Hned na to Grovyle bleskově spustil ruce podél těla. Uvědomil si totiž kolik nadělal hluku. Prudce se otočil. Vicky byla stále v limbu. Glocker se zavrtěla ze spaní, ale Billy postřehl mírný záchvěv jejích víček a okamžitě vycítil, že Glocker spánek jen předstírá. Usmál se.
„Mami, nehraj to na mě.“ řekl prosebně.
„Tobě nic neujde.“ prohlásila Glocker rozespale a otevřela oči.
„Dobré ráno.“ pozdravil Billy.
„Nazdar.“ odpověděla Glocker „Trpíš samomluvou, Billy?“
„Ne. Jen přemýšlím nahlas.“ opáčil Billy. Glocker se posadila, protáhla se a začala si masírovat ocas.
„Co je?“ zeptal se Billy.
„Co by,“ protáhla Glocker „Přeležela jsem si ocas.“
„Aha. Já nevím, co jsem si přeležel – asi ni. Zato jsem se zpotil hned na začátku dne. Měl jsem úplně šílený sen.“
Sceptilka se na něho ohromeně podívala. Přisunula se ke svému synovi a soucitně ho chytla za ruku.
„Viděl jsi Sharphand?“ špitla.
„Ne.“ zavrtěl hlavou Billy „Já jsem viděl to co Sharphand.“
„Páni.“ pravila Glocker „Viděls’, co se děje ve Spartakově bandě?“
„Jo. Mami oni Sharphand doslova......ničí....“ vyhrkl Billy a hlas se mu neovladatelně roztřásl „Je velmi vzpurná...ale....za každé....křivé slovo nebo....monolog......ji srážejí k zemi....“
Popotáhl a pokračoval mírně klidněji „Spartakus ale není tak vyšinutý, jak se....na první pohled zdá......Viděl jsem.jak Sharon políbil.....“
Glocker vykulila oči.
„Cože?.......A....A.......A co ona? Majzla ho něčím? Nebo ho srazila k zemi Semínkovým útokem?“
„Popravdě řečeno,“ pronesl Billy a znovu pocítil lehké rozrušení „Asi se.......trošku bála mu něco udělat, protože........od ní dostal po hlavě Kalibrou.....několik okamžiků předtím.......“
„Co tedy udělala?“ naléhala Glocker.
„Řekla.....že já.........eh...To je taková lichotka...no....že polibek ode mě je příjemnější než od něj.“ řekl pomalu.
„A je?“
„Já nevím.“
„Aha. Tys asi Shar mockrát nedal pusu, že?“ hádala Glocker.
„Ne, to ne.“ zavrtěl hlavou Billy. Glocker se na něj povzbudivě usmála. To ho zahřálo u srdce a zklidnilo.
„A co Spartakus udělal Sharon, že ho sekla čepelí?“
„Urazil mě.“ řekl Billy pohrdavým tónem, který si pořádně vychutnal „Říkal, že jsem ubohý a slabý.“ lehké rozrušení rázem vystřídala dotčenost a hněv.
„Asi s tebou ještě nebojoval ve stádiu Grovyla.“ zasmála se Glocker „Co si pamatuju, jediný útok, který proti tobě vyslal byla blesková vlna tehdy v lese v banditském ležení. Byls’ tehdy ještě Treecko a já jsem tě zachránila před tím, aby tě Spartakus omráčil. A pak....“
„....pak jsme oba dva dostali od něho pecku a oba dva jsme omdleli.“ dokončil Billy „Spartakus je zbabělec. Mohl bojovat proti mně včera. Ale radši mě ze zálohy porazil na zem a paralyzoval.“
„Máš pravdu. To od něj nebylo moc statečné.“ přitakala Glocker.
„Až ho najdu tak se s ním utkám a porazím ho!“ zafuněl Billy zuřivě.
„Jo to už jsem slyšela v tvém hlasitém myšlenkovém proudu.“ zasmála se Glocker. Billy se jen usmál. Pozornost obou příbuzných však náhle zaujalo rozespalé bručení. Oba naráz se ohlédli k Vickyině lůžku. Malá holčička se právě probouzela. Glocker zbystřila.
„Billy, honem, zalez pod postel. Mám nápad.“ sykla. Billy postřehl v jejích očích rozjařené šibalství a pochopil, že Glocker se snaží rozptýlit nyní již mírně podrážděnou atmosféru. To ho velmi rozveselilo. Sám byl spíš hravé povahy, tudíž mu nedělalo problém okamžitě odhalit celý Glockeřin plán na žertík. Trochu si přidřepl a skokem se vrhnul přímo do úzkého prostoru pod postelí. Moc místa tam nebylo. Musel si sklopit ocasní listy podél těla, aby mu nepřekážely. Spodní stranu postele měl teď asi deset centimetrů nad hlavou. Nemotorně se otočil a pozoroval dění před postelí. Viděl Glockeřiny tříprsté široké tlapy, jak přistupují blíž k posteli. Pak zaznělo tiché zaskřípání a tlapy se vytáhly nahoru a zmizely Billymu z dohledu. Zároveň se matrace nad jeho hlavou prohnula. Billy se div nepotrhal smíchy, když si uvědomil, co jeho máti právě udělala. Musel si vlasolistem zakrýt tlamu, aby nevyprskl (rukama to udělat nemohl, protože jimi v malém prostoru nedokázal dost dobře a rychle manévrovat). Nad sebou zaslechl Glockeřin tlumený něžný hlas: „Vicky, vstávej....“
„Mmm.....co je.....“ zahučela mátožně Vicky a podle zvuku se převrátila na druhý bok. Hned nato zavřískla tak hlasitě, že Billymu zabrněly bubínky. Grovyle se však ani nestihl usmát, protože vzápětí před postel spadlo na zem něco těžkého a velkého. Billy se lekl, prudce škubl hlavou a praštil se o postelové rošty na spodu postele.
