Dívka s rudými vlasy se marně snažila otevřít dveře z pokoje. Moc dobře věděla, kdo za nimi stojí, ale byla rozhodnuta tento boj vyhrát. „Noták, Flamy, otevři!“ tentokrát se dívka pojmenovaná Aiko opravdu rozčílila, přestože se vždy snažila jednat po dobrém. Malý pokémon ale neměl v úmyslu svou paničku pustit z pokoje. „Flamy, domluvíme se, jenom otevři!“ prosila Aiko a dál tlačila do dveří. Najednou dveře povolily a Aiko spadla rovnou před svého věznitele. „Grow!“ vyštěkl nadšeně malý Growlithe nadšen svým úspěchem. „Dobře, Flamy, když jsme si kvit, dám Ti teď jídlo, ok?“ Aiko se snažila usmířit se se svým pokémonem. Nad tímto Growlithe nadšeně kývl.
Když měla Aiko přístup ke kuchyni, mohla vytáhnout sáček pokémoních granulí a misku. Postavila ji před čiperného psího pokémona a nasypala do ní vrchovatě granulí. Malý pokémon se do jídla odhodlaně pustil a dál si Aiko nevšímal. Ona vyrazila ke dveřím z domu. Jako kouzlem na sebe hodila slabou bundu a kolem krku si obvinula silnou pletenou šálu. Vlezla si do pohodlných botek a mile zamávala na Growlitha. „Měj se!“ a s těmito slovy za sebou zabouchla dveře.
Měla na spěch, za pár minut bylo osm hodin ráno a v tu dobu měla být připravena v laboratoři. Pracuje tam jako pomocnice všude známého profesora Oak, který je jejím vzorem. Ona ale neměla na přemýšlení čas, musela se zaměřovat pouze na rychlou chůzi. Dívala se do země na betonový chodník a neměla ani chuť rozhlédnout se po nádherné podzimní krajině-na vysoké stromy s pořád držícím krásně zbarveným listím, po holých polích či po krásném oranžovém slunci tyčícím se nad krajinou. Kdepak, je přeci dochvilná, nesmí se zdržovat. A skutečně-po pár minutách běhu se dostavila do zahřáté laboratoře na konci města. Odložila svoji lehkou bundičku a šálu a navlékla na sebe zářivě bílý plášť. Ulevilo se jí a tak mohla konečně vydechnout. Rozhodla se trochu zalít květiny a různé rostlinky v profesorově kanceláři, kam měla i ona přístup.
Když otevřela dveře, překvapil ji velký nepořádek v kanceláři. Profesor měl vždy uklizeno a čisto, takže většinou si nemusela hrát na uklízečku. Teď jí ale nic jiného nezbývalo. Začala sbírat zmuchlané papíry a házela je jako zkušený basketbalista do koše. Najednou se otevřely dveře do kanceláře, do níž se vplížil schrbený profesor. „D-dobrý den, profesore,“ vykoktala Aiko, takového profesora ještě nikdy neviděla. Byl neučesaný, neoholen a podivně zapáchal. „Dobrý den, Aiko, pozdravil profesor a zaujal své místo na židli u stolu s počítačem. „Mám jít nakrmit pokémony, uklidit čekací halu či-,“ profesor Aiko zastavil mávnutím ruky. „Aiko poslouchej, potřebuji Ti něco sdělit,“ vykoktal Oak a poklepal prsty o stůl. Aiko mlčela a čekala, co z profesora vypadne. „V regionu Kalos byl nalezen nejspíše nový druh legendy,“ hlesl profesor a chystal se pokračovat, když ho najednou Aiko přerušila. „A co já s tím? Promiňte, já s tím nic nezmůžu..“ Oak se Aiko podíval do očí. „Ale zmůžeš.. Volal mi profesor Sycamore, no a já bych Tě chtěl požádat o laskavost,“ řekl vážným tónem Oak. „Mám mu poslat nějaké papíry?“ hádala nesměle Aiko. „Kdepak.. Víš, potřebuji, abys zajela do Kalosu a něco o té legendě zjistila,“ řekl s úsměvem Oak. Aiko spadla čelist. Ona a jet do Kalosu? Profesor se jistě zbláznil. „P-pro-prosím??“ Aiko nemohla uvěřit profesorovým slovům. „Aiko, věřím, že svůj úkol splníš. Již dlouho Ti důvěřuji,“ usmál se vřele Oak. „Ještě nikdy jsem Tě do ničeho nenutil, ale prosím, prosím Tě,“ žadonil pomalu na kolenou starý Oak. Aiko to zarazilo. Najednou ucítila, že se klepou kolena. Hlasitě polkla a zvedla ruku s nataženým ukazováčkem. „Dobře profesore, udělám to. Pojedu do Kalosu,“ prohlásila sebejistě, leč nemohla uvěřit svým vlastním slovům..
|
