| 14. kapitola – Hysterický pláč |
Aiko pomalu otevřela oči a podívala se na blankytně modrou oblohu. Najednou si uvědomila, že leží ve spacáku a Fennekin jí leží na hlavě. Opatrně si ji sundala z hlavy a položila vedle sebe. Pomalu se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Travnatá mýtinka pokrytá slunečním zářením jí připadala jako ráj. Podívala se na hodinky, aby zjistila, kolik je hodin. Bylo 9:20, pravý čas na to, aby vstala. Najednou však uslyšela hlasité chrápání daleko za sebou. Ohlédla se a spatřila Rena jak líně mlaská a chrápe pořád v říši snů. Divila se, že ještě nevstal, to ona by už dávno byla na nohou, pokud by byla ovšem v Kantu. Trochu nešikovně se vymotala ze spacáku a dobelhala se až ke starému ohništi, které tu musel někdo před nimi udělat.
Renjiro na nose ucítil jakési šimrání. Líně pohodil hlavou a zamžoural očima. Celou dobu se tu válí obličejem v trávě, nevypadal zrovna hezky. Rozcuchané hnědé vlasy, obličej samá špína a vůbec, teď by nejradši zašel do koupelny a trochu se opláchl. Jenže tady nebyl doma, nýbrž v přírodě. Najednou ho do nosu praštila silná vůně rýže. Rychle se posadil, až málem převalil Froakieho vedle sebe. Rozhlédl se a najednou spatřil, jak Aiko sedí u právě rozdělaného ohně a připravuje do malých misek porci rýže a toastového chlebu. Najednou zpozorovala Rena, jak nedočkavě hledí na rýže. „Dobré ráno,“ pozdravilo ho a natáhla k němu ruku s miskou. Ren pomalu vstal ze svého pelechu a s úsměvem si převzal snídani. „Froakie!“ zavolal svého pokémona s plnou pusou rýže. „Fennekin!“ zavolala i Aiko na svou čipernou lištičku. Oba dva pokémoni pomalu přišli k dvojici. „Také Vám jsem něco připravila,“ usmála se Aiko a podala oboum pokémonům obložený toast. „Fenn!“ vykřikla nadšeně Fennekin a pustila se horlivě do jídla. Froaie také, ale už ne tak rychle jako Fennekin.
Renjiro se zamyšleně koukal do mapy zatímco pokémoni vesele dojídali poslední zbytečky toastů. „Co tam tak dlouho hledáš?“ ušklíbla se Aiko a nakoukla Renovi přes rameno. Ren okamžitě mapu odrthl z jejích očí. „Překvápko,“ řekl a oči mu zablýskaly nadšením. Aiko už věděla, že tohle nebude jen taková cesta za panem Hitoshim. Renjiro má něco za lubem a ona už možná tuší, co to je.
Mezitím v Pallet Town v Kantu..
Profesor Oak ztrápeně seděl ve své pracovně a nervózně si mnul ruce. Teď to tady vypadalo ještě hůř, obzvlášť když tu nebyla jeho věrná asistentka. Oak již dostal zprávy z Kalosu, ale prý nejsou moc dobré. Největší středisko pro výzkum legend prý bylo napadeno právě v době, kdy tam byla i jeho asistentka. Každou chvilkou přemýšlel, jestli se nezvedne a nezatelefonuje profesoru Sycamorovi, ale nechce se mu. Nohy ho bolí, pálí hlava a škrábe v krku. Není pochyb, že už zase onemocněl. Už to není ten svěží profesor, který vyprovázel na cestu svého vnuka Geryho a Ashe Ketchuma, tak nadšeného pro dobrodružství. Kdepak, už je to jen zahořklý unavený stařec. Už dávno přerušil kontakty se svými dávnými blízkými, už hodně dlouho neviděl ve svém zrcadle odraz svého usměvavého obličeje, který ho vítal každé ráno, když vylezl z postele. Už to dávno není on, ten který s radostí vyprávěl budoucím starterům krásné příběhy o skvělém dobrodružství, které jistě prožijí se svými trenéry. Tak se mu stýská po těch hezkých časech, kdy byl ještě fit a každý volný den zahájil procházkou po městečku. Už se bál vylézt ze své laboratoře, která se mu stala světem a vězením zároveň, protože se bál okolního světa.
Najednou ucítil starý profesor téci teplé pramínky slz po jeho tvářích. Propukl v hysterický pláč, který nebral konce. Zakryl si obličej dlaněmi a propukl v usedavý pláč..
|
| FireFox |
|
|
|
