Poznámka na úvod: Překlad některých útoků do aj je na konci příběhu
Prolog
Kirito najednou otevřel oči. Zadíval do prázdna a po chvíli zamrkal. Rozhlédl se kolem sebe. Viděl svou kamarádku v nesnázích. Útočil na ni obrovský Dragonite. Pořád nehybně seděl a díval se jak jeho kamarádka uhýbá Dragonitových útoků. Tu si všimne že za Dragonitem někdo stojí. Byl to záhadný muž v plášti s delšími namodralími kudrnatými vlasy. Kolem pasu měl pásek a na něm pouzdro na meč. Úchop meče si pořád držel a sledoval jak Dragonite útočí na tu dívku. U toho se trochu usmíval.
Kirito si najednou na vše vzpomněl. Šli s jeho kamarádkou Elis na důležitou misi, kterou jim nařídila jejich královna. Měli zastavit zlého Thomase (muže v plášti) který byl proslulí trenér dračích typů a zároveň chtěl s jejich pomocí ovládnou tzv. sílu Meziprostorového draka, s jejiž pomocí mohl ovládnout celý svět.
Kirito se pomalu snažil vstát, aby mohl Elis pomoc, ale nešlo to. Byl moc vyčerpaný. Neustále to zkoušel, ale pořád se mu to nedařilo. Ležel tam na zemi a hluboce oddychoval,zatím co jeho kamarádka sváděla obrovský souboj s Dragonitem.
"Lucario!" zaslechl Kirito najednou nad sebou. Otočil se tím směrem a uviděl pokémona skoro velikého jako člověk s velkýma ušima. Nemohl ho moc rozeznat, jelikož právě vycházelo slunce a celého pokémona ozářilo, tak, že byla vidět jenom jeho silueta. Kirito se pousmál. I přes to, že pokémona neviděl, poznal jeho hlas. "Lucario." zachraptil Kirito. Pokémon se k němu sklonil. Kirito se opět pokusil zvednout, ale moc to nešlo. Pokémon skočil před něj a podal mu tlapku. Kirito se na něj usmál a chytl ho za ruku. Pokémon mu pomohl vstát a podepřel ho, aby mohl Kirito chodit. "Děkuju, Lucario." poděkoval Kirito a zadíval se směrem k Dragonitovi a spol.
Jeho úsměv se náhle vytratil. Podíval se Lucariovi do očí a pak zase zpátky na onen souboj. "Musíme Elis pomoc za každou cenu. Nesmíme královnu sklamat!" řekl Kirito odhodlaně a pustil se Lucario. Ještě na něj kývl a pak se oba rozeběhli proti Dragonitovi.
Thomas oba zaregistroval. Pousmál se na ně. "Ale ale, vypadá to že náš legendární rytíř se konečně probudil. Čekal jsem že budeš silnější." řekl Thomas a vytasil svůj meč. Kirita to nijak nevytočilo a zakřičel na Lucaria: "Lucario, ty pomoz Elis a já se postarám o toho šílence Thomase!". Lucario kývl a běžel k Elis. Stoupl si před ní a díval se obrovskému Dragonitovi přímo do očí. "Lucario, kde je Kirito?" zeptala se vyčerpaná Elis, která v ruce držela Togepiho.
Lucario kývl hlavou směrem k Thomasovi. "Aha" řekl trochu ustaraně Elis. Elis byla 17ti letá dívka s blonďatými dlouhými vlasy. Na sobě měla bílé brnéní (neměla helmu) a pod ním měla oblečení do červena. Ve vlasech měla růžovou mašli.
Kirito byl o něco větší 17ti letý kluk s černými krátkými vlasy. Na sobě měl dlouhý černý plášť. Jeho oblečení bylo skoro celé černé. Měl černé kalhoty a černé tričko. Na rukách měl černé rukavice bez prstů. Ačkoli bylo Kiritovi teprve 17, byl nejlepším rytířem v zemi a mnoho lidí mu říkali legendírní Pokérytíř. Oba dva byli štíhlé postavy.
Thomas se zasmál. "Si blázen, že si myslíš že mě porazíš. Dragonite, Hyper Paprsek!" zařval Thomas na Dragonita a poté se rozeběhl proti Kiritovi. Oba proti sobě vytasili své meče a rozeběhli se proti sobě.
Mezitím Dragonite uposlechl trenérovův rozkaz a zhluboka se nadechl. Vypustil ohromný paprsek proti Lucariovi. Lucario skřížil ruce a postavil se proti paprsku. Ten ho zasáhl, ale Lucario pořád držel a nehodlal se vzdát. Dragonite svůj paprsek pořád sílil, ale Lucario držel. Začal se potit, ale pořád se snažil, aby ochránil Elis a Togepiho. "LUCARIO!!!" zařval a rozsekl paprsek svými "drápy" na tlapách. Najednou všechno ozářilo světlo z paprsku a všechny oslnilo.
Výbuch způsobil, že se otevřela brána časem Meziprostorového draka.
Kapitola 1.-Můj první pokémon!
"Tak jo děti, už byste měli pomalu jít!" ozvalo se u vchodu do nové knihovny ve městě Twinleaf v oblasti Sinnoh. "Má pravdu, už jsme tu dost dlouho a já zítra nechci přijít pozdě k profesoru Rowanovi." řekl 13ti letý chlapec s bílými vlasy na kterých měl béžové potítko se znakem pokéballu na jedné straně. Měl na sobě zapnutou černou mikinu, která byla ve výšce rukou žlutá (i na rukou). Kalhoty byli hnědé. Tenisky měl žluté s černou podrážkou.Jeho jméno bylo Ray. Opíral se o zeď s rukami v kapsách a sledoval jeho dva mladší přátele.
O něco menší a mladší kluk než Ray seděl také opřený o zeď a předčítal knihu s názvem Legeda o Pokérytíři. Měl na sobě kulaté černé brýle, černé učesané vlasy, černý svetr a hnědé třičtvťáky. Boty měl černé s bílou podrážkou. Jeho jméno byli Timmy. Podíval se na hodiny. Ukazovali 20:30. "Jejky, ani jsem si nevšiml že je už tolik hodin." řekl TImmy a zaklapl knížku.
Třetí osoba byla mladá 11ti letá dívka s dlouhými zrzavými vlasy a zářívě tyrkysovými oči. Měla na sobě bílé tílko s růžovou Buneary a světle růžovou malou sukni. V puse měla lízatko a ležela na zemi s podepřenou hlavou. "Ale já chci vědět jak to dopadlo." zastěžovala si. Jmenovala se Kaithie a byla to mladší sestra Roye.
Roy se na ni naštvaně podíval a naštvaně řekl: "NE! Já nechci už pod 3. přijít pozdě. Já už prostě chci prvního pokémona a už dál nechci čekat." Roy už si 2krát měl vybrat svého prvního pokémona, ale nikdy na něj nezbyl. A byl moc línej se s nějakým spřátelovat, tak radši zůstal doma a celý rok seděl u počítače nebo hrál venku fotbal.
Kaithie se uraženě na Roye podívala a nafoukla svoje tváře. Zvedla se na aniž by se na dva kamarády podívala, vyrazila směrem k východu z knihovny. "Ale počkej..." zavolal za ní Timmy, ale moc daleko se nedostal, protože Kaithie už byla venku a vší silou zabouchla dveře. Oba kluci se na sebe podívali a pak se rozeběhli směrem za ní.
Naštěstí šla Kaithie pomalu, takže ji lehce dohonili. Kaithie si jich všimla a trochu přidala do kroku. Oba kluci také. Kaithie ještě víc zrychlila, ale oba kluci ji byli pořádv patách. Nakonec se rozeběhla směrem k menšímu rybníčku v Twinleaf. Oba kluci ji následovali, ale Roye to přestalo bavit a zastavil se. Timmy se za ním ohlédl, ale nezastavoval a následoval Kaithie. Najednou to Kaithie podjelo a ona spadla do rybníčku. Nikde po ní nezbyli ani stopy. Timmy se za ni rozeběhl a rozhédl se, zda-li ji neuvidí vynořovat se. Roy pootevřel jedno oko a sledoval co se bude dít. Kaithie se chvíli nevynořovala, ale po chvíli vyskočila z vody s Magikarpem na hlavě a padla zpátky do vody. Tentokrát to ale už bylo mělké a ona se neponořila. Oba kluci se začali smát a po chvíli se začala smát i ona.
Když se konečně všichni vysmáli, pomohli jí ven a sedli si k rybníčku a pozorovali jeho hladinu. "Koho byste chtěli jako svého prvního pokémona?" začal debatu Timmy po dlouhé chvíli ticha. Kaithie začala přemýšlet, zatímco Roy věděl svou odpověď hned. "Samozřejmě že Chimchara a opovažte se mi ho jeden z vás vzít!" řekl výhružným tónem a uškíbl se. Timmy trochu polkl a zapřemýšlel také. Kaithie zvedla ruku a ukázala na sebe palcem."Já bych chtěla asi Piplupa. Piplupa si vybrala jako svého pokémona Dawn, nejlepší koordinátorka v oblasti Sinnoh." řekla Kaithie pyšně. Timmy se usmál a nakonec dodal:"No, tak teda na mě zbyl jenom Turtwig." Nastala další chvíle ticha. Roy se zvedl a sebral si placatý kamínek. "Teď vám ukážu jak se správně hází pokéball. Pokéballe leť!" zakřičel a hodil kamínek do vody tak, aby udělal žabku. To se mu ale nepovedlo a kamínek spadl do vody. Všichni se opět začali smát. "Haha, moc vtipný." řekl Roy uraženě a se skříženýma rukama na hrudi si sedl zpět na zem. Chvíli tam mezi sebou jen tak klábosili, pak se rozloučili a všichni se vydali do svých domovů.
Roy a Kaithie se převlékli do svých pyžam a udělali si večerní hygienu. Pak se vydali do svého pokoje a zamířili přímo na jejich palandu. Roy spal nahoře, protože se Kaithie bála že by spadla. Oba ulehli. Ani jeden z nich nemohl usnout. "Spíš?" zeptala se Kaithie. Roy ležel celou dobu na zádech s otevřenýma očmima a hleděl někam do stropu. "Ne" špitl a otočil se na bok. Kaithie chvíli přemýšlela, jestli nemá něco říct, ale nechala to být a po chvíli usnula. Roy usnout nemohl. Mysel jenom na to, až si vybere svého prvního pokémona. Teda, doufal v to.
Ráno zakokrhal Dodrio. Kaithie otevřela oči a zamrkala. Pomalu se zvedla z postele a protáhla se. Zívla a vstala. Šla do koupelny a vyčistila si zuby. Pak se převlýkla. Dala si do své tašky přes rameno nějaké věci a pak se zarazila. Zapomněla na Roye. Přišla do pokoje a Roy ještě spal. Koukla se na hodiny. Za chvíli měli být o profesora Rowana. "Roy! Vstávej! Za chvíli máme být u profesora." zakřičela. Roy se rychle zvedl a praštil se o strop. "AUU" zasténal. "Honem!" zakřičela ještě jednou Kaithie. "Vždyť už jdu" řekl nevrle Roy a seskočil z palandy. Rozeběhl se do koupelny.
Kaithie čekala a nervózně dupala jednou nohou. U toho se pořád dívala na hodiny. Po 15 minutách Roy konečně vylezl celý nevyspalý. Vzal si batoh na záda a oba vyběhli z domu. Běželi jako o život a pořád nikde neviděli v dohledu laboratoř.
Konečně dorazili do města, ale ono bylo hrozně velké. "Co teď?" zeptala se ustaraně Kaihthie. Roy naštvaně stisknul ruce v pěsti. Nehodlal tentokrát přijít pozdě. Nakonec prohlásil: "Musíme se rozdělit. Ty půjdeš tou uličkou doprava a já doleva. Když ji někdo najde, vezme si pokémona a půjde hledat toho druhého. Ještě k tomu si musí zapamatovat to místo, kde se laborka nachází. Pak ho tam přivede a ten druhý si jej také vybere. Jdeme!" řekl a aniž by mohla Kaithie něco namítnout, rozeběhl se uličkou doleva.
Kaithie se nadechla a chtěla ho zastavit, ale on byl moc daleko. Nezbývalo jí nic jiného, než jít druhou cestou.
Oba probíhali všlijakými uličkami, ale nic co by vypadalo jako laboratoř nenašli. Nakonec se oba našli na stejném místě, odkud vyrazili. "Našla jsi ji?" zeptal se Roy s nadějí. Kaithie smutně zakroutila hlavou. "A ty?" zeptala se tentokrát ona jeho. Roy taky zakroutil hlavou a oba zklamaně sklopili hlavou a vzdychli.
"Nechápu co tu oba dva vyvádíte." ozval se za nimi známý hlas. Oba se otočili a uviděli před sebou Timmyho, prof.Rowana a za nimi obří laboratoř. Roy otevřel pusu dokořán a Kaithie se s nadšením rozeběhla směrem k těm dvoum. "J-jak to že je tady, vždyť minulý rok byla jinde!" vykoktal Roy naštvaně na Rowana. Rowan se na něj podíval a zamumlal: "Každý se potřebuje někdy přestěhovat." a otočil se směrem k laboratoři. Kaithie se podívala na Timmyho. Na jeho rameni seděla oranžová opička s hořícím ocáskem. "To je Chimchar. Je roztomilý" řekla a vzala Chimchara do náruče. Začala se s ním mazlit a u toho blábolila něco jako sladký a takový věci. Chimchar se naštval a rozhořel svůj ocásek tak, aby to Kaithie spálilo. Kaithie se lekla,pustila ho a uskočila stranou. Zamračila se na něj. "Zlobivá opička." vyhubovala mu a otočila se k němu zády.
Roy pootevřel zavřené uražené oko a sledoval Chimchara. V jeho očích se objevili plameny zlosti a on se vší rychlostí rozeběhl proti Timmymu. Chytl ho za límec a zařval na něj: "JAK SE OPOVAŽUJEŠ MÍT CHIMCHARA?! JASNĚ JSEM TI VČERA ŘEKL ŽE JE MŮJ!" Timmy se začal klepat. "A-ale" snažil se něco namítnout Timmy, ale to už se mu chystal Roy dát pěstí.
Těsne před obličejem jeho pěst chytil profesor Rowan. "To by stačilo. Tvůj přítel si chtěl vzít Turtwiga a ten už byl zabraný." vysvětlil Rowan a pořád měl Royovi ruku sevřenou v ruce. Roy si z jeho spárů vykroutil a rozlobeně se zamračil. "Tak proč si nevzal Piplupla!" řekl rozzuřeně. Rowan zakroutil hlavou. "Protože i ten tu už neni." vysvětlitl podruhé. Kaithie se zmenšili čokčky a její oči se začali klepat. Její vysněný pokémon je zabraný. "Cože?!" řekla zklamaně a sklopila smutně hlavu tak, aby její vlasy zastínili její oči. "Je mi líto. Na vás dva pokémoni už nezbyli." Royovi se stalo to samé co Kaithie: čočky se mu zmenšili a začali se mi klepat. Po patách se otočil zády k laboratoři, do které ani nevstoupil a se zastínenýma očima jeho čelenkou se vydal pryč. Zase neuspěl. Další rok bez pokémonů.
Kapitola 2.- Ztracený Riolu
Kaithie se bleskově otočila na profesora. "A nemáte ještě nějaké speciálního pokémona navíc? Třeba ještě dva." řekla a v očích jí bylo vidět, jak moc doufá. Profesor zapřemýšlel a začal si hladit vousy. "No, dva bohužel nemám, ale nedavno jsme narazili na jedno vzácné pokémoní vejce, které pravděpodobně patří Togepimu. Konkrétně máme všechny výzkumy hotové, tak jestli bys ho ty nebo tvůj bratr chtěli, můžu vám ho dát, ale musíte mi slíbit,že se o něj budete dobře starat." odpověděl profesor. Kathie se celá rozzářila a pak se otočila na Roye. Ten se zastavil. Chvíli tam jen tak stál. "Klidně si ho vem. Stejně pokémoni z vejce nemůžou zezačátku zápasit, takže je mi k ničemu." zamumlal a pokračoval ve svém odchodu. Kaithie se na něj ustaraně podívala. "Díky, bráško." poděkovala mu a otočila se na profesora. "Tak já si ho teda vezmu." řekla, ale už né tak rozzářeně. Roy jí dělal starosti. Bylo jí ho líto.
Profesor kývl a naznačil ať ho následuje. Kaithie se za ním pomalu vydala. Přede dveřmi se ještě nakonec otočila za Royem. Ten už tam nebyl, tak se otočila na Timmyho "Jdeš taky?" zeptala se ho. Timmy kývl a vzal si Chimchara do náruče. Všichni tři zmizeli v obrovské laboratoři.
Rowan luskl prsty a přiběhl k němu jeho mladší pomocník s hnědými učesanými vlasy. "Potřeboval by jste něco?" zeptal se ho udýchaně. "Přines mi Togepiho vejce. Už o něj máme zajémce." odpověděl mu profesor svým obvyklým vážným hlasem a očima ukázal na Kethie. Asistent kývl a usmál se. Nejspíš byl rád, že už má o Togepiho někdo zájem.
Rozeběhl se po schodech do vyššího patra a po chvilce se vrátil se skleněnou nádobou na červeném polštářku. V nádobě se nacházelo bílé vejce s červenými a modrými znaky. "Tady je." řekl a podíval se na Timmyho a Kaithie. Kaithie si jej vzala do ruky a s úžasem ho pozorovala. "Mockrát děkuji profesore!" řekla nadšením a políbila ho na tvář. Pak se rozeběhla pryč z kanceláře. Přede dveřmi se zastavil,Rowanovi a jeho pomocníkovi zamávala a vydala se do města. "P-počkej!" zakřičel za ní Timmy a rozeběhl se za ní. "Mějte se." rozloučil se s přítomnými a následoval Kaithie.
Mezitím Roy zamířil na jedno vyvýšené místečko, kam rád chodil. Nacházelo se za městem a vyrostl na něm velký dub, pod který Roy rád lehával. I tentokrát si lehl do stínu stromu a přemýšlel. Nejradši by na všechno zapomněl a relaxoval by, ale nešlo to. Byl hrozně zklamaný. Jen tak si tam ležel a po chvíli usnul.
Zdál se mu sen o tom, jak trénuje pokémony a pak s nimi vyhrává zápasy, chytá jiné a sbírá odznaky. Už viděl jak vstupuje do ligy ale najednou na jeho břicho v reálu něco skočilo.
Roy otevřel oči a bleskově se zvednul. Vyděl zraněného modrého pokémona, který vypadal jako pes chodící po dvou. Ten pokémon běžel z kopečka, na kterém Roy ležel, ale každou chvíli klopýtal. Roy ho pozoroval s otevřenou pusou, když tu najednou pokémon spadl úplně. Snažil se zvednou, ale byl hrozně vyčerpaný. Roy chvíli na něj jenom čučel, ale pak se schopil a rozeběhl se k pokémonovi. "Jsi v pořádku?" zeptal se ho a pomohl mu zvednout. Pokémon mu vrazil slabou pěstí a chtěl utíkat dál, ale zase spadl. Roy spadl na zadek a hladil si tvář do které mu dal pokémon pěstí. "Takhle ty děkuješ? To je mi teda zvláštní způsob. Už ti teda pomáhat nebudu." řekl Roy a otočil se k pokémonovi uraženě zády.
Pokémon chvíli mlčel a pak se zvednul. "Riolu" zamrlal jako poděkování a kulhavým krokem se vydal pryč. Roy se na něj koutkem oka podíval a otočil se na něj. "No vidiš že to jde. Kam vůbec jdeš? Neměl bys jít do střediska, aby tě oléčili? Vypadáš celý vyčerpaný." řekl Roy a najednou ucítil divný pocit. Jako by náhle nějaký paprsek prolétl jeho hlavou. Na sekudnu se objevil ve nějaké tmě a byl ceý modrý. Stejně tak nenadále jak to začalo, tak to také zmizelo. "Co-co to bylo." řekl Roy zmateně, ale pokémon byl pryč. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikde ho neviděl. Zapřemýšlel, jak to ten pokémon říkal. Věděl že pokémoni dokážou vyslovit jen své jméno. "Jo, Riolu." vzpomněl si a zavolal na něj:"RIOLU! Kde jsi!" ale nic se neozvalo. Zkoušel to znovu a znovu, ale nikdo se neozýval. Vzdychl. "Doufám že bude v pořádku." řekl si pro sebe a s rukama v kapsách se vydal zpět do svého domu. Vůbec netušil, že ho někdo sleduje.
Došel až k domu, ve kterém na něj už čekala jenom jeho mamka-bez Kaithie. Roy si zase vzpomněl na ráno a jeho nálada se ještě zhoršila. Jeho mamka seděla u stolu a se sousedkou tam upíjeli čas. "Co tady děláš? Myslela jsem že si se se svými přáteli vydal na cestu?" zeptala se ho zmateně máma. "Hm" řekl Roy který ji vůbec neposlouchal a vyšel po schodech do svého pokoje. Jeho mamka ho zmateně pozorovala a pak pokračovala ve svém upíjení čaje a drbání se sousedkou.
Roy si lehl na svou postel a přemýšlel. Díval se z okna ven na nebe a pozoroval hvězdy. Spát se mu nechtělo, spal dopoledne. Najednou si všiml jak u stromu nedaleko jeho baráku něco šustlo. Roy si slezl z postele a šel se podívat blíž. Najednou na něj za oknem vykoukl Riolu. Roy se lekl a spadl ne zadek.
Riolu se na něj díval s otevřenou pusou a pak začal něco dělat s rukama. Vzápětí se mu mezi rukama vytvořila zvláštní koule. Riolu s její pomocí rozbil okno a skočil k Royovi do pokoje. "Co tu děláš? A proč rozbíjíš to okno?! Doufej že to máma neslyšela nebo seš mrtvej!" vynadal mu Roy, ale to už za dveřmi slyšel mámin hlas jak říká: "Co se tam děje? Si v pořádku?" "Jo jo mami. Nestarej se!" zavolal na ni Roy a otočil se k Riolu. Ten už ale spal na Kaithieniný posteli a spokojeně oddychoval. Roy ho chvíli pozoroval, pak už ho nechal být a usmál se. Přikryl Riolua peřinou. Převlékl se do pyžama a šel také spát.
Ráno najednou celým domem otřásl dívčí jekot. Roy se lekl a převavil se tak, že spadl z postele. "Au! To snad každé ráno se mi musí něco stát?!" zastěžoval si a svíjel se na zemi bolestí. Vzpomněl si co ho vzbudilo a podíval se nad sebe. Stála tam Kaithie a vyděšeně se dívala směrem k dolní části palandy. Roy koukl stejným směrem. Ležel tam jenom Riolu. "C-co ta obluda dělá v mé posteli?" vykoktala Kaithie vyděšeně. Roy se zvedl a podrbal se ve vlasech. "No..." snažil se najít nějakou výmluvu, ale nic ho nenapadlo. Riolu se také vzbudil a Keithie se lekl. Vyskočil z postele a rozeběhl se k oknu. Proskočil oknem a utíkal daleko od domu směrem k městu.
"Vidiš co děláš?! Vyplašila si ho!" zařval na Kethie Roy a rozeběhl se k oknu. Neváhal a proskočil ním také. Nebyla to moc velká výška, takže se Royovi nic nestalo. Dopadl na zem a rozeběhl se za Riolu. Kethie jen přišla k oknu a sledovala jak Roy s Riolu pomalu mizí v dáli. Pak se ušklibla, vzala si svůj batoh ve kterém měla i Togepiho vajíčko a rozeběhla se za nimi.
Roy už podruhé ráno stihl proběhnout celé město Twinleaf. V první ulici hned Riolua ztratil a pak ho hledal po celém městě. Byl už celkem vyčepraný a přestal dávat pozor na cestu. Zakopl a nějaká kola a svalil se na zem. Kola samozřejmě na něj. Potřeboval se v klidu vydýchat, tak tam bezmocně ležel jen tak na zemi. Oslnil ho něčí stín. Vzhlédl k němu a stál tam Timmy.
"Co se tu válíš jak nějaký hromádka neštěstí?" zeptal se ho a sundal z Roye kola. Pak Royovi podal ruku. Roy se za ni chytil a vstal. Oklepal si oblečení od prachu a odpověděl Timmymu: "No, konečně jsem se spřátelil s nějakým pokémonem, ale on mi zase zmizel. Myslím, že se nikdy trenérem nestanu. Asi se budu muset smířit s tím že se stanu kuchařem nebo fotbalistou." a podíval se s stmutným výrazem do země. Timmy zakroutil hlavou.
To už k nim přiběhl Kethie. Chvíli se vydýchávala a pak spustila: "Nevím, kam to pořád lítáš, ale omlouvám se ti za to ráno. Já jsem si jenom myslela že k nám vpadli zloději, když tam bylo rozbitý to okno." omluvila se Royovi a pak pohlédla na Timmyho. Mírně mu mávla a on ji taky jako pozdrav. Roy se usmál a podrbal ji ve vlasech. "Nevadí ségra, najdu si jinýho. Ale řekni mi, co jsi vůbec v tom pokoji dělala. Neměla jsi být už s Timmym na své cestě?" zeptal se ji.
Kethie se zamyslela. "No...chtěla jsem si ještě zbalit nějaké věci a pořádně se rozloučit s mámou. Jo a ještě něco jsem ti měla vyřídit, ale nevím co." řekla a začala přemášlet. Timmy vzdychl a odpověděl místo ní: "Chtěli jsme ti navrhnout, jestli nechceš jít s námi. Třeba by si cestou našel nějakého pokémona, který by se k tobě osobně přidal." Roy se celý rozzářil, ale pak nasadil opět neutrální pohled. "Já nevim. Nikam se mi bez pokémona nechce." řekl rozmrzele a protáhl se.
