ÚVOD
Legendárních Pokémonů je velký počet a zároveň malý. Jsou na různých místech. Zakreslených v mapě, ale i těch, která ještě nikdo neviděl. Někteří se jen tak pokukují po místech a hledají trvalé bydlo. A to ne proto, že by se jim nikde nelíbilo. Už od toho, že jsou legendární, po nich pátrá spousty lidí. A to i za jiných důvodů, než aby je jenom „Chytily“….
PŘÍBĚH
„Co se tu zas kruci děje?! Ani pořádně vyspat mě nenechají…“ Povzdychává si mladý Treecko, ukrytý v dutině stromu. Už pěkných pár dní se pořádně nevyspal.
„Od té doby, co tu všichni mizí a navzájem se na sebe ze strachu útočí, to už je pěkná otrava. Už tak mi dalo práci se ukrýt před profesory, ať mě nedají ňákému trenérovy. To tak, aby mě oblékal do šatiček… Pche!“ Odfrkla si ještěrka a opatrně vyhlédla z dutiny.
„Á, už to je asi v pohodě,“ Treecko opatrně vylezl ze stromu a pomalu lezl dolů. Činil to však velmi zvláštně, jelikož se při slézání stále otáčel a tak ho nic nemohlo na delší dobu zahlédnout.
Pokémon seskočil, jakmile byl u země a vydal se k nebližšímu keři s bobulemi. Natrhal jich co mohl a už si to hrnul zpátky, odkud přišel. Přitom neslyšně kráčel po špičkách.
Dutina stromu jenž obýval, byla na jednom z největších a nejvyšších stromů v pralese, ve kterém Treecko sídlil. Její vnitřek, taktéž velmi veliký, se schovával někde veprostřed. Byla to báječná skrýš.
Zelený Pokémon už pomalu lezl na stromě, ale najednou se zarazil. Něco v křoví zašustělo. Pustil všechny bobule, co měl, a začal honem běžet za nosem. Z křáku se náhle vynořil Fearow. Pravděpodobně Treecka sledoval a teď se odhodlal zaútočit. Kdyby ještěrka vylezla na strom, mohl by jí Fearow snáz chytit.
„Tentokrát to už asi nezvládnu!“ povzdechoval si poněkud nezřetelně Treecko v běhu, poněvadž už byl celkem zadýchaný. Utíkal co nejrychleji mohl, ale Fearow má svá křídla a může ho chytit. Velký opeřenec už natahoval své pařáty, aby ho chytnul, když v tom se do cesty připletla Taillow a všichni tři se navzájem srazily. Fearow byl poněkud zmatený, protože Taillow zmizela a v cestě leželi dva Treeckové. Opeřenec si zřejmě usmyslel, že se je pokusí chytit oba dva a už vzlétl, aby se připravil na chycení dvou Pokémonů.
„Pojď za mnou!“ Vykřikl jeden z Treecků a v tom se proměnil na Fearow. Originální ještěrka nevěřila svým očím. Napřed Taillow, pak Treecko a teď i Fearow? Co to je za Pokémona, že se může proměnit do jiných?
„Co, cože?“ zareagoval zděšeně. Fearow, ten proměněný, si odkašlal a vzal Treecka do pařátů. Ten už se nestihl bránit a jen doufal, že bude v pořádku. Originální Fearow vrazil do země a jak to tak vypadalo, hned asi nevstane.
„Co to se mnou vyvádíš? Pusť mne!“ Vykřikoval zděšeně Treecko, ale Fearow ignoroval jeho sténání.A v tom se začal opět proměňovat….
Jeho tělo celé náhle zrůžovělo a plaz byl nucen se držet dlouhého úzkého ocásku. Treecko nikdy dřív takového Pokémona neviděl. Hlavou připomínal tak trochu nějaké koťátko. Jeho velké modré oči se nyní upřeně dívali do očích Treeckových. Netrvalo dlouho a Pokémon začal zářit. Ještěrka pocítila jemné mravenčení a náhle obloha, kde předtím byli se rozlomila na tisíce kousků. Chudák Treecko zavřel oči, protože ho obklopovali oblé tvary, bijící do očí. V tom však mravenčení ustalo a po otevření očí se octl v jakémsi místě.