„Jau!“ vyrazil ze sebe. Do šíje a zátylku mu vystřelila tupá bolest. Trochu potřásl hlavou. Pojednou s úžasem zjistil, že to velké a těžké, co spadlo z postele je jeho máma.
Glocker se otočila na druhý bok, spiklenecky mrkla na Billyho a rychle se postavila.
„Kde je Hvězdík?!? Glendo, kam jsi ho schovala?“ křikla Vicky. Glockeřiny tlapy začaly pomalu ustupovat od postele.
„Tak kde je ten Grovyle s hvězdou na hrudi?“ zařvala znovu Vicky „Proč sis lehla vedle mě místo něj?!? Víš, jak jsem se lekla?“
„Právěže vím.“ ozval se naprosto klidně Glockeřin hlas „Ono to bylo dost dobře vidět a hlavně slyšet.“
Postel znovu zavrzala a před Billyho očima se spustily Vickyiny útlé nožky. Billy poznal, že teď nastala jeho chvíle. Vyrazil vpřed a krátce chňapl Vicky za kotníky. Ta se tak lekla, že málem proletěla stropem. Hodně vysoko vyskočila a vydala jek hlučností srovnatelný se sirénou.
„Aaa.....co-co to.......c-co to.......Můj bože........c-c-co to bylo?“ vyhrkla horečně. Ale to už se Glocker zhroutila na zem a začala se hlasitě smát. Jak ji tak Billy pozoroval, říkal si, že se jeho máti doslova válí smíchy. Vysoukal se zpod postele, stoupl si a oprášil se. Sám se přitom smál stejně jako Glocker, nicméně nechytil takový záchvat jako ona. Vicky s pusou dokořán střídavě těkala očima mezi Billym a Glocker. Pak se otočila čelem k Billymu a vykoktala: „K-k-kde ses t-tam vzal? vždyť-vždyť jsi le-ležel vedle mě.“
„Muhaha....hihihi......he eheh....Billy.....spadl z postele a...ehe.......Jak po tobě chňapl zpod postele tak.......jehahahahahá.“ vypravila ze sebe Glocker, která skoro ani nemohla mluvit, jak se smála „Tys.....hihehe...tys úplně nádherně vyletěla, Vicky......hahaha..hh...ehh.-h-h-h...“
„Proč se mi tvoje mamka směje, Hvězdíku?“ zeptala se Vicky už bez koktání.
„Protože se jí povedl žertík na tebe.“ zahalekal Billy a taky se zalykal smíchem. Vicky se zatvářila ublíženě.
„Co jsem vám provedla?“ protáhla. Jakmile to Billy uslyšel, okamžitě ho napadla jediná neveselá odpověď. Raději si ji však nechal pro sebe.
„Přestaňte oba.“ křikla Vicky. Billy utichl okamžitě. Popudila ho Vickyina hloupá otázka. Jak si vůbec mohla dovolit se zeptat, co nám provedla, pomyslel si rozhořčeně a s vážným výrazem v obličeji koukal Vicky upřeně do očí. Glocker chvilku trvalo, než se zcela uklidnila. Poté pravila:
„Poslechni, Vicky. Byla to jenom legrace. Tak se na nás usměj.....Říkám to jenom proto, abys zas nechytila amok a nezačala Billyho nebo mě mlátit.“
Vicky se stále tvářila nerudně a Billy měl pocit, že se ta malá holka náhle vrhne na Glocker. Stalo se ale něco jiného. Vicky přiskočila k Billymu a tak rychle uchopila jeho vlasolist, že Grovyle nestihl udělat žádný úhybný nebo obranný manévr. I když to mohlo být i proto, že byl ještě trochu rozespalý. Sotva se ho Vicky dotkla, zvedl ruce na obranu a připravil se na spršku ran. Z tlamy mu sklouzlo tiché: „Ne, nebij mě!“
Jenže Vicky povzbudivě řekla: „Neboj se, Hvězdíku. Já tě nechci bít.“ bolestivě Billyho zatáhla za vlasolist a začala ho konečkem listu lechtat v podpaží. Billy nebyl nějak zvlášť lechtivý. Chtěl však Vicky udělat radost a tak se začal svíjet a hihňat se: „Hihi....To lechtáááhá.....Dost!“ zahalekal naoko rozjařeně. Glocker ztuhl úsměv. Zírala jako u vytržení na to, jak si Brandonova dcera hraje s jejím synem. Nikdy by ji ve snu nenapadlo, že by Billy projevil nějaký náznak lechtivosti. Vicky mezitím porazila Billyho na zem, pustila vlasolist a začala lechtat rukama. Billy se trpělivě oddával předstírání, ale začínalo mu to pomalu ale jistě jít krkem. Zvlášť potom, co se po pádu na zem uhodil do hlavy. Sám přitom lechtání cítil, nezdálo se mu však nepříjemné. Vicky lechtala ještě asi čtyři minuty. Přitom škádlivě švitořila: „Tak tys na mě bafnul, co? Myslel sis, že ti to projde?.....To ses mýlil......A já tě teď potrestám....“
Po čtyřech minutách si Billy řekl, že bylo legrace dost a uchopil Vicky za ruku.