Keithie nasadila pohled, který vypadal, jako kdyby si v hlavě říkala, že je Roy ztracenej případ. Nakonec ho praštila po kebuli a zařvala na něj: "Tak poslouchejte starý muži, už 13 let jste zalezlí pořád doma a neděláte to, co dělají ostatní děti ve vašem věku. Schopte se! Jsi chytrý kluk a já věřím že ty se dokážeš spřátelit s nějakým pokémonem. Jsi přece můj bráška." Ke konci se Kethie uklidňovala a nakonec se i usmál a mrkla na něj. Roy se na nic chvíli díval a hladil si místo, kam ho praštila a pak kývl. Usmál se. "Díky, ségra." poděkoval ji a podíval se směrem, odkud vedla cesta z Twinleafu. Pak se otočil na jeho dva přátele. "Tak já si jdu pro své věci a můžem vyrazit!" vykřikl a rozeběhl se směrem k jeho domu. Timmy a Keithie na něj kývli a než se Roy vrátí, tak si sedli na lavičku a začali si povídat.
Roy se bleskově převlékl a vzal si svoje věci, které si připavil včera. Vběhl do dveří.
Mamka ho přede dveřmi zastavila a sjela ho podezřívacím pohledem."Kam se chystáte mladý muži?" zeptala se ho podezíravým hlasem. Roy nic neříkal, jenom tam chvíli stál a nakonec ji radostí políbil na tvář a zamumlal něco jako sbohem a rozeběhl se na místo, kde se naposledy viděl s přáteli. Mamka se za ním zmateně dívala "Tak teď už tu skutečně vůbec nic nechápu." řekla si pro sebe. Nakonec se usmála a zamávala Royovi na rozoučenou. Přitom ji po tváři stekla jedna slza. Její malý chlapeček konečně vyrostl.
3.Kapitola-Zangoosové
Roy běžel cestičkou a jeho kroky se odráželi od budov. Bylo hodně brzy ráno a skoro nikdo ještě nebyl vzhůru. Konečně doběhl na místo srazu. Keithie a Timmy tam ještě seděli, akorát už pomalu usínali.
"Omlouvám se za zpoždění.Mamka se potřebovala rozloučit." omluvil se Roy a ti dva se rozkoukali. Pak jenom kývli a vstali. "Vyrážíme?" zeptal se Roy a dal ruku doprostřed jejich kruhu. "Vyrážíme!" řekli dvojhlasně Keithie a Timmy a dali ruce na Royovu. Pak je všichni naráz zvedli a rozběhli se směrem pryč z města.
Po chvilce přestali běhat, neboť je to unavovalo a už normálně šli. Rohlíželi se kolem po nějakém pokémonovi, ale nikde na žádného nenarazili. Chtěli by si alespoň jednoho chytit nebo vidět.Už byli v půlce první stezky a pořád nikde nikdo. Keithie to přestalo bavit. Spadla na zem a vzdychla. Kluci se zastavili a podívali se na ní. "Mě to nebaví. Co třeba že bychom si udělali menší piknik?" zeptala se jich. Kluci se na sebe podívali. "Ani náhodou. Celkem spěcháme a navíc nemáme žádný jídlo. Žádost zamítnuta." řekl jasně Roy a chtěl jít dál. Timmy i Keithie ale nic nedělali a stáli pořád na místě. Roy si to uvědomil a otočil se naštvaně na ně. "Tak jdete nebo ne?!" okřikl je. Keithie se nafoukla, ale pořád seděla. Timmy se trochu vylekal, ale pak se zmohl promluvit: "No, já myslím že bychom si přestávku udělat mohli. Třeba narazíme na nějaké pokémony." vykoktal. Roy se na něj nevěřícně podíval. Nakonec vzdychl. "No jo no." zamumlal. Popravdě byl také celkem unaven.
Tak tedy vyhledali si nějaký pěkný palouček a tam se na chvíli sedli. Chvílemi pozorovali oblohu a snažili se s mracích nalézt tvary nějakých pokémonů, chvílem si jen tak podívali o pokémonech a tak dále. Roy u toho začal usínat. Poslední dvě noci se moc nevyspal. Už se mu zavírala očka. Timmy si toho všiml a začal přemýšlet, jak by to tu trochu okořenil zábavou. Napadlo ho, že by si společně mohli dát zápas, vzpomněl si ale, že ani jeden z nich nemá pokémony.Chimchar se také začínal nudit. Neměl si s kým hrát. Tak tam pomalu začali všichni usínat nudou.
Zničeho nic, Chimchar něco zaslechl. Hýbl ouškem a zvedl se. Podíval se tím směrem. Zkontroloval jestli ho někdo s těch tří nesleduje a vydal se tím směrem. Zaběhl někam do malého lesíku. Skočil za malý keřík a zmizel.
Roy ještě neusnul, jenom měl zavřené oči. Najednou se stalo něco, co už jednou zažil. Jakoby mu hlavou prolétl jakýsi modrý paprsek a objevil se v jiné dimenzi. Opět to bylo jenom na sekundu, ale Roye to zcela probudilo. Vyskočil na nohy a celý vyděšený se rozhlédl kolem sebe. Viděl že už je vše zase normální a podíval se na své dva přátele. Polkl a ustaraně se jich zeptal: "Vi-viděli jste to?" Keithie i Timmy pootevřeli jedno oko a zadívali se na Roye. "Viděli? A co?" zeptal se Timmy a zívl. Roy nemohl věřit že to viděl ani jeden z nich. Je snad blázen? To snad ne. Pokusil se jim to tedy podrobněji vysvětlit. "No, takový modrý paprsek a na sekundu se objevit v jiné dimenzi!" vysvětlit, doufajíc že v tom není sám. Kaithie se na něj zadívala jako na blázna. "Jsi v pořádku? Myslím že nespavost ti nedělá dobře." řekla zvedla se.
Roy se naštval. To snad nemyslí vážně? Jak jim má naznačit že mluví pravdu. Na chvíli zapřemýšlel. Ten paprsek naposledy viděl, když se potkal s Rioluem. Je možné, že to dělá ten Riolu? Tohle Royovi vrtalo hlavou. Ne, to nemůže být možné.
Kaithie zakroutila hlavou. "Sedni si, měl by sis odpočinout." poradila mu a usmála se. Roy se na ni chvíli díval. Chtěl něco říct, když tu najednou se celým lesem ozval Chimcharům křik. Všichni se lekli a podívali se tím směrem. Z kěříku, ve kterým Chimchar předtím zmizel, se vyřítil a za ním běželi tři bílý rozcuhchaní pokémoni s červenými čárami ve tvaru blesku na kožichu. Vypadali dost naštvaně a pravděpodobně na Chimchara útočili.
Kethie vyndala pokédex. Zangoose, kočičí pokémon. Tento pokémon již bojuje po mnoho generací se Seviperi. Jeho ostré drápy jsou také jeho nejlepší zbraně oznámil pokédex. Kethie jenom přikývla a dál pozorovala ty pokémony. "Takže Zangoosové." zopakovala. Nikdo ji však neposlouchal. "Chimchare!" zakřičel Timmy a rozeběhl se proti němu.
Chimchar začal strachy brečet a co nejrychleji běžel k Timmymu. Odrazil se a rychle mu skočil do náruče. Chytil se ho a držel se ho jako klíště. Timmy se na chvíli zarazil. Trochu ho to škrtilo. Chimchar je silnější než vypadá. Ale byl rád že je Chimchar v pořádku. Zapomněl, že ti Zangoosové je pořád honí a než se nadál, byli před ním. Timmy rychle začal utíkat zpět ke svým přátelům, ale jakmile vyrazil, ihned mu to uklouzlo a spadl na zem. Ještě k tomu mu spadli na zem brýle.
Keithie se začala hrozně bát a celá se klepala. Nemohla ze sebe vydat ani hlásku. To Roy neváhal a rozeběhl se proti těm Zangoosům. Nemohl nechat přítele na holičkách. Roy se po všem vrhá po hlavě. Postavil se před Timmyho a postavil se těm Zangoosům do cesty. Ti se na chvíli zastavili a podívali jeden na druhého. Pak na sebe kývli a a skočili proti němu. Vytasili své drápy a chystali se ho všichni tři škrábnout. Roy už byl připraven na pořádný výprask. "ROYII!" zaječela Keithie. Vše kolem Roye se náhle zastavilo. Vzpomínal na časy, kdy si chtěl vybrat svého prvního pokémon a nikdy mu to nevyšlo. Vzpomínal na všechny jeho sny, které se nyní pravděpodobně rozplynou jako nic. Byl smířen, že jeho život zde nejspíš končí.
Myslel že už je po všem, když najednou se přiřítila odněkud jakási koule a všechny tři Zangoose zasáhla. Ti odlétli pár metrů dál a spadli na sebe. Ta koule byla Royovi nějaká povědomá.
Otočil se směrem odkud koule letěla. Stál tam Riolu. Hluboce oddychoval a potom se na Roye usmál. Pořád byl hodně vyčepraný a ani ten spánek mu moc nepomohl. Roy se na něj chvíli nevěřícně díval a nakonec se začal smát. Nemohl uvěřit že je Riolu skutečně tady. Rozeběhl se směrem k Rioluovi, aby ho obejmul, ale ten se lekl a začal před Royem utíkat. Jakmile si toho Roy všiml,zastavil se. Vypadalo to, že přece jenom o něj Riolu nemá zájem.Nechtěl nutit Riolua do věcí, které nechce. Jakmile si Riolu všiml, že ho Roy už nepronásleduje, prudce se zastavil a otočil se na Roye.
"To je v pořádku, nechci tě nutit aby jsi někam se mnou chodil. To není správné." vysvětlil Roy a otočil se zpět na své přátele. Připadal si, že zestárl. To že mluví rozumně se mu mockrát nestávalo.
Timmy i Keithie se na Roye dívali s otevřenou pusou. Keithie Roye vůbec nepoznávala. Nemohla uvěřit, že je toto skutečně ten Roy, který byl ve všem líný a všechno mu bylo jedno. Skoro nic ho nebavilo a na všechno nadával Je skoro neuvěřitelné, jak se lidé s věkem i mění. Trochu ustaraně se na něj zase podívala. Pak sjela pohledem na Riolua, který také Roye pozoroval s pootevřenou pusou a klepou se mu oči.
Chvíli je jen tak pozorovala, jestli něco neudělají a když se nic nedělo, rozhodla se vzít věci do vlastních rukou. Naštvaně vykročila proti Rioluovi. Roy i Timmy ji trochu vyděšeně pozorovali. To není dobré, když se Keithie naštve.
Riolu se na ni chvíli díval s pootevřenou pusou a pak se zamračil a trochu uskočil. Keithie si toho nevšimala a pořád šla za ním. Riolu se trochu vyděsil, ale tentokrát už nechtěl utíkat. Připravil si ruce aby na ní použil Aurovou kouli. Když se Keithie pořád nezastavovala, začal se trochu bát, ale nakonec v rukou udělal onu kouli a připravil se k útoku. Keithie měla celou dobu neutrální výraz a vypadalo to, že jí to vůbec nezajímalo. Roy ji chtěl zastavit, ale bylo pozdě.
Keithie po Rioluovi skočila a on na ní zrovna vystřelil onu kouli. "Ne, Riolu! Nedělej to!" zavolal na něj Roy, ale už bylo pozdě. Kolem Keithie a Riolua se objevil mrak kouře a nebylo vidět, co se stalo. Roy to nevydržel a rozeběhl se k nim.
Těsně před nimi se ale zarazil. Stál tam jak socha. Timmy nevěděl co se děje a chvíli ho pozoroval. Nakonec se Roye zeptal: "Co se děje?!" zavolal na něj, neboť byl Roy celkem daleko. Roy nevěděl co říct.
Konečně se mrak kouře vyjasnil a už to mohl vidět i Timmy. Kethie měla Riolua zvednutého ve vzduchu a silně ho držela. Dívala se na něj, jako kdyby ho měla právě zabít. Riolu měl pořád kouli v ruce, ale ta pomalu slábla až úplně zmizela. Riolu se na Keithie také díval vražedným pohledem.
"Ehm, co to dělá..." chtěl se zeptat Roy, ale Ketihie mu skočila do řeči: "Mlč, tenhle pokémon asi nechápe, co vyvádí." křikla na Roye Keithie a ten automitcky zmlknul. Radši už nic neříkal.
Keithie se podívala Rioluovi přímo do očí. "Tak poslouchejte pane divný, proč zachraňujete mýho břášku, když před ním stejně potom utíkáte? Vůbec vás teda nechápu. Ani nevíš, čím si prošel. Tohle je tuším že 3 rok, kdy si měl vybrat pokémona, ale nezbyl na něj. A teď, když se objeví nějaký pokémon, který by byl pro něj ten pravý, tak uteče!" zakřičela na něj a pustila ho na zem. Riolu profesionálně spadl na obě nohy a zamračil se na Keithie. Pak se podíval na Roye a s nezájmem se otočil ke všem zády a vydal se k odchodu. "Nemá chodit pozdě." řekl při chůzi.
Všichni ho pozorovali a po chvilce všichni vykulili oči a dolní čelist jim spadla až na zem. "T-ten pokémon mluví!!!!!!!!!" zaječel Timmy a ukázal vyděšeně na Riolua. Keithie to nevydržela omdlela. Roy chvíli pozoruje Riolua jako by viděl ducha a pak zatřese hlavou a rozeběhne se za ním. "Počkej, ty jsi promluvil?!" zeptal se ho s nadšením a Riolu se na něj otočil. Otevřel pusu a...kýchnul. Royovi sklopil hlavu a pak na Riolua začal řvát: "HERGOD PROMLUV!" Riolu se na něj s nezájmem podíval. "Riolu, RioRio." odpověděl mu a opět se vydal pryč. Roy ho rychle chytil za rameno. Riolu se na něj otočil a čekal co bude. Roy mlčel. Nevěděl, co by měl říct. Chtěl se ho zeptat, jestli by s ním nechtěl putovat, ale nevěděl jak na to bude Riolu reagovat. Nechtěl být zklamaný.
Vzpomněl si, co Keithie kvůli němu udělala. Ona by se klidně tou koulí nechala zasáhnout, jenom proto, aby mu udělala radost. Nechtěl aby to Keithie udělala jen tak a tak se nadechl a promluvil: "Víš Riolu, napadlo mě, jestli by jsi náhodou nechtěl jít se mnou. Vím že se ještě moc neznáme, ale myslím že bychom mohli být dobrá parta a najít spoustu nových přátel a společně bychom zesílili. Je to jen návrh a já pochopím, když nebudeš chtít." Riolu nadzvedl jedno obočí. Pak se podíval na stále vystrašeného Timmyho a Keithie v bezvědomí. Roy už počítal s nejhorším a už mu chtěl pustit rameno, ale v tom se Riolu usmál a podíval se na Roye. "Riolu!" řekl nadšeně a podal mu ruku. Roy se na ní chvíli díval. Nemohl tomu uvěřit. Skutečně dostane svého prvního pokémona. Konečně po dlouhých 3 let. Konečně si bude moct splnit všechny jeho sny. Konečně bude mít to, co vždycky chtěl. Konečně bude opravdu šťastný.
Rozzářil se mu celý obličej a aniž by Riolu stihl utéct, popadl ho a pevně ho obejmul. Pak se začal točit kolem dokola a smát se štěstím. Rioluovi se začala motat hlava, ale Roy ho pořád držel. Nakonec se Roy přestal točit a podíval se Rioluovi do očí. "Děkuju." poděkoval mu a postavil ho na zem. Vytáhl ze své tašky pokéball, který dostal ještě od prof.Rowana a postavil ho před Riolu. Ten se ho dotkl a celého pohltila červená záře. Ta zmizela v pokéballu a pokéball se začal hýbat. Po pár sekundách se zastavil a Riolu byl chycen.
"JUPÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ" zaječel Roy a popadl pokéball. Rozeběhl se k Timmymu. Ani nezastavil a běžel dál směrem k městu. Timmy se za ním ohlédl a pak se podíval na Keithie, která pořád ležela na zemi. "Počkej! Zapomněl si sestru!" zavolal na Roye a ten zabočil a běžel zpátky k těm dvou. Při běhu zvedl Keithie a vzal ji na koníčka. Pak běžel opět směrem k městu. To vše udělal bez jediného zastavení. Timmy se jenom usmál a rozeběhl se za nimi. A jejich velké dobrodružství začíná.
4.Kapitola-Tajemný muž
Bylo to už pár dní od doby, kdy se naši hrdinové vydali na cestu. Dorazili do města Jubillife a hned poté do města Oreburgh. V současnosti Timmy a Roy spolu trénují na místní kamenný stadion, aby získali svůj první odznak. Z Keithininého vajíčka se zatím nic nevylíhlo, tak ji nezbývá nic jiného, než se na ty dva jenom dívat a fandit jim.
"Riolu, použij Aurovou kouli!" vykřikl Roy uprostřed malého zápasového hřiště v jednom městě. Riolu mezi svýma rukama vytvořil onu kouli a vši silou ji vymrštil proti Chimcharovi. "Chimchare vyhni se a použij Ohnivé kolo!" zvolal Timmy. Chimchar se hbitě vyhnul a ihned se zatočil. Kolem něj se objevili plamínky a on vyrazil proti Riolu pomocí kotoulů. Roy se pousmál. "Riolu, odpal ho pomocí Kostního útoku!" zvolal Roy. Než se Chimchar k Rioluovi dostal, vytvořil Riolu ve svých rukou kost a jako při basseballu odmrštil Chimchara o kousek dál. "A byl to skvělý homerun!" zavtípkoval Roy. Chimcharovi to celkem ublížilo. Pomalu se zvedl a naštvaně se podíval na Riolua. Timmy trochu zaváhal a pak rychle vykřikl: "Chimchare, použij plamenomet!" Chimchar se z plných plic nadechl a vypustil proti Rioluovi obrovský plamenomet. "RIOLU! Vyhni se a použij Karate úder!" vykřikl Roy. Riolu rychle odskočil a udělal kotrmelec. . Vyhnul se plamenu jenom o vlásek. Spíše o chlup. Udělal zvedl se a obrátil se na Chimchara. Poté vytvořil ve svých rukou Aurovou kouli a vystřelil ji proti Chimcharovi. Všechny to zaskočilo a Timmy zapomněl říct Chimcharovi, aby se vyhnul. Chimchar byl zmaten a koule ho zasáhla. Opět ho odmrštila trochu dál. Roy se vražedně podíval na Riolua. Pak se otočil na Timmyho a Chimchara a vykřikl: "Stop! Konec zápasu. Musím si s Rioluem trochu promluvit." a opět se otočil na Riolu. Klekl si k němu. "Co to mělo znamenat. Od té doby co jsi se mnou v každém zápase mě alespoň jednou neposlechneš. Proč?" zeptal se ho vlídným hlasem. Riolu se díval do země a neodpovídal. Stál tam jako socha a nakonec to Roy vzdal a zvedl se. "Myslím že to pro dnešek stačí. Zítra si to můžeme zopakovat." řekl těm dvěma. Timmy se rozeběhl k Chimcharovi. "Jsi v pořádku?" zeptal se ho. Chimchar kývl a rivalským pohledem se zahleděl na Riolua. Poslední dobou viděl Riolua spíše jako rivala, než přítele.
Keithie ty dva pozorovala. "Neměli byste s nimi jít do střediska?" zeptala se jich ustaraně. Timmy se podíval na ní a pak na Chimchara a musel jí dát za pravdu. Vzal Chimchara do náruče a zvedl se. Kývl a oba se pak podívali na Roye. "Běžte napřed, já vás pak dohonim." zamumlal Roy a nespouštěl Riolua z očí. Timmy,Keithie a Chimchar ho pozorovali a pak se pomalým krokem vydali do střediska. Riolu chtěl jít za nimi, ale Roy ho oslovil: "Pojď za mnou. Potřebuju si s tebou promluvit." a vydal se neznámým směrem. Riolu ho začal trochu nervózně následovat.
Došli za město a tam se na něj Roy konečně otočil. Odkašlal si a začal mluvit: "Chtěl jsem si s tebou promluvit o těch zápasech. Přemýšlel jsem, jestli mi to nechceš říct když tam jsou ostatní. Vzal jsem tě na tohle místo abychom si o tom v klidu promluvili bez toho, aby nás ostatní rušili.. Mě se nemusíš bát. Jsem přece tvůj trenér, ne?" řekl mu, mrkl a usmál se na něj.
Riolu ho pozoroval a poslouchal, pak se otočil zády a zavřel oči. Přemýšlel, jestli má Royovi skutečně něco říct. Skrýval jedno tajemství, ale ještě ho nikdy nikomu neřekl. Radši mu to zatím neřekne a rychle začal vymýšlet nějakou výmluvu. Když ho konečně něco napadlo, prudce se otočil na Roye a otevřel pusu, aby promluvil.
Znenadání se najednou vedle nich objevilo obrovské zelené světlo ve tvaru vejce ve velikosti člověka. Oba dva to ozzářilo a museli si dát ruce před oči. Všude kolem začal foukat silný vítr a listí a prach poletovali všude kolem. Skoro nic nebylo vidět. "C-co to je?!" zeptal se zmateně Roy, ale Riolu neodpověděl. Pozoroval ono světlo. Zdálo se mu, jako by se v něm něco hýbalo. Mohla to být jenom nějaká vidina, ale nemusela.
Najednou se z onoho světla vynořila jakási dospělá postava. Dopadla na zem a pomalu se narovnala. Riolu měl pravdu s tím, že tam něco viděl. Byla to právě tato osoba. Vítr začínal ustávat a světlo pomalu mizelo, až zmizelo úplně. Roy a Riolu dali ruce dolů a pořádně si prohlédli onu postavu. Poznali, že to je nějaký muž v hnědém plášti a dlouhými namodralými vlnitými vlasy. Byl to právě Thomas.
Thomas přivřel oči a vyšel dopředu. Jako by si ani těch dvou nevšiml. Mířil klidným krokem směrem k městu. Roy a Riolu ho pozorovali, ale nic neříkali. Riolu se zamračil. Jako by toho člověka odněkud znal, ale nevěděl odkud. Cítil z něj zlo.
Než stihl Thomas úplně odejít, Roy se konečně rozhodl promluvit: "Kdo jsi? A co mělo znamenat to světlo? Co se tady vůbec děje?!" Mluvil trochu vystrašeným a velmi zmateným hlasem. Vůbec nic nechápal. Tohle nebylo normální.
Thomas se zastavil. Chvíli tam stál jako socha a nakonec se na Roye otráveně otočil. Pak se přátelsky usmál a přišel k němu. Podrbal ho ve vlasech a něžným hlasem promluvil: "Ale vůbec nic. Jenom jsme se v jedné vědecké laboratoři pokusili vytvořit teleportační zařízení a já se nabídl, jako pokusný králik. No a jak vidíš, vydařilo se. Hlavně to nikomu neříkej, je to přísně tajné!" Při poslední věte zvedl ukazováček a pak se otočil opět k odchodu. "Jo a můžu se tě ještě zeptat kde to sem? Naše zařízení ještě neumí nastavit místo, kam se teleportovat." zeptal se ještě. Roy se na něj díval s pootevřenou pusou. "No...nacházíme se ve městě Oreburgh. Tedy spíše za městem." odpověděl. Thomas se usmál a poděkoval. Zamával Royovi na rozloučenou a vydal se pryč. Riolu na něj začal cenit zuby. Roy je přikývl a pořád ho zaujatě sledoval. Otočil se na Riolu a sykl na něj, ať přestaně cenit zuby. Riolu si odrfkl a otočil se k Thomasovi zády.
Těsně než Thomas zmizel, koutkem oka se podíval na Riolua. Zamračil se a zmizel úplně. Jakmile už nebyl v dohledu, Roy vzal Riolua za ruku a rozeběhl se co nejrychleji ke středisku. Musel to co nejdříve říct svým přátelům.Riolu ho nestíhal, tak se od něj zbytek cesty nechal vozit.
Za pět minut byli před střediskem a Roy bleskově vlítl do dveří. Bohužel, se s někým srazil a spadl na zem. Spadl na zadek a podrbal se na hlavě. "Au, nemůžeš dávat pozor?" vyštěkl na onu osobu, se kterou se srazil. Ta si odkašlala. Roy se na ni podíval a vyděsil se. Byla to jeho sestra. Rychle začal zmatkovat a mával před sebou rukama: "T-to nebylo na tebe. To bylo na..." odmčel se a začal se rozhlížet kolem po nějaké oběti. Jako první spatřil Riolua a tak si zvolil jeho. "Riolu. Přesně tak, Riolua. Poslední dobou mě pěkně štve a..." nedořekl, protože ho Riolu praštil po kebuli. "Jauvajs" zasténal Roy a pak tedy dodal: "Ok, promiň. Hlavně už mi nikdo nedělejte nějaké bolesti." Poslední dobou má obrovskou smůlu na bolestné věci. Pořád do něčeho vráží, spadne, bouchne se do hlavy nebo ho někdo mlátí. Ne že by to nebylo vždycky, ale poslední dobou toho je opravdu hodně.
Keithie jenom kroutila hlavou a pak vzdychla. Najednou ji něco problesko hlavou a rychle se zvedla. "Už vím! Roy, musíš jít rychle za mnou. Neuvěříš co se stalo!" vykřikla radostně a rozeběhla se dovnitř střediska. "Ale..." chtěl ji Roy zarazit ale už byla pryč. Chtěl jí říct o tom incidentu, ale asi to bude muset nechat na potom. Navíc si všiml, že tu není Timmy. Pokrčil rameny, zvedl se a společně s Rioluem se rozeběhli do střediska.
Běželi spousty chodbami a místy narazili na nějakou tu Chansey jak veze zraněné pokémoni na jezdícím lůžku. Z venku vypadalo středisko mnohem menší.
Konečně dorazili do jednoho pokoje, kde stála Chansey a něco držela v ruce. Nacházel se tam stůl a na něm lavor s teplou vodou. Ona věc, co držela Chansey byla v bílém ručníku. Vedle Chansey stál Timmy s Chimcharem na rameni a Keithie celá rozzářená pozorovala onu věc. Roy pořád nechápal co se děje. Riolu už to tušil. Pozoroval odvíjející se děj. Cítil něco zvláštního. Něco ho hřálo u srdce.
