Billyho pocity při náhlém přepadení:
John přišel k nám. Všichni naši přátelé zatím uspořádali diskuzi o teoriích, jak daleko by Spartakus ještě mohl být. Mě osobně to dost zajímalo. Začal mě totiž opět trýznit stesk po Sharphand. Z toho důvodu jsem chtěl jen poslouchat, do řeči mi moc nebylo. Taky jsem byl zesláblý z toho včerejšího nefér zápasu. Zranění už nebolela, jen svědila a náplasti mírně lechtaly stejně jako gáza na předloktích. John nejdřív zkontroloval Elite. Očividně byla víc při síle než já. Již mohla stát na nohou a pohledem propalovala Gingi. Byla pokousaná na rukou i nohou a uprostřed hrudi dominoval velký dvojitý kousanec. Celkově vypadala má sestra dost sešle, v jejím obličeji se však zračila mírná zlost, ale tak energičnost.
„Au, to štípe!“ vypískla, když jí John cosi nastříkal ze spreje na rány.
„A je to.“ zahuhlal John „Neboj, Elite, ta zranění nejsou tak závažná, jak vypadají. Ale bude ti trochu míň dobře, protože ještě doznívá xyro chřipka.“
„Již jsem si zvykla.“ mávla rukou Elite „Od té doby, co Brandon hrál před Billym ,Společenského trpitele’ jsem se necítila vyloženě dobře. Ale po doléčení v Lesní aréně jsem k tomu měla velmi blízko.“
„To proto, že se pořádně najedla.“ vložil jsem se do toho.
„Jó, no.“ zasmála se Elite „Tolik banánů jsem v životě nesnědla.“
Vtom mi zakručelo v břiše:
„Tos’ neměla říkat. Připomněla jsi mi, že mám strašlivý hlad.“ řekl jsem vážně.
„To je fakt. Už jsme všichni moc hladoví.“ přitakal Steams, který se jako jediný připojil k diskuzi se mnou, s Eli, s mámou a s Johnem.
„Tak a teď ty, Billy.“ řekl John a sklonil se ke mně. Odlepil náplasti, zrevidoval rány, některé znovu zalepil. Poté odvázal obvaz z mých předtím kriticky popálených předloktí. Teď na nich byly jen malé stopy popálení. Ani nebolely.
„Fajn, Billy. Rány se hojí dobře. Myslím, že bys už měl být schopen jít. Jsi na tom teď podobně jako Elite. Jsi sice zraněný, ale pravděpodobně tě nic nebolí, že jo?“
Bylo to skutečně tak, proto jsem jen kývl hlavou.
„Dobrá, vstaň tedy.“ vyzval mě. Tak jsem se zapřel rukama o zem a zvedl jsem se do dřepu. Celkem nic mě neomezilo, jen jsem trochu cítil slabost. Teprve, když jsem si stoupl úplně, tak se mi trošku zamotala hlava. John to zřejmě postřehl, protože řekl: „Billy, jsi v pohodě?“
„Jo, jo....dobrý.“ zamumlal jsem a zatřepal hlavou. Jako bych teprve vestoje opravdu pochopil, o čem se baví ostatní. Najednou mě cosi nutilo, taky podumat o tom, kde by mohl Spartakus momentálně být a jestli je blízko či na míle daleko. Osobně jsem doufal v první možnost. Když jsem naposled viděl Sharphand ve snu, byla Spartakova skupina někde poblíž těchto končin. Když jsem pomyslel na Spartaka a bandity, chtělo se mi bojovat. Byl fakt, že jsem docela dlouho nebojoval, když nepočítám včerejší zápas. Potřebuju někoho porazit v zápasu, pomyslel jsem si zuřivě, nebo asi fakt zapomenu, jak se provádí všechny mé útoky.
Pomalu jsem vykročil vpřed k diskuznímu kroužku. Elite šla za mnou. Máma zůstala u Johna a něco s ním probírala. Když jsem přišel do kroužku, Firestorm zrovna říkal: „.....Spartakus by si podle mě nedovolil nějak vážně Sharphand zranit. Pokud ji, jak jsi tvrdil, Billy – vítej v diskuzi, muhaha-, pokud ji chce dát Latiosovi, tak by měla být spíš při síle, aby se Latios Spartakovi neodvděčil po svém.“
„Já jsem Latiose viděla.“ vyhrkla Gingi. Všichni jsme se podívali na ni.