„Stačilo.“ zaskřehotal přísně. Vicky se vzpouzela a snažila se vytrhnout z Billyho sevření. Billy ale sevření zesílil druhou rukou a zároveň se pokoušel vstát.
„Pusť mě, Hvězdíku.“ ohradila se Vicky. Billy obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou na vysvětlenou.
„Aha.“ řekla po chvíli Brandonova dcera a odstoupila pár kroků dozadu směrem ke Glocker. Billy se postavil a protáhl. Měl velice příjemný pocit. Právě se mu povedlo zcela urovnat vztahy mezi ním a Vicky. Ba co víc. Měl dojem, že od toho karambolu, který skončil šrámem od Billyho čepele, se k němu Vicky začala chovat rozumněji, což ho těšilo možná ještě víc.
„Pojďme dolů.“ navrhla Glocker „Mám docela hlad.“
Billy se svou matkou nesouhlasil. Sám se před chvílí dosyta najedl. Přesto však zamířil ke dveřím. Glocker je otevřela a oba společně vyšli na chodbu
V chodbě byla naprostá tma. Nebyla tam totiž žádná okna. Panovalo v ní ticho. Manželé Willardovi asi ještě spali.
„Mami.“ špitl Billy „Víš, kudy jít do obýváku?“
„Ne.“ přiznala tiše Glocker „Posvítíme si čepelemi.“ zaktivovala obě své dvoj-čepele. Billyho náhlé nazelenalé světlo nepříjemně oslnilo. A s viditelností to taky nebylo nějak slavné. Místo tmy bylo vidět akorát neproniknutelné bílo dole a tma nahoře.
„Proboha! Nevidím ani ň! Zřejmě jsem to s tím světlem přehnala!“ pronesla Glocker. O pár vteřin později světlo zesláblo – Glocker dezaktivovala jednu z dvoj-čepelí. Billy už byl s to rozeznat obrysy temné chodby. Přímo před nimi byla stěna chodby. Vpravo se sváželo schodiště dolů do přízemí a vlevo chodba pokračovala na křižovatku.
„Vida, to je lepší.“ pochvalovala si Glocker „Tak pojď, Billy. Mrknem se do obýváku..“ chytila Billyho za ruku a vedla ho ke schodišti, vzdálenému asi tři metry. Přitom si svítila aktivní dvoj-čepelí, která toho sice moc neozářila, ale bylo díky ní aspoň vidět na cestu. Billy a Glocker sťapali dolů ze schodů a octli se v jiné, už světlejší chodbičce, vybavené menším oknem. Grovyle se rozhlédl. Spatřil dvoje dveře přímo naproti sobě a kolmo ke schodům. Věděl už kudy dál.
„Mami, tudy.“ sykl a ukázal na dveře vlevo od schodů. Glocker přikývla. Vykročila ke dveřím. Užuž hmatala po klice, když zcepeněla hrůzou.
„Co je?“ vyhrkl Billy.
„Poslouchej.“ vydechla Glocker. Billy se zaposlouchal. Zpoza dveří, které se Glocker právě chystala otevřít bylo slyšet hlasy. Nebyly to však žádné z hlasů, které Billy znal. Byly drsné a sípavé a podle jejich rozmanitosti jich bylo nejmíň pět.
„Máš pravdu.“ zašeptal Billy napjatě „Někdo cizí tu je.“ napnul sluch ještě víc, aby rozeznal, o čem se neznámí baví. Jakýsi syčivý hlas právě říkal:
„Nejsme náhodou ve špatném baráku? Možná, že ten Grovyle s hvězdou na hrudi zůstal v Pokécentru.“
„Nemluv hlouposti, Harvey.“ zarazil ho jiný hlubší hlas „Spartakus si byl na devadesát pět procent jistý, že tu je. Musíme tiše prohledat dům.“
„Není to zbytečné?“ namítl nejhrubější hlas, jaký kdy Billy slyšel „Jestli tu narazíme na lidi, je s náma konec. Chytěj’ nás a budou nás držet v zajetí.“
„Hele nesýčkuj.“ řekl Harvey.