Obklopovala ho hora a vypadalo to, že je vážně úžasně skryté. Uprostřed leželo průzračné jezírko a nedaleko něj stál středně vysoký strom. Celé místo bylo pokryté travinou a vůbec, vypadalo nádherně. Ale kromě záhadného Pokémona a Treecko nebylo po nikom ani vidu ani slechu. Že by tu onen Pokémon žil sám? Nebo je tohle zcela nové místo o kterém nemá nikdo z nich zdání? Plaz si ani nevšiml, že růžové koťátko se opět proměnilo do Taillow, co uviděl poprvé.
„Kdo jsi?“ Treecko byl už vážně zvědavý, co, nebo kdo to je.
„Mohu být to, co ty,“ odpověděl stejně záhadně, jako byl on sám.
„Ne, ne, to nemůžeš. Copak jsi psychická Taillow?“ Zeptal se znova, ale tušil, že Taillow nebude.
„Ne, ale i ano. Mohu se proměnit do kohokoliv chci!“ Vykřikl Pokémon s úsměvem na tváři. Ještěrku velmi zajímalo, kdopak to vážně je a co je jeho pravá podoba. A moment… Co to růžové kotě? Nikdy nic takového neviděl. Copak tohle byla jeho pravá podoba?
„Dobře, už jsem viděl co všechno umíš. A tvoje pravá podoba?“ Optal se už poněkud dopáleně.
„Tak to si možná slepý! Všechno co umím, jsi ještě neviděl! A moji pravou podobu taky vidíš!“ Pokémon se začal náhle smát. Přilétl ke Treeckovy a očekával odpověď.
„No, Taillow je tvoje pravá podoba? Copak si nějaká kouzelná?“ Plaz začínal ztrácet trpělivost. Taillow, nebo co to bylo se začalo opět pronikavě smát, ale náhle její smích už nebyl slyšet, jelikož přestal. Pokémon se náhle zatvářil trochu vážněji a řekl:
„Ah, copak nevíš, že zdání může klamat?“ Zasmál se a v tom začal opět zářit a přeměňovat se. Místo Taillow se tam vznášelo opět růžové koťátko.
„Stačí?“ Zeptalo se poněkud podrážděne. Treecko vážně nikdy dřív něco takového neviděl. Pokémon byl celý světleji růžový, až na oči, které byli zářivě modré. Dlouhý ocásek, s menší coby boulí na jeho konci, se neustále někam „koukal“ a otáčel všemi směry. Po chvíli ticha konečně travní Pokémon promluvil.
„Jak to, že jsem tě ještě nikdy neviděl? V tomhle lese je hodně Pokémonů, a já je viděl už možná i všechny… tedy, od té doby dokud nezačali mizet…“
„No právě! Odjakživa se ukrývám, aby mě nikdo nechytil. No a… ti Pokémoni mizí, protože…. Jak já se umím proměnit… tak chytají snad všechny Pokémony co vidí, aby zjistili, jestli to jsem já. Asi chtějí moje DNA, nebo tak něco… Teď se schovávám tady. Zatím mě nikdo nenašel!“ Posmutnělý obličej, co měl Pokémon na sobě náhle zmizel a místo něco se objevil úsměv.
„Takže to všechno kvůli tobě? A co chtějí prosimtě udělat?“
„Nevím, jsem prý jeden z nejvzácnějších a nejsilnějších Pokémonů ze všech! Aspoň tak to říkali…“
Treecko se zarazil. Tohle je legendární Pokémon?! Asi si nedělá legraci… Plaz se již připravil k další otázce, ale onen legendární začal opět mluvit:
„Teď tu není nikde bezpečno, každý Pokémon může být nebezpečný…“
„Tak proč si mě zachránil?“ Vyzvídal ho Treecko. Copak ano, je to legenda, ale jak mohl vědět, jestli je zlý, či hodný? Takovou schopnost přeci snad mít nemůže!