„Ale né, Gerdo.“ pronesl do ticha Jeff „Spolu jsme viděli přece.....“
„,....Latias, já vím.“ přerušila ho Gingi „Ale já jsem Latiose viděla sama.“
„Nepovídej!“ vykulila oči Flammosy.
„Bojovala jsi s ním?“ ptal se Firestorm.
„Ne, schovala jsem se před ním. Sama bych ho nepřemohla. Ale vám, jak vypadá.“ vyložila Gingi.
„Jak?“ zajímal jsem se, i když jsem tušil odpověď. Ta jména Latias a Latios, si byla dost podobná, takže Pokémoni jmenující se Latias a Latios si musejí být podobní též.
„Vypadá stejně jako Latias, akorát modro-bílý.“
„Myslíš, že je stejný jako Latias?“ pokračoval v otázkách Jeff.
„Já s ním nemluvila, takže nevím.“ zavrtěla hlavou Gingi.
„Billy,“ oslovil mě Absus „Co uděláš, až najdeš Sharphand?“
To byla dost rozrušující otázka. Již jsem to měl promyšlené kolik dní, co udělám až Spartaka i Sharphand najdu. Ale nějak jsem to nemohl vyslovit. Jen jsem stočil pohled k zemi.
„No ták.“ pobízel Absus „Je to pro tebe tak těžké?“
To si piš, že není, pomyslel jsem si. Přesto mi rozrušení pořád blokovalo hlasivky a taky vzrůstalo samo s dobou, po kterou mě všichni napjatě pozorovali.
Proboha, vzmuž se, řekl jsem si konečně asi po pěti minutách mlčení a promluvil nahlas:
„Až Sharphand najdu.......Pořádně ji sevřu v objetí.....a pak se teprve podívám, jak je na....tom...“
„Jo no, přesně.“ zasmál se Firestorm „Taky mě to napadlo.“
„Proklatě....“ ozval se Kurt „Musíme nejdřív najít něco k jídlu, protože máme všichni velký hlad, a určitě mi dáte za pravdu, když řeknu, že jakýkoli případný boj se Spartakem by pro nás byl těžký s prázdným břichem.“
„Tak fajn.“ završil náhle John, který se spolu s mámou přiblížil k nám „Pro jídlo bychom se museli vrátit do Crimsonu. Nebo eventuálně nás může na něco navést Gingi.“
„No tak...“ začala nahlas přemýšlet Leafeonka Gingi „O něčem bych věděla. A je to blízko. Je to hned ta.....“ nedořekla, protože v tu chvíli zmrzla! Ani nebyl vidět paprsek nebo něco, co by to zmrazení mělo na svědomí. Všichni, co byli poblíž, to jest Jeff, Absus a Peppermint, zděšeně vyjekli. My všichni ostatní jsme nejspíš utrpěli jen mírný vnitřní šok. Já osobně jsem se sice lekl, ale vzápětí jsem začal očima pátrat po původu, či původci potíží. Neviděl jsem však nic podezřelého. Všichni se začali ostražitě rozhlížet. Elite přiskočila ke mně.
„Už zase hrajeme tuhle hru!“ křikla máma „HEJ, LIDI! ZKUSTE SE NÁM POSTAVIT MÍSTO ZMRAZOVÁNÍ ZE ZÁLOHY!!!“
V tu ránu zmrzla taky. Přímo jsem na to koukal, jak se její tělo pokrylo krustou ledu. A přitom se zase nedalo vysvětlit, proč se to stalo.
„Proboha.“ vydechl jsem. Došlo mi, že neznámý útočník nebo útočníci nás vidí, ale my je vidět nemůžeme.
„Co se to děje?!?“ křikla polekaně Flammosy a jen taktak se vyhnula již viditelnému Ledovému paprsku, na což doplatil Absus, stojící za ní, v dráze paprsku.
