva začaly sluneční paprsky jemně hladit tváře spících tvorů, ambiciózní mladík už byl na nohou. Sroloval spacák, sbalil všechny věci do baťohu a nešetrným šťouchnutím Totodila probudil. „Odcházíme, koukej vstávat. A nemysli si, že tě budu nosit v pokéballu – pošlapeš hezky po svých, aby sis trénoval kondici“. A tak se už za svítání vydali společně na cestu…
***
Kolem deváté Silver spatřil, že stromy v lese řídnout a že cesta bude brzo ústit do menšího města. „Cherrygrove“, hlásala tabule u vchodu. Podíval se na hodinky a zjistil, že je devět ráno. Máme zpoždění, měli bychom přidat do kroku, pomyslel si. Vtom uviděl proti sobě rázovat nějakého kluka. Má žlutou čapku, došlo mu. To je zas ten pitomec, co jsem ho viděl včera… Za jiných okolností by Totodila ukryl do pokéballu, ale na to už teď bylo příliš pozdě – Gold už Totodila stihnul zahlédnout. Takže i přes svou opatrnost měl Silver smůlu a byl odhalen. Rozhodl se, že tentokrát to tomu nekňubovi nedaruje. Přidal do kroku a rychle se přibližoval ke Goldovi a jeho .
„Tak tys dostal v laboratoři svého prvního pokémona“, promluvil Silver. Než se zmohl Gold na odpověď, pokračoval: „Takové plýtvání. Ten pokémon je až příliš dobrý pro takovou padavku, jako jsi ty…“
To už si ale jeho sok nenechal líbit: „Tak poslouchej – nevím, co proti mně máš, ale já ti nic neudělal. Včera jsem se tě jen slušně zeptal na cestu do laboratoře a tys do mě strčil, jako bych byl kus hadru. A svého prvního pokémona jsem si vybral, jako každý jiný trenér“.
Silvera tento druh argumentace příliš nezaskočil. Byl na to připravený. Mnoho lidí mu už předtím řeklo, že je nevychovaný. Ale jemu na tom příliš nezáleželo. Dobré vychování bylo dle jeho názoru výsadou pro slabochy. Silné trenéry všechny tolerují i s jejich povahou – nemusejí se chovat podle bonmotu a nějak se přetvařovat. Tak proč by s tím měl začínat? Ušklíbl se pohrdavě a řekl: „Ty asi nechápeš, jak to myslím. Ale když máš dlouhé vedení, dovol mě ti to vysvětlit. Abys věděl, i já mám dobrého pokémona. A ukážu ti, proč si myslím, že nemáš na to stát se dobrým trenérem. Vyzývám tě na zápas!“.
Se zlomyslným potěšením si uvědomil, že Totodile je proti ohnivému Cyndaquilovi ve výhodě. „Běž, Totodile a použij vodní dělo!“. Nic se ale nestalo. Totodile se na něj jen zmateně podíval. „Neslyšel jsi? Řekl jsem vodní dělo!“, řekl Silver směrem k Totodilovi, tentokrát o poznání výhružněji. Totodile však dál jen bezradně stál.
„Cyndaquile, použij nárazový útok!“, zaznělo z druhého konce trávníku. Myší pokémon se rozběhl a vrazil do svého soupeře. Totodile sebou plácl na trávu a zalapal po dechu. Bolestivě se zvedl a prosebně pohlédl na Silvera, jako by doufal, že ho se zápasu odvolá.
„Můžeš si za to sám. Kdybys použil vodní dělo, nestalo by se to. A teď se koukej vzchopit a zkus to znovu!“ Opět se však nic nestalo.
Mezitím měl však Cyndaquil dost času, aby se znovu rozběhl a nabral rychlost. „Křach!“, vrazil plnou silou do Totodila. Ten se znovu svalil na zem. Tentokrát už se nezvedl. Silný náraz mu sebral veškerou energii k jakékoliv další akci.
„Zvedni se a bojuj, nebo ti ukážu!“, zařval Silver.
„Nech toho, přestaň na něj křičet! Copak nevidíš, že už nemůže?“, zeptal se zděšeně Gold.
„Co je ti po tom – jen já řeknu, kdy Totodile ještě může, a kdy už nemůže! Zatím nepoužil jediné vodní dělo, jak jsem mu nařídil. Kdyby to udělal…“, chtěl Silver dokončit větu, ale nedokončil.
