Chlapec vyšel ven. Značně se ochladilo. Podíval se na své věci. Rozbitý pokéball, pět dalších prázdných pokéballů a pokédex. Najednou si vzpomněl na jednoho šikmookého starce z jeho vesnice, který se živí tvorbou pokéballů, jistě by i dokázal rozbitý pokéball opravit. Vydal se tedy za ním.
Dveře vrzly v pantu, avšak žádná parta nevstoupila. Byl to jen a pouze náš hrdina. Starý muž s dlouhým vousem, dlouhým obočím, ale bez vlasů vstal ze židle a zašilhal na dveře.
"Aach, dobrá den, mladá pán!" řekl zvesela stařík.
"Dobrý den," prohodil chlapec nedbale.
"Co by si přála chlapec?" vyzvídal stařík.
"Opravit tento pokéball," řekl chlapec a podal mu střípky pokéballu.
"Ach ano, viděla, viděla," zauvažoval stařec, "pěkně na sr--" chvíli se odmlčel, "špatné, špatné. Opravitelné! Drahé." Mluvil v hádankách.
"Ach jo," řekl posmutněle chlapec a zahrabal ve svém batohu. "Berete konvice?" řekl chlapec a podal staříkovi rychlovarnou konvici.
"Dobrá kšeft!" řekl vesele a vzal si konvici. "Ty vrátila se do hodina, já pokéball předala opravený." Chlapec kývl a vytratil se ze dveří. Stále má pět pokéballů. Proč nezkusit štěstí v lese? Kývl na vlastní návrh.
Chlapec šel úzkou cestičkou, která vedla do blízkého lesa. Netušil, jak si má chytit Pokémona, ale chtěl to zkusit, když od profesora se mu asi žádného nedostane, i když by v tom rozbitém Pokéballu nějaký stále mohl být, pokud při tom rozšlápnutí neumřel.
Uviděl, jak se něco pohlo v trávě. Pomalu vytáhl z malého dětského batůžku co měl na zádech jeden Pokéball a do trávy ho hodil. Pokéball mu ale vzápětí přistál v otevřené dlani.
,,Co to sakra..." podivil se kluk a odhrnul trs trávy. Uviděl housenku.
,,Aha, to je housenka, to není Caterpie... říká se, že lovci brouků z tohoto kraje se nikdy nezmýlí, poznají každičký rozdíl mezi housenkou a bájným Pokémonem Caterpie, tak asi lovec brouků nebudu..." přemítal a sednul si přitom pod jeden strom, kterých v lese bylo habaděj.
,,Možná bych mohl zkusit štěstí jako rybář, nebo chovatel létajících Pokémonů, při nejhorším můžu být profesor. Ale jdu zkusit toho rybáře." rozhodl se a vydal se k lesnímu jezírku.
Na rozdíl od měkkých hliněných cest, kterými kráčel doteď, byla cesta k jezírku vykládaná tvrdými kameny nepravidelných tvarů. Jakmile na první z nich vkročil, ozvalo se mu z pod boty hlasité vypísknutí. Chlapec se zarazil. Pak ale pokrčil rameny a udělal další krok, vypísknutí se ozvalo znovu. Opřel se tedy o strom u cesty a nadzvedl pískající nohu tak, aby viděl na podrážku. Ve vzorku bylo vecpaného cosi žlutočerného o rozměrech asi centimetr na centimetr. Vydloubl to aby se mohl podívat blíž.
Byl to pokémon. Zmenšený do velikosti, ve které normálně přebývají v Ballech. Maličký pokémon, kterého teď chlapec držel na dlani, se na něho podíval a pronesl: "Kvík?"
Chlapec zašátral přes rameno v batohu, vytáhl Pokédex a poprvé ho zaktivoval. Byl vyzván k zadání svého jména, které vyťukal na Pokédexové klávesnici, a následně mohl ihned zařízení používat. Naskenoval maličkého pokémonka - ukázalo se, že jde o velmi vzácný druh, Cyndaquila. Soudě podle výrazu to chlapce potěšilo. Sáhl po jednom ze svých prázdných Poké Ballů a Cyndaquila zavřel do něj, aby mu umožnil opět nabýt jeho pravé velikosti.