„Bože, promiň, Absi.“ vyjekla žalostně Flammosy. Vtom se přidaly nové problémy. Do krásné Ninetalesky totiž vzápětí uhodil blesk (všiml jsem si, že šel ze křoví) a ona se ve zjevné křeči svalila na bok. Totéž o chvíli později postihlo Firestorma a málem i mne. Já jsem však naštěstí koukal přímo do místa, odkud blesk vyletěl (byla tam tma), takže jsem se stihl velice rychle zaklonit. Bohužel, nebo snad bohudík, jsem instinktivně rozpažil a ztratil rovnováhu, při čemž jsem tvrdě udeřil Elite do krku. Chroptivě zaječela a spolu se mnou se zřítila k zemi. Nad ní též cosi zasvištělo.
„Au, au.“ zachrčela a ohmatávala si krk.
„Promiň.“ zamumlal jsem. Tajemné paprsky zatím zmrazily Jeffa a Johna. Oba se snažili uskočit, ale paprsků šlo v tu chvíli víc a z více stran, takže moc šancí neměli. Zbyl jsem jen já, Eli, Kurt, Steams a Andra.
„Rozprchnem se a jdem na ně!“ křikla Elite sípavě. Kurt, Steams a Andra nelenili a rozprchli se každý do jiného koutu prostranství ohraničeného křovím. Elite se švihem zvedla, rozběhla se taky do nejbližšího křoví a zmizela v něm. Já se též zvedl a chtěl jsem běžet jiným směrem, ale náhle jsem vycítil, že je Elite v nebezpečí. Okamžitě jsem změnil směr a běžel za ní. Nabil jsem čepele a proklestil si cestu, právě včas abych viděl, jak Elite dostala direkt od o něco vyššího Pokémona podobného člověku s velkými červenými pěstmi. Ta rána ji odhodila vzad. Má sestra bolestně zasténala, když přistála na zádech a zůstala ležet. Zareagoval jsem rychle a bezhlavě. Vrhl jsem se na toho neznámého Pokémona. Ale ani jsem se nestihl rozpřáhnout. Když jsem byl asi metr od něj, dostal jsem z boku tři rychlé rány nějakou velkou oranžovou pěstí. Jednu do hrudi, jednu do nohy a jednu do hlavy - ta bolela jak čert. Samozřejmě jsem byl též sražen k zemi tímto útokem. Měl jsem v bolestné křeči zavřené oči, takže jsem neviděl, kdo nás napadl. Teprve, když jsem se nadzvedl, tak jsem otevřel oči a uviděl útočníky. Ten druhý, který mě třikrát rychle praštil, byl taky vyšší než já. Byl mohutný a zavalitý, měl žlutou barvu.
„Tak a teď na ně!“ křikl ten hubený s červenými pěstmi a vrhl se k Elite. Neviděl jsem na ni, protože byla za mnou, ale náhle jsem uslyšel rychlé tupé rány a Elitino bolestné hekání. Okamžitě jsem se skokem postavil a chtěl jí jít na pomoc. Zapomněl jsem však na toho druhého. Chystal jsem se nabít čepele a přetáhnout s nimi toho hubeného, který právě bušil pěstmi do Elite. Ale ten tlustý útočník mě náhle uchopil za ruku a mrštil se mnou o strom. Byla to velká rána. Zavrávoral jsem a otřepal se. To už jsem ale viděl nabitou pěst Soustředěné rány, kterou vyslal můj protivník. Následující rána – ne, spíš bomba – mě odhodila dost daleko. Asi třicet metrů vzad mezi stromy. Při dopadu jsem naštěstí do ničeho nevrazil. Ale i tak jsem cítil, že asi každou chvíli omdlím. Neměl jsem již moc sil. Zprvu jsem se ani pohnout nemohl, jen jsem se třásl a sténal se zavřenýma očima. Pak jsem tedy nakonec nalezl v sobě sílu se nadzvednout, ale byl jsem stále malátný a bolela mě hlava a hruď. Stále jsem vynakládal veškeré úsilí na to, abych všechny problémy potlačil, takže jsem měl pořád zavřené oči. Co se kolem mě dělo jsem mohl poznat jen po zvuku. Náhle se mi ruce podlomily a já jsem žuchnul zpátky do sněhu. To, že sníh studil, bylo v tu chvíli docela nepodstatné. Mohl jsem jen ležet, těžce oddechovat a doufat, že neomdlím.