„Jo, Harvey má pravdu.“ přidal se ještě jeden neznámý hlas, vysoký, avšak nerudný.
„Poznáváš někoho z nich?“ zalapal po dechu Billy.
„Ne.“ odpověděla tiše Glocker „Ale to jméno Harvey už jsem slyšela.“
„Kde?“
„Pokud se dobře pamatuju, jmenoval se tak ten Seviper, který tě tenkrát při útoku na bandity otrávil. To jsi byl ještě Treecko.“
Billy polkl naprázdno. Až se otřásl při vzpomínce na ono odpoledně, kdy se svíjel v bolestech způsobených jedem, zrovna jako včera odpoledne při zápasu s Brandonem. Tehdy, před třemi a půl rokem, to byl ten nejnepříjemnější zážitek v jeho životě.
„Proč vlastně máme toho Grovyla najít a zajmout?“ ozval se zpoza dveří nejhrubější hlas.
„Abychom mu předali pozdrav od Spartaka, ty trumbero.“ zahřímal Harvey poněkud hlasitěji.
„Pssst!“ zasyčel vysoké nerudný hlas „Vzbudíš celý dům.“
„Kde začneme?“ zeptal se hlubší hlas.
„Třeba tady, Marku.“ řekl netrpělivě Harvey. Byly slyšet kroky, potom cvakla klika, zavrzaly dveře a nastalo ticho, přerušované jen Glockeřiným hlubokým dechem. Po pár minutách Sceptilka promluvila: „Myslíš, že už jsou pryč?“
„Spíš bych řekl, že začali prohledávat dům.“ usoudil Billy. Pak se natáhl na špičky a pokusil se vzít kliku.
„Počkej!“ zasyčela varovně Glocker. Ale Billy lehce nadskočil a pověsil se na kliku celou svou vahou. Dveře se rozlétly dokořán. Grovyle se pustil kliky, odrazil se od dveří, proletěl vzduchem asi tři metry nad zemí a dopadl na všechny čtyři doprostřed velké prázdné předsíně. Při tom dopadu ho na chvíli zamrazilo. Doskočil totiž na špičky drápů čímž vyrobil krátký ale za dané situace mučivě hlasitý škrábavý zvuk. Úzkostně se zaposlouchal. Nic nenasvědčovalo tomu, že by ho kdokoli z neznámých zaslechl. Oddechl si, napřímil se a pokynul Glocker. Ta se nehlučně vykradla ze dveří a co nejtišeji je za sebou zavřela.
„A co teď?“ špitla, když se doplížila až ke svému synovi.
„Šli do obýváku.“ odvětil Billy a skokem se dostal až k pravému futru dveří vedoucích do obýváku. Zpoza nich byly opět slyšet hlasy banditů. Tentokrát jim však nebylo rozumět, protože obývák byl téměř zvukotěsně oddělen od zbytku domu, Billy však nikdy nezjistil proč. Neměl dostatek odvahy či zvědavosti,aby se Brandona zeptal. Glocker se připlížila ke dveřím do obýváku poněkud zdráhavě.
„Billy, je to dobrý nápad?“ hlesla nejistě, když se postavila k levém futru.
„Co? Vytrhnout tam?“ vykulil oči Billy „Ne, není to dobrý nápad. Já tam ale nechci vtrhnout. Chci se tam vplížit.“
„Proč?“
„Abych zjistil, co mají za lubem.“
„Vždyť to víš. Chtějí tě nejspíš zdržet nebo ti aspoň dát za vyučenou.“
„To jo, ale mohli by taky říkat něco z dění v jejich ležení. A já o tom chci vědět co možná nejvíc.“
Glocker chvíli přemýšlela a pak s výrazem pochopení ve tváři lehce přikývla. Billy se usmál.
„Otevři ty dveře, prosím. Ale jenom natolik, abych tam prolezl.“ požádal. Glocker stiskla kliku a začala otvírat dveře směrem k sobě. Billy sledoval zvětšující se škvíru mezi dveřmi a futrem. Když byla dost velká, pokynul Glocker a zvětšování se zastavilo. Protáhl se mezerou a na druhé straně se okamžitě spustil na čtyři.
V obýváku byla tma jako v ranci. Zřejmě byly zatažené rolety. Billy téměř ihned zaslechl jasný hovor nepříliš daleko od sebe. Nevěděl však zda je před bandity v bezpečí a tak zůstal přitisknutý ke zdi a zároveň k zemi a čekal. Všichni bandité mluvili co nejtišeji, ale zároveň tak, aby se navzájem slyšeli.
„Nemůžu ho najít. Tady nikde nebude.“ říkal právě Harvey. Přitom se jasně projevil jakýsi lom zvuku, díky němuž byl Harveyho hlas tlumený. Billy si v tu chvíli uvědomil, že tam musí být nějaká překážka – v tomhle případě nejspíš křeslo. Zamířil po zvuku. Po chvilce skutečně před sebou nahmatal čalouněnou zadní stěnu jednoho s křesel.