„Ale prosím tě… Kdybys byl zlej, tak bys spíš ty honil toho Fearow! Copak si nevyděl oči toho opeřenca? Jsou zářivě červené… To už poznám… Ano, ano… Ale jak to tak vypadá, budu se muset vzdát… Nemůžu dovolit ať ještě vymytí celý les, jen kvůli mně… Jenže problém je v tom, že mají různé přístroje a vážně hodně Pokémonů! Úplně sám bych to vážně nezvládnul… A na jinou tému… Jak se jmenuješ?“
Legenda změnila téma tak nečekaně, že ještěrka vytřeštila oči. Po chvíli se otřepala, ale stejně nevěděla co říct…
„Dobře… Tak první se ti představím Já! Jako Pokémon jsem Mew… Ale jinak všichni mi říkají Fluffy… Tedy, já si říkám Fluffy… V životě mě zahlédla jen hrstka a polovina se mnou nemohla na řeč, protože jsem se většinou ihned teleportoval. No a tvoje jméno je..?“
„Treecko. Prostě Treecko. Nemám nějaké jméno, kromě svého Pokémonského…“ Odpověděl rychle, protože když se narodí malý Treeckoušek, jména se nedávají. Většinou se prostě jen očíslují a to svoje číslo si náš Pokémon už delší dobu nepamatuje…
„Jaj… A mohl bych ti říkat Green? Vždycky jsem chtěl mít kamaráda, co se tak jmenuje! I když by mi to bylo stejně jedno, protože z jistých důvodů kamarády nemám…“ Treeckovy se jméno překvapivě zamlouvalo. Jeho oblíbená barva byla vážně zelená a ona sama pokrývala značnou část jeho těla.
„No a… Víš že jo? Klidně… Já ti budu říkat Me.. Teda Fluffy a ty mně Green. Dohodnuto!“ Treecko, teď již Green se po dlouhé době ve svém životě zaradoval. Opatrně podal ruku Fluffymu a ten mu jeho podání opětoval. Oba se na sebe usmáli a byli z nich oficiálně přátelé.
„Páni… Dal bych si něco k jídlu… Počkej tu,“ Mew náhle zmizel a Green si domyslel, že se teleportoval, stejně tak jak to udělat předtím i s ním. Neubylo ani pět minut, když se Fluffy vrátil s levitujícími bobulemi vedle něj. Treecko tušil, že je Fluffy je psychický typ, když tohle všechno dokáže. V tom všechny bobulky spadali na zem.
„Dej si taky! Jak jsem tě předtím sledoval, sbíral si je! No, tak jsem se pro ně vrátil a vzal jich trochu víc… Však víš… Ta várka co si vzal, pro dva nestačí,“ Mew se usmál a vrhl se do kopky bobul. Green si zvolil poněkud klidnější cestu a bobulky si bral do pracek. Po několika minutách vše zmizelo a ocitlo se v břichách obou Pokémonů.
„No… A kde ty vlastně spíš?“ Zeptal se Treecko zvědavě. Navíc se nemohl vyhnout představě, že by spal v bublince, která by si plavala ve vodě. Nebo taky, že by spal ve vesmíru! Musel se udržet, aby se nerozchechtal na celé kolo.
„Většinou v dutině stromu. Jen to dělám tak, že se dovnitř stromu teleportuji, abych si nemusel dělat díru. To víš, kdyby tam byla díra a někdo by si jí všiml, mohli by mě najít. Ty můžeš spát taky tam! Není problém tě portnout do stromu,“ Fluffy se usmál a nastala kratší chvíle ticha.
Greena totiž zajímala spíš jiná otázka, než na kterou se ptal. Ohledně legendárních Pokémonů… Věděl, že ani Mew to nemusí tušit proč a jak, ale za zkoušku to přeci jen stát může.
„Eh… Rád bych se tě na něco zeptal… Proč jsou legendy tak vzácné? Je to hloupé, já vím, že jsou hodně silní, ale co třeba Lapras? To je hodně silný pokémon! Chci prostě říct – přeci si může být nějaký normální být roven s legendárním?“ Fluffyho otázka trochu překvapila, ale nevypadalo to, že by nic nevěděl.