Nejhorší bylo, že jsem pořád slyšel rány, energetické šlehy a Elitiny bolestné skřeky. Vnitřně mě to trápilo. Chtěl jsem vstát a jít na pomoc, mé pokusy o vzchopení se však byly bezvýsledné. Najednou jsem uslyšel strašlivý táhlý Elitin jek, pak dutá rána a její skomíravé vzdechnutí. Bylo mi okamžitě jasné, co se stalo. To mi nejspíš nakonec pomohlo ke vzchopení se, protože slabost a malátnost začaly postupně ustupovat. Za chvíli už jsem si mohl i sednout, což jsem ztěžka taky udělal. Zatřepal jsem hlavou a konečně otevřel oči. V dálce jsem matně viděl Elite ležící bez hnutí na zemi. Pokusil jsem se zvednout. Zadařilo se mi to skoro hned, ale s chozením to bylo horší. Při chůzi mě totiž rozbolela všechna dosavadní zranění. Chvíli jsem se jen ploužil směrem k Elite, ale právě pomalost mého pohybu v kombinaci s bolestí a ještě únosnou slabostí mě trápila natolik, že pro mě nebylo zase tak těžké se donutit k rychlejšímu pohybu. Proboha, Billy, seber se a přemoz bolesti, přinucoval jsem se v duchu. Hec se mi dařil – zrychlil jsem krok a snažil se nevnímat bolest hlavně v hrudi a v nohách. Přitom jsem i přemýšlel, čím to je, že po mně nikdo nejde, aby mě dorazil. Oba útočníci se někam ztratili. Aspoň jsem je nikde neviděl. Momentálně mě to ani moc nepálilo. Důležité pro mě bylo dostat se k Elite.
Konečně jsem k ní došel a padl vedle ní na kolena. Ležela zaražená v dolíku ve sněhu s otevřenou tlamou a s rukama rozhozenýma, bezvědomá a zhmožděná po celém těle. Nebyla to nijak zvlášť vážná zranění. Znovu jsem se ostražitě rozhlédl po útočnících. Nikde nic. A taky bylo všude ticho. Začal jsem mít obavy i o ostatní mé přátele – aspoň o ty, kteří ještě byli pohybliví. Položil jsem Elite ruku na čelo. Teplotu neměla – neměla horké čelo. Ale se zavřenýma očima a otevřenou tlamou vypadala vyloženě poraženě.
„Elite, prober se.“ promluvil jsem na ni. Zkusil jsem s ní jemně zatřást, pak víc. Ale nic naplat. Má sestra stále setrvávala v mdlobách.
„Krucipísek.“ zaklel jsem polohlasně. Ještě jsem tam chvíli klečel a zíral do Elitina obličeje. Mezitím jsem nabyl trochu sil. Po asi pěti minutách jsem se zrovna chtěl zvednout a prozkoumat okolí, ale vtom mě kdosi chytil pevně za ramena a zdvihl do výše. Překvapeně jsem vyjekl a začal se zmítat, abych se ze sevření vyprostil. Ale veliké oranžové ruce mě držely pevně, ocelově. Byly to tytéž ruce, které mě praštily úplně na začátku přímého boje. Soudě podle toho mě asi držel ten mohutnější útočník. Vzápětí se kolem mě, Elite a onoho útočníka shromáždili asi čtyři další osobně neznámí Pokémoni. Jinak obecně to byli dva Sandshrewové, Muk, a Jolteon, nebyl to však Spartakus. Neměl Steamsovu typickou mohutnou figuru, byl spíše malý.
„Co ti ostatní?“ ptal se hlubokým hlasem ten, o mě držel.
„Zdekovali se, zbabělci.“ odpověděl nosově jeden ze Sandshrewů.
„Ty lžeš.“ vyprskl jsem na něj. Odmítal jsem uvěřit tvrzení, že kdokoli z trojice Peppermint, Andra, Steams je zbabělec.
„Co jsi to řekl?“ zařval Muk.
„Že...lže....“ odpověděl jsem již mjéně jistě.