Chansey podala onu věc Keithie a ta přišla k Royovi. Ukázala to Royovi a Riolu. V ručníku byl zabalený malý pokémon s tvarem hvězdy zabalený z půlky těla v bílém vajíčku s různými červenými a modrými znaky. Roy vytáhl pokédex a ten mu vysvětlil že je to Togepi. Vypadal moc roztomile. Roy to konečně pochopil. Keithie se to vajíčko konečně vylíhlo a přesně jak profesor říkal, byl to Togepi. Roy se taky rozzářil. Byl to ten nejroztomilejší pokémon, kterého viděl. Tedy hned po Riolovi.
Keithie celá veselá vyjekla: "No věřil bys tomu?" "Ne" Keithie se zarazila a zamračila. Roy ihned změnil názor: "Ale teď už tomu věřím. Je moc roztomilý." a podrbal se na hlavě. Togepi si mezitím prohlížel Riolua. Ten si toho všiml a začervenal se. Ihned se koukl jinam. Párkrát sjel pohledem opět po Togepim, ale ihned je odvrátil. Togepi se zasmál a snažil se vyprostit z Keithieniným spárů. Ta jakmile si toho všimla, pustila ho na zem a všichni ho pozorovali. Togepi se vydal přímo k Riolu a začal mu mávat. Riolu dělal, jako že neví co to Togepi vyvádí a popošel trochu dál od něj. Togepi ho pořád následoval a ne a ne ho nechat. Riolu se naštval a zařval na něj pokémonskou řečí. Togepi se lekl a začal plakat. Doslova začal ječet a brečet. Riolu měl trochu výčitky svědomí a už nemohl vydržet to ukrutné řvaní. Pořádně se nadechl a natáhl ruku k Togepimu. Zavřel oči a pohladil ho po hvězdicové hlavičce. Togepi přestal plakat a usmál se. Začal se radovat a poskakovat sem a tam. Najednou si omylem říhnul a všichni včetně Riolu se začali smát. Bylo to moc příjemné odpoledne.
Pomalu se začalo stmívat a Keithie, Togepi, Timmy, Chimchar, Roy a Riolu se vydali do svého společného pokoje v středisku. První se šla osprchovat Keithie a pak zbylý dva kluci. Udělali si večerní hygienu a převlíkl se do pyžama. Ulehli do postelí, ale spát ještě nešli (tedy až na Togepiho, který se uzavřel do vajíčka). Bylo hrobové ticho, neboť nikdo nevěděl, co říct.
Riolu si vzpomněl na odpolední zážitek se záhadným mužem a odkašlal si. Chtěl tím dát Royovi signál. Roy chvíli nevěděl co tím Riolu myslím a tak začal Riolu artikulovat. Roy pořád nechápal a Riolovi už ruply nervy. "Odpoledne ty pitomče!" vykřikl a ihned si zacpal pusu. Vyděšeně se díval po ostatních, kteří ho opět s otevřenou pusou pozorovali, jako by viděli ducha.
"Ha! Teď už si skutečně promluvil. A opovaž si to nějak vymluvit, všichni to slyšeli." řekl Roy a ukázal na Riolua. Timmy přikývl a Keithie opět zkameněla. Chimchar jenom unaveně zakroutil hlavou. Riolu dobře věděl, že se z toho nijak nevymluví. Po chvilce se alespoň pokusil nahodit jiné téma. Odkašlal si a začal si podupávat jednou nohou. U toho se podíval na Roye a čekal co řekne. "Co je?" zeptal se ho nechápavě Roy a Riolu pořád netrpělivě podupával.
Roy si po deseti minutách nic nedělání konečně vzpomněl. "Ahá! Ty myslíš to odpoledne." "Jaké odpoledne?" zeptal se Timmy. Riolu začal Royovi tleskat, že si konečně vzpomněl. Pak se ještě uklonil. Keithie se začala smát a Roy se zamračil. Vzdychl a obrátil se ke svým dvoum kamarádům na vedlejší palandě (Keithie a Timmy byli spolu a Roy sám. Timmy byl nahoře a Keithie dole). Začal jim do podrobna vyprávět o tom, co všechno se odpoledne stalo.
5.Kapitola-Thomasův plán
Thomas přišel před tajemnou budovu za městem. Celou cestu se neustále rozhlížel, jestli ho někdo nesleduje. Před budovou se naposledy rozhlédl a vešel dovnitř. Důkladně zavřel dveře a zvuk se rozhlehl přes celou místnost. Byla hodně temná a špinavá. Všude byli samé pavučiny a prach, jako by tu už léta nikdo nežil. Nacházel se tu velmi starý stůl s nějakými papíry a dřevěná židle, která vypadala že každou chvíli praskne. Bylo zde také spoustu knihoven s knihami. Vypadalo to tu, jako by to bylo postaveno někdy ve středověku.
Thomas si odkašlal a neuvěřitelně se na to díval. Rychle se rozeběhl k oknu a roztáhl zatuchlé záclony. Paprsky světla se rozprostřeli přes celou místnost. Thomas vzdychl a položil si hlavu do dlaní. Chvíli jen tak stál a přemýšlel a nakonec přišel k jedné knihovně a přejížděl po knihách prstem. "Á, tady to je." řekl a vyndal jednu velmi tlustou knihu. Oprášil si stůl a položil ji na něj. Sedl si na židli, ale ta se pod ním automaticky propadla a on se svalil na zem. Hned začal nadávat a zvedl se. Oklepal se. Musel tedy stát. Opřel se rukama o stůl a začal listovat v knize. Zastavil se na stránce s nadpisem síla Meziprostorového draka. Celou stránku přejel prstem a spokojeně se usmál. Z toho se začal potichu smát a nakonec se smál jako šílenec. "Jo! Dokázal jsem to!" zaradoval se a začal radostně poskakovat. "Teď už jenom ovládnout tuto budoucnost a bude to. A vím jak to udělám. Nyní, když vím jak používat tuto sílu, můžu zastrašit lidi a tím ovládnout celý svět.Budou se bát mé moci a tak se mi radši podřadí, než abych je zabil. Navíc, v tobě se píše, že první uživatel této síly ji dokáže jako ovládat. Samozřejmě první uživatel za 100 let, neboť přede mnou to už někdo zkusit musel." říkal si sám pro sebe jako nějaký cvok. Očividně mluvil na tu knihu.
Najednou se zvenčí ozval obrovský řev. Thomas se lekl a trochu uskočil. Jakmile poznal, čí je to řev, okamžitě se rozeběhl k jakési páce a pořádně za ní zatáhl. Byla trochu zaseklá, protože už léta za ní nikdo netahal a tak musel trochu víc zabrat. Nakonec se mu to povedlo a horní střecha domu se celé rozevřela. Všude ze stran se začal sypat prach a padali kousky stěny. Tenhle dům už dlouho stát nebude.
Jakmile se střecha celá rozevřela, bylo vidět že nad domem letí jakýsi Dragonite. Byl to Thomasův Dragonite a s nějvětší pravděpodobností chtěl přistát. Pomalu začal klesat a nakonec přistál vedle domu. Ještě jednou si pořádně zařval a Thomas už to nevydržel. Vyběhl ven za Dragonitem a pořádně ho seřval: "Co si myslíš že děláš? Vždyť nás mohl někdo slyšet!" Dragonite zakňučel a nasadil psí oči. Thomas jediné co udělal, bylo to, že ho praštil a Dragonite toho nechal. Thomas už ho nechal a vešel dovnitř. Dragonite, vzhledem k tomu že byl o mnohem větší než normální Dragonite, nemohl jít za ním, tak se alespoň postavil a podíval se dovnitř otvorem, který se předtím otevřel. Jakmile se podíval dovnitř, začal se smát. Thomas se na něj zamračeně podíval. Dragonite se okamžitě přestal smát, když ho viděl.
"Jo já vím, nevypadá to tu světově, ale je to můj domov. Už dlouho tu nikdo nebyl." obhájil se Thomas a přišel ke knize, kterou měl pořád na stolku. Vzal ji do rukou a začal hlasitě předčítat celou stránku o té síle. Nakonec knihu zaklapl a usmál se. Pak ještě Dragonitovi vysvětlil celý svůj plán. Dragonite chvíli nechápal a pak mu to došlo a kývl hlavou. Něco se mu ale nezdálo. Říká se, že Dragoniti jsou mnohem chytřejší než lidé. Natáhl ruku po knize a vzal ji Thomasovi. "Co je?!" vyštěkl na něj Thomas a Dragonite v ní chvíli listoval. Ignoroval Thomasovi poznámku a tvářil se velmi důležitě. Podařilo se mu vytrhnout pár stránek, ale nakonec se dostal tam kam chtěl. Chvíli jezdil očima po stránce a nakonec se u něčeho zarazil. Ukázal si na to prstem a ukázal to Thomasovi.
"Pozor! K dokonalému využití potřebujete sílu jakéhokoli: Buď Riolua ovládající aurovou kouli nebo Lucaria, který mluví." přečetl Thomas a zadíval se na Dragonita. Tato poznámka byla na úplně jiné stránce, než kde byla síla Meziprostorového draka. Ale přesto dobře věděl, že to patří k tomu, neboť o tom už někdy slyšel. Dragonite nejspíš také a blo mu divné, že to tam nepíšou. Nakonec to našel v autorových poznámkám, ve kterých by to normální člověk nehledal. "Někdy jsem rád, že jsem si vzal tebe a ne nějaké lepší pokémony." dodal Thomas a ušklíbl se. Dragonite se zamračil.
Thomas začal přemýšlet o nějakém Riolovi nebo Lucariovi, který toto ovládá. Vzpomněl si na Kirita. Ten přece měl velmi silného Lucaria. I když ho nikdy neslyšel mluvit. Takže toho si vyškrtl. "Kiritův Lucario to být nemůže, ale jinýho už neznám. Proč to vůbec musí být tihle dva? Proč ne třeba nějaký Dragonite." řekl a Dragonite se vylekal. "Jenom vtípkuju." zalhal Thomas. Jemu na pokémonech vůbec nezáleželo. Chtěl se zmocnit jenom té síly, i kdyby kvůli tomu měl objetovat své nebližší.
Dragonite zařval, ale ne tak hlasitě. Thomas se vylekal. "Co vyvádíš?" zařval na něj. Dragonite se podíval směrem k nějakým regálům s knihami a přejížděl ji očima. Nakonec vytáhl jednu knihu s nápisem: Pokémoni oblasti Sinnoh. Opět začal listovat a skončil na stránce s Rioluem a Lucariem. Ukázal prstem na věty s vnitřní aurou a snažil se Thomasovi naznačit, že nejspíš proto.
"Ahá, asi ano." pochopil Thomas. Jemu netrvalo tak dlouho než něco pcohopil, narozdíl od Roye. Začal se procházet po svém polorozpadlém baráku a snažil se vymyslet nějaké řešení. Vůbec nic ho nenapadalo. Ať přemýšlel sebevíc, nic a nic nepřicházelo. I Dragonite přemýšlel a nic ho nenapadlo. Thomas vzteky praštil do stolu, až se toho Dragonite lekl. "Sakra!" zařval vzteky Thomas. Byl už tak blízko a jako obvykle mu to všechno překazí nějaký pitomý Lucario či Riolu.
Najednou mu problesklo hlavou dnešní odpoledne. Přesně ten čas, kdy se tu objevil spatřil Riolu a nějakého nedůležitého kluka. To by mohlo být to co potřeboval. Celý se rozzářil a bleskově se otočil na Dragonita. "Mám to! Dneska odpoledne jsem narazil na nějakého kluka s Riolu! To by mohlo být přesně to, co potřebujem! Jenom doufám, že ten Riolu umí Aurovou kouli." řekl vesel Thomas a podíval se přímo do očí Dragonita. "Poslouchej, můj milý příteli. Potřebuju aby jsi ho našel. Měl by se zdržovat ještě někde tady ve městě. Já se zatím pokusím obnovit a trochu vylepšit svůj stroj, na získání Meziprostorového draka. Bude to chvíli trvat, ale již jsem to měl dodělaný v naší době, tak to stačí trochu upravit pro toho pokémona a bude to!" zasmál se Thomas celý natěšený, až se mu splní jeho sen. "Nuže, můžeš vyrazit." řekl Dragonitovi a ten kývl. Pořádně si protáhl křidla a byl připraven vyrazit. Thomas nad něčím zadumal. "Navíc, když jsem byl v blízkosti toho Riolua, cítil jsem z něj stejnou sílu, jako měl Kiritův Lucario. Doufám že nebude i tak silný" řekl Thomas spíše sám pro sebe a pak se podíval na Dragonita s výrazem, jako by si v hlavě říkal Jak to, že ještě nevyletěl? Dragonite nad tím také zapřemýšlel, jakmile ale spatřil Thomase, ihned začal mávat křídly a rozletěl se pryč.
Thomas ho pozoroval a pak se rozeběhl do jednoho rohu. Začal něco hrabat v kapse a nakonec vytáhl nějaký klíček. Pousmál se a klekl si na zem. Začal něco hmatat, až na něco narazil. Strčil klíček do malinké dirky v podlaze a otočil s ním. Malý čtvereček podlahy se trochu nadzvedl. Thomas ho zvedl úplně a objevil se malý otvor. Thomas vyndal klíč a vrátil ho zpět do kapsy. Proskočil do díry a objevil se v obrovské místnosti pod zemí. Vypadala spíš jako nějaký laboratoř či pracovna. Nacházel se zde však jenom jeden jediný vynález a to byl jakýsi zvláštní stroj. Vedli skrz něj tisíce trubic a byl tam malinký stojánek. Měl také hodně antén a byl tak 3 metry velký. Na stojánku byla přidělaná malinká cedulka s názvem Stroj pro přenesení síly MPD (MeziProstorového Draka). Thomas se vydal přímo k tomu stroji, aby mohl začít s vylepšenou verzí pro svého budoucího hosta.
"Cože?" vykulila oči Keithie. "Říkáš že vymysleli teleportační zařízení? Tak to je cool." řekla nadšeně Keithie a zabořil se do svého polštáře. Timmy samým zmatením nic neříkal. Roy totiž zrovna dopověděl svůj odpolední zažítek a jeho kamarádi z toho byli celý paf. Začali se Roye a Riolu vyptávat na všeliajké věci a Roy toho pomalu začal litovat, že jim něco vůbec řekl. Nakonec už to nevydržel a okřikl je: "Dost!" Oba rázem ztichli a zaraženě ho pozorovali.
Najednou někdo prudce otevřel dveře. Všíchni se automaticky otočili na onu osobu, co sem tak vpadla. Byla celkem vysoká a mohutná. Na hlavě neměl žádné vlasy a vypadal velmi rozzuřeně. Ukázal se jako jakýsi svalnatý můž tmavší pleti s pyžamu. Sjížděl očima z jednoho na druhého. V ruce držel baterku a na všechny svítil. "Co tu tak rámusíte?! Tady se člověk snaží spát! Jestli ještě něco zaslechnu, řeknu to sestře Joy!" ořikl jse rozzuřeně a silně za sebou zavřel dveře, až to celým pokojem otřáslo.
Ještě chvíli všichni zírali na to místo. Pak se Keithie hlasitě rozesmála. "Co to mělo být?" smála se až se za břicho popadala. Timmy předváděl také že se směje a pak trochu zbaběle řekl: "Ale, měli bychom radši jít spát. Rozhodně nechci spát někde na ulici jako nějakej homelesák." a pousmál se. Roy si lehl a díval se nad sebe. Nebyl tam strop jako doma, byla tam jenom další postel. Stejně jako každý den přemýšlel o své cestě a o tom, jak se došplhá až ke slávě. Vrtalo mu však hlavou to odpolední setkání. Něco se mu na tom nezdálo. Ten muž měl velmi zvláštní oblečení a taky se velmi zvláštně choval. Nezdálo se mu, že by mluvil pravdu.
"Prosim tebe, vždyť to byl jenom nějakej starej dědek." neustále se smála Keithie a Timmy se ji snažil utišit. Roy už je nadále neposlouchal. Byl tak zabořen ve svých myšlenkách, že ignoroval celý svět. Nevěděl, jak dlouho se tam Keithie s Timmym ještě dohadovali. Každopádně věděl, že usnul jako první.
Možná by spal až do dalšího odpoledne, kdyby ho ráno někdo nepraštil. Byla to obrovská rána, že se vzbudili i ostatní v pokoji. Spíše se vzbudili kvůli Royovýmu výkřiku. "AAAAUUUUUUUUU" vykřikl a chytl se za hlavu kde mu rázem vyrostla obrovská boule. "Jakej idiot..." začal nadávat a podíval se na Riolu, který stál vedle něj s kostí v ruce. Riolu se mračil a pohazoval si s kostí v ruce, jako by hrozil že ho ještě jednou praští za jeho poznámku. Roy radši ztichl a začal mávat rukama před sebou. "Ehm promiň promiň. Už vstávám, není třeba mě praštit znova. Já jsem vzhůru jako nikdy předtím a už se mi vůbec nechce spát." bránil se a u toho stihl vyskočit z postele, udělat si hygienu a obléknout se. Timmy s Keithie a ostatními ho pozorovali a vytřeštěnýma očima. "Tak tomu říkám rychlost světla." vydala na konec ze sebe Keithie a pak se všichni začali smát. Riolu deaktivoval svoji kost a pousmál se. Takový denní režim by mohl dodržovat častěji. Chtěl aby z Roye byl výborný trenér.
Po snídani odešli ze střediska a všeobecně se procházeli po městě. Keithie je zatáhla do obchodu kde si kupovala všeliajké věci a kluci ji museli nosit tašky. Celý vyřízení si pak někde sedli na lavičku a odpočívali. "Co se tady flákáte! Ještě jsme neobešli všechny obchody. Nemůžeme si přece tuhle jedinečnou šanci nechat ujít, když jsou tady ty trhy! Že jo Togepi?" přišla k nim zamračená Keithie a podívala se na Togepiho. Ten jenom vesele kývl, aniž by věděl na co odpovídá a začal radostí tleskat. "A neboj, tobě taky něco koupím ty moje ňunítko." usmála se na něj a začala ho hýčkat. Klukům jenom sjela obrovská anime kapka s vlasů. "Nemyslíš že ho moc rozmazluješ?" zeptal se jí Roy a Keithie se na něj zaraženě podíval. Schovala Togepiho zpátky do tašky a uraženě si ji nasadila. "Pf." odsekla naštvaně. "Tak co byste jako chtěli dělat vy?" zeptala se jich. Timmy začal přemýšlet a Roy se podíval na Riolu. Ten si dělal něco s prstama. Roy se ušklíbl a bleskově vstal z lavičky. "Já navrhuji jít konečně na stadion!" vykřikl odvážně a dal odhodlaně ruku před sebe. Riolu zpozornil a Timmy také vstal. "To zní jako dobrý nápad." souhlasil Timmy. Keithie se zamračila. "Ts, tak si tam běžte, já budu tady." odsekla a vydala se někam k trhům. "Já ty holky nikdy nepochopim." podrbal se ve vlasech Roy zmateně. "Jo" kývl Timmy a pak se oba najednou podívali na Chimchara a Riolu. Kývli na ně a všichni naráz se rozeběhli směrem ke kamennému prvnímu stadionu.
"Cože! Zavřeno z důvodu trhů!" nevěřil svým vlastním očím Roy. Timmy zklamaně vzdychl. Chimchar se začal vztekat a Riolu byl jako obvykle v klidu. Roy vzteky vší silou praštil do dveří. "Pitomý trhy!" nadával a opřel si hlavu o dveře a začal se pomalu uklidňovat. Timmy přemýšlel, jestli ho má zastavit, ale radši to nechal být. Podíval se na nebe a chvíli ho pozoroval. Většinou, když se díval na nebe, tak se uklidnil a nálada se mu zlepšila. I teď to fungovalo. Mrkl a když opět otevřel oči, všiml si, že něco obrovského najednou přeletělo. Lekl se a prudce se otočil na Roye. "Viděls to?" zeptal se ho užasle. Roy otevřel oči a zvedl hlavu. "A co?" zeptal se ho klidným a tižším hlasem. "No tu obrovskou věc co právě přeletěla!" vysvětlil Timmy. Roy ho pozoroval klidně, jako by mu nevěřil. Spíš neměl na nic náladu a jenom zývl.
Najednou se Riolu rozeběhl tím směrem, kam letěla tam věc. Všichni se na něj podívali. "Kam to běžíš?" zavolal za ním Roy, ale Riolu neodpověděl. Nezbývalo mu nic jiného, než se za ním také rozeběhnout. "P-počkejte!" zavovala za nimi Timmy a rozeběhl se také. Chimchar chvíli běžel taky, ale pak už se mu běhat nechtělo a skočil Timmymu na rameno.
Riolu běžel někam do lesa. Nikdo si toho zatím nevšiml, ale měl zavřené oči. Riolové a Lucariové dokáží pomocí své vnitřní aury vidět daleko do prostoru, kam normální oči nevídí. Občas se i s jejím pomocí lépe orientují.
Jedné věci si však Riolu nevšiml. Jak tak běžel, najednou ho něco chytilo za nohu. Donutilo ho to otevřít oči a podívat se co se děje. Kolem nohy měl uvázaný jakýsi provaz. Nestihl se zastavit a provaz ho zbrzdil tak prudce, že spadul na zem.
Roy, který mu byl v patách si toho všiml. "Riolu!" zavolal na něj, ale než k němu stačil doběhnout, pohltila Riolua nějaká síť a on byl v pasti. Najednou se síť zvedla a i s Riolu začal pomocí nějakého provazu lítat. Roy se zastavil, aby se pořádně podíval, co se to vlastně děje. Jel očima po provazu a došel až k jeho konci. Provaz držel obrovitý Dragonite. Byl to právě Thomasův Dragonite a táhl Riolua sebou.
To už na místo činu doběhl i Timmy s Chimcharem a také se zarazili. "Co se děje?!" zeptal se celý zmatený, ale Roy neměl čas odpovědět. Co nejrychleji mohl se rozeběhl za sítí, která ještě nebyla moc vysoko. Timmy pochopil, že je to vážné a otočil se na Chimchara. "Chimchare, použij na tu síť co nejsilnější Plamenomet!" nařídil a Chimchar mu seskočil z ramena. Už se nadechl a chtěl použít Plamenomet, ale v tom Roy na ně zařval: "Ne! Mohlo by to zasáhnout i Riolu!" Chimchar spolkl plamen a pořádně vydechl. Objevil se dokonce malý kouř z jeho pusy. Timmy pochopil a jenom kývl. "Vypadá to, že mi nic udělat nemůžeme." řekl zklamaně a jenom pozoroval dění.
Riolu se snažil prokousat síť, ale byla vyrobena ze nějaké zvláštní hmoty a nešlo to. Navíc neměl moc ostré zuby na to, aby překousl i normální síť. Naštval se a začal se všelijakými způsoby roztrhnout tu síť. Žádný ale nefungoval. To už to nevydržel a rozhodl se zkusit použít Aurovou kouli. Moc to nešlo, neboť se mu hodně nepohodlně sedělo, ale musel to zkusit. Soustředil svou auru a vytvořil se svých rukou onu kouli. Poté ji vší silou vymrštil před sebe a nastal obrovský výbuch. Místo toho, aby to zničilo síť to ublížilo Riolu a uvedlo ho to do bezvědomí. Dragonite se pousmál. Tento Riolu skutečně umí Aurovou kouli. Mají s Thomasem velké štěstí.
Když se tedy ujistil, že je to ten pravý Riolu, začal síť pomalu přitahovat k sobě. Roye to vyděsilo a běžel ještě rychleji. "Ne, ne, ne, ne NE!" říkal si pro sebe. Hrozně se bál, že Riolua unesou.
Roy nedaleko před sebou spatřil útes. Jestli poběží ještě dál, může spadnout dolů. Ale co by správný trenér pro svého pokémona neudělal. Tak se nezastavoval a neustále sprintoval. Riolu už byl tak vysoko, že by ho chytil jedině velký skok. To Roye napadlo také. Dragonite už vletěl nad útes a síť krátce za ním. Roy už ani na vteřinku neváhal a skočil. Natáhl se po síti a chytil se. Udržel se a zhoupl se dopředu. "Riolu, neboj. Jsem u tebe." utěšoval spícího Riolu a pomalu začal lést nahoru po síti. Dragonite si všiml, že je jeho náklad trochu těžší a podíval se co se děje. Všiml si Roye jak šplhá směrem k němu. Ihned natáhl ocas a vší silou do Roye praštil. Vzhledem k tomu, jak je Dragonite mohutný se Roy neudržel a spadl dolů.
Dragonite ho chvíli pozoroval jak padá a pak se rozletěl zpátky k městu. Po chvilce ho Roy ztratil z očí. Naštěstí dopadl na nějaký listnatý strom a ten mu zmírnil pád. Pár větví po Royem křuplo a on spadl ze stromu na zem. Nic vážného se mu nestalo, jenom schytal pár škrábanců. Byl hrozně unavený z toho běhu, že se ani nedokázal zvednou. "Royi!" zaslechl povědomý hlas. Otočil se tím směrem na na hraně útesu stál Keithie a Timmy. Ti rychle seběhli po nějaké cestě a přiběhli k Royovi. "Jsi v pořádku?" zeptala se ho ustaraně Keithie a klekla s k němu. "Jo ale Riolu je pryč!" řekl nešťastně Roy, jako by se každou chvíli chtěl rozbrečet. Už se o tom nechtěl dál bavit. "Co tady vůbec děláš?" zeptal se nakonec Keithie, když se trochu uklidnil. Místo Keithie však odpověděl Timmy: "Viděl toho Dragonita jak letí naším směrem a tak se tam vydala. Potkala mě a já jí všechno vysvětlil.". Roy se podíval na nebe. Co ten Dragonite po Riolu chce? A proč zrovna po tom jeho? Poslední dobou se dějou velmi zvláštní věci.