„Nesmysl.“ opáčil nejhrubější hlas „Vždyť tu spí všichni jeho přátelé. On sám tu musí někde být.“
„Až ho najdem, utkáme se s ním tady nebo ho vyvlečem ven?“ zeptal se bandita jménem Marek.
„Vyvlečem ho ven.“ ozval se nový tentokrát bzučivý hlas. I v tomto hlase, však Billy zaznamenal náznak zlomyslnosti a nerudnosti.
„Hej, Krinto, je tu ještě někdo, kromě nás a těch spících přátel Hvězdovaného Grovyla?“ zeptal se vysoký nerudný hlas.
„Jak to mám vědět?“ ohradil se tiše bzučivý hlas.
„Proboha, jsi Venonat, Krinto. Můžeš použít radar, ne?“ zasyčel vysoký hlas.
„No jo, zapomněla jsem.“ protáhla Krinta.
Billyho náhle polilo horkost. Moc dobře věděl, že radar Venonata dokáže najít v mžiku všechno, co je třeba. Měl za to, že neznámá Krinta ho okamžitě najde a upozorní na něj. Proto zmobilizoval bojovou energii a připravil se ke zaktivování čepelových listů. Chtěl zaútočit hned, jak ho Krinta odhalí. K jeho obrovskému překvapení však Krinta řekla: „Ne, kromě nás a těch spáčů tu nikdo jiný není.“
„Uff.“ odfoukl Billy nehlasně.
„Kluci, věřte mi. Tady není.“ trval na svém Harvey. Vtom se ozvalo jakési rozespalé zabručení. Bylo zřejmé, že nervy všech bdících v místnosti se napnuly jak špakáty. Ale rozespalý Pokémon (podle hlasu to musel být jednoznačně Absus) se nejspíš jen přetočil na druhý bok.
„V cajku.“ sykl nejhrubější hlas a hned reagoval na Harveyho tvrzení „Asi tu není, no. Hele, když už jsme tady, mohli bychom si vyzkoušet, jak se sedí v těch křeslech.“
„Na to není čas.“ zamítl Marek.
„Jen chvilku.“ ujistil ho nejhrubější. Chvilku bylo ticho pak někde opodál zavrzalo křeslo. V ten samý moment někdo špitavě promluvil těsně u Billyho ucha: „Neboj se, to jsem já.“
Billy sebou mocně trhl a nadskočil. Musel se hodně přemáhat, aby nevyjekl. Vedle něj ležel nějaký stín. Teď už slyšel i těžký, pomalý dech neznámého. Billyho se okamžitě zmocnilo podezření a to i přes ono ujištění, že se nemusí bát. Začal se zvolna odsouvat směrem od místa, ze kterého se tajemný hlas ozval. Bandité zase o něčem debatovali, ale Billy je nevnímal.
„Ne, ne! Billy, neboj se,! Já ti neublížím!“ šeptl prosebně hlas toho neznámého stínu, ležícího vedle Billyho. Ten hlas byl Grovylovi povědomý – byl středně vysoký a i přes šeptání byla slyšet výraznost a dunivost hlasu.
„Kdo jsi?“ hlesl Billy. Dával si přitom záležet, aby to neřekl do absolutního ticha – mezi jednotlivými monology banditů totiž byly poněkud delší rozpačité pauzy. Místo odpovědi se dva metry od něj téměř neznatelně rozsvítily jakési žluté zakroucené pruhy a jasně červené mírně šikmé oči. Billy okamžitě poznal, kdo to je.
„Jeffe?“ vydechl užasle.
„Nazdar.“ zamumlal tiše Umbreon Jeff „Co tady děláš?“
„Co tady děláš ty?“ opáčil Billy.
„Já jsem sledoval tady ty darebáky až sem. Zdálo se mi, že mají nekalé úmysly. Zvlášť potom, co sem vlezli.“ odvětil Jeff.
„A jak sem vlezli?“
„Přes zadní vrátka.......Vypadá to, že hledají tebe.“
„Já jsem tu jen přespal.“ špitl Billy.
„Tak pojď pryč.“ vyzval ho Jeff.
„Ne, ještě ne. Chtěl jsem vědět kam půjdou teď.....A taky.....“ Billy zmlkl v půli věty, protože zaslechl slovo „Sharphand“ od někoho z banditů. Srdce se mu divoce rozbušilo. Znovu napjatě naslouchal rozhovoru banditů
„....Sharphand nebo tak nějak jí říkal.“ to řekl Marek.
„Pitomá přezdívka.“ zasmál se nejhrubější hlas „Bylo by líp, kdyby jí náš ubohý Billy – Grovyle s hvězdou – začal říkat slaboch. Podle toho, co Spartakus říkal, je to pěkná bázlivka.“
„To teda jo.“ přitakal Harvey „Sám jsem s ní kdysi bojoval. Úplně jsem ji převálcoval.“
„Lže, jako když tiskne.“ pronesl tiše Jeff „U toho zápasu jsem byl. Tehdy jsme se se Sharon seznámili. Byla tehdy ještě Treecko. Zato on byl Seviper a dovoloval si na ni. Jenže ona ho úplně porazila.....Ne. Ona ho rozdrtila. A pak jsem mu já musel zavolat pomoc.“
Když to Billy uslyšel, zaplavil ho smíšený pocit vzteku a radosti. Vztek měl na Harveyho za tu lež a radost měl z toho, že Sharphand Harveyho tak krutě porazila už jako Treecko. Svůj vztek ještě dokázal udržet na uzdě. Přitom to nejhorší měklo teprve přijít....