„Mno, nebýt faktu, že tě musíme přivést v pořádku, tak bych tě zavalil.“ zavrčel Muk „Zvlášť u takového tintítka, jako jsi ty, by mě to bavilo.“
To je šílenec, řekl jsem si v duchu a přemýšlel na plné obrátky, jak se dostat ze sevření. Naštěstí jsem se náhodně podíval na Elitino bezvládné tělo. Vlastně už nebyla tak bezvládná, protože jsem postřehl, že má na štěrbinku pootevřené oči. Nálada se mi zlepšila, což se bohužel projevilo i navenek. Jolteon na mě vyslal blesk. Tělem mi projel nepříjemný krátkodobý šok.
„Jestli z toho máš ještě legraci, budeš trpět.“ zahrozil Jolteon a promluvil k ostatním „Jdeme zpět ke Spartakovi. Máme hvězdovaného Grovyla, víc nepotřebujem.“
„Dobrá,“ kývl Muk „Škoda, chtěl jsem dneska někoho zavalit.“
No to bys byl borec, pomyslel jsem si. Přitom jsem se snažil najít v té štěrbince Elitiných víček její zorničky, abych mohl navázat telepatický kontakt. Po chvíli jsem se asi zaměřil, protože jsem pocítil, že můžu navázat telepatické spojení. Upřeně jsem se soustředil jen na ty téměř zavřené oči. Už jsem chtěl zaktivovat Hybridní Mimiku a pokusit se její prostřednictvím sdělit Elite svůj plán, jak z toho ven (sdělování by mi asi nevyšlo, protože Mimikou nelze odesílat informace, tak nějak to Psychic říkal). Má sestra však náhle zmizela. Zničehonic. Vykulil jsem oči na místo, kde ještě před pár vteřinami Elite ležela: „Co se to....“ zachroptěl jsem. Banditi taky koukali, jako spadlí z višně.
„Kde je?“ řekl ten, který mě držel.
„Vypařila se.“ mínil Muk.
„Vypařit se nemohla....“ odporoval jeden ze Sandshrewů.
„To byla slovní hříčka, hlupáku.“ odsekl Muk.
„Někdo ji někam teleportoval.“ řekl Jolteon.
„Ne, koukněte!!!“ vyjekl druhý Sandshrew a ukázal na Elitina andělíčka ve sněhu. Z toho se pomalu šířila široká brázda, jako kdyby někdo něco táhl po sněhu. Přitom jsem postřehl velice slabý náznak nějakého pohybu právě v té brázdě. Nebylo mi vůbec jasné, co jsem viděl. Ale měl jsem jisté tušení. Nevím, čím by to mohlo být, ale vypadalo to, jako by se Elite zneviditelnila. Banditi tu brázdu bedlivě sledovali, připraveni zakročit, ale nepodnikali nic. Stisk bandity, který mě držel, dokonce trochu povolil, nicméně ne tak, abych mohl vyklouznout. Toto čekání bylo pozitivní v tom, že jsem pomalu, ale jistě nabíral síly.
Oči mé i banditů sledovaly brázdu až do vzdálenosti zhruba dvaceti metrů. Pak se odtamtud ozval jakýsi šepot a následně se tam zničehonic začaly objevovat stopy ve třech řadách. Ty uprostřed byly malé a vidlicovité.
„Je tam, je neviditelná.“ pronesl Jolteon.
„Na ni!“ křikl Muk. Sotva dořekl, v místě, kde stála Elite, se rozzářila bílá světelná koule. A hned nato z toho místa vyletěla sama Elite se zaktivovaným Rychlým útokem a nabitou Soustředěnou ranou.
„Tumáš!“ vyjekla a s čvachtavým zvukem vnořila svou pěst do Mukova bahnitého těla. Muka to trošku odsunulo vzad, nicméně to nevypadalo, že by mu ta rána nějak zvlášť ublížila.
„Au....“ utrousil Muk.
„A do háje.“ zaševelila Elite. Muk ze svého bláta stvořil ruce, uchopil Elite za ramena a praštil s ní o sníh. Má sestra zachrčela bolestí. Muk se zasmál: „Přece jen dnes někoho zavalím!“ zajásal a začal se valit přímo na ni.
„Elite, ne! NE!“ křikl jsem zoufale. Bandité na to jen spokojeně koukali. Elite se zpod mohutného těla snažila vykroutit, ale už byla z poloviny pod Mukem.