6.Kapitola-Věci jsou čím dál divnější
Timmy a Keithie pomohli Royovi vstát a společně se vydali zpět do města. Cestou Roy nemohl myslet na nic jiného, než na tu záležitost. Kdyby tu nebyli jeho přátelé, nejspíš by se i rozbrečel. Před střediskem se zastavili. "Jak je ti?" zeptala se ho Keithie. "Už jsem v pohodě, jenom si to musím všechno nechat srovnat v hlavě." řekl Roy a zmizel ve středisku. Keithie za ním chtěla jít, ale Timmy ji chytl za rameno a zakroutil hlavou. Keithie nasadila smutný pohled, ale už radši nic nedělala.
Roy vešel do jejich pokoje ve středisku a tam si rovnou lehl do postele. Hlavu zabořil do polštáře a začal brečet. "Proč!" vykřikl nešťastně a vší silou svíral polštář. Život není vůbec fér. Riolu byl jeho první pokémon a i když se ještě neznají moc dlouho, měl ho za svého nejlepšího přítele. V hlavě mu prolétali všelijaké vzpomínky na zážitky s Riolu, od prvního setkání po onen únos. Nevadilo mu, jak se k němu Riolu občas choval, protože v srdci věděl, že ho má Riolu rád.
Dragonite měl klidný let. Žádné problémy nenastali, akorát se za ním spoustu lidí ohlíželo a to ho trochu znervózňovalo. Konečně spatřil na obzoru Thomasovu barabiznu a s radostí se prudce vydal k ní. Alespoň ho ti lidé nebudou otravovat.
Přistál vedle té budovy a protáhl se. Ještě si zívnul, protože celou noc nespal. Musel hledat toho Riolu a tak neměl čas na spaní. Přišel před dveře toho domu a zaklepal tak, že by to vzbudilo i Snorlaxe. Při tom sebou táhl Riolu jako nějaký pytel brambor.
Ve vnitř domu zaslechl jak někdo běží ke dveřim a otevírá. Nebyl to nikdo jiný než Thomas. Zezačátku se tvářil unaveně, ale jakmile spařil Riolu, ihned se mu celý pohled změnil ve veselý. "Á, tak to jsi ty. Vidím že jsi svůj úkol splnil." řelk Thomas a vzal si síť s Riolu. Opět zatáhl za páku a střecha se dokořán otevřela. "Stihl jsi to celkem rychle, můj stroj ještě není úplně hotov." dodal Thomas a přišel k tajnému vchodu do laboratoře. "Umí Aurovou kouli?" zeptal se ještě Dragonita, než zmizel ve dveřích. Dragonite kývl hlavou. "Ok.Promiň, ale dál už bohužel nemůžeš. Je mi líto." řekl a poté zmizel ve dvířkách. Dragonite jenom potichu zakňučel a pak si sedl venku a opřel se o zeď domu. V klídku vydechoval a po pár minutách dokonce usnul.
Thomas vyndal Riolu ze sítě a přivázal ho k jedné židli. Židli otočil směrem k jeho stroji a poté od Riolu odešel ke stroji. Začal tam něco dodělávat a Riolua si nijak nevšímal. Po nějaké době začal Riolu pomalu otevírat oči a zamrkal. Rozhlédl se kolem sebe. Vůbec nevěděl kde je. Místo vypadalo hodně staře. Všiml si zvláštního stroje a u něj stojícího muže, kterého už někde viděl. Nelíbilo se mu tu. Navíc ho děsilo to, že byl přivázán k nějaké židli. Poslední co si pamatoval bylo, jak ho unášel nějaký Dragonite, ale toho tu nikde neviděl.
Nevydržel tu jen tak seděl a začal se snažit dostat z té židle. Začal sebou všelijak kroutit a židle se o kousek pohla. Riolu se na chvíli zastavil a pak se pousmál. Začal s židlí šoupat i když nevěděl, kam vlastně chce jít.
Thomas zaslechl divné zvuky a pro jistotu se podíval na Riolu. Viděl jak šoupe z židlí. "Ale ale, kam pak si myslíš že se šoupeš, Riolu?" zeptal se ho dráždivě a přišel k němu. Opřel se o židli tak, aby Riolu už s ním dál nemohl šoupat. Riolu se vylekal a otočil se na Thomase. Vzteky na něj začal vrčet. Už od samého začátku se mu na něm něco nezdálo.
Thomas se ušklíbl. "Hádám, že chceš vědět proč jsem tě unesl. To je zcela jednoduché. Potřebuju ovládnout sílu Meziprostorového draka, nevím jestli si již o nic slyšel a k tomu, abych ji mohl použít potřebuju tebe. Takže ti až dodělám tento stroj vycucnu tvou sílu a pak tě pustím." vysvětlil Thomas a začal se ďábelsky smát. Riolu se začal potit. K tomu přece nesmí dojít!
Thomas si chvíli hladil bradu a nakonec židli došoupal k jednomu sloupu. Vzal si jiný provaz a přivázal Riolu ke sloupu tak, aby už nemohl s židlí šoupat. Pro jistotu to uvázal na dva uzly. Když se ujistil, že se nic stát nemůže, vydal se zpět ke svému stroji. "Teď když mě omluvíš, budu pokračovat na svém stroji." rozloučil se a odešel ke svému stroji. Riolu se snažil vyprostit, ale už to nešlo. S židlí ani nehnul. Smutně sklopil hlavu. Nevěděl co teď.
Po dlouhých hodinách zabednění se Roy konečně rozhodl vyjít ven ze svého pokoje. Už nebrečel, jenom na to pořád myslel. Vyšel ze střediska. Jeho přátelé byli pořád venku a povídali si na lavičce. Když Roye zaregistrovali, okamžitě se k němu rozeběhli. "Tak co?" zeptala se ho ustraně Keithie a prohlížela si ho. Roy nadzvedl obočí. "Říkáš to, jako bych byl na nějaký operaci. Já jsem v pohodě, nemusíte se o mě bát." ujistil je a protáhl se. Timmy se zadíval do země. "No a co teď?" zeptal se tichým hlasem. Roy zapřemýšlel a pak zavřel oči. Zničehonic je otevřel a odhodlaně kamarádům zdělil: "Co asi!? Já půjdu zachránit Riolu. I kdyby mi to mělo trvat celý život, já ho najdu!" řekl, až se mu zablýsklo v očích. Keithie se usmála. "A já půjdu s tebou. I Togepi, viď?" zeptala se Togepiho. Togepi začal mávat vesele ručičkama. "A já taky!" přidal se Timmy. "Chár!" zvolal Chimchar a nadzvedl ruku. Roy je dojatě pozoroval. Pak si rukou otřel oči. "D-děkuju. Jste nejlepší přátelé jaké můžu mít." vysoukal ze sebe a dal ruku dolů. Timmy a Keithie se jenom usmáli. "Společně." řekl Timmy a dal ruku před sebe. Keithie automaticky dala ruku na jeho. Roy se usmál. "Společně." zopakoval a dal ruku na jejich. Pak se otočil směrem, kde naposledy viděl odlétat Dragonita. "Myslím že bychom měli začít tam." řekl za něj Timmy. Ostatní kývli a rozeběhli se tím směrem.
Dostali se na nějaký palouček. Chvíli na něm běhali sem a tam a v jednom kuse se ptali, jestli ti druzí něco našli. A ti pokaždé odpověděli že ne. Všichni vzdychli a hledali dál. Takhle to bylo skoro celý den. Začalo se pomalu stmívat. "Myslím, že bychom měli jít dál, než bude tma. Tady už určitě nebude." řekl unaveně Timmy. Roy chtěl něco namítnout, ale nakonec musel dát Timmymu za pravdu. Tak jenom smutně kývl. Obvykle se nevzdával, ale teď nebyla jiná možnost. Keithie viděla Royovi na očích, že se trápi. Ušklíbla se. Trochu se protáhla a pak se rozeběhl směrem, kudy šli. Jakmile doběhla Roye, sebrala mu se zadu jeho čelenku a běžela dál. "Hele!" zavolal na ni Roy a rozeběhl se za ní.
Keithie běžela pořád dál, až se před ní objevil kopec dolů. Nechtěla se nechat chytit, tak se rozeběhla z kopce dolů. Bylo to obtížné, ale nechtěla prohrát. Roy, který je normálně rychlejší než Keithie, nasadil z kopce plný výkon a když se dostal pár metrů za ní, skočil po své čelence. Místo toho skočil Keithie na záda a oba spadli na zem. Ale kvůli tomu, že byl kopec prudký, se nezastavili a začali se kutálet dolů. Timmy to všechno pozoroval ze shora. Díval se na ně a jenom kroutil hlavou. "Chimchar!" vykřikl najednou Chimchar. Timmy se na něj otočil. "Co se děje?" zeptal se ho. Chimchar ukazoval směrem, na divné zelené světlo, které se objevilo nad kopcem. Timmy otevřel pusu dokořán. Chtěl něco říct, ale z toho všeho ze sebe nevydal ani hlásek.
Ve světle se začalo něco hýbat. Nakonec z něho vyletěl nějaký kluk v černém oblečení. Nacházel se zrovna nad místy, kde se kutáleli Roy a Keithie a tak spadl přímo na ně.. Nezastavil je a tak se začal kutálet s nima. I přes to všechno se Timmy neudržel a začal se smát. Takovou komedii jakživ neviděl.
Ze světla najednou vyskočil nějaký pokémon. Byl podobný Riolovi, akorát byl větší. Timmy poznal, že to byl Lucario. Narozdíl od přechozího cizince přistál elegantně na zemi. Koutkem oka se podíval vážným pohledem na Timmyho. Timmy se přestal smát a polkl. Ten pokémon se mu nelíbil. Lucario zavřel obě oči a pak se podíval na kutálejíci trio. Vykulil oči a nasadil facepalm.
Poslední, kdo se ze světla vynořil, byl nějaký létající pokémon. Vyletěl jako střela a mířil neustále dopředu. Pak vzletěl vzhůru a chvíli kroužil oblohou. Timmy si všiml, že na pokémonovi někdo sedí. Nakonec pokémon zamířil k nim. Vůbec ale nezpomaloval a vypadalo to, že každou chvíli narazí do Timmyho. Pokémonovi se to skutečně začalo vymykat kontrole. Timmy se vylekal a rozeběhl se zpátky, co nejdál to šlo. Chimchar ho pozoroval. Zasmál se a otočil se zpět na pokémona. Jakmile tak udělal, spatřil před sebou pokémonovu hlavu a následný náraz. Náraz ho odhodil někam daleko a v dálce se po něm už jenom zablýšklo. Timmy se zastavil a hleděl na místo, kde Chimchar zmizel. "Ch-chimchare?!" zavolal za ním, ale nic se neozývalo.
"Jejda, promiň. S Togekissem to přistávání musíme ještě vypylovat." zaslechl za sebou dívčí hlas a otočil se. Na Togekissovi seděla divka s blonďatými dlouhými vlasy s bílým brněním. Pod ním bylo vidět červené oblečení. Nebyl to nikdo jiný než Elis a drbala se nervózně ve vlasech. Timmy ji s pootevřenou pusou pozoroval, ale nic neříkal. Nakonec dívka mu dívka podala ruku na pozdrav. "Ahoj, zapomněla jsem se představit. Já jsem Elis." představila se a usmála se na něj. Timmy chvíli jen tak stál a pak polkl. Přišel k ní a podal ji ruku. "Ehm, jo. Já jsem Timmy. Těší mě." odpověděl a pustil ji. Chvíli se drbal ve vlasech a přemýšlel co říct. Nakonec se nadechl a začal: "Kdo jsi? A kdo byl ten kluk co spadl mezi mé kamarády? A proč máš tak divný oblečení? A co znamenalo to světlo?" začal se vyptávat. Holka ho radši zastavil a to tím, že mu dala před pusu prst. "Uklidni se. Všechno ti vysvětlím až příjde Kirito...Totiž ten kluk co se tu objevil přede mnou." řekla a podívala se tím směrem.
Vypadalo to, že se všichni se už konečně zastavili. Royovi se točili zorničky kolem dokola, v ruce držel svoji čelenku a Keithie byla rozpláclá na zemi. A na ní ležel onen neznámý kluk. Jakmile si to Keithie uvědomila, nasadila vraždivý pohled a jednou ranou odpálila kluka někam do míst, kam předtím letěl Chimchar. Lucario se zamračil a radši si sedl na zem. Cítil se zde jako u bandy hlupáků, i když většinu z nich ani neznal. Elis se dívala do míst, kam kluk zmizel a stekla ji kapka potu. "Vypadá to, že tvoje kamarádka by mohla soutěžit na olympiádě v disciplíně hodu člověkem." usmála se.
Roy se konečně probral a začal se pomalu zvedat. Nandal si čelenku a seetřásl ze sebe trávu. Pak pomohl zvednout i Keithie. Podíval se směrem k místu, kde předtím stál Timmy. Teprve teď si všiml, že je tam nějak víc osob. Zatvářil se zmateně a nechápavě pokrčil rameny. Keithie si jich už taky všimla a narozdíl od svého staršího bratra se rozhodla pormluvit: "Kdo jste?" zvolala na ně. Aniž by někdo odpověděl, Timmy naznačil, ať jdou nahoru. Keithie a Roy se na sebe nechápavě podívali a pak znechuceně vyšlapali velký kopec, ze kterého se před chvíli zkutáleli.
Konečně tam vyšlapali a ihned si unaveně sedli. Keithie si začala prohlížet onoho Togekisse s úžasem. Rychle si vytáhla pokédex a ten ji oznámil vše důležité+že je to poslední evoluce Togepiho. "Páni! Tak takhle bude vypadat můj Togepi až se úplně vyvine?" zeptala se Elis celá nadšená. Elis se na ní zvláštně podívala. "Ty máš Togepiho?" zeptala se jí. Keithie kývla. Nakonec se zarazila. Celou dobu co se kutáleli, byl Togepi v batohu který měla pořád na zádech.
Ihned si sundala batoh a začala v něm hrabat. Doufala, že se z Togepiho nestala omeleta. Věc byla ještě horší než si myslela. Togepi v tašce nebyl vůbec! Keithie začala jančit a strachovat se, co všechno se Togepimu může stát. Roy se na ní jenom zamračeně podíval. Jeho sestra je blázen. Nezbývalo mu nic jiného než ji praštit, aby se uklidnila. "Uklidni se. Támhle je." řekl jí a ukázal na Togekisse. Keithie se chvíli nechápavě podívala a pak si všimla že je na Togekissově hlavě a vesele si tam poskakuje. Elis i Keithie se na ně podívali. "Hm, tvůj Togepi je celkem pěkný. Mimochodem, já mám taky Togepiho." posoudila Elis a kývl na Togekisse. Ten jí kývnutí oplatil a nadzvedl jedno křídlo. Pod ním se krčil malý Togepi s růžovou mašličkou na jednom "vlásku", která byla podobná té Elisininy. Keithie se na Elisininýho Togepiho usmála. "Děkuji, tvůj je taky moc hezký." pochválila a obě se na sebe usmáli. Poté si tam začali se sebou povídat něco o Togepi a Togekissech a Roy s Timmy tomu jen nečinně přihlíželi. Dokonce Keithinin Togepi si začal hrát s Elisininým a vypadalo to, že si rozumí.
Najednou něco zašumnělo v křoví. Všichni se rázem otočili. Chvíli se nic nedělo, když tu najednou z křoví vyskočil ten kluk z předtim. Prohodil si sebevědomě vlasy a pousmál se. "Ahojky mládeži. Tahle opice je vaše?" zeptal se jich a nadzvedl ruku ve které držel Timmyho Chimchara za nohu. Ten se snažil vyprostit, ale kluk mě silný stisk. "Chimchare!" vykřikl Timmy a rozeběhl se k němu. Vzal si Chimchara a objal ho. Roy jenom zmateně mrkal. "Jak jste se sem dostali tak rychle?" zeptal se kluka nechápavě. Kluk zpozornil. Nejspíš byl rád, že se ho někdo na něco ptá. "Toť velmi dobrá otázka. Protože jsem super!" odpověděl a ukázal svým palcem nahoru. Royovi stekla kapka anime potu. "Aha" řekl.
Elis přišla ke klukovi a praštila ho po hlavě. "Nepředváděj se a radši se představ!" okřikla ho. Kluk se popadl za místo, kam ho praštila. "Ok, ok. Já jsem Kirito. Můžete mi také ale říkat Legendární pokérytíř." představil se a zazubil se, až se mu v zubech zablýsklo. Roy, Keithie a Timmy se schulili k sobě. "Jsou to nějaký magoři." zašeptal Roy a jeho kamarádi jenom kývli. Pak se otočili zpět na návštěvníky. "A co tady vůbec děláte?!" zeptal se jich podezíravě Roy a prohlédl si je od hlavy až k patě. "Jsem rád že se ptáš. Je to na dlouhé vyprávění, takže bych radši šel do nějakého hostince kde bychom si o tom mohli v klidu popovídat." odpověděl Kirito a vykročil směrem k městu, které bylo z kopce v dálce vidět. U toho si začal vesele pískat. Lucario se za ním začal courat a Elis pohladila Togekisse. "Togeee!" zvolal a odletěl někam pryč. Oba Togepi zde nechal a jeho majitelky jej vzali oba do nárauče. Elis se pak vydala za nimi. Ostatní tři kamarádi si vyměnili mezi sebou pohledy. "Tak jdeme?" zeptala se Keithie. Timmy byl trochu nejistý. "No, já nevím. Vůbec je neznáme a jsou celý nějací divní." zašeptal a vytáhl si trochu límec u trika. Keithie začala přemýšlet. Roy si vzpomněl na zjevení Thomase. Bylo úplně stejné jako u těch dvou. Rychle se za nima otočil. Byli už na konci kopce a ani si nevšimli, že je mladiství nenásledují. "Hej! Počkejte!" zavolal na ně a rozeběhl se za nima. Kirito a Elis se na něj otočili. Timmy a Keithie popoběhli za ním. "Co děláš?" zavolali na něj, ale on je neposlouchal. Nezbývalo jim nic jiného, než ho následovat.
Roy doběhl k návštěvníkům a opřel si ruce o kolena. Zhluboka vydýchával a pak se narovnal. "Co je to světlo?" zeptal se jich. Touhle otázkou se trápil už celkem dlouho. Sice mu ji Thomas vysvětlil, ale něco se mu na něm nezdálo. Radši se tedy zeptal jich. Oba si vyměnili pohledy a Kirito k němu popošel. Dal mu ruku na rameno a odkašlal si. "Poslyš kluku, neviděl si někdy nějakého zvláštního muže, který nosí podobně oblečení jako my? Měl dlouhé kudrnaté namodralé vlasy a je možné že měl u sebe Dragonita." zeptal se ho Kirito. Roye štvalo, že mu ještě neodpověděli na jedinou otázku. Řešit to ale nemohl. "Jo, nedavno jsem nějakého takového muže viděl, ale neměl Dragonita. Objevil se přesně tak, jako vy. Vůbec to nechápu. Říkal, že to byl nějaký vědecký pokus, či tak něco." vysoukal ze sebe Roy. Kirito se podíval před sebe a pak se otočil na Elis. "Kde jsi ho viděl?" vylétla na něj Elis a začala s ním cloumat. "Kde?" ptala se a Roy se nedostal ke slovu. Nakonec se vyprostil z jejích spárů a upravil si mikinu. "Já nevim, někde za městem." zamručel a otočil se na své přátele, kteří právě přiběhli. Lucario najednou zkameněl. Všichni na něj pohlédli. Lucario se otočil na Kirito a kývl. Kirito se zamračil. "Veď nás." řekl mu. Roy, Keithie a Timmy vůbec nic nechápali.
Lucario se rozeběhl směrem k městu Oreburgh a Kirito mu byl v patách. Elis zapískala a přiletěl k ní Togekiss. Nasedla na ně a otočila se na děti. "Můžu vzít ještě někoho. Kdo se chce svést?" zeptala se jich a usmála se. Keithie se okamžítě začala hlásit. "Já, já chci!" Elis ji podala ruku a Keithie si přisedla. Aniž by je Roy stačil zastavit, obě vzlétli a letěli za Lucariem. Roy se popadl za hlavu. "No to je fakt super! Přiřítí se sem dva mentální cizinci a unesou mi sestru! Dneska je fakt den blbec!" začal si stěžovat a pochodoval sem a tam. Timmy ho jenom mlčky pozoroval a pak se podíval na Chimchara. "Myslím, že bychom měli jít za nima. Nemůžeme tam Keithie nechat samotnou." namítl. Roy se na něj podíval. Musel mu dát za pravdu. Co by to bylo za bratra. Vzdychl. "Ok. Ach jo, už zase vybýhat ten hroznej kopec!" postěžoval si a oba se rozeběhli za ostatními. Kirita a Lucaria už neviděli, ale na tmavé obloze pořád byl vidět ten bílý Togekiss.
"Hotovo!" zvolal radostně Thomas a opět se začal ďábelsky smát. Riolu vyděšeně zpozorněl. Rychle se snažil vyprostit mnohem víc, než předtím. Tohle pro něj nevypadá dobře. Thomas k němu pomalu došel a rozvázal ho. V ten moment Riolu okamžitě vystartoval a rozeběhl se směrem co nejdál od Thomase a stroje. Už se pomalu blížil k východu, když tu najednou ho těsně před schody z téhle díry něco omotalo kolem nohy. Riolu neudržel rovnováhu a spadl. Ona věc ho najednou začala táhnout k sobě. Riolu se snažil něčeho chytit, ale nic nebylo k dosahu. Ona věc ho zvedla do vzduchu a zatřepala s ním. Riolu se podíval na svého únosce. Byl to obrovitý modrý drako-had a díval se na něj velmi rozzlobeně. "Nech toho, Dratini." poručil mu Thomas. Riolu si říkal, proč by Thomas při jeho pokusu o útěk tak klidný.
Dratini a Thomas se vydali společně k tomu stroji. Thomas ukázal na místo, kam se měl dát pokémon. Dratini tam Riolu položil. Než se stačil Riolu pohnout, sevřeli ho železné pásy na břiše, hlavě a u nohou. Byly tak těsné, že se v nich dalo sotva dýchat. Riolu začal na Thomase cenit zuby. Ten si ho nevšímal a s klidem si stoupl na své místo ve stroji. "Můžeš to spustit." pokynul Dratinimu a ten pomocí svého ocasu pohnul s pákou u stroje. Stroj začal celý vrzat a vydávat všelijaké zvuky, Drncal a vypadal, že se každou chvílí rozpadne.
Najednou začali pásy, kterýma byl Riolu připoutaný ke stroji zářit. Riolu se cítil, jako by slábnul. Něco mu bralo sílu. Nad Thomase zajela nějaká trubice. Byla průhledná, takže bylo jasně vidět, co je uvnitř. Proudila v ní jakási zelená síla a byla vpouštěna do Thomase. Vše se zdálo být klidné. Ve skutečnosti fungoval stroj na normální principu. Celým strojem vedla trubice, která brala Riolovi sílu a přepracovávala jí do síly Meziprostorového draka. Jedna část už v něm byla a to byla ta, pomocí které se Thomas přesunul do jiné doby. No a ta síla MPD vedla k Thomasovi a vsákla se do něj.
Po pěti minutách už byl Riolu celý vyčerpaný, ale sílu z něj bral stroj pořád. Cítil se ještě hůř, než když byl úplně oslaben v zápase. Ještě hůř, než vůbec někdy v jeho životě. Pomalu začínal nabírat bledou barvu a objevili se mu kruhy pod očima, zatímco v Thomasových očích byla vidět obrovská síla. Riolu už to nemohl vydržet a pořádně zařval: "RIOLUUUUU!"
7.Kapitola-Záchrana
Lucario běžel lesem a kličkoval mezi různými stromy. Moc dobře věděl, kudy má jít. Táhla ho k tomu nějaká zvláštní aura. Byla čím dál silnější. Doběhl před nějaký starý dům. Rozhlédl se kolem a začal čmuchat. To už k němu doběhl i Kirito. Opřel se o kolena a vydýchával. "Už tady jsme?" vydechl ze sebe. Lucario mu ihned zacpal pusu a dal si prst před pusu. "Pšt." upozornil a ukázal směrem k spícímu Dragonitovi. Ten v klidu chrápal a byla mu vidět bublina u nosu. Usmíval se, takže se mu nejspíš zdálo něco pěkného.
Kirito dal Lucariovu tlapu dolu a po špičkách se začal plížit k domu. Lucario ho pozoroval a poté se podíval na oblohu. Spatřil Togekisse a Elis a Keithie, kteří kroužili nad domem. Kirito si jich zatím nevšiml a v klidu našlapoval. Omylem šlápl na jednu větev a ta se zlomila. Ozval se zvuk praskotu a Dragonite zahýbal timi divnými tikadly na hlavě. Kirito zadržel dech a ani se nehnul. Pozoroval Dragonita. Ten po chvilce ticha opět začal pochrapovat. Kirito si oddechl a poamličku došel až ke dveřím.
"CHÁR!" ozvalo se přes celý les a z lesíku vyskočil veselý Chimchar. Kiritovi se naježili vlasy a Lucariovi chlupy. Lucario neváhal a skočil po Chimcharovi. Zacpal mu pusu a oba se podívali na Dragonita. Ten začal větřit a bleskově otevřel oči. Stoupl si a otočil se na ty dva. Ti naráz polkli.
"Chimchare!" zavolal Timmy a společně s Royem přiběhli na ono místo. Jakmile však spatřili zuřícího Dragonita, zarazili se a dívali se na něj. Tomu už rupli nervy a hlasitě zařval. Všichni si zacpali uši a započal obrovský zmatek. Kirito okamžitě oteřel dveře a vtrhl dovnitř. Chimchar začal panikařit a Lucario se ho snažil uklidnit. Timmy nevěděl co dělat. Roy musel rychle něco vymyslet. "Tudy!" zaječel a ukázal na dveře. Byla to první věc která ho napadla a rychle se rozeběhl tím směrem. Timmy ho okamžitě následoval.
Holky ve vzduchu spatřili, že se něco dole děje. Elis něco pošeptala Togekissovi a okamžite se rozletěli střemhlav dolů.