„S Billym jsi ale taky měl tu čest, ne?“ optal se nejdrsnější hlas.
„Jo.“ přisvědčil Harvey „Před třemi roky. To jsem ho otrávil jedem. Nic proti mně nezmohl a omdlel ani ne za pár vteřin. V životě jsem neviděl většího zbabělce. A pak, když nás Firestormův tým nakonec přece jen porazil, si vyžádal ještě jeden souboj, ale tentokrát si přizval svoji máti. Já jsem vyslal jen jedno Jedové žahnutí. Billy se složil okamžitě a ta jeho mamka ještě chvilku hekala než omdlela. Prostě dva jednou ranou. Ta Firestormova banda se pak tak rozklepala strach, že se mě ani nesnažili zastavit, když jsem utekl.“
Tak tohle už bylo na Billyho moc. Byla to poslední kapka. Tentokrát se tak rozběsnil, až se celý roztřásl vzteky. Takhle nestydatou lež ještě nikdy v životě neslyšel. Narozdíl od předchozího rozčilení však byl schopen normálně uvažovat. Jak se mu teď díky Harveymu vrátily vzpomínky o tři a půl roku zpět, tak si vzpomněl, že tehdy o dva dny později provedl pomocí Hybridní mimiky Hyper paprsek. To je nápad, pomyslel si, zkusím ho provést i teď a bez Mimiky. Snažil se upamatovat se, jak tehdy stvořil zárodek paprsku. Sotva na to pomyslel, nějakým nevysvětlitelným způsobem zjistil, že je schopen zárodek stvořit. A tak se o to pokusil. Velká energie vzteku hodně dopomohla k tomu, aby po chvíli soustředění ucítil onen prudký výboj energie, který signalizoval úspěšné stvoření zárodku. Jak já to dělám, podivil se v duchu a šeptl směrem k Jeffovi: „Zaútočíme. Až řeknu teď.“
„Taky bych se při takových lžích neudržel.“ souhlasil nepřímo Umbreon. Billy se usilovně soustředil na kumulaci energie v zárodku a následně i v tlamě. Cíl jeho budoucího útoku byl jasný – kdokoli z banditů, nejlíp Harvey. Za pár sekund už měl paprsek plně nabitý, ale ještě ho držel v sobě. Chtěl dát smluvené znamení, což bylo téměř nemožné. Se základem paprsku, plně nabitým energií normální podstaty, na jazyku nemohl skoro vůbec mluvit.
„T-Te-eď.“ vyrazil ze sebe. Následně se otočil čelem vzad a vyskočil vysoko do vzduchu. Pak už jen otevřel tlamu, prudce vydechl a paprsek doslova vystřelil z Billyho tlamy jak raketa. Proletěl přes celou místnost a ke Grovylově nesmírné radosti zasáhl přesně hlavní cíl – Harveyho. Záře oranžového paprsku prosvětlil a celý obývák. Billy koutkem oka zahlédl Venonata, Sandshrewa a Vilepluma, jak ohromeně koukají na svého smažícího se kamaráda. Ten nadělal tolik povyku, že by s ním dokázal probudit celý dům. Vzhledem ke zvukotěsnému oddělení obýváku to však nebylo možní. Billy ještě vpravo hodně blízko u sebe zahlédl jakýsi chomáč modrých provazů, ale nedokázal určit, zda je to Pokémon, či ne. Vychutnával si sladkou pomstu a neúnavně udržoval Hyper paprsek v činnosti. Asi za deset sekund se bandité konečně vzpamatovali. Sandshrew sebou mrskl a začal ze své tlamy vypouštět jedovaté jehličky. Vileplume potřásl svou květinou a rozprášil stříbrný pyl. A Venonatův „kožich“ se rozzářil do odstínů modré a fialové a z jeho tykadel vystřelil nafialovělý paprsek. Nejpodivnější na tom bylo, že ani jeden z těchto tří útoků nebyl veden proti Billymu. Z úkrytu totiž vyrazil i Jeff a plně rozsvítil své žluté zakroucené pruhy, čímž na sebe na chvíli strhl veškerou pozornost. Billy zpozoroval, jak Sandshrewa zasáhla Stínová koule. O pár okamžiků později se Hyper paprsek přerušil a Grovyle ucítil, jak ho cosi slizkého pevně omotalo kolem ramen a kolem. Když už teď Hyper paprsek neozařoval místnost, znovu zavládla tma, ze které jasně vystupovaly jen Jeffovy pruhy. Billy slyšel jakýsi bojový hluk a viděl, jak Jeff mrštně skáče a uhýbá. Šokovalo ho jak to, že jim nejdou Pokémoni, kteří spali, na pomoc. Že by je to nevzbudilo? To sotva!, pomyslel si. Mezitím si ho podivná chapadla stáhla kamsi dolů až úplně k zemi. Chtěl vykřiknout, ale náhle si uvědomil, že mu ty slizké provazy svázaly i tlamu. Ucítil dotek koberce. Prudce sebou škubl. Sevření nepovolilo. Naopak, objevila se další chapadla a omotala ho úplně celého až na hlavu. Teď už se nemohl ani hnout. Ani prstem nedokázal pohnout. Poznal, že ho neznámý nepřítel dostal a proto už e ani nebránil.