„No… Legendární pokémoni jsou buď speciálně silní a vzácní už od zrození… Nebo udržují na světě rovnováhu… Dialgu a Palkiji… Čas a prostor… Nebo Arceus… Ten to stvořil… Giratina… Má na starost jiný svět, aby byl tento v rovnováze… Chápeš to?“
Treecko řečené Pokémony snad ani neznal. Možná o nich i něco slyšel, ale nechtěl se dál vyptávat. Daleko víc ho zajímalo, co po Fluffym tolik chtějí tu DNA. Ale přišlo mu již vlezlé se na to ptát, tak toho radši nechal a porozhlížel se kolem.
„Je to jezero pitné?“ Optal se hloupě,
„Proč by ne?“ Odvětil Mew. Plaz se nahnul k jezírku a hrnul do sebe vodu. Fluffy ho však chytil a začal poměrně šeptat.
„Schovej se někam! Honem, honem!“
„Fluffy, co to tu plácáš?“
„Běž někam! Honem!
Bylo pozdě. Už i Treecko uslyšel vrtule co Fluffyho zřejmě tak rozrušily. Sám začal společně s Mewem zářit k teleportaci, ale nic se nestalo. Růžový Pokémonek měl omezený počet teleportací a pro dnešní den ho vyčerpal. Honem se proměnil v Treecka samotného a hleděli jak se vrtulník ze shora řítí k nim. Ozvalo se lehké spadnutí na zem, dvířka se otevřela a zjevil se v nich jakýsi menší muž s bílým pláštěm a vlnitými šedivými vlasy. Oba si začal Treecky prohlížet.
„Jeden z nich je on! Vezměte je oba! Proměna netrvá věčně, tak vyčkáme!“ Vykřikoval muž a vytáhl a za ním se objevily dva lidi v černém oblečení. Z kapes vytáhli věc zvanou Pokéball a z nich se vynořily Dustox a Salamence.
„Salamenci plamenomet!“ Vykřikl jeden a ten druhý nařídil Dustoxovy jedové šípy. Oba dva Pokémoni je mířily na dvě strany a tak se Fluffy a Green nemohli napořád útokům vyhýbat. Jednoho Treecka trefil plamenovat a druhého šipky. Originální Treecko – Green, co už pomalu upadal do bezvědomí jen přihlížel jak berou Mewa a nesou ho pryč. Chtěl ho zachránit, ale neměl jak…
Černočerná tma se začala rozplývat. Green cítil jak se u oční víčka začínají otevírat a jak se mlha po jejich otevření rozplynula, uviděl jakousi laboratoř. Rozhlížel se všude kolem jak mohl, až nakonec uviděl Fluffyho. Nevypadal tak jak předtím. Měl kolem sebe jakési robotické části a obklopovali ho zapojené trubičky. Nevěděl co si o tom má myslet. Náhle si však všiml, že on sám je připoutaný ke zdi a kolem něco stovka, nebo i tisíce dalších Pokémonů, co zmizeli. Určitě jich bylo v nějaké jiné místnosti ještě víc, protože tohle přeci jen ještě nebyli všichni.
„Nějaké další poznámky?“ Green si již všiml i onoho muže v bílém plášti z tehdejšího dne, jak si povídá z nějakými profesory. Jak tak koukal na Mewa, byl v bezvědomí, nebo tak něco. Na nic nereagoval, pouze párkrát sebou škubl. Nemohl to dál vydržet. Už jen proto, že hodně jeho přátel se ocitlo tady se musel nějak vyprostit. Zkoušel to stále a stále, ale po chvíli se z pout vyřítila blesková vlna a zasáhla ho. Už tak slabí Treecko nic dělat nemohl.
Záhadný muž, co se předtím vyptával se otočil a pohlédl na Greena.
„Co kdybychom ho vyzkoušeli na tom Treeckovy, co s ním tehda byl? Nechci riskovat něco silnějšího, ať se případně nepoškodí zařízení…“ Profesor po boku onoho muže přikývl a zmáčkl tlačítko na bedně, které si Green ani předtím nevšiml. Ležela několik metrů od Fluffyho. Samotná ještěrka náhle ucítila, jak se pouta začali povolovat a odmrštila ho na zem.