„Pokud jsi to ještě nepochopil, tvůj Totodile se dosud vodní dělo nenaučil“, skočil mu Gold do řeči. „Vždyť ho máš teprve chvíli, za tak krátkou dobu to ještě nemohl zvládnout…“
Silver si s překvapením uvědomil, že jeho sok, kterého s každou sekundou víc nesnášel, má pravdu. Kluk se žlutou kšiltovkou pokračoval: „a nejen to. I kdyby vodní dělo uměl, nemůžeš ho nutit, aby bojoval, když už nemůže…“
Červenovlasý kluk stál a zaraženě koukal do země. Po pár vteřinách se ale vzpamatoval a otřepal se. Takový usmrkanec mu přece nebude říkat, jak má trénovat pokémony. Měl jen štěstí, nic víc! Netrvalo dlouho a vyštěkl:
„Asi jsi teď spokojený, že jsi vyhrál, viď? Věděl jsi, že můj Totodile neumí vodní dělo a zneužil jsi toho… A teď mě tady poučuješ.Víš ty vůbec, kdo já jsem? Pche! Jednoho dne budu nejsilnější trenér pokémonů“, řekl vzdorovitě Silver a chystal se odejít. Gold ho však naštvaně chytil na svetr.
„Nemysli si, že tě nechám jen tak odejít. Musíš tomu Totodilovi pomoct a zajít s ním do poké-centra, ty … jak se vlastně jmenuješ?“
„Jsem Silver, budoucí mistr pokémonů. A už opravdu nemám čas se tu s tebou vybavovat!“, vytrhl se ze sevření Silver, popadl svého pokémona a ztratil se za nejbližším rohem.
***
Toho odpoledne u Elma probíhalo intenzivní vyšetřování. Policisté se snažili zajistit stopy, které by mohli prozradit cokoliv o identitě zloděje. Vtom se otevřely dveře a vešel Gold. Naskytl se mu opravdu nezvyklý pohled, kdy bezradného profesora i jeho asistenty obklopovala vyšetřovací komise a kladla jim otázky.
„Co se tu stalo?“, zeptal se chlapec.
„Někdo ukradl Totodila, kterého tu profesor měl přichystaného pro začínající trenéry“, odpověděl detektiv. „A teď asi odejdi, potřebujeme mít profesora ještě chvíli pro sebe a klást mu nějaké otázky“, chtěl jej detektiv odbýt.
Gold se ale odbýt nenechal. „Myslím, že pro vás mám důležité informace“, pronesl co nejseriózněji, jak dokázal. „Vážně?“, podivil se policista a najednou jeho zájem o nově příchozího prudce stoupl. A tak se Gold rozpovídal o tom, co poslední dva dny zažil.
***
Mezitím Silver seděl na lavičce a čekal, až mu sestřička přinese vyléčeného Totodila. Seděl a přemýšlel o svém předchozím setkáním s Goldem. Cítil se dost hloupě. Poníženě. Prohrál kvůli své vlastní nevědomosti. Kdyby věděl, že se Totodile naučí vodní dělo až po určitém tréninku, rozhodně by ho ráno nevyslal do souboje…
A ještě ke všemu se prozradil, že vlastní Totodila. Kdyby dával pozor, stihl by Totodila včas skrýt do pokéballu. Teď existuje riziko, že na něj padne podezření. Ten nápad nosit jej mimo pokéball byl pěkně hloupý. Odteď už bude mít raději své pokémony vždy schované. Nebude je pouštět ven, pokud to nebude nezbytně nutné kvůli zápasům nebo tréninku.
***
Ve stejnou dobu, ale na úplně jiném místě v Johtu seděl jeden z vysoce postavených šéfů policie ve své kanceláři. Po stole měl poházenou hromadu složek se záznamy různých zločinců, otisky prstů, různé mapy, čísla, CDčka s citlivými daty a jiné podivnosti. Bylo jasné, že v tomto chaosu se vyzná jen člověk, pro něhož jsou tyto záležitosti denním chlebem. A právě to byl případ tohoto muže ve středních letech. Zatímco si četl na počítači jakýsi dokument od svého kolegy, rozezvonil se v jeho kapse telefon.
„Tady agent 007“, zvedl Looker telefon, „kdo volá?“.
„Tady agent 256“, ozval se detektiv na druhé straně. „Tak se nám podařilo zajistit popis toho pachatele, co včera řádil u Elma. Jedná se o mladíka s červenými vlasy, údajně nosící modrý svetr. Podle ne zcela důvěryhodného zdroje se jmenuje Silver“.
Looker se pousmál – červené vlasy jsou poměrně výrazný rys a nemělo by být těžké mladíka najít. „Díky za informace. Pokuste se zjistit víc – ale diskrétně. Já tu mám zatím jinou práci, takže tohle nechám na vás. Dávejte mi ale průběžně vědět, když bude něco nového“.
„Rozumím, končím“, přerušila druhá strana hovor.
|