Pár metrů od dveři se Roy náhle zastavil. Zase ten divný paprsek, který mu proběhl hlavou. Tenhle se ale v něčem lišil. Nebyl to tiché, jako obvykle, ale slyšel Riolům nářek. Celýho ho to zmátlo a on spadl na zem. S vytřeštěnýma očima hleděl do země a celý se klepal. Timmy si toho ihned všiml a zastavil. Rychle si k němu klekl. "Co vyvádíš?! Teď se tu nemůžeme zastavit!" řekl mu netrpělivě. Roy neodpovídal. Dragonite už se na ně chystal zaútočit, když právě včas na něj zaútočila Giga dopadem Elis s Togekissem. Giga dopad ho zasáhl přímo do hlavy. Dragonite zařval bolestí a chytl se za hlavu. Popošel trochu dozadu a svíjel se bolestí. Togekiss odlétl trošku dál a pozoroval ho. Elis se otočila na Roye s Timmy. "Běžte! My se o ně postaráme. Předtím Lucario cítil, že se děje něco zlého v tomto domě, tak běžte a pomozte Kiritovi." zavolala na něj a podívala se na Keithie. Ta kývla, že tu zůstane s ní a obě se otočili na Dragonita.
Timmy kývl a pomohl Royovi se zvednout. Pak se oba rozeběhli do toho domu a ihned za sebou zavřei dveře. Timmy se držel a Roy se o ně opřel a vydýchával. Oba tam jen tak stáli. "Co tu děláte?" zaslechli najednou a všimli si že vedle nich stojí Kirito se skřízenýma rukama. Timmy se rychle narovnat. "Promiňte, už se to nebude opakovat a budeme pylně pracovat!" odříkal rychle. Roy a Kritio nadzvedli obočí. "Jsi v pořádku?" zeptal se ho Kirito a podrbal se na hlavě. Timmy si uvědomil co řekl za blbost. Myslel si, že je Kirito naštvaný že se tu flákají. Než to ale stihl vysvětlit, zaslechli Riolům křik. Roy se rychle narovnal a rozeběhl se za ním. "Riolu!" zavolal. Timmy a Kirito se rozeběhli za ním.
Když Roy doběhl na místo, odkud ho slyšel, byli všude jenom různý regály. Zaslechl však divný zvuky, ozývající se ze země. Zmateně se tam podíval a nic nechápal. "Ustup. V tomhle domě jsem byl již mnohokrát a znám tu všechny tajný cesty." řekl Kirito. Roy odstoupil kousek díl. Kirito začal hmatat po zemi. "Tady to je." řekl, když se zdálo že něco našel. Vytáhl svůj meč z pouzdra a vstal. Zarazil meč do země a otočil ho o 90 stupňů. Malý čtvereček se nadzvedl a všichni spatřili ten tajný vchod. Kirito se pousmál a vytáhl meč. Nadzvedl dvířka a ukázal jim dovnitř po malých schodech. "Páni" řekl Timmy. Roy nasadil neutrální pohled. "Půjdu první." nabídl se. Kirito kývl a držel mu dvířka. Roy se pomalu vydal po schodech dolů. Konečně byl na podlaze a rozhlédl se kolem. Byl tu celkem bordel a taky hodně prachu. Všiml si nějakého Dratiniho, jak něco sleduje. Když se podíval tím směrem, byl šokován. Jeho Riolu byl připoutaný k nějakému stroji a byl mnohem bledší, než obvykle. Vypadalo to, že mu provádí něco zlého. Stál tam i Thomas, ale ten naopak vypadal lépe a šťastně.
Roy se co nejrychleji rozeběhl proti němu, ale cestou ho Dratini omotal kolem pasu a přisunul k sobe. Pořádně ho stiskl tak, aby Roy nemohl dýchat. Chvíli Roy držel, ale pak začínal pomalu zelenat.
Kirito a Timmy si toho všimli a rozeběhli se za ním. "Ale ale, koho pak to tu máme? Náš Legendární Pokésmraďoch." řekl Thomas, když spatřil Kirita. Ten se zastavil a otočil se na něj. Z prvu nasadil nevěřícný pohled a poté rozzlobený. "Takže se ti to podařilo." řekl a pohlédl na trpícího Riolu. "Jsi zrůda, takhle kvůli nějaké síle mučit nevinného pokémon. Už vím co to tehdy Lucario cítil. Cítil Riolovu chakru. Teď ale není čas na zbytečné kecy, musím tě v tom zastavit." vykřikl Kirito a rozeběhl se se svým mečem v ruce proti Thomasovi.
Timmy doběhl k Royovi, ale Dratini ho pomocí své hlavy (Headbutt) odhodil do rohu plného dřevěných věcí a Timmy upadl do bezvědomí. Roy už pomalu upadal do bezvědomí, když tu najednou před něj něco skočilo a pomocí Kovového drápu zasáhlo Dratiniho ocas. Dratini zakvílel a pustil Roye. Ten spadl na zem a pořádně se nadechl. Pomalu začínal dostávat tu správnou barvu. Podíval se na svého zachránce a nebyl to nikdo jiný než Lucario. Navíc si všiml, že na jeho zádech sedí Chimchar. Ten slavnostně zasalutoval a zazubil se. Roy se usmál a začal se zvedat. Lucario mu pokynul hlavou směrem k Riolu a Roy si rázem vzpomněl. Poděkoval a rozeběhl se tím směrem. Dratini se mezitím vzpamatoval z Lucariova útoku a naštvaně se na něj podíval. Rázem pak spolu začali bojovat.
Kirito doběhl ke stroji a svým mečem rozřízl hlavní trubici, kterou vedla síla Meziprostorového draka. Síla začala foukat všude do vzduchu, ale byla již ve velmi malém množství, takže se do nikoho nevsákla. Stroj párkrát zakašlal a nakonec přestal fungovat. Riolovi železné pásy se uvolnili a on začal padat na zem. Roy těsně, než Riolu dopadl skočil na zem a chytil ho. Praštil se hlavou do stroje a objevila se mu tam malá boule. On ji ignoroval a podíval se na Riolu. "Riolu! Jsi v pořádku?" zeptal se ho ustaraně. Riolu jenom pootevřel oči a podíval se na Roye. "Riolu" zachraptil. Roy polkl. Otočil se na Thomase. "Cos mu udělal!" zařval na něj. Thomas to celé v klidu pozoroval. Nakonec sestoupil z můstku a podrbal se na hlavě. "Přišli jste pozdě. Ten malinký kousilínek co jste vypustili už stejně neměl žádnou cenu." řekl klidně. Roy se na něj rozčíleně podíval. "Posloucháš mě vůbec!?" zařval na něj znova. Thomas se na něj podíval. "Nic jsem mu neudělal. Jenom jsem mu sebral všechnu jeho sílu a on již nebude moct nikdy zápasit. Toť vše." odpověděl mu a vydal se pryč. Všichni ho jenom nečinně sledovali.
Přišel před zápasícího Dratiniho a Lucaria. Jakmile si ho všimli, zastavili svůj zápas a hleděli na Thomase. Ten ukázal dlaň na Dratiniho. Najednou se mu tam začalo tvořit něco růžového. Byla to nějaká zvláštní hmota. Když byla dostatečně velká, hodil ji po Dratinim a ta ho celého pohltila. Objevila se záře a Dratini zmizel. Všichni se s vykulenýma očima dívali na to místo. Thomas se pousmál a podíval se na své ruce. "Hm, takže to skutečně funguje. Dokáže poslat předměty a tvory do jiného prostoru." zamumlal a otočil se na ostatní. "No nic, již tu nemám co dělat. Mějte se!" rozloučil se a chtěl se vydat pryč, ale Chimchar se proti němu rozeběhl. Použil Ohnivé kolo a chtěl ho zasáhnout, ale kolem Thomase se objevil jakýsi štít z té růžové hmoty a odpálil Chimchara pryč. Chimchar se bouchl o strop a spadl na zem. Chtěl se zvednout, ale náraz byl tak obrovský, že to nešlo. Ten jeho štít měl obrovskou sílu.
Roy se otočil na Kirita. "Proč nic neuděláš?!" zakřičel na něj. Kirito zastínil své oči vlasy. "V téhle situaci nemůžu nic dělat. Ty asi nevíš, co je to síla Meziprostorového draka. Je to snad ta největší síla co existuje a nikd proti ní nemá šanci. Je mi líto, ale momentálně nic nezmůžu. Neměl jsem dopustit aby se tohle stalo. Královna na mě spoléhala a já takhle sklamal!" zařval Kirito a vší silou praštil do stroje. To ho trochu uklidnilo. "Promiň" omluvil se Royovi. Roy se rozčíleně zamračil. Thomas již došel ke schodům a zmizel v další patře. Roy nečekal na ostatní a rozeběhl se za ním. Když vybehl po schodech do dalšího patra, Thomas už tam nebyl.
Zápas mezi Togekissem a Dragonitem pořád pokračoval. Oba pokémoni byli již dost vyčerpaní, ale pořád byli odhodlaní dál bojovat. "Teď to ukončíme!" vykřikla Elis. "Togekissi, Železné křídlo!" řekla a Togekiss se rozletěl proti Dragonitovi neuvěřitelnou rychlostí. Jeho křídlo se proměnilo v železné a Togekiss byl připraven to ukončit, když tu najednou ho něco zezadu sestřelilo. Rána byla tak silná, že se zřítil dolů. Málem by se jim mohlo něco stát, kdyby Elisinin Togepi všas pomocí svých psychických schopností nezmírnil pád.
"Togepi, jsi v pořádku?" strachovala se Keithie a začala ho hledat. Elis se chytla za hlavu a podívala se směrem, odkud letěla ta střela. Stál tam Thomas a v ruce měl zvláštní růžovou hmotu. Bylo jí jasné, že právě onu hmotu po nich vystřelil. Byla zároveň i šokována. Znamenalo to, že se Thomas skutečně zmocnil té velké moci. "Ustupte prosím, mám celkem našpěch." usmál se Thomas a vydal se ke svému Dragonitovi. Ten se celý usmál, neboť pochopil že Thomasovi jeho plán vyšel.
Elis rychle vytáhla svůj meč a namířila ho proti Thomasovi. "Nikam nepůjdeš!" řekla výhrůžně. Thomas se na ní podíval. Najednou obě dvě+jejich pokémony začala svazovat ta růžová hmota a nakonec je tak upevnila k zemi, že se nemohli vůbec hýbat. "Ty!" podívala se na Thomase vražedně Elis. Ten nic neříkal a klidným krokem přišel k Dragonitovi. Ten si lehl na zem, aby mohl Thomas na něj nastoupit. Když si Thomas pořádně uvelebil na Dragonitovi, naposledy se otočil na holky a pokémony. Chtěl něco říct, ale tu přiběhl Roy s Riolu v náručí. Rozhlédl se kolem sebe a pak spatřil Thomase. Hned za ním příběhli i Kirito s Lucariem. Lucario držel Chimchara v náručí a Kirito měl Timmyho na zádech.
Thomas se jenom jako obvykle usmál. "No, alespoň to uslyšíte všichni. Nyní už mi nemůžete nijak zabránit a já se konečně zmocním tohoto světa. Lidi se mě budou bát a sloužit mi. A vy se budete jenom dívat. Možná vás i nechám žít. A jen tak pro reklamu, všechno vypukne už za pár dní v oblasti Kanto, protože je to nejslavnější oblast ze všech!" řekl a začal se ďábelsky smát. Pak už na ně jenom mávl rukou a poklepal Dragonitovi po zádech. Ten hlasitě zařval a vzlétl do vzduchu. Nakonec oba zmizeli někde v dáli.
Hmota, která Keithie,Elis, oba Togepi a Togekisse svíjela už začala povolovat až zmizela úplně. Elis ihned vstala a vydala se k Kiritovi. Chytla ho za vlasy a začala ho za ně tahat. "Jak si to mohl dopustit! Copak na nás královna nespoléhala!? Takhle ji zklamat, že se nestydíš." vynadala mu a pustila ho. Kirito celou dobu co ho tahala úpěl bolestí. Když ho konečně pustila chytl se za ně a chvíli si je hladil. "Vždyť já vim. Ale když jsme tam přišli, bylo pozdě." vzdychl a zadíval se do země.
Timmy se začal pomalu probouzet. Rozhlédl se zmateně kolem sebe. "Kde-Kde to jsem?" zeptal se udiveně. Kirito si toho všiml a dal ho na zem. Keithie k němu přišla a začala mu všechno vysvětlovat. "Ahá" nadechl se Timmy. Lucario mu dal do rukou Chimchara, protože věděl, že mu s Timmym bude líp. "Ok, myslím že tady jsme skončili. Můžeme se vrátit domů." řekl Kirito a vydal se směrem, odkud předtím přiběhli. Všichni se na něj jenom dívali, ale nikdo nešel za ním. Dokonce ani Lucario. Kirito se zastavil. Pootočil hlavou a když viděl, že ho nikdo nenásleduje, podíval se znova dopředu. "Ok, tak teda jdu sám." řekl a pokračoval se svém odchodu. Elis jenom kroutila hlavou a nakonec nasadila rozčílenej výraz. Než ale stačila něco říct, Roy ji předhonil. Pořádně stiskl pěsti. Vypadalo to, že uvnitř je plný vzteku. Položil Riolua na zem a rozeběhl se za Kiritem. Ten se na něj otočil. Jakmile to udělal, dostal od Roye pořádnou pěstí.
Všichni v tu ránu zatajili dech a zarazili se. Zírali na ně s otevřenou pusou (i Lucario). Kirito si musel odplivnout a otřít si pusu. Podíval se na stále vzteky zuřícího Roye. "Ty jsi ten legendární Pokérytíř z knížky co? Den před počátkem naší cesty, jsme si ji s kamarády četli. I když to na mě vůbec nevypadalo, říkal jsem si jaké to asi je být Pokérytířem. Jaký je to být všemi uctívaný. Víš, celkem jsem k tobě vzhlížel. Na začátku našeho shledání jsem tě nepoznal a myslel jsem si, že jsi nějaký blázen ve středověkém oblečku, ale tam dole na místě činu, jsem to poznal ze slov toho chlapa. Jenže, když jsem zjistil že můj v uvozovkách hrdina je srab, tak jsem změnil názor. Všichni se hrozně snažili, jenom tys tam stál a koukal se, jak ten chlap odchází s tou silou Meziprostorového psa, nebo jak to bylo. Ano, já jsem taky jenom zíral, ale nemohl jsem tam nechat Riolu samotného. A Lucario, copak ten je Pokérytíř? Jak to tak vypadá, na Pokérytíře pasovali jenom nějakého žebráka, který se bál i myši. Asi tě pasovali jenom z lítosti! Nevim jak ty, ale já toho chlapa půjdu hledat a je mi úplně jedno jestli má nějakou sílu nebo ne. To, co provedl mému Riolu mu nikdy neodpoustím! A ty si klidně běž zpátky do toho svého království, kde tě všichni uctívaj jako legendárního Pokésraba!" seřval ho Roy a otočil se zpět k Riolu. Ten byl pořád úplně zesláblí a spal. Všichni ostatní se na ty dva dívali jak na duchy. Všichni byli zvědavý, co se bude dít.
Kirito přišel k Royovi a dal mu ruku na rameno. "Máš pravdu. Možná jsem srab. Popravdě, to s tim odchodem měl být jenom vtip..." Všichni se na něj podívali výrazem No jasně. "ale rozhodně nechci zklamat naši princeznu. Spoléhá na mě a já nebudu nosit svůj titul jako nějaký lhář. Dokážu ti, že jsem skutečný Legendární Pokérytíř!" řekl Royovi odhodlaně do očí. Roy se na něj pořád mračil. Nechtěl mu moc věřit. Najednou na Kritia Keithie ukázala. "T-ty jsi Kirito, ten Legendární Pokérytíř?!" zeptala se ho zaujatě. Kirito kývl. Keithie z toho všeho omdlela. Jako by se jí splnil životní sen. Timmy a Elis přistoupili k těm dvoum blíž. "Já půjdu s váma." "A já taky!" "Lucá" "Chimchár" "Kiss" "Riolu"zachraptil i Riolu ze spaní. Timmy se podíval na Keithie. "A Keithie nejspíš taky." dodal a všichni se začali smát. Pak všichni upoutali své pohledy na oba Togepi. Keithiein Togepi odněkud utrhl malou kytičku a podal ji Elisininý Togepi. Ta se začervenala a zvedla se na špičky. Pak mu dala pusinku na tvář a KeiTogepi celý zrudl. Pak spadl na zem. Všichni se začali znova smát. "Tak dobrá. Dám ti ještě jednu šanci. A díky vám všem!" ukončil debatu Roy. Pomalu už začalo vycházet Slunce. Všichni se na něj chvíli dívali a pak se již odebrali k nejblížšímu středisku. Všichni pokémoni byli vyčerpaní a lidé taky nebyli ve vrcholné formě.
Už uplynul 1 den ode dne, kdy se Thomas zmocnil té síly. Tu celou dobu trávili naši hrdinové se středisku kvůli Riolu, který byl neustále v bezvědomí. Pomalu nasazoval tu správnou barvu. Roy k němu každý den chodil a většinu času strávil s ním. Ostatní byli venku nebo hráli deskové hry. Hlavně Kirito a Elis se seznamovali s funkcemi nové doby.
I nyní byl Roy stále s Riolu. Po dlouhém čekání si opřel hlavu o lůžko a usnul tam. Mezitím se Riolu probudil. Mrkal a porozhlédl se kolem sebe. Všiml si spícího Roye. Nechtěl ho vzbudit, tak byl potichu. Pomalu si odkryl peřinu a sedl si na kraj lůžka. Chvíli oddychoval. Bylo mu už trochu lépe, ale pořád se cítil slabší než obvykle. Seskočil z lůžka. Jeho kolena se mírně pokrčila. Pořád byl slabý.
Nechtěl aby ho někdo viděl, tak vyskočil na parapet u okna. Hleděl ven. Vedle střediska se nacházelo nějaké tréninkové pole. Byli tam všelijaké překážky idelní pro trénink. Riolu si vybral toto místo pro svůj trénink. Nastavil ruce, aby v nich vytvořil Aurovou kouli, ale nic se nedělo. Začal se snažit víc, ale pořád to nešlo. Začal se snažit jak nejvíc mohl, ale pořád to nešlo. Bylo mu to divné. Aurovou kouli používal ze svých útoků nejčastěji a uměl ji jak když se bičem mrská. Snažil se pořád, ale nešlo to. Zkusil tedy jiný útok: Kostní útok. Snažil se ve svých rukou vytvořit kost, ale nic se nedělo. Riolu začal dostávat strach. Zkusil to znova, ale nic. Tak tedy zkusil svůj další útok-Vysoký skok a kop. Vyskočil a chtěl kopnout do skla, ale když do něj kopnul, bolelo ho to víc než to okno, které nemělo ani škrábnutí. Riolu už to nevydržel a vši silou do okna vrazil. To se náhle otevřel a Riolu vypadl ven. To okno bylo celou dobu pootevřené a Vysoký skok a kop byl tak slabý, že to s tím oknem ani nepohlo.
Naštěstí Riolu spadl do nějakého křoví. Rychle z něj vylezl a sundal ze sebe ještě nějaké zbytky listí. Poté se rozeběhl směrem k cvičišti. Sice neuměl žádné útoky, ale fyzické schopnosti mu zůstali. Jako bojový typ musí umět bojovat i bez útoků.
Předstoupil před nějakého panáka a připravil se k boji. Udělal se do bojovévo postavení a začal do panáka boxovat. Místy do něj i kopal něco vytvářel jiná bojová komba. Pomalu se začal potit, ale vůbec nepřestával trénovat. Pro lepší útoky začal myslet na Thomase. Představoval si že ten panák je Thomas a Riolu se mu mstí za to, co mu provedl. Po chvilce to už Riolu začal přehánět a panák se neudržel na stojanu. Jakmile do něj Riolu kopl, panák spadl na zem. Byl celkem těžký, takže se přes celé okolé ozvala obrovská rána.
Riolu se na toho panáka díval a v klidu se vydýchával. Najednou si všiml nějakých 4 železných kruhů ležících nedaleko od něj. Přišel k nim a prohlížel si je. Vypadalo to, že by se mu vešli na všechny končetiny. Zkusil se je nasadit na nohy a ruce a pasovali mu. Byli celkem těžcí, ale Riolovi to nevadilo. Alespoň ještě víc zesílí. Panák už tu nebyl, tak začal jen tak boxovat a kopat do vzduchu.
Roy, který se po té velké ráně vzbudil, se vylekal že ve své posteli už není Riolu. Okamžitě si stoupl a rozhlížel se vyplašeně kolem sebe. Začal ho hledat všude po pokoji a když nebyl k nalezení, vyběhl z pokoje a šel hledat sestru Joy. Narazil na ní hned před pokojem. Chytl ji za ramena a vystartoval: "Kde je Riolu?! Neviděla jste ho?" Joy celý zmatená zakroutila mlčky hlavou. Roy ji pustil a rozeběhl se pryč ze střediska. Joy ho jenom zmateně pozorovala.
Roy vyběhl ze střediska. Naštěstí byl Riolu pořád na cvičišti a Roy si ho všiml. Rozeběhl se k němu a objal ho. "Riolu!" řekl štastně. Pustil ho a pohladil po hlavě. Riolu si všiml se Royovi slzí oči. Roy si je ihned otřel. Všiml si, že tu Riolu asi trénuje. Zahlédl panáka jak leží na zemi. Radši se na nic neptal. Věděl že to udělal Riolu, jiný pokémon tu nebyl.
"Jak ti je?" zeptal se ho. Riolu nasadil smutný výraz a zahleděl se do země. Roy pochopil a taky byl smuten. Rozhodl se mu nějak zvednout náladu. "Neboj se, my ti tvoji sílu vrátíme. A nakopeme tomu Thomasovi zadek!" Riolu se usmál, ale pořád měl špatnou náladu.
8.Kapitola-Závod s časem
Roy a Riolu tam seděli na lavičce a povídali si. Teda spíš vyprávěl jenom Roy a Riolu poslouchal. Úplně zapomněli na svůj úkol.
Byli tam už asi 2 hodiny, když najednou spatřili na neby Togekisse. Ten začal nad nimi kroužit. Roy a Riolu poznali, že to je Elisinin Togekiss. Pár minut na to k nim přiběhli všichni jejich přátelé. Keithie k nim přišla s naštvaným výrazem. "Vy asi jaksi zapomínáte na naše poslání he?" vynadala jim a podezíravě se na ně podívala. "Ehm" chtěl se bránit Roy, ale nic ho nenapadalo. "Vidím, že se ti už Riolu uzdravil." řekl Kirito a usmál se. Roy se na něj podíval a hned se podíval jinam. "Jo" odsekl. Keithie se podívala na Riolua. "Jé, tak ty jsi opravdu v pořádku. Pojď na mou hruď!" vykřikla a objala Riolu. Ten se chtěl bránit, ale nakonec si to rozmyslel a nechal se. Elis se podívala na Togekisse. "Výborná práce. Teď se vrať do pokéballu." řekl mu, usmála se a vytáhla pokéball. Objevilo se červené světlo a Togekiss zmizel. Riolu se na ni zmateně podíval. Roy si toho všiml. "Jo, nejspíš si říkáš jakto, že má pokéball, když v jejich době ještě pokéballi nebyli. Keithie a Timmy jim všechno ukázali a půjčili jim pokébally na jejich pokémony." vysvětlil mu. Kirito a Elis se pyšně usmáli. Roy si všiml, že tu chybí Timmy a Chimchar. "Mimochodem, kde je Timmy?" zeptal se a rozhlédl se ještě jednou po něm. "Ten nám šel zařídit nejrychlejší odvoz do Kanta. Pěšky bychom tam přišli moc pozdě." vysvětlila Keithie a zazubila se. "To je fakt." souhlasil Roy a zvedl se z lavičky. Riolu seskočil hned za ním. Oba se protáhli. "Ok mládeži. Myslím že bychom toho vašeho Tommyho měli jít hledat." řekl Kirito a otočil se směrem pryč. "Timmyho." opravila ho Keithie. "Vždyť to je jedno."mávl rukou Kirito a všichni se vydali hledat po městě.
Nemuseli chodit moc daleko, narazili na něj uprostřed města. "Tak co?" zeptala se ho Keithie. Timmy si jich do teď nevšiml, teprve až na něj Keithie promluvila se na ně otočil. "Jó, ahoj. Vidim že je Riolovi líp." pozdravil své přátele Timmy. Chimchar mu seskočil z ramena a přišel k Riolovu. Rivalsky se na něj podíval a Riolu mu jeho pohled oplatil. Keithie si odkašlala. Ještě jí neodpověděl. "Jo, takže ohledně toho odvozu...no...sehnal jsem nám kola" "KOLA?!" vylekali se všichni. "Ale sehnal jsem tu nejrychlejší trasu do Kanta. Dá se tam dostat mnohem rychleji než na lodi. Podle mých výpočtů bychom tam měli být za 2 dny!" ubránil se Timmy. "Dva dny?" podivila se Elis. Timmy kývl. "Ale bez přestávky." upozornil je Timmy. "Cože?!" zaprotestovali kluci. Timmy zase kývl. "Měli bychom co nejrychleji vyrazit." upozornil je ještě Timmy a ukázal na jejich kola, která byla nedaleko opřena o nějaký strom. Všem to připadalo celkem brzo se už teď vypravit, ale nic jiného jim nezbývalo. Když tu najednou zakručelo břicho. Všichni se na něj otočili. "Hehe, už jsem dlouho nejedl. Většinu času jsem trávil s Riolu a na jídlo jsem nemyslel." zasmál se a pohladil břicho. Kriito k si stoupl vedle něho a podrbal ho ve vlasech. "Šikovnej kluk. Popravdě, já mám taky hlad." přidal se k Royovi a zadíval se všem do očí. Všichni naráz vzdychli.
