„Tak co, líbila se Ti soutěž?“ řekl Ren pobaven triumfálním koncem soutěže. Prchali rychle ze sálu, jen aby tu holku nenapadlo zvolit dalšího pokémona. „Stálo to za to,“ ucedila Aiko hladící svou Fennekin, která jí ležela v náručí,“ale do Fiferttonský dolů je to ještě daleko a nemyslím si, že bychom se mohli dostavit..no včas,“ řekla plná obav z možného konce světa, jak si myslela. „Přeháníš,“ zasmál se Renjiro,“ všechno zvládneme, jen musíme najít nějakou půjčovnu kol,“ řekl a zahleděl se vedle svých kráčejících nohou, kde spěšně skákal Froakie. „Jo, víš ale, jak je další město daleko?“ zamračila se Aiko, nehledíc Renovi do tváře. Ten se chystal něco říct, ale Aiko ho přerušila. „Ne, nic neříkej, nechci slyšet tvoje moudra z mapy,“ řekla uraženě a zrychlila krok. Potřebovala si trochu vyčistit hlavu, aby se zbavila zlých myšlenek. „Aiko, počkej,“ prokoulil očima Ren a vyšel rychle za Aiko.
Starý muž se slaměným kloboukem na hlavě seděl na staré dřevěné židli skryt velkou plachtou upevněnou na čtyřech kůlech jako příbytek pro jeho zboží. Z úst mu trčela cigareta a on z ní labužnicky povytahoval. Už dlouho tu neviděl zájemce o jeho zboží, ale přeci jen doufal v další den, kdy se mu naskytne příležitost konečně si něco vydělat. Jeho otrhané cáry oblečení mu již nestačí. Už je přeci jen chladno, on staroch přeci potřebuje něco na sebe. „Klid Gogoate, nic se neděje,“ uklidnil staršího samce při silnějším větříku, který zafoukal kolem nich. Najednou si však všiml dvou postav kráčejících k jeho drobnému stánku. Rychle vyskočil ze židle a začal máchat rukama na přicházející dvojici.
„Co to tam je za cvoka?“ podivila se Aiko a zaostřila pohled na vzdáleného poskakujícího muže staršího věku. „To bude určitě nějaký žebrák,“ usmál se Ren spokojen s tím, že na něj Aiko opět začalo mluvit. „Žebrák?“ vyděsila se Aiko a radši k sobě víc přitiskla Fennekin. Když k onomu „žebrákovi“ přišli, zdvořile se uklonili a chtěli jí dál. Ale muž je zastavil. „Kamkap kampak mládeži?“ usmál se, až mu byly vidět jeho nažloutlé zuby. Ren si radši stoupl více před Aiko, aby ji mohl chránit. „Nebojte se, já jen prodávám tyto skvělé, náramné, dlouho vydržící dopravní prostředky!“ zasmál se stařešina a ukázal rukou ke stánku s uvázanými Gogoaty, které v Kalosu sloužili jako častý dopravní prostředek. „Go co?“ podivila se Aiko a zahleděla se na Rena, očekávajíc od něho odpověď. „Gogoati jsou pokémoni, kteří slouží jako dopravní prostředky,“ narovnal se s úsměvem Ren. „Přesně tak, a já vám je nabízím za slušnou cenu! Pouze 40 babek,“ ušklíbl se muž a rychle odvázal dva samečky Gogoatů a přivedl je k dvojici. „Co říkáte? Jsou silní, rychlí, ale klidní jako beránci,“ vychvaloval si své zboží stařec. „Já nevím,“ zapochybovala Aiko. Přeci jen se trochu bála takové jízdy na pokémonovi. „Berem!“ zaradoval se Renjiro a dal do rukou starce přesně 40 babek. „Dobře, v nejbližším pokémním centru mi je pošlete zpět přes slečnu Joy,“ ušklíbl se prodavač,“ přeci jen, je to jen pronájem,“ zasmál se a rychle schoval peníze do kapes.
„Co myslíš, jak se na to sedá?“ řekla pochybovačně Aiko a snažila se nasednout na velkého pokémona. Byli vzdálení asi deset minut chůze od staříka, protože se Aiko pořád bála toho špinavého chlapíka. „Musíš se pořádně vyšvihnout,“ poradil Aiko Ren který již klidně seděl na svém Gogoatovi. „To..nejde!“ vztekala se Aiko když se marně snažila vydrápat se na klidného pokémona, který se mezitím pásl. „Ukaž,“ zasmál se Renjiro a seskočil ze svého Gogoata, kterého mezitím hlídal Froakie. Přišel pomalu k Aiko a chytil jí za pás. „Raz, dva tři!“ vykřikl a pomohl vyzvednout Aiko na upravené sedlo. „Uh, díky,“ usmála se vděčně Aiko a pevně se držela tenké uzdy..
|