Chlapec napřáhl ruku a už už se chystal svého nového pokémona povolat ze svého Poké Ballu, pak se ale na chvíli zamyslel. Pokud byl Cyndaquil zraněn, bude lepší ho pro tuto chvíli nechat v jeho Poké Ballu a vyčkat na příležitost ho plně uzdravit. Navíc, nějakého Magikarpa snad zvládne chytit i bez Pokémona na jeho straně.
Pokračoval tedy na své cestě směrem k jezírku. Cestu znal dobře: jako malý se tam chodil občas koupat. Stačilo tady chvilku po pěšince, tady za roh. Jezírko už bylo na dohled.
Chlapec zamířil přímo k malé budce poblíž břehu. Vždy tam byly nějaké volně dostupné pruty. Po cestě k budce si všiml jak už začala chátrat. Stojí tu už dlouho, pomyslel si. Dřevo je již staré a schůdky před budkou už nedrží tvar. Navíc má i vyražené okno. Počkat, vyražené okno?
Chlapec se zarazil a zpozorněl. Opatrně otevřel vrzavé dveře budky. Vevnitř to nevypadalo vůbec jak si pamatoval - byla tam pohroma! Překlopený stůl, rozbité nádobí, všude střepy... A na zemi dva pruty zlomené vejpůl!
Udělal krok dovnitř a pořádně se rozhlédl. Kdo jen mohl takový hrozný čin vykonat? Nemohl uvěřit svým očím.
,,My chráníme svět před fazolemi!" zahlaholil někdo najednou za jeho zády.
Chlapec se otočil a uviděl jednu ženu a jednoho muže jak tam stojí v akčních pozicích, na sobě měli zelená trička a na hrudi velké růžové F.
,,Před... ehm, před kým ještě svět chráníme?" zeptal se zmateně muž.
,,No před fazolemi.. a.. před dalšími fazolemi." vysvětlila žena.
,,V tom případě...." začal muž, ale chlapec ho přerušil: ,,Kdo jste sakra zač?"
,,My jsme Fazoláci, to ti to nedošlo? Světoznámá organizace, která likviduje fazole a Pokémony!" vykřikla žena. ,,Mimochodem, já jsem Fessie a můj kolega je Fames."
,,Samozřejmě!" vyhrkl Fames rychle.
,,No... a půjdete pryč?" optal se chlapec, tihle "Fazoláci" mu vážně lezli na nervy.
,,Ne dokud tě neokradneme o fazole!" zakřičela Fessie a rychle skočila za chlapce, aby mu ze zad sundala batůžek.
,,Hej, nechte toho!!" křičel chlapec a batoh pevně držel.
,,Tak mi vydej fazole!" nedala se Fessie. Fames seděl opodál a cpal se popcornem.
,,Co se to tu děje?!" přerušil známý hlas a do budky vběhla ona dívka, kterou chlapec potkal v laboratoři.
,,To tu chybělo..." povzdychl si chlapec potichu.
Dívka vyhodila do vzduchu Pokéball a z Pokéballu vyskočil Pokémon, připravený na souboj s fazoláky. Pokémon byl zelený a měl na hlavě list, byl to Chikorita.
Fazolákům se objevily na tvářích široké úsměvy. Podívali se na sebe a naráz entuziasticky vykřikly: „Fazole a zároveň pokémon! To je kombo!“
Přítelkyně Chikority byla ovšem jiného názoru. Pečlivě si změřila oba své soupeře.
Muž, který byl prokazatelně tím méně chytrým z dvojice, mohl mít i přes dvacet pět let. Husté zrzavé vlasy měl dlouhé po poměrně statná ramena, jimiž začínala mohutná figura. Jeho tmavě zelené oči zakrývaly dioptrické brýle. Dlouhý zrzavý plnovous končil až někde u půlky hrudníku a zakrýval značnou část růžového F.