Jediná Elis byla normální. Začala něco hrabat v tašce. Vytáhla dvě bagety a hodila je těm dvoum hladovcům. "To by vám mělo zatím stačit." mrkla na ně a podívala se na kola. Vůbec nevěděla jak se s takovým kolem zachází. Otočila se na své přátele. "Víte co? Myslím že znám ještě rychlejší prostředek a navíc není namáhaví, jak tak vidim." řekla a vyhrabala z tašky 3 pokébally. Vyhodila je do vzduchu. Před našimi hrdiny se objevili 3 Ponyty. "Páni!" řekli děti naráz a dívali se na ně s úžasem. Elis se pyšně usmála. "Počkat, jsou tu jenom 3 Ponyty a nás je přece 5." namítl Timmy. Elis se podívala směrem na Kirita. Ten začal hrabat v tašce a vyhrabal si Great ball. "To vís, ten nejlepší si zaslouží nejlepší odvoz." vytáhl se a hodil pokéball. Před dětmi se objevil překrásný Rapidash, který byl ještě hezčí než Ponyty. Elis vytáhla ještě jeden pokéball a z něj vyletěl Togekiss. "Na tomhle to umim nejlíp, tak radši zůstanu u něj." vysvětlila a pohladila ho. "A jakto, že máš tolik Ponyt?" zeptala se jí Keithie. "Elisinin otec vlastní malý ranč Ponyt. Tak si jich pár vždycky Elis bere sebou." odpověděl místo ní Kirito.
Každý přistoupil k jedné Ponytě. Keithie k té, co se jí zdála nejhezčí, Roy k nejsilnější a Timmy tu, která mu zbyla. Keithie tu svou objala, jako seznámení. Timmy ji pohladil a poplácal po zádech a Roy se na tu svou jenom znudněně díval. Po chvilce jen takového pokukování ho Ponyta olízla. Roy byl trochu zmaten. Elis se začala smát. "Vypadá to, že tě ty pokémoni mají nějak rádi." zasmála se a nasedla na svého Togekisse. Roy naskočil na svou Ponytu bez problémů, byl už dost vysoký na to, aby tam vyskočil. Keithie také bez problémů. Jako malá ráda jezdila na Ponytách a tak se to naučila. Akorát Timmymu musel Kirito trochu pomoc.
"Nasedni Riolu." podal ruku Roy Riolovi. Ten odmítl a nasadil pózu, kterou dělají sportovci při odpočítání startu. Když to Chimchar spatřil, ihned udělal to samé. Jo no, rivalita. Lucario sám od sebe vylezl z pokéballu a připojil se k nim. "Páni, tohle bude velký závod. Tak schválně, kdo z nich nejdéle vydrží." zavolala Elis ze vzduchu. Ostatní přikývli. "Tak jedem?" zeptal se Timmy a podíval se na ostatní. "Jedem!" vykřikl Kirito a jeho Rapidash vesele zařechtal. Nadzvedl přední končrtiny a pak se rozeběhl. Ostatní ho ihned následovali. "Jestli tohle stihnem za 2 dny, tak se zapíšeme do Pokémonské knihy rekordů." zvolal Roy.
Běželi různými lesy, paloučky a městy. Ponyty byli skutečně velmi trénované a rychlé. Ani jeden z dětí ještě takové rychlé Ponyty neviděl. Pokémoní závod vypadal nějak takle: Chimchar to vzdal už po 1 kilometru, tak ho musel vzít Timmy k sobě, Riolu a Lucario měli výdrž, ale Lucario byl trochu rychlejší a nevypadal vyčerpaně, zatímco Riolovi pomalu docházeli síly, ale rozhodně se nechtěl vzdát. Roy ho pozoroval a přemýšlel, jestli se ho nemá zeptat, jestli se nechce svést. I když věděl že tím by Riolu přišel o svou čest, tak radši mlčel.
Bížil se večer a hrdinové dorazili do oblasti Hoenn. Dorazili do města Verdanturf. Už byla tma a pokémoni byli unavení. Už neběželi, jenom chodili. Ulice byli prázdné. Jediné světlo které měli byli lampy.
Najednou se Keithie zastavila a hleděla na velkou budovu nedaleko od nich. "Podívejte!" řekla úžasem a ukázala tím směrem. Všichni se tam otočili. Nad budovou byla vidět záře reflektorů a zevnitř se ozývali nějaké hlasy. Spíš nějaký moderátor. "Co to je?" zeptal se zmateně Kirito. Keithie se na něj podívala nevěřicným pohledem a pak ji došlo, že on to vlastně nemůže znát. "To je pokémonový contest pro koordinátory. Koná se hlavně v takových velkých budovách, ale večer jsem to ještě ani jednou neviděla. To musí být ty představení extra krásné a efektivní." vysvětlila a hleděla směrem k budově. "Škoda že jsem se nestihla přihlásit." zesmutnila a sklopila hlavu. "Keithie je také pokémoní koordinátorka, ale nemá žádné pokémony se kterýma by nacvičila nějaké představení." vysvětlil Timmy. Roy nudou zívl. "Mimochodem, ví vůbec někdo jak toho Thomase zastavit?" zeptal se. Všichni se zarazili. Nikdo na to nemyslel. "Jo, takže podle vás tam prostě jenom nakráčíme bez jakkýkoli zbrání a on nás snadno porazí?" zeptal se jich Roy a zakroutil hlavou. "To ne. Někde jsem slyšela, ještě v naší době, že existuje nějaká věc, která tu sílu dokáže zastavit, ale už nevím přesně co." zavolala ze vzduchu Elis. Timmy se zamyslel. "V Johtu se nachází jedna velká knihovna v jednom malém městečku, které ani není na mapě. Je to divné, ale je to tak. Můj dědeček v ní pracuje a tak o ní vim. Je hodně stará a myslím že by se tam něco mohlo nacházet o té síle. Navíc to máme cestou, takže se můžeme stavit." řekl Timmy. Roy se zamračil. "No jo, ale pokémoni už jsou unavení a ty naše kola jsme nechali v tom městě. Jak to teď máme stihnout? Jediná možnost je tu zůstat přes noc, ale to se termín protáhne a může být už pozdě." namítl Roy. Keithie se usmála. "Mě by to nevadilo, já bych tu klidně zůstala. Alespoň bych se koukla na tu úžasnou soutěž." řekla vesele. Všichni se na ní podívali nachápavým výrazem. Poymsleli si, že ona to snad vůbec nebere vážně. Avšak, nemohli jí to dávat za zlé, je přece nejmladší z nich, tedy hned po Togepim. Pak vzdychli. "To nepřichází v úvahu. Náhodou, já mám dobrý nápad jak to udělat. Když něco chceme, musíme pro to něco udělat." řekl Kirito a seskočil z Rapidashe. Vytáhl jeho pokéball a vrátil ho do něj. Pak se otočil na ostatní a dal ruce v bok. "Budeme muset jít po svých. V lepším případě běžet." mrkl na ně. Všichni vyvalili oči. "Pěšky" zaprotestovali. Kirito kývl a pohlédl na Lucario a Riolu, kteří vyčerpáním leželi na zemi. "Když to zvládnou oni, my také." dodal a usmál se. Roy se na ně také podíval. Nakonec seskočil taky a přišel k Riolu. "Odpočiň si." řekl mu a vrátil ho do pokéballu. Pak se zvedl a přišel ke Kiritovi. "Kirito má pravdu." přidal se k němu. Všichni ostatní se na sebe podívali. Museli jim dát za pravdu. Keithie a Timmy sesedli z Ponyt a Elis sletěla dolů. Vrátila pokémony do pokéballů a dala je do tašky. Pak vytáhla další pokéball a vypustila další Ponytu, která byla plná energie. Všichni se na ni vražedně podívali. "No což? Pěšky nepůjdu" pokrčila rameny a nasedla na Ponytu. Kirito vrátil Lucaria do pokéballu a pak se všichni rozeběhli dál.
Cesta byla opět hodně dlouhá a Keithie a Timmy už pomalu nemohli a ještě nedorazili ani do Johta. Začalo pomalu vycházet Slunce. I Roy začínal mít problémy, ale ještě to nevzdal. Chtěl být stejně dobrý jako Riolu. Kirito běžel bez problémů, byl zvyklý. Když si Elis všimla, že má Keithie problémy, nabídla ji místo na Ponytě. Keithie se usmála a přijmula. Sice to měla Ponyta trochu těžší, ale dvě lehké holky ještě unesla. Jakmile to Kirito viděl, nechtěl být zostuzen a tak nabídl Timmymu svoje záda. Timmy by rád odmítl, ale byl tak unavený, že nemohl. Tak ho Kirito bez odpovědi vysadil na záda a běžel dál. Roye trochu štvalo, že jemu nikdo nepomáhá, ale alespoň trochu zlepší svoji kondičku. Pro lepší běh si sundal mikinu a zůstal jenom ve svém černém tričku s krátkým rukávem. Mikinu si uvázal kolem pasu.
Dopoledne dorazili do Johta, ale ještě stále nebyli v tom malém městečku. Kirito,Roy a Ponyta už byli také unavení. Nacházeli se teď na nějakém poli. Kirito a Roy už tam padli, tím pádem Timmy taky a Ponyta se tam začala pást. "Kdo by řekl, že bude ta cesta tak obtížná. Lidé obvykle proujdou několik měst a vůbec nejsou unavení." vydechl Roy. Timmy se rozhlédl kolem sebe. Připadalo mu to tu povědomé. "Počkat, tady to znám!" zvolal a rozeběhl se směrem k nějaké cestě. Všichni ho sledovali. "P-počkej!" zavolal Roy a s Kiritem se zvedli. Z posledních sil se rozeběhli za ním. Keithie seskočila z Ponyty a také se za nimi rozeběhla. Elis tam zůstala poslední a tak taky seskočila, vrátila Ponytu zpět a rozeběhla se za nimi.
Běželi skrz nějakou křovinatou cestu a každou chvíli je tam něco pýchlo. Neustále se museli vyhýbat různým větvičkám. Timmymu to očividně nevadilo, ale Roy s Kiritem tam vyváděli opravdu komické záběry. Každou chvíli tam jeden z nich zakopl, nebo se praštil o tlustou větem.
Konečně doběhli na malé místo, kde stála malinká dřevená budova. Nad dveřmi bylo napsáno Johnsonova knihovna. Timmy se usmál a vydal s k ní. Přede dveřmi se otočil na kamarády, kteří už všichni dorazili. "Tak, toto je dědečkova knihovna. Moc lidí sem nechodí a tak myslím, že bude za nás rád." řekl a otevřel dveře. Zevnitř se ozvalo zacinkání zvonku. Všichni se celý unavení doplížili za ním. Stáli v jedné místnosti plné různých regálů s knihami. Naproti nim se nacházel pracovní stůl knihovníka a vedle něj schody do dalšího patra. Za stolem stál starý pán s brýlemi na kraji nosu a na jeho hlavě mu seděl Noctowl. Pán si něco psal do nějaké knihy a jakmile zaslechl zvuk zvonku, podíval se na jeho hosty. Jakmile spatřil Timmyho, zvedl se šťastně ze židle. "Timmy! Tak ty jsi přišel navštívit svého dědu?" zeptal se ho vydal se k němu. Silně ho objal, až Timmy nemohl dýchat. "J-jo, dědo." řekl a děda ho pustil. "Toto jsou mý přátelé: Roy, Keithie, Kirito a Elis." představil své přátele dědovi. Ten si je prohlédl a s každým si potřásl rukou. "A co vás ke mně přivádí?" zeptal se jich. "No, hledáme něco o síle Meziprostorového draka, jestli něco nemáš." řekl Timmy a podíval se na dědu. Ten se zamyslel. "Myslím, že o té jsem už slyšel, zkuste se podívat do druhého patra." řekl a ukázal na schody. "Děkujem." poděkoval Timmy a všichni se vydali po schodech nahoru. Každý si vzal jeden regál a začali hledat.
Byli tam už hodinu a ještě nic nenašli. "Ježiši kriste, takhle nic nenajdeme." naštval se Roy a měl chuť do toho regálu praštit. Ovládl se a nestalo se tak. Pak ho něco napadlo. Vytáhl pokéball a vypustil Riolua ven. Ten se rozkoukal a otřel si oči. Nejspíš ho Roy vzbudil. "Promiň, ale nutně tě potřebuju. Nedokázal bys pomocí své aury najít tu knihu?" zeptal se ho Roy. Riolu se zamyslel a kývl. Zavřel oči a začal se soustředit. "To je dobrý nápad!" ozval se z vedlejšího regálu Kiritův hlas a také si vyndal pokéball s Lucariem. Vypustil ho ven a požádal ho o to samé, jako Roy. Lucario také přikývl a začal pomocí své aury hledat. Po pár minutách zničehonic otevřel oči. Ostrčil Kirita a začal vyndavat knihy z regálů a házet je někam dozadu. Jedna z nich praštila Roy do hlavy a ten se zhroutil na zem. "Co to vyvádí." zasténal Roy a Kirito přišel k němu. Pokrčil rameny a pomohl mu vstát. Konečně s tím Lucario přestal a vyáthl jednu knihu, která byla úplně vzadu. Byla celá od prachu a tak ho musel odfouknout. "To je ona!" zvolal radostně Timmy a přišel k němu. Vzal si knihu a začal v ní listovat. Byli tam kapitoly co to je, jak se dá ovládnout, její historie až konečně narazil na kapitolu Jak tuto sílu zastavit. Všichni se k Timmymu nahrnuli a dívali se mu přes rameno do knížky. Timmy se na ně naštvaně otočil. "Víte o tom že je neslušné když takhle někomu čumíte přes rameno?" řekl jim a všichni se hned otočili jinam. Jakmile se podíval zase do knížky, opět se mu začali dívat přes rameno. Timmy jenom vzdychl a už to nechal být. Začal předčítat: "K odebrání této síly je potřeba vlastnit Meziprostorový kámen, který dokáže pohltit tuto sílu a tak se jí člověk (či pokémon) dokáže zbavit. K správnému použití se člověk musí nacházet max. 2 metry od člověka, který tuto sílu vlastní. Pokud ji vlastníte vy, o to to bude snažší. Také je důležité kámen držet nad hlavou." dočetl a všichni si vzájemně vyměnili pohledy. "Meziprostorový kámen? Co to je?" zeptal se zmateně Roy. Timmy začal listovat, až narazil na kapitolu Meziprostorvý kámen. "Meziprostorový kámen je meteorit, který dopadl na zem před několika sty tisíci lety. Se schodu okolností byl objeven stejně jako síla Meziprostorového draka. Vědci ho studovali bla bla bla. Momentálně se kámen nachází v muzeu v Pewter City v oblasti Kanto." dočetl podruhé a všichni si opět vyměnili pohledy. "Jasně! Už si vzpomínám!" vzpomněla si Elis a praštila si pěsti do druhé ruky. Všem sjela kapka potu z čela. "To sis vzpomněla skutečně brzy." dodal Timmy a zaklapl knihu. Vrátil ji zpět do regálu. "Myslím, že bychom tu měli uklidit." řekla Elis a všichni přikývli. Začali sbírat knihy a vracet je tam, odkud je Lucario všechny vyhodil.
Konečně to všechno uklidili a otřeli si pot z čela. Timmyho děda s Noctowlem k nim přišli se skleničkami limonády na tácku a všem nabídli. Poděkovali jim a každý si vzal jednu skleničku. "Takže co nejdřív vyrazíme do Kanta a stavíme se v Pewter City?" chtěla se ujistit Keithie. Timmy přikývl. "Teď jsme se tu trochu zdrželi, takže se myslím, že bychom se měli v Pewter City rozdělit. Navrhuji, že pro ten kámen dojdu já s Chimcharem. Myslím, že mi dva bychom vám byli k ničemu, tedy alespoň já." narvhl a podíval se na všechny. Nikdo nic neříkal. "Ok, budete mít stejně velmi důležitý úkol, aby jste to ukradli nepozorvaně. Myslím, že vám ho jen tak z lítosti nedají." souhlasil Kirito a dopil svou limonády. "Budeme na tebe spoléhat." dodal mu seběvědomí Roy. Timmy se na ně usmál. "Díky, pokusím se nezklamat." poděkoval a utřel si oči od slz z dojetí.
Všichni dopili a vydali se do přízemí. Rozloučili se s dědou a jeho Noctowlem, kteří je ještě chvíli přemlouvali ať zůstají. Oni jim vysvětlili že velmi pospíchají a nakonec tedy děda ustoupil. Naposledy jim zamávali a vyšli ven z knihovny. Bylo pravé poledne a oni museli ihned vyrazit. Elisininy 3 Ponyty a Togekiss už byli odpočati a tak je pustila ven. Kiritův Rapidash jakbysmet a tak už nemuseli jít pěšky. Nasedli na ně a ihned vyrazili.
Opět jeli dlouhou dobu a cesta se velmi podobala těm předchozím. Začalo se stmívat a jim už zbýval poslední kilometr do Kanta. Nikdo se už nemohl dočkat, až tam dorazí.
Konečně dorazili do Kanta a tam se na chvíli zastavili, aby si řekli co bude dál. Navíc pokémoni byli zase unavení. Kirito, který byl vpředu a otočil na ostatní. "Takže, Tommy a Chimchar půjdou do Pewter City a my ostatní půjdeme hledat Thomase. Myslím že k ovládnutí světa se potřeboval napojit na všechny telebedny, aby to všichni viděli a zlekli se ho. Tím pádem jsme tu právě včas a měli bychom ho co nejdřívě najít." narhl a nikdo neměl probém. "Pokud jsi myslel tím Tommym Timmyho a telebednou televizí, tak nemám problém." opravil ho Roy a všichni se začali smát. Ještě si řekli kdo půjde jakým směrem a už chtěli vyrazit.
Najednou Riolu skočil před Lucaria a pobídl ho k zápasu. Všichni ho sledovali. Roy k němu přišel a sklonil se k němu. "Poslyš Riolu, myslím že teď není vhodná doba k zápasu. Kdo ví, jak už Thomas daleko ve svém plánu. Navíc, neumíš přece žádné útoky a neměl bys moc velkou šanci" snažil se mu to vymluvit. Riolu zakroutil hlavou a vycenil zuby. "Ne, pokud nedokážu porazit nebo alespoň vyremízovat zápas s normální Lucariem, pak nedokážu porazit ani toho Thomase. A já mu chci pořádně nakopat zadek! Jsem přece výjmečný Riolu, takže bych měl být stejně silný jako normální Lucario! Celý život mě všichni lidé honí kvůli mé výjmečnosti a já si tímhle zápasem chci dokázat, jestli je to skutečně pravda o mé síle! Mimochodem Roy, jestli si pamatuješ na naše první setkání jak jsem byl celej zříděnej, tak to mi taky udělali lidé, kteří mě chtěli na svou stranu!" promluvil Riolu. Roye, Keithie a Timmyho už to nevyvedlo z míry, ale Kirito s Elis se vyděsili. "T-ten pokémon mluví!" vykřikla Elis. Timmy a Keithie jim to vysvětlili. "Ale Riolu..." řekl Roy. "Běžte, mi vás pak dohoníme!"pokynul hlavou Riolu. Lucario se pousmál a nasadil také bojovou pozici. Roy je ještě pozoroval a pak mu dal Kirito ruku na rameno. "Měli bychom jít." řekl. Roy kývl, ale otočil se ještě na Timmyho. "Poslyš, nemohl bych jít s tebou? Bez Riolua nemám na bojišti co dělat." zeptal se ho. Timmy byl trochu šokován. "No, když myslíš. Mě to vadit nebude." odpověděl. Roy se usmál. Všichni se tedy rozeběhli svými směry, jenom Lucario a Riolu tam zůstali.
9.Kapitola-Všechno se hroutí
Mezitím byl Thomas o mnohem napřed než ostatní. Pomocí své nové síly zvýšil rychlost Dragonita a tak byl v Kantu o den dříve, než naši hrdinové. Půl dne pak hledal vhodné místo na spuštění té velké akce a pak už mu zbývalo se zmocnit všech televizí a rádií na celém Pokémonovém světě. Jako své útočiště si vybral Vermilion City, které bylo proslulé svým elektrickým stadionem. Naštěstí se tam nacházel i jeden z televiznícn vysílačů, takže to mohl vysílat tam. S pomocí svého Dratiniho a Dragonita zneškodnil stráže a pronikl do televizního vysílače. Nakazil vysílač svoji silou jako nějaký virus a s jeho pomocí se dokázal nabourat do všech vysílačů ve všech oblastech. Celkově mu to tedy zabralo půl dne do dokonalého proniknutí do vše televiz na světě. Aby upoutal na svůj pořad pozornost, tak vytvořit kabely, které vedli ke všem rozhlasům ve městech. Jeho plán se blížil ke svému dosáhnutí.
Aby to mělo nějaký efekt, ustanovil si přesný čas svého vysílání a to 20 hodinu večerní. Deset minut před spuštěním by to oznámil v rozhlasech a pak by byla jistota sledovanosti. Už se nemohl dočkat.
Konečně nadešel čas 19:50 a Thomas se připojil ke všem rozhlasům. "Drazí občané všech regionů, přesně za deset minut bude ve vašich televizích velmi důležité hlášení, které má každý občan důležité shlédnout. Změní to všechny naše osudy a je skoro trestné, to neshlédnout. Ještě jednou opakuji, přesně za 10 minut se každý z vás musí podívat na televizi. Hlášení bude vysíláno na všech kanálech. Konec hlášení." odříkal do mikrofonu, jak si to přesně připravil. Pokynul Dratinimu, aby nastavil kameru a pak pomocí své síly z růžové hmoty vytvořil růžové klony Dratiniho. Napadlo ho totiž ještě, že by mohli sloužit jako jeho vojáci, kteří by dohlíželi na poslušnost lidu. Kdokoli by prostestoval, oni by ho náležitě potrestali.
Riolu a Lucario čekali, až jejich trenéři budou pryč a pak se na sebe podívali. Lucario ještě před zápasem promluvil na Riolu pokémonskou řečí: "Jsi dost odvážný. V životě jsem ještě nenarazil na někoho takového, jako jsi ty. Dobře víš že jsem tvůj větší vývoj, ale přesto chceš se mnou zápasit. A to se mi líbí. Máš velmi velkou kuráž. Jsi skutečně výjmečný. Ale já nechci být neférový a tak budu s tebou zápasit bez jakkýkoli útoků." Riolu se ušklíbl. "Klidně" řekl a ihned se rozeběhl proti Lucariovi. Pořád měl na sobě ty železné kruhy, takže by mu mohli zvýšit jeho účinost útoku.
Když byl metr před Lucariem, nadskočil a vší silou mu chtěl dát pěstí do hlavy. Lucario klidně stál a těsně, než ho Riolu strefil, se hrozně rychle vyhnul a objevil se za Riolu. Riolu tím pádem praštil do vzduchu a neudržel rovnováhu. Začal padat na zem, ale než se tak stalo, tak ho Lucario zezadu kopl a tak se rána mnohem zvýšila. Riolu odlétl pár metrů daleko. Chvíli ležel na zemi a pak se začal pomalu zvedat. Rozeběhl se proti Lucariovi plnou rychlostí a pak do něj vrazil. Lucario ho šikovně chytil za ruce a odhodil ho pryč. Riolu se zase zvedl, bylo však vidět že už je hodně vyčerpaný. Nejspíš při odebrání jeho síly byla odebrána i jeho výdrž. Riolu se však odmítal vzdát. Rozeběhl se zase proti Lucariovi. Ten už nevěděl, co chce pořád Riolu dělat. Rozhodl se tedy přímo zaútočit, až bude Riolu před ním.
Když byl Riolu v dostatečné vzdálenosti, Lucario po něm máchl pěstí. Riolu se zastavil, což měl v plánu celou dobu a přikčil se. Tim se Lucariově pěsti vyhl a sám ho praštil do břicha. Železné kruhy zvýšili jeho účinost a Lucario se svalil na zem. To měl Riolu další přiležitost a tak ho kopl do hlavy. Tohle Lucario ale všas postřehl a pomocí své tlapy zastavil Riolovu nohu. Tu pak začal dávat nahoru tak, aby to Riolua bolela. A skutečně. Čím byla noha výš, tím víc to Riolua bolelo. Rychle musel něco vymyslet. Napadlo ho úplně jednoduchá věc, musela ale být rychle provedena. Zvedl druhou nohu a chtěl kopnout Lucaria druhou nohou. Ten to ale zase zastavil druhou rukou. To už Riolu použil jednu ruku a chtěl ho praštit rukou. Lucaria to trochu vylekalo a tak ho rychle, než ho Riolu stačil praštit, vyhodil co nejvýš do vzduchu. Pak se zvedl a bleskově vyskočil vysoko za ním. Jakmile byl ve stejné výšce, otočil se dokola aby získal větší švih a odkopl Riolua někam daleko. Doskočil šikovně na zem a podíval se směrem, kam odkopl Riolua. Riolu tam bezmocně ležel na zemi a oddychoval. Ještě se ale nehodlal vzdát. Najednou začal celý bíle zářit a měnit tvar. Začal se zvětšovat, jeho uši nabrali ostřejší tvar a celý měl jiný tvar. Světlo zmizelo a místo Riolua tam stál Lucario. Riolu se vyvinul.
Timmy, Chimchar a Roy běželi jak nejrychleji mohli do města Pewter City. Cestou se hodně museli vyptávat na cestu, ale nakonec to nějak zvládli. Doběhli celý uřícení do Pewter City a rozhlíželi se po nějakém muzeu. "Myslím, že to muzeum je někde blízko stadionu." vydechl Timmy. "Tak to bychom tam mohli rovnou zajít." zavtípkoval Roy a Timmy protočil očima. Radši se ještě někoho zeptali na muzeum a ten jim poradil. Dorazili před celkem velikou budovu s nápisem Muzeum. Podívali se na sebe a usmáli se. Konečně sem dorazili. "Hlavně moc nezlob, Chimchare." upozornil Chimchara Timmy. Ten se zamračil a vstoupili.