„NE!“ zaryčel jsem znovu. Musím něco udělat, pomyslel jsem si. Nemohl jsem ani pohnout vlasolistem, abych jím mohl svého nepřítele rozptýlit. Držel mě tak, že mé čepelové listy seděly v jeho dlaních, takže jsem je nemohl zaktivovat. Můj strach zatím vzrostl téměř na maximum. V momentě, kdy byla Elite už téměř celá zavalená, mě něco napadlo. Zaktivoval jsem Železný ocas a Rychlý útok zároveň, pořádně jsem sebou škubnul a vší silou švihl ocasy směrem k tělu bandity, který mě držel. Nebyla to moc velká rána, ale v kombinaci se škubnutím Rychlého útoku to zabralo. Bandita s bolestným zaskučením uvolnil sevření právě na tak krátkou chvilku, abych stihl vyklouznout z jeho sevření a podlézt pod jeho nohama (moc místa tam nebylo). Pak jsem zaktivoval čepele a vší silou je poslal navodorovno přes banditova záda. Ohromný bandita zakolísal, taky to ale odlákalo Muka, která zrovna chtěl dokonat svůj útok. Elite chroptivě lapala po dechu, ale využila svou příležitost. Zatímco se dva Sandshrewové vrhli na mě a začali mě pořádně zaměstnávat, stále jsem koutkem oka mohl vidět na Elite, jejíž vlasolist se žlutě rozzářil. Za pár vteřin (Bylo to ve chvíli, kdy mě oba Sandshrewové zasáhli drápy) Elite otevřela tlamu a vypustila Sluneční paprsek přímo na Muka. Bahenní nepřítel zařval bolestí a energie paprsku ho odmrštila kamsi do křoví. Mezitím Sandshrewové pořád útočili drápky a já jsem buď uhýbal, nebo vykrýval čepelemi. Po chvíli se jeden z nich stočil do klubíčka, roztočil se a s úctyhodnou rychlostí mi vletěl přímo pod nohy. Ta rána mě samozřejmě porazila na zem. Ale než jsem se stihl zvednout, dokonale mě uzemnil ten druhý Sandshrew, když vyskočil a s použitím energie nějakého útoku mě zarazil do sněhu. Byla to rána jako hrom, až mi to málem vyrazilo dech. Přesto jsem rychle zaktivoval ocasy a ohnal se jimi. Tím jsem oba soupeře donutil ustoupit. Švihem jsem se postavil a nabil Energetickou kouli. Musel jsem vynaložit velké úsilí, protože se ozvala má zranění a to bolestí. Nicméně koule vznikla dost velká a tak jsem ji vrhnul proti Sandshrewům. Zasáhl jsem je oba. Každý odletěl na jinou stranu. Usmál jsem se a zasyčel bolestí. Předešlé trochu zhojené škrábance a modřiny se se střední ztrátou energie, znovu rozbolely (některé byly ještě kryté náplastí). Právě jsem se chtěl otočit a zjistit, jak je na tom Elite, když vtom......KŘUSSSSS.
To mě něco silně udeřilo do hlavy. Upadl jsem na zem. Před očima mi vybuchl roj hvězdiček, o ostré bolesti v hlavě ani nemluvě. To mě rukou praštil ten veliký bandita. Sice jsem neomdlel, ale věděl jsem, že k tomu dojde, pokud se rychle nevzpamatuju. Zaslechl jsem klokotání Elitina Semínkového útoku. Došlo mi, že se Elite snaží rozptýlit banditu, aby do mě nemohl znovu udeřit. Podle následných kroků se bandita zřejmě teď zaměřil na mou sestru. Jen co jsem si tuhle myšlenku vybavil, otřes z rány do hlavy začal pomalu opadat. Hlava mě stále bolela, stejně tak i ostatní zranění. Zatnul jsem zuby a zapřel se o sníh, abych se mohl postavit. Vtom jsem pocítil nepříjemný elektrický šok, který se mnou na pár vteřin zalomcoval. Po tomto útoku se má rovnováha úplně rozhodila a taky jsem ztratil trochu sil. Stoje na čtyřech jsem zatřepal hlavou, abych nestabilitu potlačil. Trhaně jsem se postavil – přece jen už jsem byl více oslabený. Teprve teď jsem zjistil, jaká je pravá situace.
