| 28. kapitola – Tlumené pípání |
„A co nám vlastně chce?“ otáže se blondýna s mírným úsměvem na tváři. Snad jí alespoň její kamarádka odpoví. „To je fuk, ne?“ odpoví Ellee a dál kráčí temnou chodbou. Renjirovi se zatím daří držet se nepozorovaně ve stínu. Froakie mu sedí na rameni a tiše naslouchá rozhovoru obou dívek. Když tu se najednou blondýna zastaví a shodí svůj batoh ze zad. „Co je?“ Ellee se otočí a nadzvedne otráveně obočí. „Mám žízeň,“ blondýna suše zodpoví otázku a prohrabává se dál batohem. „To ti to musí tak dlouho trvat?“ Ellee stále blondýnu popichuje pohledem. Konečně si blondýna nahodí batoh zpátky na záda a může pochodovat dál za Ellee. Ren si zatím stihl oddychnout, snad už další zastávka nebude.
„Binacle,“ zaskuhral pokémon když se oklepával z dalšího zasažení plamenometem. „Už to vzdáš?“ křikla Aiko po pokémonovi, který se ještě stále nechtěl stáhnout. „Bi,“ poznamenal pokémon a drtivě sešlápl kámen, který se válel před ním. Jako dodatek vypálil opět Kamennou břitvou. „Už mě to přestává bavit,“ zavrčela vztekle Aiko když Fennekin opět uskočila. Když se ale chystala k dalšímu povelu, zaslechla tlumené pípání, které se ale stále rychleji zesilovalo. Aiko začínala mít strach a tak Fennekin čapla do náruče, křečovitě jí svírajíc. Protivný zvuk pípání se najednou tak zesílil, že přehlušil i Fennekino divoké vrčení. I soupeřící pokémon utichl a věnoval se podivnému zvuku. „Co to je?“ šeptla Aiko do ucha své pokémoní kamarádky. Krátce po této otázce se nedaleko od obou soupeřících stran vydral ze země výbuch, který odhodil kameny na všechny strany. Aiko přitiskla Fennekin ke své hrudi chránící ji vlastním tělem.
Když kráčející dvojice dívek, za nimiž byl Ren, došla až na konec chody, Ellee se rozhlédla. „Podej mi svůj batoh,“ rozkázala nevrle blondýně, která stála vedle jejího boku. Ta jí batoh bez řečí vydala. Ellee si jej položila na zem a ohýbající se prohledávala jeho obsah. Po krátkém prohrabávání vytáhla malou krabičku, která se vešla akorát do dlaně. „Co je to?“ blondýna nevydržela a její slova se z ní vydrala tak rychle, že byla sotva srozumitelná. „Šikovná věcička, sleduj,“ Ellee pobídla blondýnu a s úšklebkem tajemnou krabičku otevřela. Kostnatými prsty vytáhla červené kolečko, podobající se víčku od pet lahve. Na nic nečekala a čudlík přitiskla ke stěně před nimi. Dlouze kolečko zmáčkla a odstoupila pár kroků. Ozvalo se tlumené pípání. Když už se pípání nedalo vydržet, najednou stěna lehla prachem za doprovodu velkého burácení a padajících kamenů. „Jdeme,“ rozkázala Ellee a vydala se dál, překračujíc spadlé kamení. Blondýna se vydala za ní, Renjiro opatrně také, nicméně stále nepozorovaně.
„Konečně,“ procedí mezi zuby Komura stojící vedle Nanukiho. Pomalým krokem se k nim blíží dvoje dívek-Ellee a blondýna. „Omlouvám se, pane,“ Ellee se mírně ukloní Komurovi s vážným výrazem ve tváři. „Omluvu přijmám, takže teď do práce,“rozkáže Komura a ukáže zelenou bednu vedle jeho nohy. „Umístěte ji tam,“ dodal a kývl k jedné ze stěn. Ellee s blondýnou se chopily beden a pomalu a stěží je odnášely ke stěně. To už k nim Nanuki s Komurou přišli a zkoumajícím pohledem sledovali stěnu, jako kdyby na ní vysel nějaký obraz. Po chvilce Nanuki otevřel bednu a pomalu vytáhl spletité dráty různých barev končících červenými přísavkami. Nanuki jako kdyby to již měl nacvičené, ladnými pohyby připevnil dráty ke stěně a pořádně utěsnil. „Myslím, že by to mohlo stačit. 25 000 voltů by mohlo stačit, ne?“
|
| FireFox |
|
|
|