Vedle dveří se nacházela zasklená pokladna a pokladník se zrovna díval na televizi a popíjel kafé. Nejspíš měl nějakou pauzu. Oni však nemohli čekat. Roy si odkašlal, aby na ně pokladník upoutal pozornost. Ten si jich všiml a otočil se na své židli na ně. "Lituji, ale máme pauzu. Můžete přijít za hodinu." řekl jim a chtěl se otočit zpět na televizi, ale Roy na něj vykřikl: "Promiňte, ale my celkem pospícháme. Prosím! Zaplatíme klidně i víc když to bude třeba, ale pusťte nás tam hned!" Pokladník se na něj podíval a upil svého kafé. "Lituji, ale opravdu vás tam nemůžu pustit. Nejde snad o záchranu světa, tak to počká." nedal si říct pokladník a otočil se na svou televizi. "Právě že jde." pomyslel si Roy a chtěl opět promluvit, ale Chimchar ho vyrušil. Najednou začal jančit a ukázal Timmymu směrem na televizi. Ten se vylekal a poklepal Royovi na rameno. Roy se na něj podíval. "Co je?" zeptal se ho a Timmy ukázal směrem na televizi. Roy byl šokován. Byl tam Thomas a ukazoval na hodiny 20:00.
Kirito se dostal někam do lesa (Viridian Forest) a nevěděl kudy. Byla už tma a on nevěděl, odkud přišel. Chvíli tam bloudil, až si myslel že skončil Najednou však zaslechl nějaké hlasy. Rychle se rozeběhl tím směrem, až spatřil světlo. Zarazil se. To bylo světlo od ohně. A pokud si dobře pamatoval, v lese se pálit nesmí. Popošel trošku blíž, aby se podíval kdo jsou ti hříšníci. Byla to nějaká parta lidí, kteří si usmysleli že budou spát v lese. Měli tam stan a spoustu jídla. Kolem měli oheň a sledovali jejich malou televizi. Byl by tam mezi ně skočil a pořádně jim vynadal, ale v té televizi zaslechl známý hlas. Podíval se na ní a spatřil tam Thomase, ukazujícího na hodiny. Bylo 20:00.
Keithie šla po dlouhé cestě celá hladová. Všude byli lampy a sem tam narazila na nějakého človíčka. To Togepi si narozdíl od ní vesele vykračoval. Najednou něco zašustělo v křoví a Keithie se hrozně lekla. Togepi se tam díval a pak se rozhodl jít trochu blíž. "T-Togepi, nechoď tam!" varovala ho Keithie a chtěla ho zastavit, když tu z křoví vylezla Elisinina Togepi. Keithie si oddychla, že to není nějaký Gengar nebo Haunter, ale přesto ji zajímalo, co tu dělá. "To jsi ty, Togepi. Co tady vůbec děláš?" zeptala se jí a klekla si k ní. Togepi ji začala něco vyprávět, ale Keithie ji stejně nerozumněla. "Dobře, myslím že bychom měli co nejdřív Elis. Určitě o tebe má velký strach." rozhodla Keithie. Její Togepi kývl. Elisinina Togepi se trochu začervanala a Keithie ji vzala do náruče. "Nevadí?" zeptala se svého Togepiho a ten zakroutil hlavou. Usmáli se na sebe a vydali se dál tou cestou.
Dorazili do nějakého menšího městečka. Keithie se chtěl co nejdříve najíst, tak začali hledat nějakou restauraci. Bohužel se tu asi žádná nenacházela, tak po marném hledání začali hledat středisko. Uprostřed města však narazili na zástup lidí, kteří někam hleděli. Podívala se na Togepiho a pak se společně rozeběhli k zástupu. Prorvali se až dopředu. Bylo tam malé pódium nad nímž bylo obrovské plátno. Na tom se právě promítali nějaké zprávy, nebo tak něco a na v nich byl Thomas. Keithie vytřeštila oči. "Ne" vysoukala ze sebe Keithie a hleděla zaujatě na plátno.
"Drazí občané, jak jste již mohli slyšet v mém hlášení, mám pro vás životně důležitou zprávu. Mé jméno je Thomas a jsem nejmocnější člověk světa. Dokázali cestovat časem a posílat věci do jiných prostorů, dokážu dát sílu, rychost, výdrž pokémonům, dokážu vytvářet různé věcičky či klony pokémonů, dokáži naprosto všechno. Nevěříte? Tak se podívejte sami." řekl Thomas v televizi a začal ve svých rukou vytvářet pomocí své hmoty různé napodobeniny různých věcí. Poté si před sebe postavil růžového Dratiniho a nechal ho zmizet. Lidé mu začali věřit. "Nuže, vidíte. Nejsem žádný lhář. Právě teď do všech oblastí posílám klony Dratini po svých klonech Dragonitech a v přištích pár hodinách tam budou. Nedal jsem jim superrychlost, chci aby jste si užili poslední chvíli svého volna. Pokud se pokusíte uniknout, bude vás čekat trest. A nebude vůbec měkký." zasmál se Thomas. Neudržel se a začal se tam smát samým štěstím, až z toho měl slzy v očích. Po minutě smíchu se ovládl a dořekl: "Konec vysílání. Váš pán, Thomas." Všichni lidé v tu chvíli začali panikařit.
Roy se na to už dál nemohl dívat. Otočil se na vchod do muzea a bez lístku vešel. "Kam si myslíte že jdete, mladý pane!" okřikl ho pokladník, ale Roy ho neposlouchal. "Royi!" zavolal za ním Timmy a chtěl ho zastavit, ale Chimchar mu seskočil z ramena a vydal se za Royem. "Chimchare, ty taky?" řekl zklamaně Timmy. Roy se na něj otočil. "Timmy, ostatní na nás spoléhají. Nesmíme je zklamat. Nebo snad jsi srab?" zeptal se ho Roy a usmál se. Timmy pochopil. Co by dělal, kdyby tu nebyl Roy? Kývl a rozeběhl se za nimi. Pokladník je pozoroval a rychle si vzal k ruce telefon. "Stráže, máme tu nezletilé zlodějíčky. Musíte je ihned zastavit!" řekl a sledoval Roye s Timmym.
"Tak jo, musíme rychle. Ten pokladníček už zavolal stráže. Nevíš v jakým patře se ten kámen nachází?" zeptal se Roy Timmyho. "Nejspíš v druhém."řekl nejistě Timmy. Rychlým krokem zamířili do druhého patra. Před muzeem se zatím začinali množit stráže. Dokonce mezi nimi byl i samotný gymleader tohoto města, Brock. Timmy měl pravdu, v druhém patře se skutečně ten kámen nacházel. Muzeum nebylo zase tak velké, takže ho našli lehce. Došli k němu. Bylo na něm skleněné víko. Roy to víko zkusil zvednout, ale nešlo to. Chimchar ho odstrčil a začal do víka bušit vší silou. Nijak to ale nepomáhalo, akorát bylo na skle víc škrábanců. Kluci mu začali pomáhat, ale pořád do nešlo. Sklo bylo nejspíš tvořeno z jednoho velmi výdržného skla.
Už zaslechli kroky, kteří se ozývali ze schodů. Všichni začali být nervózní. Chimchar už to nevydržel a pořádné do toho skla praštil. Jeho ruka začala bíle zářit a vypadala mnohem silnější než obvykle. Chimchar se právě naučil Mach Ránu. Touto jedinou ránou rozbil sklo na tisíc kousků. Chimchar dopadl na kámen. Podíval se na oba chlapce. Najednou začal celý zářit. Začal měnit tvar a zvětšovat se. Oba kluci zatajili dech. Po chvilce tam místo Chimchara stál Monferno. Chimchar se vyvinul. Oba kluci se na něj dívali s otevřenou pusou a pak se usmáli. "Chimchare, ty ses vyvinul." zaradoval se Timmy a objal ho. Roy je jenom pozoroval. Kéž by se jeho Riolu také vyvinul.
Stráže už byli v druhém patře a rozeběhli se proti klukům a Monfernovi. Měli sebou i nějaké Growlithy. Roy rychle popadl kámen a všichni tři se rozeběhli k oknu. "Běž Royi! My je s Monfernem zastavíme. Všichni na tebe spoléhají a někdo je musí zadržet. Navíc, Riolu už na tebe čeká." řekl Timmy s Monfernem si stoupli před Roye. Roy, který už byl na okením parapetu je pozoroval. "Díky" poděkoval a vyskočil z okna ven. Padal zády dolů, aby se kameni nic nestalo. Taky by na ně spadl, kdyby pod ním zrovna nestál nějaký strážník. Roy dopadl na něj, na nic nečekal a rychle se rozeběhl pryč. Sice vůbec nevěděl kam, ale musel se spoléhat na instinkt. Najednou zaslechl za sebou jak na něj volá Timmy: "Thomas se nejspíš nachází ve Vermilion City, protože tam jedině se dá v celém Kantu propojit se všemi TV!" Roy se tedy vydal tím směrem. Cestou si všiml nějakého zamilovaného páru, sedící na lavičce. Ten ho nějak nezajímal, spíš upoutal pozornost na batoh, který měli u nohou. Potřeboval totiž někam schovat svůj kámen, jinak by se mu mohlo něco stát nebo by to lidem bylo podezřelé. Tak aniž by se zastavil, chmátl rukou po tom batohu a běžel dál. Pár se za ním zmateně ohlédl. "Hned ho vrátím, je to pro záchranu lidstva." zavolal na ně Roy a běžel dál.
Keithie, celá šokovaná, vyběhl z davu lidí ven. Začala pobíhat sem a tam. Vůbec nevěděla co dělat a otočila se na Togepiho. "Co teď?!" zeptala se ho. Togepi se na ní zmateně podíval. Vypadalo to, že tentokrát si Keithie uvědomila vážnost situace. Po chvilce začali všichni lidé ve městě panikařit. Pobíhali sem a tam jako předtím Keithie. Ta je pozorovala a nakonec nasadila vážný výraz. Otočila se směrem, který vedl z města a rozeběhla se pryč. Togepi ji ihned následoval. "Pi?" zeptal se ji při běhu. Ta chvíli neodpovídala. V jejích očích byla vidět velká soustředěnost. "Musíme najít toho Thomase, než se stane něco zlého. Nejspíš tam budou i ostatní a ti určitě budou vědět co dál. A i kdyby ne, musíme za každou cenu toho blázna zastavit." řekla odvážně a vší rychlosti běžela dál. Vůbec ji nezajímal její hladový žaludek. Togepi se usmál a běžel s ní.
"Keithie!" zaslechla najednou za sebou známý hlas. Zastavila se, až ji vlasy zavláli a podívala se tím směrem. Na nebi viděla letět Elis na svém Togekissovi a jak jim Elis mává. Její Togepi se začala radovat a mávat ji taky. Togekiss k nim začal klesat, až byl tak vysoko, jako měla Keithie hlavu. Nezastavoval však a Keithie musela běžet s ním, aby udržela krok. "Togepi! Tak tady jsi!" zaradovala se Elis. "Myslela jsem si že bude u tebe. Někam mi zmizela a mě bylo hned jasné, že půjde za tvým Togepi. To ale není důležité. Slyšela jsi to už?" zeptala se Elis Keithie. Keithie se kývla a podala Elis její Togepi. Elis svoji Togepi radostí políbila a pak ji posadila na Togekissovu hlavu. Pak podala Keithie ruku, aby si nasedla. Ta se na ní chvíli dívala a pak se pevně chytla. Togekiss začal pomalu vzlétat. Keithinin Togepi se rychle chytil Keithieniný nohy a vyšplhal na Togekisse. Pak vylezl i na jeho hlavu k Togepi a spoelčně si začali zpívat. Keithie také vylezla na Togekisse a pohodlně se usadila.
"Takže, jak znám Kirita, určitě by nám, holkám, dal nelehčí práci, což je v tomto případě uklidnění lidí a pokémonů a odvedení je do bezpečí. A samozřejmě je také chránit. Kluci zvládnou to ostatní." navrhla Elis a Keithie kývla. "To zní jako dobrý nápad." souhlasila Keithie. Elis se pousmála. "Pro lepší schromáždění lidí a pokémonů bychom se měli rozdělit. Prozatím bychom měli schromáždit lidi a pokémony z ostatních měst a jehich okolí a pak teprve regionů. Bude to dlouhá práce, ale musíme jí zvládnout. Pujčím ti Ponytu, aby se ti lépe cestovalo." řekla Elis a pokynula Togekissovi, aby přistál. Narozdíl od jeho minulého přistání, přistál hladce a nikoho neodpálil. Keithie sesedla a otočila se na Togepiho. Ten se zastvářil smutně. "Nech ho, je rád." řekl jí Elis a hodila jí pokéball s Ponytou. Keithie přistoupila na jejich stranu a chytila pokéball. Togekiss opět vzlétnul. "Tak hodně štěstí. Ty zkus nahromadit lidi a pokémony ze západních měst a já se pokusím z východních." zvolala a odlétla směrem k východu. Keithie vyndala Ponytu z pokéballu, nasedla a vydali se na západ. Obě pak začali uklidňovat lidi a pokémony (ty uklidňovala spíše Ponyta) a odvádět je do bezpečí.
Riolu, který se čerstvě vyvinul v Lucaria, se chtěl opět rozeběhnout proti Lucariovi, ale najednou se zastavil. Ucítil jak mu hlavou prolétl nějaký paprsek. Ten pocit už znal a znamenalo to nejspíš nějaké nebezpečí. Otočil se na Lucaria, který to už také nějak cítil. Nebylo to tím paprskem, ale přirozeným instiktem. Podívali se vzájemně na sebe. Ukončili zápas a rozeběhli se směrem, odkud zlo cítili. Pomocí své aury vyhledali Thomase, který se nacházel ve Vermilion City. Rozeběhli se tedy tam.
Kirito úplně zapomněl na ten táborák a rozeběhl se rychle směrem pryč. Tohle nemohl nechat jen tak a i když nevěděl kudy jít, někudy přece cesta vést musela. Najednou před něj něco skočila. Kirito se zastavil. Vypadalo to, že to byl nějakej pokémon. Kirito se ho pokusil rozeznat ze siluety, v čemž byl celkem dobrý. A skutečně, poznal že to byl Absol.
Absol pohodil hlavou, jako gesto ať ho Kirito následuje. Kirito chvíli váhal, ale nakonec se rozeběhl za ním. Absolové byli velmi vzácní pokémoni a také vznešení. Navíc, Kiritovi nic jiného nezbývalo. Absol nejspíš vycítil hrozící nebezpečí a také cítil, že by mohl Kirito nějak proti nebezpečí pomoct. Rozhodl se mu tedy také věřit.
Běželi dlouhou dobu lesem, přes říčky a paloučky. Byli už daleko za Viridianským lesem, až doběhli před město Vermilion. Kirito se potřeboval vydýchat. Mávl na Absola. "Díky." poděkoval mu a rozhlédl se po městě. Uviděl vysokou budovu, na které se nacházel satelit. Rozeběhl se tam, ale rychle se zase zarazil. Vedle budovy se nacházela vysoká pláň, na které stál nějaký člověk s drakem. Musel to být Thomas. Kirito neváhal a místo aby se vydal k budově, se vydal na pláň. Muž ho ihned zaregistroval. Dračí pokémon chtěl letět za Kiritem, ale člověk dal před něj ruku. "Nebuď netrpělivý. Počkáme si na něj." řekl pokémovi a otočil se zpět na Kirito.
Když byl Kirito v dostatečné vzdálenosti, poznal, že ten člověk byl skutečně Thomas. Došel až na pláň a postavil se tváří tvář proti Thomasovi. Ten se ušklíbl. "Ale ale, náš strašpytlík se rozhodl postavit se proti mě. Jak odvážný čin." dělal si Thomas z Kirita legraci. "Sklapni" okřikl ho Kirito a vytasil svůj meč. "A bojuj jako čestný rytíř!" pokračoval Kirito a postavil se do bojové pozice. Thomas se ušklíbl. "Ale já nejsem čestný." upozornil ho Thomas a zasmál se. Po jeho ruce začala stékat opět ta růžová hmota a začala se utvářet do tvaru meče. Oba rytíři se postavili proti sobě a vyčkávali, až ten druhý zaútočí.
10.Konečný souboj
Již celkem dlouho tam tak čekali, až jeden zaútočí a pořád se nic nedělo. Kirito už přestal být trpělivý a rozhodl se tedy zaútočit jako první. Chtěl se rozeběhnout, ale jeho noha se nechtěla pohnout. Podíval se na ní a byl šokován. Jeho noha byla obalená tou růžovou hmotou a byla tvrdá jako led. Vůbec se z ní nemohl dostat. Podíval se vražedně na Thomase. "Ty..." řekl a začal svým mečem řezat do té hmoty. Thomas se začal smát. Pak luskl prsty a jeho Dragonite vyletěl proti Kiritovi. Ten, po neúspěšném pokusu o zničení hmoty, dal svůj meč před sebe, že tím zadrží Dragonitův útok. Dragonite však začal používat Vzdušné eso, a to by Kirito už asi těžko ubránil. Už se pomalu loučil se šivotem, když najednou před něj skočili dva stejní pokémoni. Otočili se na něj jak dvojčata a Kirito poznal, že jeden z nich je jeho Lucario. Lámalo mu ale hlavou, kdo je ten druhý. Usmál se štěstím.
Oba Lucariové začali ve svých rukou utvářet Aurové koule obrovské velikosti. Jakmile dosáhli tu správnou velikost, Lucariové obě koule spojili do sebe a vytvořila se ohromná Aurová koule, jako nikdo jakživ neviděl. Oba Lucariove se pak i s koulí mezi nimi rozeběhli proti Dragonitovi. Ten do ní svým Vzdušným esem vší rychlostí vrazil a ozval se silný výbuch.
Dragonitovi to hodně ublížilo a odpálilo ho to hodně daleko. Lucariové neusnesli ten nátlak síly a také odlétli daleko, ale opačným směrem.
"Díky kluci!" poděkoval Lucariům Kirito a zase snažil rozřezat tu hmotu. Thomas byl trochu vyděšen a pak se ušklíbl. "Hej vy dva, nechcete se přidat ke mně? Máte obrosvkou sílu a se smícháním s tou mojí, by byla dobře využítelná." navrhl jim Thomas a podal jim z dálky ruku. Lucariové se na sebe podívali a pa zakroutili hlavou. Všichni pokémoni se pak zvedli a dívali se na sebe.
Kiritův Lucario (ten bez železných kruhů) začal něco říkat Royovímu v pokémoní řeči. Ten chvíli protestoval, ale Kiritův Lucario neodpstoupil a rozeběhl se proti Dragonitovi. Dřívější Riolu tam naštvaně stál. Chtěl se rozeběhnout za ním, ale musel splnit úkol co mu dal Lucario. Lucario mu totiž řekl, ať pomůže Kiritovi a on sám se postaví proti Dragonitovi.
Tak se železný Lucario vydal k Kiritovi. Přišel k němu a klekl si k jeho noze, která byla omotaná tou hmotou.Začal pomocí svých bodláků na tlapachá bušit do hmoty a poté začal dávat i pěsti, jako tomu dřevěnému panákovi předtim. "Díky, Riolu." poděkoval mu Kirito, který už poznal kdo to je. Lucario se na něj podíval a pak se pousmál a oba začali řezat ještě víc. "Jenom mi řekni, jak si dokázal použít Aurovou kouli, když ti ji Thomas předtim vzal?" zeptal se ho Kirito, který si toho všiml. Lucario se zarazil. On sám to nevěděl. Nějak zapomněl, že nemá sílu a použil to. Nebo že by to bylo tím že se vyvinul. Rychle se zvedl a zkusil opět ve svých rukou použít Aurovou kouli. Tentokrát se ale nic nedělo. Opět se snažil sebevíc, ale nešlo to. Lucario zklamaně spadl na kolena a hleděl před sebe. Kirito ho pozoroval. "Nic si z toho nedělej, mi ti tu sílu vrátíme." utěšil ho a snažil se pohhnout se svou nohou. Hmota byla už hodně poničená, takže by se už dalo vyndat nohu. Vši silou se jí snažil vyndat, až hmota začala pomalu praskat. Nakonec praskla úplně a Kirito byl volný. Višchni to sledovali s vykulenýma očima. Všude se psalo, že je tato hmota nerozbitelná.
Bohužel, Kirito neudržel rovnováhu a spadl na zem. Rychle se ale sebral a otočil se směrem k Lucariovi "Tak, já se teď postavim proti Thomasvi, sám" řekl Lucariovi s výstihem SÁM a pak ještě dodal: "Ty...můžeš dělat co chceš. Ale nemotej se mi tam prosím." dořekl a otočil se na Thomase. "Teď už se myslím můžeme skutečně zabojovat. A už žádné blafování. Klidně si používej té tvé síly kolik chceš, ale já dokážu, že jsem Legendární Pokérytíř!" vykřikl Kirito a rozeběhl se proti Thomasovi.
Thomas se zamračil. Věci nějak nešli podle jeho plánu. Tak si tedy pro jistotu vytvořil ochraný štít, který se určitě nerozbije. Dal si ho před sebe a vyčkával na Kiritův útok.
Ten u něj byl vmžiku a vší silou ho chtěl zasáhnout. Thomas se ubránil svým štítem a odrazil tím Kiritům útok. Ten sjel mečem po štítu a to ho trochu zmohlo. Thomas měl příležitost a sám zaútočil přímým útokem na Kirita. Mířil na biřcho. Kirito to zaregistroval a i přes nepovedený předchozí útok, zvládl dát před sebe svůj meč a tím Thomase zarazit. Meče se silně srazili. Přetlačovali se navzájem a chvílemi vedl Thomas, chvílemi Kirito. Vtom začal Kiritův meč praskat. Kirito se na tu prasklinu podíval. "Jak to?" zeptal se vyděšeně. Thomas se zasmál. "Copak ty nevíš, že síla Meziprostorového draka je nejslinější na světe. Žádný pouhý kov nebo z čeho to máš se mu nevyrovná!" zasmál se Thomas a pořádně zatlačil. Kirito nasadil šokovaný výraz. Jestli bude tlačit ještě víc, je jasné že se jeho meč zlomí. To on ale nechtěl. S tímhle mečem strávil skoro celý život, tento meč přežil všelijaké nástrahy. Byl jeho první a také nejlepší. Byl už na něj zvyklý a nechtěl se učit zacházet s jiným. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než odstoupit.
Kirito šikovně povolil a rychle odskočil několik metrů dále. Thomas se trochu přepadl dopředu, protože to nečekal, rychle se ale zvedl. Oklepal se. "Huh, takže ty se tak lehce vzdáváš jenom kvůli nějakému meči? Co jsi to za trenér" "Sklapni!" vlezl mu do řeči Kirito. "Kdybych ztratil ten meč, nemohl bych už ostatní bránit." vysvětlil Kirito a nastavil svůj meč proti Thomasovi. Ten jenom pokrčil rameny a také svůj meč nastavil.
Royův Lucario je sledoval a potom ho to přestalo bavit. Rozeběhl se za tím druhým zápasem. Bylo mu jedno, co mu druhý Lucario předtim říkal, on si bude dělat co chce.
Druhý zápas byl docela aktivní. Dragonite v jednom kuse střílel všelijaké paprsky po Lucariovi a ten jim hbitě uhýbal. Když si potřeboval Dragonite od těch paprsků chvíli odpočinout, tak Lucario naopak po něm střílel Aurové koule. Dragonite se jim nemohl vyhýbat hlavně kvůli své hmotnosti. Trvalo to už celkem dlouho a oba pokémoni začali být unavení. Kiritův Lucario se tedy pokusil udělat něco nového. Rozeběhl se proti Dragonitovi a chytl ho za břicho. Pevně se ho chytil a pak vyskočil vysoko do vzduchu. Tam je otočil hlavou dolů a oba začali padat dolů. Lucario chtěl použít Seismický vrh. Royův Lucario se na to díval s otevřenou pusou. Jak může unést takovou váhu? Divil se.
Skutečně to bylo pro Lucaria těžké, ale věděl, že jestli se to povede, tak Dragonita zneškodní. Dragonite to však včas zaregistroval a ihned vymyslel protiútok. Chytil Lucaria za ruce a dal si ho před sebe. To ale ještě nebylo všechno: Začal u toho používat Giga Dopad. Lucario se vyděsil a snažil se vší silou bránit, ale Dragonite ho pevně držel. Měl velikou sílu které se nedalo vzdorovat.
Royův Lucario chtěl něco udělat, chtěl Dragonita třeba zasáhnout Aurovou koulí aby zastavil, ale nemohl vůbec nic použít. Když už byl hodně zoufalý, rozhodl se Dragonita zastavit vlastním tělem. Rozeběhl se proti Dragonitovi a svyskočil pro němu. Chtěl do něj vrazit a tak přerušit útok, ale Dragonite byl už hodně rozjetý a tak byl rychlejší, než si Lucario myslel. Bylo to těsně, ale Lucario skočil trochu výš, než se zrovna Dragonite nacházel. Tak místo aby zastavil útok, spadl zpátky dolů po hlavě. Sedl si a podrbal se po bolavé hlavě. Teprve nyní si ho Dragonite všiml. Zamračil se a konečně dokončil svůj útok. Vší silou vrazil do země a zůstala tam obrovská díra, v jejíž středu ležel celý zlámaný Lucario. Chvíli nad ním Dragonite stál a pozoroval ho. Na chvíli zavřel oči a otočil hlavou se směrem na druhého Lucaria. Potom se otočil celý a pomalu začal šlapat k němu. Royův Lucario si toho všiml a zvedl se. Začal na Dragonita cenit zuby, jako to dělal skoro pořád. Dragonite se zastavil. Lucario přestal vrčet a podíval se na něj zmateným pohledem. Copak ho skutečně vylekal?
Dragonite se nadechl z plných plic a vypadalo to, jako by něco chtěl použít. Zlámaný Kiritův Lucario pootevřel oči, aby se podíval co se děje. Celé je otevřel ihned, jak uviděl, že se Dragonite chystá na druhého Lucaria zaútočit Hyper Paprskem a Lucario nic netuší. Snažil se zvednout, ale byl už příliš slabý. Ten Giga dopad mu velmi ublížil.