„Mám ti vyřídit pozdrav od Spartaka, Billy.“ ozval se těsně u jeho ucha Markův hlas „Tak nejdřív tě hezky ochromíme, abys nedělal problémy.
„Hmm mmh hhh.“ dostal ze sebe Billy. Už zase paralýza, blesklo mu hlavou. V tu ránu mu začalo od noh postupně chromnout celé tělo. Paralýza se ale rozšiřovala dost pomalu, což Billyho ještě víc znervózňovalo. Horečně se snažil vymyslet nějaký způsob, kterým by se vyprostil. Napadlo ho, že by mohl zaktivovat čepele. To už se však paralýza rozšířil až do jeho pravé ruky. Už se déle nerozmýšlel. Vložil bojovou energii do levých čepelových listů a snažil se přimět čepel k růstu. Vůbec to nešlo. Nějaká neznámá síla mu v tom bránila. Zatnul zuby a soustředil se jen na svou levou ruku. Pak nastal obrat. Bránící síla se zlomila a Billyho čepel v mžiku vyrostla do obřích rozměrů. Grovyle ihned pocítil, že může hýbat levou rukou, proto tedy máchl obrovským listovým ostřím podél těla. Slizká ovjívka z Billyho sklouzla na koberec rozseknutá po celé délce. Billy se chtěl postavit, ale měl zchromlé nohy. Odsunul se trochu stranou a ještě jednou se ohnal čepelí. Ucítil kontakt. Asi jsem Marka trefil, pomyslel si radostně a lehl si zády na koberec. Nic jiného se stejně nedalo dělat, protože se mohl pohybovat jen nemotorným plazením za pomoci levé ruky. A to bylo pomalé a nepříjemné. Navíc předchozí provedení Hyper paprsku a následné přerostení čepele ho připravilo o velké množství energie. Musel by si chvilku odpočinout než by mohl bojovat dál.
Zatímco Billy ležel uprostřed místnosti, Jeff se ještě pořád potýkal s jedním ze svých soupeřů – Vileplumem. Vileplume neúnavně vysílal stříbřitý pyl a Jeff jeho útok eliminoval pomocí Stínových koulí, které pyl pohlcovaly. Umbreon ale nemohl ani za nic přejít do protiútoku. Nepřetržitě musel vysílat Stínové koule, aby ho Vileplumův pyl neuspal. Billy souboj sice neviděl, přesto však vycítil, že jeho spolubojovník je v nesnázích.
„Jeffe, ustup dozadu a skombinuj Stínovou kouli se Šokovou vlnou.“ radil.
„Proč Šokovou vlnu?“ podivil se Jeff a nepřestával vysílat stínové koule „Právě jsem dostal jiný nápad.“ Umbreonovy žluté pruhy náhle zhasly. Billy zaslechl jakési měkké žuchnutí. Následovalo pár vteřin ticha. Pak se ozvalo šplouchnutí a mohutná rána, která se, k Billyho úžasu, ozvala od stropu. Následující napůl měkce dutý napůl dřevěný zvuk dopadu byl více než výmluvný. Billy však nebyl s to zjistit, kdo byl poražen.
„Jeffe?“ pronesl do ticha s nadějí v hlase. Hned na to se Jeffovy pruhy znovu rozsvítily.
„Jsem v pohodě.“ zahlaholil Umbreon.
„Ale já ne.“ zaskřehotal Billy „Mám chromé nohy a pravou ruku již popadl dech a vyrovnal se s náhlou ztrátou energie.
„Počkej, hned jsem u tebe.“ řekl Jeff. Jediným dlouhým skokem se dostal až k Billymu. Opět se ozval ten šplouchavý zvuk a Billy ucítil, jak ho cosi zastudilo na nohách a na rukou. Poznal, že je to nějaká kapalina. Jeho nohy a pravá ruka se skoro okamžitě uvolnily z ochromení. Grovyle zpříma pohlédl do Jeffových svítících červených očí
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se udiveně.
„Opláchl jsem ti nohy a ruce vodou. Nic víc.“ uchechtl se Jeff.
„Kde jsi vzal vodu?“
„Z mého Vodního děla.“
„Co...“ vyhrkl Billy „Ty umíš Vodní dělo?“ Jeffovy oči se stočily ostře dolů.