Přede mnou stál Jolteon a zlobně mi koukal do očí. V pozadí jsem viděl Elite, jak už stojí na nohou a bojuje s tím velikým banditou pomocí čepelí. Neměla moc navrch. Ohromný bandita ji zasypával údery velikýma rukama a ona jen stěží uhýbala. Občas ji nějaká rána zasáhla, když se Elite pokusila úder vykrýt nebo neuhnula dost hbitě. Po každém zásahu vždy jen zavrávorala, občas i upadla, ale vždy se velice rychle dostala zpět do bojového postavení. Co se útoků týče, k žádnému se nedostala.
„Hej, bojuj!“ zařval na mě Jolteon. Nabil v tlamě Stínovou kouli a vrhl ji pomě. Já jsem byl ještě napůl soustředěný na Elite v pozadí a tak jsem si té koule pozdě všiml. Útok mě zasáhl do hrudi. S výkřikem jsem upadl na záda. Jolteon nelenil. Vyrazil vpřed a kousl mě do nohy.
„Aaaa! Pusť!!“ zařval jsem a ohnal se čepelí. Jolteon dostal zásah do hlavy, byl odmrštěn vzad a dopadl tvrdě do sněhu. Zasténal jsem a chytil se za kousanec na noze. Ale Jolteon byl opět rychlejší, než jsem si myslel. Hodně rychle se zvedl, přišel ke mně a znovu mě zelektrizoval. Šok se mnou pořádně zacloumal.
„Uuuuh!“ zaúpěl jsem. Útok mě oslabil, ale ne tak abych byl úplně vyřízený. Po tom elektrickém šoku jsem však chytil paralyzující křeče do celého těla. Nemohl jsem se moc pohnout, snažil jsem se po břiše odplazit k nedalekému stromu, po kterém bych vyšplhal do stoje. Ale částečná paralýza mnou škubala a ty výboje docela bolely a oslabovaly mě.
Za pár minut jsem se už horko těžko drápal po stromě. Na to přesně však Jolteon čekal. Uslyšel jsem nějaké energetické syčení. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem Jolteona, jak se na mě řítí se skloněnou hlavou, kolem níž zářila modrá kopulovitá aura. Zapojil jsem všechny své síly a snažil se uhnout. Zvrátil jsem se na bok a Jolteon těsně nade mnou narazil s dělovou ranou hlavou do stromu. Ale díky té modré auře si zřejmě nepřivodil žádná zranění. Ve stromu to zapraskalo a ten začal se nebezpečně naklánět. Paralýza v tu chvíli odezněla a já jsem si vzpomněl na Elite a jejího soupeře. Pojal jsem neblahé tušení. S menšími obtížemi jsem se vysunul zpoza stromu. Oči se mi rozšířily hrůzou. Elite a její soupeř stáli přímo pod nakloněným stromem. Mohutný bandita držel v obou rukách Elitinu čepel, jako by ji zastavil ve švihu. Má sestra zatínala zuby a evidentně se snažila protlačit nápor čepele i skrz banditovu sílu, což se jí nedařilo. Důležité však bylo, že se strom nakláněl pořád víc. V dráze pádu stromu bylo dokonale volno, takže kmen mohl klidně spadnout až na ty dva....
„Proboha, ne! Ne!! NÉÉ!!!“ vykřikl jsem zoufale „ELITE POZOR!!! PADÁ STROM!!!“
V tu chvíli jsem ucítil bolest v ramenu – Jolteon mě znovu rafnul a pak mě ještě praštil tím Hlavovým útokem. Opět jsem se proletěl a skončil v hluboké závěji. Obklopil mě třeskutý mráz, když jsem se zabořil dobrý metr do závěje. Bolesti jsem pořád cítil a slabost se taky nezlepšila. Ztěžka jsem zvedl hlavu a podíval se směrem k Elite. Strom už začal pomalu padat. Bylo už více než jisté, že strom spadne přímo na ni a na jejího soupeře.
„Ne...“ hlesl jsem nevěřícně a zakryl si rukama oči, abych to neviděl....
|