Konečně Dragonite načerpal potřebnou sílu a vystřelil po Lucariovi mocný a nezastavitelný paprsek. Lucario, celý ozzářený tímto útokem se ani nehnul a sledoval ho. Už to vypadalo, že i s druhým Lucariem je konec, když tu před něj něco skočilo a místp Lucaria to zasáhlo tu věc. Lucario poznal kdo to byl-druhý celý zlámaný Lucario. Paprsek ho vymrštil daleko a Royův Lucario po něm skočil a chytil ho. Při tom dopadl do nějakého keře plných trnů. Royův Lucario je odtamtud celý popíchaný dostal a padl na zem. Co měl teď dělat? Bez útoků nemá nejmenší šanci. "Cár."zaslechl promluvit svého raněného spojence. Podíval se na něj a zarazil se. Kiritův Lucario držel v ruce nějaký kámen. Royův Lucario si ten kámen začal zmateně prohlížet a nakonec si ho vzal. Chvíli si s ním pohazoval v ruce, když najednou začal zářit. Postupně se to z kamene přeneslo na Lucaria a on se začal měnit. Cítil jak sílý a mění se. Když záře skončila, kámen někam zmizel a místo normálního Lucaria tam stál Mega Lucario. Citíl se, jako by se mu síla vrátila a tentokrát mnohem silnější. Dokonce i jeho železné kruhy z toho napětí praskly. Navíc už je stejně nepotřeboval. Mega Lucario pochopil, že ten kámen co mu jeho přítel dal, byl Mega Stone. "Díky" poděkoval a pak se rozeběhl proti Dragonitovi. Ten ho sledoval s otevřenou pusou, protože si to nedokázal vysvětlit. Při tom běhu začal Mega Lucario ve svých rukou vytvářet Mega Aurovou kouli.
Dívky už schromáždili většinu lidí a pokémonů z okolí a dokázalo je uklidnit. Kloni Dratini ještě nedorazili, tak měli štěstí. Museli spěchat, protože se kdykoli mohli každou chvíli objevit. Keithie jela na Ponytě vpředu a Elis letěla vzduchem nad lidmi a pokémony a neustále všechny kontrolovala. Všichni lidé a pokémoni měli za úkol volat na mobilech nebo dát zvukový signál svým příbuzným z jiných oblastí, aby jim přišli naproti a oni nemuseli zbytečně chodit moc daleko. Už pomalu dorazili do Johta, když najednou Togekiss začal panikařit. "Co se děje?" zeptala se Elis a Togekiss ukázal na růžového Drahonita nesoucí pět růžových Dratini směřující k nim. Všichni vypadali dost rozzlobeně. Elis se vylekala a zavolala na Keithie. "Keithie! Podívej se támhle!" vykřikla. Keithie se tam podívala a taky se vyděsila. Polkla a otočila se na Elis. "Co teď?" zavolala na ní a Elis začala přemýšlet. "Zkusím ho nějak zabavit a ty se zatím postarej o ostatní." zavolala a Keithie kývla. "Za mnou!" vykřikla a s Ponytou se rozeběhli vpřed. Ostatní lidé a pokémoni se rozeběhli za ní.
"Tak jo, Togekissi, postaráme se o ty parchanty. Použij Aurovou kouli!" zvolala a Togekiss kývl. Plnou pradou vpřed se rozletěl proti vetřelcům a začal ve svých rukou vytvářet Aurovou kouli. Pak ji proti Dragonitovi poslal. Ten to nějak nečekal a koule ho zasáhla. Ihned se rozplynul a nezbylo po něm ani památky. Dratini pak začali padat dolů na zem a jakmile dopadli, také se rozplynuli. Elis to zmateně pozorovala a pak z plných plic zavolala na Keithie: "Ti růžový kloni se vždycky rozplynout když jim dáš jednu ránu! Jakoukoli! Jsou hrozně křehký!" Keithie to zaslechla a mávla. "Ok!" dala najevo že chápe. A nebylo to marné. Hned před nimi se objevila armáda Dratini. Ponyta se strachy zastavila. Keithie to zaregistrovala a otočila se na občany s pokémony. "Poslouchejte, jistě jste slyšeli co říkala moje kamarádka. Každý si vemte jednoho pokémona společně bojujte. Tito kloni jsou křehčí, než jsme si mysleli. Thomas si nejspíš myslel, že když vám zalže o jejich síle, budete se bát se jich jen dotknout. Ale jak vidíte, opak je pravdou tak vzhůru na ně!" zvolala Keithie jako správná velitelka. Lidé a pokémoni se chvíli zarazili a vzájemně si vyměnili pohledy. Pak si každý našel jednoho pokémona či člověka a zvolal se hlasitý pokřik. Všichni se rozeběhli proti Dratini. Ze všech stran se ozývali rozkazy na útoky, které mají pokémoni použít a Dratini postupně mizeli. I Keithie s Elis se zapojovali. Ponyta posílala Plamenomety dopředu a mnohdy to zasáhlo hned několik Dratini za sebou. Togekiss občas klesl dolu a porazil Dratini Vzdušný esem nebo na ně střílel z výšky Aurové koule. Všem se vedlo dobře.
Monferno už pomalu zneškodnil všechny stráže a jejich Growlithy. Zezačátku strážů pořád přibývalo, ale potom už přestali chodit. Monferno byl už velmi unavený a už zbyl jenom poslední člověk. Jeho tvář už Timmy někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde. Najednou hnědovlasý mladík začal tleskat. Monferno se už proti němu chtěl rozeběhnout, ale zarazil se když spatřil ten tleskot. "Výborně, vyroste z tebe vskutku dobrý trenér. Jak se jmenuješ?" zeptal se jo mladík a přestal tleskat. "Já jsem Timmy a tohle je můj Monferno. Pocházíme ze Sinna, ale objevili jsme se tu...kvůli důležitému úkolu." představil se zmatený Timmy. Mladík se usmál. "Já jsem Brock, zdejší Gym leader. Určitě jsi o mě už slyšel. Vypadáš na chytrýho kluka." představil se Brock. Timmy si vzpomněl. Brock patřil mezi velmi dobré pokémoní chovatele a také Gym leadry. Také patřil k jeho velkým vzorům. Při komplimentu se Timmy trochu začervenal. "Ehm, děkuji." poděkoval Timmy. Brock přišel k Monfernovi a pohladil ho. Ten na něj chtěl prsknout, ale Brock vyndal nějaký pamlsek. Mongerno si to ihned rozmyslel a začal dělat opičiny, aby dostal pamlsek. Chvíli se Brock díval na představení a nakonec mu pamlsek hodil. Monferno ho spokojeně chytil rovnou do pusy a spokojeně ho snědl. Pak vyskočil na Timmyho rameno. Brock vzdychl. "Promiň kluku, ale tu krádež nemůžu zakrýt. Ale dám ti nabídku. Pokud mě porazíš v zápase, odpustím ti tu krádež a trest, ale musíš ten kámen brzy vrátit. Pokud vyhraju já, vzdáš se nám a dostaneš malý trest. Souhlas?" narvhl Brock. Timmy váhal a nakonec kývl. Musí Brocka alespoň zadržet, než se ostatním podaří porazit Thomase a dát věci do pořádku.
Oba vyšli ven ze střediska a postavili se proti sobě. "Monferno, volím si tebe!" "Gravelere, volím si tebe!" povolali oba své pokémony. "Začni" pobídl Brock Timmyho. Ten souhlasil. "Monferno, Ohnivé kolo!" Monferno se rozeběhl proti Gravelerovi a roztočil se do Ohnivého kola. Timmy si uvědomoval, že byli v nevýhodě, ale nic jiného mu nezbývalo. Navíc byl Monferno už oslaben od těch Growlithů a Graveler byl ve vrcholné formě.
"Gravelere, použij Hod kamenem!" zvolal Brock. Graveler ponořil své ruce do země a výtahl obrovský kámen. Ten pak hodil jako házecí disk proti Monfernovi. Toho to srazilo a zavilo. Bylo to super efektivní, ale Monferno se nehodlal vzdát. Zvedl se a upřel vražedný pohled proti Gravelerovi. "Monferno, Plamenomet!" zvolal Timmy. Monferno se nadechl a vypustil proti Gravelerovi mocný plamen. "Gravelere, proraž ho Valivým útokem a potom zaútoč na Monferna přímo!" řekl Brock a pohodil rukou. Graveler se začal kutálet proti Plamenometu a zneškodnil ho. Pak mířil na Monferna. "Monferno, rychle se ho pokus zničit Mach ránou!" vykřikl nervózní Timmy. Monferno praštil Gravelera svou Mach ránou a zastavil ho. Nic mo to ale Gravelerovi neublížilo. Spíše Monferna z toho po chvilce začala bolet ruka. Začal tam zmatkovat a pofoukávat si svou zraněnou ruku. Timmy vzdychl. To je tedy zvědavý, jestli vyhraje.
Monferno se naštvaně podíval na Gravelera, až se mu blýsklo v očích. Postavil se a najednou se mu aktivovala Záře (Blaze) Jeho plamínek na konci ocasu začal hořet mnohem více, než obvykle a Monferno se zdál mnohem silnější než předtím. "Monfernooo!" zařval Monferno a rozeběhl se proti Gravelerovi. Ten se na něj vyděšeně podíval, ale rychle nasadil zase svůj normální výraz a ušklíbl se. Brock zapřemýšlel. "Gravelere, Kamennou břitvu!" řekl klidně Gravelerovi. Ten přikývl a vytvořil kolem sebe kamenný prsenec. Kameny pak postupně posílal proti Monfernovi. "Monferno, odražej to Mach ránami!" řekl Timmy. Monferno pak začal jednotlivé kameny odrážet Mach ránami někam jinak. Graveler se trochu vylekal. "Ukončíme to, Gravelere, použij znovu Valivý útok!" vykřikl Brock. Graveler se začal valit proti Monfernovi. "Monferno, použij proti němu to nejsilnější ohnivé kolo!" zvolal Timmy. Monferno se začal otáčet a vytvořil velmi mocné Ohnivé kolo. Bylo veliké jako normální jednopatrový dům.
Oba pokémoni se proti sobě rozjeli a narazili na sebe. Oba měli vysokou rotaci a snažili se porazit toho druhého. Monferno měl aktivovanou záři a Graveler byl typově ve výhodě. Byl to velmi napínavý zápas. Nakonec oba pokémoni povolili a odskočili daleko od svýho protivníka. Tam vyčkávali, až jeden z nich padne a bude poražen. Pozorovali se a nikdo ani nedýchal. Najednou oba ztratili vědomí a padli oba dva.
Oba trenéři je vrátili do svých pokéballů a poděkovali jim. "Tak, jak to bude teď? zeptal se zvědavě Timmy. Brock se pousmál. "Uděláme to takhle: Ty mi teď vrátíš ten kámen a neodneseš si za to žádný trest." řekl Brock a přišel k Timmymu. Potřásl mu rukou a usmál se. "Bude z tebe dobrý trenér. A z tvého Monferna výborný pokémon." pochválil ho Brock a něco mu dal do ruky. Popošel trochu dál a sledoval Timmyho reakci. Timmy rozevřel ruku a spatřil tam Kamenný odznak. Timmy se pousmál. "Děkuju, ale já nejsem pokémonní trenér. Nechte si ho." řekl Timmy a chtěl mu ho vrátit. Brock dal před něj dlaň jako stop. "Ne, nech si ho. Zasloužíš si ho." trval na svém Brock. Timmy vzdychl a usmál se. "Tak tedy děkuju. A ten kámen...má ho můj kamarád, ale můžeme za ním zabehnout. Měl by být někde ve měste Vermilion." řekl Timmy. Brock kývl a oba se rozeběhli tím směrem. Timmy si myslel, že než tam doběhnou, bude po všem a oni budou moct bez problémů vrátit. "Poslyš, nechce radši je autem? Před stadionem jedno mám." navrhl Brock ještě než vyběhli z města. "Ne ne, rád se proběhnu na čerstvém vzduchu." vymluvil se Timmy a oba pak zmizeli v města.
Všichni kloni Dratini a Dragonitův stojícím občanům a jejich novým pokémonům v cestě byli úspěšně zničeni. Elis s Togekissem něco zahlédli v dáli a sletěli dolů ke Keithie. "Výborně, drazí spolubojovníci. Dnes jste si všichni vedli skvěle. A možná jste někteří z vás získali i nové kamarády." pochválila všechny Keithie. Vtom vedle ní přistála Elis a stoupla si proti občanům. "Tak, mám pro vás všechny dobrou zprávu. ze všech stran se k nám blíží obyvatelé ostatní regionů. Zepředu to je Hoenn a Johto, zleva k nám připlouvají Unovští a Sinnohští obyvatelé a pokémoni a zprava to je Kolos. Tím pádem se nám všem zkracuje cesta." zajásala radostí Elis a vítězně vstičila ruku. Ostatní lidé a pokémoni se také začali radovat. Nikdo si nevšiml malého klona Dragonita, který se nepatrně odplížil pryč. Jakmile byl z dohledu lidí, vzlétl a letěl přímo k Thomasovi.
Neletěl moc dlouho, až spatřil Thomase a jemu naproti stojícímu Kiritovi. Přiletěl Thomasovi na rameno a začal mu šeptat hlášení. "Cože?! Jak se opovažují utéct a pobít všechny mé statečné vojáky. To jim nedaruju. Budu na ně muset použít tu nejsilnější schopnost Meziprostorového draka, kterou jsem si celou dobu šetřil na tohohle." řekl a pohlédl na Kirita. Pak se obrátil zpátky směrem ke směru, kde utíkali jeho poddaní. "Vím, že se dá použít jenom jednou za rok, ale tohle jim prostě nedaruju!" sykl a začal v rukou soustředit svou sílu.
Všichni občané ostatních regionů se už připojili ke Kantovštím a společně mohli zahájit evakuaci na Pomerančové ostrovy, na které Thomas musel zapomenout, neboť v jeho pravé době ještě nebyli. Tak jedině bylo teď ještě bezpečno. Nikdo netušil jaké nebezpečí jim hrozí. Někdo možná jo.
Kirito nechápal, co na ně Thomas chce použít, ale než stačil Thomase zastavit, bylo pozdě. Thomas proti občanům a pokémonům vystřelil mocný růžový paprsek, snad 100%krát silnější než nějaký Hyper Paprsek a bylo jasné, že kdyby to použil na Kirita, tak by to Kirito nepřežil. A teď to může způsobit výbuch, který může zničit okolní města. Naštěstí se tam žádné nenacházelo, takže by to zničilo jenom hranici mezi Johtem a Kantem.
Keithinin Togepi se zachvěl. Cítil nějaké nebezpečí. Ohlédl se a spatřil obrovský paprsek, blížící se k nim. Než se nadál, byl paprsek u nich a ozval se obrovský výbuch. Pevnina se sice neoddělila, ale v zemi byla obrovská díra. Objevil se mrak kouře a silný zemetřas. Po chvíli výbuch pominul a kouř zmizel. Žádní lidé ani pokémoni tam ale nestáli. Bylo tam prázdno a žádný živáček.
Thomas vystřeštil oči a Kirito si oddych a otřel pot z čela. "J-jak je to možně?!" vyděsil se Thomas a otočil se na Kirita, který jenom pokrčil rameny. Thomas vzteky vycenil zuby a stiskl pěsti.
Ve skutečnosti sekundu před výbuchem použil Togepi Teleportaci a teleportoval všechny na jeden ostrov v Pomerančovém souostroví. Všichni byli celý zmatení a mrkali, kde to jsou. "Co-co se stalo?" zeptal se zmatená Keithie a rozhlédla se kolem. Elis se podívala na oba Togepi a ten Keithienin začal pískat. Elis se usmála. "Tak to nevím, ale myslím, že jsme na místě." řekla a ukázala rukama na krajinu, rozvíjející se před nima. Byli skutečně na ostrůvku (spíše ostrově, lidé a pokémoni ze všech regionů by se skutečně na jeden ostrov nevešli a někteřá museli být ještě teleportováni na jiný ostrov) a všude pobíhali pokémoni. Na druhé straně dokonce zahlédli i nějaké domky. Višchni lidé a pokémoni se začali štěstí objímat a radovat, z úspěšného úniku před nebezpečím. Dokonce popadli obě dívky, Togekisse a oba Togepi vzali na ruce a nesli je jako nějaké hrdiny. Holky se začervenali a všichni byli rádi, že to alespoň pro ně dobře dopadlo.
Když je lidé konečně pustili, sešli se a museli se poradit co dál. "Co budem dělat teď?" Elis se pousmála a vzala si svou Togepi do náruče. "Teď bychom měli jít za klukama." řekla a podívala se na Togekisse. Ten kývl a ona ho pohladila. Holky a Togepi nastoupili a společně se rozletěli směrem do Vermilion City.
Konečně měl Mega Lucario vytvořenou Super Mega Aurovou kouli ve velikosti samotného Dragonita. Byla hoděn těžká a Mega Lucario se ji musel ihned zbavit. Dragonite se naštval, že Lucario získal takovou sílu a on ne. Thomas se s ním skoro o žádnou sílu nedělí. Mega Lucario se na ně spokojeně podíval. "Navrhuji poslední útok, tvůj Hyper Paprsek proti mé Aurové kouli. Ber nebo nech." navrhl Lucario a ušklíbl se. Dragonite se zamračil a kývl. Nadechl se a začal soustředit ten nejsilnější Hyper paprsek, co by dokázal. Mega Lucario mu dával čas, byl férový. Konečně Dragonite načerpal sílu a dal to vědět otevřením oka. Mega Lucario vyhodil proti Dragonitovi tu kouli a ten v další sekundě vypustil proti Mega Lucariovi velmi silný Hyper paprsek. Oba útoky se srazili a ozval se veliký výbuch. Objevil se mrak kouře a z něj poté vylétla už trochu menší Aurová koule, který směřovala k Dragonitovi. Ten celý šokovaný, že jeho paprsek nevyhrál se ani nehnul a tak ho koule zasáhla. Dragonite spadl na zem a už nebyl schopen pokračovat. Mega Lucario se pousmal a poplácal si s rukama. Otočil se na svého kamaráda, který však spal. Mega Lucario zakroutil hlavou a podíval se na poslední zápas-Thomas vs Kirito.
Kirito, který už byl trochu odpočatý se opět postavil proti Thomasovi. "Pojďme to už oficiálně ukončit." navrhl a Thomas se na něj nevrle podíval. Všiml si, že jeho Dragonite prohrál a všechno se mu hroutí. Takhle to nemohl nechat. Nic neříkal, jenom nastavil svůj štít proti Kiritovi. Ten to bral jako ano a rozeběhl se proti němu.
Najednou si vytáhl ze své skryté pochvy další meč a začal šermovat se dvěma. Thomas se trochu vylekal a než se nadál, začal do něj Kirito šermovat jako o život. Ze všech stran na něj nezastavitelně útočil a Thomas se nemohl ani nadechnout. Takhle zapáleného Kirita ještě neviděl. Kirito neustále do něj sekal oběma meči a u toho myslel na Royva slova (jak to nějak vypadalo je na konci příběhu v odkazu gifu). "Od-kdy-jsi-zís-kal-ta-ko-vou-sí-lu?" vykoktal ze sebe Thomas, protože Kirito na něj neustále útočil. "Víš, jednou mi jeden člověk řekl, že nosím své jméno neoprávněně. Nebyl jsi to ty, ty mi to říkáš pořád. Byl to kluk, který se mi velmi podobal a stal se mým velkým přítelem. A teď tě tu zničím a dokážu mu, že své jméno nosím oprávněně!" vysvětlil Kirito a dal poslední zásah. Tentokrát se trefil do Thomasova těla. Thomas zarazil dech a po chvilce nic nedění se začal smát. "Asi jsem ti zapomněl říct že člověk vlastnící tuto sílu je i nesmrtelný!" zasmál se Thomas. Kiritovi otevřel dokořán oči.
"Myslím, že teď už nesmrtelný nebudeš!" zvolal za nimi Roy držící Meziprostorový kámen. Kirito se rozzářil. "Výborně, Royi." pochválil ho a neustále držel meč v ruce. "J-jak ses k němu dostal?!" vykřikl vyděšený Thomas. Roy se pousmál. "Jednoduše, ukrad jsem ho. A teď zemři!" vysvětlil Roy a zvedl kámen nad sebe. Byl v dostatečné vzdálenosti, aby mu sebral jeho sílu. "Nééé" vykřikl Thomas, ale už bylo pozdě. Kámen mu pomalu začal vysávat sílu. Mega Lucario s Lucariem na zádech, Togekiss s nákladem a Timmy s Brockem už k nim doběhli a neuniklo jim Thomasovo zneškodnění. Jakmile kámen sebral všechnu sílu, Kirito pustil meč zabodnutý v Thomasovi a ten se svalil na zem. Začal pomalu mizet. "Jak je to možné?" zeptala se Keithie Elis. Ta nic neříkala, jenom sledovala dění.
Všichni sledovali Thomasovo společné zmizení. Roy už dal kámen dolů a pohlédl na Mega Lucaria a Lucaria. "Páni, Kirito, tvůj Lucario se přeměnil na Mega Lucaria." řekl s úžasem Roy. Kirito zakroutil hlavou. "Ne, to je tvůj vyvinutý Riolu." řekl mu pravdu. Roy se na něj nevěřícně podíval a pak se podíval zpět na Mega Lucaria. Ten kývl. Roy se rozesmál a rozeběhl se k němu. Objal ho až mu vytřískli slzy štěstí. "Ty si pašák!" pochválil ho. "Lucár." řekl Lucario štastně. Pak si Roy vzpomněl na kámen. Sebral ho ze sebe a podal ho Mega Lucariovi. "Tady, je tam tvoje síla." Mega Lucario zakroutil hlavou. "Já ji vůbec nepotřebuju." odpověděl. Brock otevřel zmateně pusu. Timmy mu řekl ať to neřeší. Roy si ho prohlédl a pak pokrčil rameny. "Já vím." usmál se a přišel k Brockovi. "Tady." řekl a podal mu kámen. Brock poděkoval a vyrazil k odchodu. Rozloučil se s Timmym a zmizel.
Najednou Kirito spadl na zem. Všichni se k němu seběhli. "Co se děje?" zeptala se ho Keithie. Kirito se usmál. "Víš, můj čas končí. Ten meč byl nejsilnější na světě a jeho použití stojí život. Kdokoliv ho použije, následně zemře. Musel jsem ho použít, abych oprášil svůj titul a dokázal jednomu klukovi, že jsem Pokérytíř." odpověděl jim Kirito a začal pomalu mizet. Roy ho sledoval a otočil se k němu zády. Zastínil si vlasy oči a zamumlal. "A taky jsi dokázal." odpověděl mu a snažil se utajit smutek. Nemohl uvěřit že už nikdy Kirita neuvidí. Ty časy s ním uběhli nějak rychle. Byl pro něho jako starší brácha. Zezačátku ho sice nenáviděl, ale teď mu nějak začíná chybět. Sklouzla mu slza po tváři.
Kirito se usmál a pak zavřel oči "Děkuju" poděkoval a usnul. Navždy. Tentokrát se rozplynul úplně a nezbylo po něm ani památky. Elis, která měla oči plné slz se otočila na Keithie. "Víš, kdokoli zemře v jiném čase se takhle rozplyne. Předtím jsem ti to neřekla, protože jsem věděla co dál čeká hned jak jsem viděla Kirita s tím mečem. Nemohla jsem z toho mluvit" odpověděla jí a pak se neudržela. Objala svého Togekisse a začala plakat. Ten ji smutně svým křídlem přikryl. Všichni byli smutní a hleděli na to místo, kde naposledy Kirita spatřili. Nejvíc to bolelo hlavně Lucaria, který to všechno cítil uvnitř sebe.
Věci se začali dávat pomalu do pořádků. Všichni se trochu uklidnili, akorát jeho neblížší: Elis, Lucaria a Roye to pořád trápilo. Hlavně Roy byl hodně zamlklý. Všichni pokémoni se ošetřili a lidé a pokémoni se začali vracet zpátky do svých domovů. Televize a rozhlasy oznámili že nebezpečí bylo zažehnáno a višchni byli rádi. Navíc jim Brock zjistil za jejich pomoc, kde se otevře portál na zpáteční cestu pro Elis, Togekisse, Togepi a Lucaria. A taky Dragonita, kterého se rozhodli vzít sebou. Portál se nacházel v Unově, kam byli dopraveni letadlem. Tam se všichni spolu naposledy rozloučili. Nejlepší kámočky, Keithie a Elis se objali, Togepi se oba rozplakali, Lucariové si plácli a Kiritův Lucario nechal Royovýmu jako dárek Mega kámen. Roy a Timmy s Monfernem se s nimi také rozloučili, ale ne tak tragicky. "Mějte se a smějte se!" zamávala jim naposledy Elis a společně v pokémony vběhli do portálu. Togepi a Keithie jim mávali s kapesníčky u nosů a stateční kluci normálně. U toho všem proběhli všechny vzpomínky, které se středověkými návštěvníky zažili. Byli to nejhezčí chvíle jejich životů. Jo a Elis nechala Keithie jako dárek jednu Ponytu. Všechno dobře dopadlo a naši novověčští hrdinové se vydali na svou pokémoní cestu. Zatímco kluci chodili po svých, Keithie si to vždycky vesele cválala na Ponytě. Konec
Legenda o Pokérytíři, Kiritovi
Dodatky:
Překlad útoků :
Aurová koule-Aura Sphere
Kostní útok-Bone rush
Ohnivé kolo-Flame Wheel
Plamenomet-Flamethrower
Hyper paprsek-Hyper Beam
Kovový dráp-Metal Claw
Vysoký skok a kop-Hi Jump Kick
Mach Rána-Mach Punch
Vzdušné eso-Aerial Ace
Seismický vrh-Seismic Toss
Giga dopad-Giga Impact
Hod kamenem-Rock Throw
Valivý útok-Rollout
Kammená břitva-Stone Edge
Některé postavy, jak jsem si jej představovala já:
(stačí kliknout na přísušné jméno postavy)
Roy,
Kirito (hlava),
Elis (skoro celé tělo),
Kirito v zápalu zápasu,
Thomas: Podoný Tobiasovi až na pár hlavně barevných rozdílů.
Obrázky postav jsem nesebrala již z nějakého existujícího filmu na stejné téma, jenom jsem je vzala z nějakých hrdinů jiných anime (Roy vypadá jako Soul ze seriálu Soul Eater, Kirito a Elis jsou Kirito a Asuna ze Sword Art Online)
|