Dívka byla podstatně mladší, mohlo ji být někde mezi šestnácti a dvaceti, byla dosti hubená, někdo by možná i řekl anorektická, měla přibližně stejně dlouhé vlasy jako její spolupracovník, na rozdíl od něj však měly barvu jasně bílou. Její oči byly rudé jako žhnoucí Magcargo.
„Mého Kedlubňáka nikdy nedostanete!“ zvolala na protest dívka.
Fazoláci se nahlas posměšně zasmáli, možná jménu, které dívka dala Chikoritovi, možná její naivitě, že by se jim snad mohlo nepodařit jí Kedlubňáka sebrat, a vyhodili do vzduchu své pokébally, které se po dopadu na zem rozevřeli. Z Famesova pokéballu vyletěl malý roztomilý pokémon, vypadající jako ledová kra pokrytá krystaly
„Beeeerg,“ zvolal. Byl to ledový pokémon Bergmite.
„Vůůůůůůlp,“ ozvalo se po otevření druhého pokéballu. Z Fessiina pokéballu vylezl ohnivý pokémon podobný lišce, Vulpix.
Schylovalo se k dramatickému boji.
"Nemáte nejmenší šanci, padouchové!", křikla dívka a současně s tím zaujala dramatickou pózu s ukazovákem namířeným na podezřelou dvojici.
"Ha! To se ještě uvidí," pronesl chvástavě Fames a založil si ruce na prsou. "Oba naši pokémoni mají typovou výhodu," dodal s nadřazeným úšklebkem.
"To jenom žene Kedlubňáka k většímu výkonu!", vyhrkla dívka defensivně, přičemž přešla z původní dramatické pózy do jiné stejně rozmáchlé.
"Hah! To tak," uchechtla se Fessie. Pak hodila pohledem po chlapci, který stál stále na druhé straně místnosti. "Předpokládám," pronesla pobaveně, "že tenhle hoch ti bude chtít přispěchat na pomoc."
"Spíš ne," odpověděl chlapec jednoduše a jedním plynulým pohybem nabral rychlost, zachytil se rámu vyraženého okna, a proskočil ven, kde mu pod botami zakřupaly střepy. Pak se jakoby nic vydal pomalým krokem směrem pryč od jakýchkoliv šíleností, které se měly ve staré rybářské budce udát.
V tu chvíli proběhla dívčinou hlavou vzpomínka z raného dětství a na okamžik zadoufala, že se historie nebude opakovat a ten zpropadený kluk se za ní vrátí a pomůže jí. Přeci sem přišla, aby dohlédla na to, že nic neprovede a nic se mu nestane. Bylo jí jasné, z toho jak ho znala, že když se vypařil z laboratoře jak pára nad hrncem, tak bude mít něco za lubem. Navíc kromě rozbitého Pokéballu a jeho obsahu, jak zjistil záhy profesor, zmizely z nyní dokořán otevřeného šuplíku, Pokédex a náhradní Pokébally.
S neblahým tušením se tedy vydala za ním. Po tom, co ji naučil její otec, neměla příliš problémů sledovat stopy, které za sebou ten kluk nechal v prachu cesty od laboratoře, až došla ke křižovatce s cestou k jezírku, kde stopa mizela. Nemusela už pak dlouho přemýšlet, další cesta byla jasná a tak se po ní vydala.
Když byla skoro u jezírka, uslyšela cizí hlasy, které řvaly něco divného o fazolích, tak radši přidala do kroku. A teď díky své nerozvážnosti stojí tady, a ten kluk zdrhnul – už zase si bude muset poradit sama.
,,My jsme Fazoláci, to ti to nedošlo? Světoznámá organizace, která likviduje fazole a Pokémony!" vykřikla žena.
Ilustraci ke kapitole nakreslil Terrion.
|