„Vlastně.....ne.“ prohlásil Jeff nervózně „Kdysi jsem ho uměl. Ale pak jsem ho zapomněl a hezkou chvíli jsem vůbec nevěděl, jak se používá. Teprve včera jsem si ho pořádně procvičoval. Ještě musím Vychytat mouchy.“ zasmál se.
„Ale jak to, že voda léčí paralýzu?“ zeptal se Billy.
„Tangela asi ten Ochromující Byl neumí moc používat.“ utrousil Jeff.
„Cože?“ vybafl Billy.
„Když někdo neumí pořádně provést jakýkoli pylový útok, tak částečky toho daného pylu se usazují na povrchu těla oběti a chvíli to trvá než plně zapůsobí a vstřebá se.“ vysvětlil Jeff „Když se pyl včas smyje, jeho počáteční účinek automaticky pomine.“
Jemně stiskl zuby Billyho za ruku a pomohl mu vstát.
„Jak jsi dokázal provést Hyper paprsek?“
„Sám nevím, „ přiznal Billy „Jak mě naštvala ta Harveyho řeč, tak mě napadlo, že bych se mu mohl pomstít takhle a pak jsem se pokusil ten paprsek stvořit. A povedlo se.“
Jeffovy oči se přivřely, jak se Umbreon usmál. Potom změnil téma:
„Teď bychom měli vážené banditos vyprovodit z domu.“ uvažoval nahlas
„Jo, ale jak to chceš....“ začal Billy, ale v tu chvíli se rozrazily dveře od předsíně a oba přátele oslnilo prudké světlo. Vteřinu na to byly slyšet kroky a Billy matně viděl, jak do místnosti vešla Maggie.
„Billy?“ hlesla do polotmy, která stále ještě v obýváku panovala „Billy, ozvi se.“)
„Tady jsem.“ pronesl Billy. Maggie hmátla po vypínači. Za ní Billy spatřil svou máti, jak zvědavě nahlíží do dveří. U stropu se rozsvítil luxusní šestižárovkový lustr a ozářil každičký kout obýváku. Teprve nyní si mohli Billy a Jeff pořádně prohlédnout své poražené soupeře. Billy měl v dohledu jen Venonatku Krintu, která ležela obličejem dolů na pohovce, a za sebou mohl vidět omráčenou Tangelu, ležící na křesle. Rázem si uvědomil, co ho tak pevně omotalo, když mu pohled padl na Tangeliny vinné úponky pokrývající celé její tělo.
„Co se tu stalo?“ vyzvídala Maggie.
„Do domu vnikli banditi a hledali Billyho. A my jsme je zneškodnili.“ řekl pohotově Jeff.
„Tak to vám teda blahopřeju.“
„K čemu?“ podivil se Billy.
„K tomu, že jste v zápalu boje nic nezničili.“ prohlásila Maggie.
Jeff se zdvořile poklonil.
„Jak se sem ale mohli dostat?“ pokračovala neklidným tónem.
„Někudy kolem zadních dveří.“ pravil prostě Jeff.
„Aha!“ vykřikla Maggie a plácla se do čela „Já jsem je nechala pootevřené!“
„Hlavně, že už je po nebezpečí.“ vložil se do toho Billy „Co teď s nimi uděláme?“
„Co by?“ rozhodila rukama Maggie „Postaráme se o ně a pustíme je.“
Billy vykulil oči.
„Tak oni se mě pokouší zmrzačit a my jim budem ještě pomáhat?“ vyjel.
„Já vím, jak to myslíš,“ kývla Maggie „Ale nemůžeme je jenom tak vyhodit do zimy.“ když viděla Billyho mírně vystrašený výraz, ujistila ho „Neboj se, nedovolím jim, aby ti zkřivili byť jeden čepelový list.“ povzbudivě se na něho usmála. Billy, přestože se pořád cítil nejistě z Maggiina nápadu, nakonec přikývl.
„A jinak vy dva jste v pořádku?“ byla Maggiina poslední otázka.
„Já jo.“ vyhrkl okamžitě Billy.
„Já taky.“ přidal se Jeff. Billy si všiml, že Umbreon má dlouhý škrábanec na pravém boku.
„Dobrá, zatím si sedněte. Já a Glocker je odnesem do auta a odvezem do Pokécentra.“ Billymu se ulevilo. Myslel si, že Maggie chce bandity nechat v domě. Usmál se a vyšvihl se do křesla za sebou. On sám by se s bandity nepáral. Normálně by je vyhodil z domu a vůbec jim nepomáhal. Podle jeho názoru si to zasloužili víc než dost. Zvlášť za ty nehorázné lži. Možná by dal ještě víc za vyučenou Harveymu. Nicméně stále mu vrtalo hlavou, proč tohle Spartakus plánoval. Proč chtěl, aby jeho kumpáni porazili Billyho v zápasu? Jen tak, pro zábavu? Nebo to mělo nějaký racionální důvod? Rozhodně to nevěštilo nic dobrého. Ale Billy byl i tak pevně rozhodnutý pronásledovat Spartaka třeba sto kilometrů daleko. Jen, když Sharphand vyrve ze spárů toho tyranského Jolteona.
|