„Tak jo… Hele Treecko, co kdybys osvobodil tohoto Pokémona? Třeba ho i porazíš a budeš ze všech nejsilnější! Haha, to sotva… Ale zkus to!“ Řekl mu pán a Green se rozmýšlel… Věděl, že to možná nedokáže a třeba i zemře… Jenže jestli se pokusí utéci, bude zbabělec a může zahynout taky. Rozhodl se proto pro první možnost a zaútočil semínkovým útokem na trubice kolem Fluffyho.
Ty museli být velmi odolné, protože se s nimi nic nestalo. Mew však náhle rozevřel oči. Už nebyli tak zářivé modré, ale naopak krvavě červené a to celé. Žádná stopa po jiných barvách v očním důlku nebyla. Green věděl, že Fluffy nebude vědět co dělá.
„Jestli ten ubožák půjde na tohohle siláka ze semínkama, tak to nechci vidět, jak to dopadně až náš experiment zaútočí!“ Zasmál se muž a profesor společně s ním.
A opravdu. Fluffy začal zářit a Treecko také. Jeho tělo se zvedlo a nehybně a bolestně levitovalo nad zemí a stále stoupalo. Jak už Green skoro u stropu, zářit přestal a ještě bolestněji dopadl na zem. Mew však na něj začal nemilosrdně útočit znova a Treecka zasáhl jakousi stínovou koulí, kterou by možná normálně ani neuměl. Travnímu Pokémonovy se opět začalo mlžit před očima, ale stále viděl jak se Fluffy rozbijí z přístroje a někam ho teleportuje. Poslední co zaslechl, byl hlas muže jak říkal:
„Ale ne! Zapojte ho, honem rychle! A ostatní Pokémony vypusťte odkud jste je vzali, ať to nezačne být podezřelé! …. Počkat… Co se to s tím Mewem děje? Náš stroj musel mít moc velký vliv! Začíná se roztékat! Zapojte ho klonovacího přístroje! Teď nebo nikdy! ……..“
Teplé slunečné ráno ozařovalo les. Všichni Pokémoji si vesle hrály nebo běhali kolem a v jedné dutině stromu se právě probudil mladý Treecko.
Onen Pokémon se otřepal. Bylo to všechno jen sen? Extrémně dlouhý sen, co to sním otřáslo? Nebo opravdu viděl, jak se jeho nový kamarád roztéká před očima?
Green vylezl z dutiny a rozhlédl se kolem. Bylo tam víc pokémonů, než si po dlouhé době pamatoval a zřejmě se vše vrátilo do normálu. Ale co Fluffy? Je naživu? Treecko se obává, že se to už nikdy nedozví…
A tak uplynulo dalších pár dní. Ze dne na den žil Treecko poměrně normálním životem, ale stejně ho pořádně neprožíval. Asi o týden později ho však zarazil růžový flek co se kutálel opodál. Připadal mu povědomý… Ale to snad být nemohl.
„Fluffy?“ Zeptal se s nadějí. Růžový flek se na něj otočil a usmál se. Byl to on. Zřejmě jak se roztékal, stalo se z něj toto. Pomalu k němu natáhl ruku a místo druhé pracky ho chytla jakási měkká boulička.
„Ale… Co to?“
„Selhali… Je ze mě zcela normální Pokémon, až na to, že se umím proměňit. Ale asi jim nějaké DNA zbylo a na něčem pracují…. Ovšem já vím, že někde jinde se právě rodí nový Mew aby tu pohromu zastavil…“
„Eh… Fluffy?“ Green nevěřil svým očím. Stále v oné šmouze viděl legendu, co bývala dřív.
„No… Teď už asi nejsem Mew Fluffy… Teď budu Ditto Fluffy…“
„Zdání může klamat, ale já stejně vím, že jsi stále Mew. A navždy budeš…“
KONEC
Autorka: Laira
|
